Vojenská technika, zbraně

Bréguet Br.1150 Atlantic - západoevropský lovec ponorek

V polovině padesátých let začaly státy NATO uvažovat o novém hlídkovém a protiponorkovém letounu. Do té doby hojně používaný americký stroj Lockheed P2V Neptune v různých verzích, již přestával na nové úlohy stačit. Výzbrojová komise rady NATO tedy v březnu 1957 sestavila zvláštní konzultační skupinu AC/126, která měla připravit podklady ke vzniku nového námořního hlídkového stroje. Ukázalo se, že to nebude vůbec jednoduché. Názory jednotlivých států na vybavení a výkony letounu se dosti rozcházely, a tak postupně některé nespokojené státy od společného projektu odstoupily a vydaly se jinou cestou. Po roce konzultační práce - 1. března 1958 byly vydány úvodní specifikace. Tyto specifikace se setkaly s překvapivě velkou odezvou leteckých výrobců z Evropy i USA. Do 21. června 1958, kdy skončil termín pro podání návrhů se sešlo 21 projektů různých firem. Jako absolutně nevyhovujících hned na začátku odpadlo šest projektů. Postupným vylučováním se v září 1958 výběr zůžil na tři projekty. Byly to projekty firem Avro, Sud Aviation a Bréguet. Dne 21. října 1958 byl vítězem vyhlášen projekt Br.1150 firmy Bréguet, kterému bylo později radou NATO přiděleno jméno Atlantic. Stroj navrhovaný společností Avro byl vyhodnocen jako příliš velký a těžký a stroj společnosti Sud Aviation naopak jako malý.

Ještě před vyhlášením vítěze se některé firmy, které se účastnily soutěže vlastními projekty dohodly na budoucí případné spolupráci. Firmy Bréguet, Avro, Fokker, Sud Aviation a Dornier prohlásily, že budou společně vyvíjet a stavět vítězný typ, pokud to bude konstrukce některé ze jmenovaných firem.

Ve chvíli, kdy bylo jasné, že vítězem je projekt firmy Bréguet, tato společnost urychleně ustavila zájmové konsorcium SECBAT - evropské konsorcium pro výrobu letounu Bréguet Atlantic, jehož členy se kromě firmy Bréguet staly společnosti Fokker, Sud Aviation a sdružení Seeflug, které utvořil Dornier a Siebel. Firma Avro neprojevila o členství zájem, ale byla rychle nahrazena belgickým podnikem ABAP, který utvořily firmy SABCA, FN a Fairey. Později se připojily ještě italské firmy.

První prototyp Br.1150-01 vzlétl poprvé 21.10.1961. V únoru 1962 se do vzduchu dostal i druhý prototyp, ten však 19. dubna 1962 havarovala a musel být nahrazen třetím postaveným prototypem. Třetí prototyp se odlišoval dlouhým kuželem na zádi trupu, který ukrýval zařízení zjišťující magnetické anomálie a malým kontejnerem na vrcholu ocasní plochy se zařízením REB. Tento prototyp tak svým zevnějškem již odpovídal sériovým strojům.

Bréguet Br.1150 Atlantic má objemný trup z lehkých hliníkových slitin, v průřezu tvaru osmičky. Trup má prosklenou příď, kde má své stanoviště bombometčík. Za prostorem bombometčíka, "na horní palubě" se nachází pilotní kabina na kterou postupně navazují stanoviště koordinátora, operátorů detekčních senzorů, prostor pozorovatelů, odpočinkový kout, chuchyňka, toaleta a umývárna. Celý tento prostor je přetlakovaný a klimatizovaný a umožňuje práci dvanáctičlenné posádce.

Spodní část trupu letounu je vyhrazena pro výzbroj a výstroj. V přední části se nachází zatažitelná kopule s vyhledávacím radiolokátorem Thomson-CSF DRAA-2B. Za tímto prostorem se nachází třísektorová pumovnice do které je možno umístnit standardní bomby NATO, hlubinné pumy, miny, torpéda, a rakety do celkové hmotnosti 2500 kg. Následuje prostor sonobójí a samotná záď letounu, která je obsazena zařízením pro zjišťování magnetických anomálií (MAD).

Křídla se skládají z přímého centroplánu, pevně spojeného s trupem přesahujícím mírně vně motorových gondol, a vnějších částí majících mírné vzepětí. Pod křídly jsou umístněny celkem čtyři závěsníky pro řízené raketové střely, speciální vybavení nebo záchranné prostředky do celkové hmotnosti 3000 kg.

Letouny jsou vybaveny navigačními systémy TACAN a LORAN, navigačním počítačem Crouzet 61, systémy radioelektronického boje, varovnými snímači radiolokačního ozáření ARAR, šedesáti výmetnicemi termických a radiolokačních složí a samozřejmě systémem rozpoznávání hydroakustických signálů z vystřelených bójí. K průzkumu slouží dvě kamery Omera-35.

Motorovou skupinu letounu tvoří dva motory Rolls-Royce Tyne RTy20 Mk.21, každý o výkonu 4549 kW, které roztáčejí čtyřlisté vrtule de Havilland/Ratier o průměru 4,88 m.

První sériové stroje Atlantic byly zařazeny do služby v roce 1965, a to u francouzského námořnictva. Výroba letounů probíhala do roku 1974 a dala 87 kusů. Kromě hlavních západoevropských zakazníků - Francie (40), Německa (20), Itálie (18) a Nizozemska (9) se stroje dostaly i do výzbroje Pákistánu, kterému tři své stroje prodala Francie.

Francie od poloviny osmdesátých let začala své stroje Atlantic částečně nahrazovat nebo doplňovat novým letounem Atlantic 2, Německo se rozhodlo v osmdesátých letech šest svých letadel přebudovat na letouny elektronického průzkumu a zbylé letouny u firmy Dornier vybavit modernějšími, převážně americkými systémy. Itálie zmodernizovala v letech 1988 až 1992 své stroje Atlantic za pomoci francouzských systémů vyvinutých pro Atlantic 2 a Nizozemsko šest z devíti svých strojů nahradilo americkým typem Lockheed P-3C Orion.