Tanky s nukleárním pohonem
Tanky s nukleárním pohonem
Padesátá léta dvacátého století představovala vrchol studené války a zdálo se, že se v každém okamžiku může rozhořet i válka skutečná. Obě supervelmoci horečně vyvíjely nové zbraně, jež by jim v takovém konfliktu přinesly vítězství. Není divu, že se objevovaly i určité nápady, které ze zpětného pohledu působí přinejmenším podivně. Patří mezi ně také americké projekty tanků poháněných atomovými reaktory.
Jaderné elektrárny představují důležitou součást energetické soustavy v mnoha zemích světa a odborníci se vesměs shodují, že jejich význam patrně poroste. Zvláštností rozhodně nejsou ani jaderné reaktory na palubách námořních lodí, zejména ponorek či letadlových nosičů. Energie získávaná štěpením atomových jader se prostě již dávno stala součástí obyčejného života. Ale v dobách, kdy právě přicházela na scénu, vyvolala na obou stranách Atlantiku něco, co lze jen s malou nadsázkou nazvat „atomovým šílenstvím“. S nukleární energií se v 50. letech počítalo pro pohon rozmanitých dopravních prostředků. Jak známo, nakonec se prosadila pouze u lodí, ale plánovalo se využití síly jádra rovněž pro letadla a pozemní vozidla. Důkazem je i několik konkrétních amerických návrhů „nukleárních tanků“.
Proč nukleární energie?
Vize jaderného pohonu vozidel či letadel vlastně není tak absurdní, jak by se dnes mohlo zdát, a kdysi se její realizace pokládala za velmi pravděpodobnou. Důvody se v podstatě shodovaly s těmi, které stály za rozhodnutím prosazovat jaderný pohon námořních lodí. Na prvním místě to pochopitelně byl prakticky neomezený dosah, resp. vytrvalost, dále poměrně vysoký výkon a nezávislost na klasických uhlovodíkových palivech (jejichž dodávky by se za dlouhodobější války mohly ukázat jako problematické). Naopak mezi základní slabiny jaderného pohonu lze řadit nebezpečí radioaktivity, velké rozměry i hmotnosti reaktoru a v neposlední řadě vysokou cenu. Americká armáda, námořnictvo i letectvo tehdy zastávaly názor, že výhody převažují, a pustily se do vývoje nukleárního pohonu. Armádě ovšem v první řadě nešlo ani tak o atomové tanky, nýbrž o reaktory schopné dopravy, jež by mohly dodávat energii pro vojenské základny v zahraničí. S tímto cílem byl roku 1952 známému středisku jaderného výzkumu v Oak Ridge zadán vývoj reaktoru APPR (Army Package Power Reactor). Měl generovat asi 10 MW tepla, resp. s parními generátory 2 MW elektřiny. Prototyp byl zkoušen od března 1957 a požadavky v podstatě splnil; dodával 1,855 MW elektřiny, s náplní uranu o rozměrech běžného barelu by mohl pracovat 18 měsíců a jeho jádro mohlo převážet letadlo C-47. Další typy tlakových nebo varných reaktorů byly od roku 1954 zkoumány v rámci projektu ANPP (Army Nuclear Power Program) a bylo zřejmé, že mobilní reaktor neznamená zásadní technologický problém. Odtud už zbýval jen krok k nukleárnímu pohonu vozidel.
Tracked Vehicle 1 (TV-1)
Návrhy „atomových tanků“ se zrodily jako součást širších snah US Army vytvořit vizi nového tanku, jenž by perspektivně nahradil obrněnce série Patton (M47, M48 a M60). Výsledkem se později stal problematický americko-německý tank MBT70, po jehož neúspěchu byl vytvořen vysoce kvalitní M1 Abrams. To všechno ale byla v 50. letech velmi vzdálená budoucnost a při hledání koncepce nového tanku se objevovaly nejrůznější bizarní a avantgardní nápady. Jejich zhodnocení měla zajistit řada konferencí, jež od března 1952 sponzorovala armádní zbrojovka Detroit Arsenal pod označením Operation Questionmark (Operace Otazník). Na třetím setkání tohoto druhu (Questionmark III), které se uskutečnilo v červnu 1954, byl představen působivý model tanku s dosti vágním označením TV-1. Šlo o studii těžkého vozidla o váze asi 70 tun chráněného pancířem silným 14 palců (35,5 cm). Mělo být vybaveno kanonem T140 ráže 105 mm a třemi kulomety v menších otočných věžičkách. Nejzajímavější však byla pohonná soustava, jejímž primárním zdrojem měl být jaderný reaktor se vzduchovým cyklem, tedy s turbínou roztáčenou vzduchem, který by ohřívalo jádro reaktoru nebo tepelný výměník; tentýž princip byl tehdy plánován také pro atomové proudové a turbovrtulové motory velkých letounů. Reaktor uprostřed korby tanku TV-1 mohl zajistit vytrvalost 500 hodin. Osádku mělo tvořit pět mužů, z nichž tři měli pracovat ve věži, čtvrtý u zásoby munice v zadní části korby a pátý (řidič-mechanik) v přední části obrněnce.
Studie Rex R-32
Další iniciativou směřující k tanku budoucnosti byl projekt ASTRON, který zahájil Technický výbor pro vyzbrojování (Ordnance Technical Committee) 24. dubna 1953. V jeho rámci měly americké zbrojovky představovat své návrhy perspektivních tanků. Armádní Velení tankové a automobilní výzbroje (OTAC, Ordnance Tank Automotive Command) navrhlo mj. řadu studií s kódovým označením Rex. Většina variant měla společné základní uspořádání, které počítalo s tříčlennou osádkou umístěnou (včetně řidiče) ve věži; tato koncepce byla později uplatněna i u typu MBT70. Výzbroj tanku Rex měl tvořit 90mm kanon T208 s částečně automatizovaným nabíjením a dvojice 7,62mm kulometů, z nichž první měl být montován ve věži jako koaxiální a druhý se měl nalézat v malé otočné věžičce. Postupně vzniklo téměř čtyřicet různých návrhů obrněnce Rex, z nichž některé byly v srpnu 1955 předvedeny na konferenci Questionmark IV. Byl mezi nimi i tank s nukleárním pohonem R-32. Předpokládala se bojová hmotnost 50 tun a celková délka přibližně 5,6 m. Čelo tanku měl chránit 12 cm silný pancíř skloněný pod úhlem 60 stupňů. V přední části korby se měl nacházet tlakový reaktor s vodním cyklem, tj. ohřevem vodní páry, jež by roztáčela parní turbínu (stejně jako u lodí s jaderným pohonem). Díky tomu by jízdní dosah R-32 přesahoval 4000 mil (cca 6400 km)!
Chrysler TV-8
TV-1 zůstal jen na úrovni malého modelu a R-32 neopustil kreslicí prkno, ovšem další projekt tanku s nukleárním pohonem se dostal až do stádia makety ve skutečné velikosti. Jednalo se o progresivní vozidlo TV-8, jež v červnu 1955 prezentovala společnost Chrysler. Dokonce i bez ohledu na druh pohonu byl tento obrněnec velice nezvyklý. Především reprezentoval extrémní aplikaci konstrukční filozofie „všechno ve věži“.
TV-8
Z celkové hmotnosti 25 tun měl tvořit lehký podvozek pouze 10 tun, takže 15 tun by připadlo na věž. V té totiž měla být umístěna výzbroj, celá osádka i hlavní zdroj energie. Věž a podvozek měly být oddělitelné, aby se daly přepravit vzduchem nezávisle na sobě. Hlavní výzbroj vozidla tvořil 90mm kanon T208 s hydraulickým nabíjením a municí uloženou v zádi věže; doplňková výzbroj se měla skládat ze dvou 7,62mm koaxiálních kulometů a dálkově řízeného 12,7mm kulometu na věži. Osádku měli za normální situace tvořit čtyři muži, a sice řidič a střelec na sedadlech po bocích hlavně kanonu a velitel a nabíječ na sedadlech za nimi, ale pro základní funkčnost mohli postačovat i první dva. Osádka by měla k dispozici uzavřený televizní okruh, jenž podstatně rozšiřoval zorné pole a v případě jaderné exploze by dokázal zabránit poškození zraku.
Atomový obojživelník
Dalším vysoce futuristickým prvkem byla pohonná soustava založená na elektrickém přenosu výkonu, což bylo vzhledem k umístění primárního zdroje energie ve věži v podstatě nezbytné. Zdroj byl propojen s generátorem, který produkoval elektřinu pro dva elektromotory v přední části korby, jež poháněly dvě hnací kola uvnitř 71 cm širokých pásů. V první fázi vývoje bylo plánováno, že primárním zdrojem bude vidlicový osmiválec o výkonu zhruba 220 kW, ovšem v dalších verzích projektu už Chrysler počítal s turbínami. Nejprve to měla být běžná plynová turbína, poté parní turbína s ohřevem páry pomocí spalování uhlovodíkových paliv a nakonec se dospělo k tomu, že vodní páru by měl ohřívat atomový reaktor. TV-8 byl dále pozoruhodný neobvykle vyřešenou obojživelností. „Škeblový“ tvar věže nebyl nijak náhodný; věž měla mít dva pláště s mezivrstvou vzduchu, což by nejenom omezovalo efekt kumulativních hlavic, ale navíc by se vytvořil výtlak dostatečný k tomu, aby tank mohl plavat. Ve vodě jej měl pohánět vodomet ve spodní části zádě věže. TV-8 měl být celkově zhruba 8,94 m dlouhý, 3,4 m široký a 2,92 m vysoký. Armáda ale nakonec konstatovala, že přes množství výhod TV-8 by náklady na jeho vývoj neodpovídaly výsledkům, a projekt odmítla.
Konec velkého snu
V roce 1959 se ještě objevila studie, která zvažovala možnost stavby pokusné „jaderné“ verze těžkého tanku M103. Z vozidla měla být odmontována věž, na jejíž místo měl přijít nukleární reaktor; ani tento plán už však nebyl realizován. Postupně totiž začalo být zřejmé, že pojízdný jaderný zdroj na těžkém vozidle je jedna věc, ovšem instalace takového zdroje do tanku je věc naprosto odlišná. Reaktor v tanku by pravděpodobně nemohl mít adekvátní stínění, což by pro osádku znamenalo vystavení nebezpečnému záření. Návrh jednoho konstruktéra, že toto by se dalo vyřešit častou výměnou osádek, těžko vzbudí něco jiného než shovívavý úsměv. Pravdou však je, že až do ukončení projektu ANPP v roce 1974 se občas objevovaly návrhy nepřímého využití jaderné energie pro pohon vozidel. Např. generálmajor James B. Lampert, jenž projekt ANPP vedl, publikoval v roce 1963 studii The Nuclear Powered Field Army of the 1970’s, ve které navrhoval používat pojízdné atomové generátory jako zdroje elektřiny, pomocí níž by se elektrolýzou vody získával vodík pro motory tanků nebo automobilů. Pro úplnost se dá dodat, že instalace reaktorů na vozidla probíhala rovněž v SSSR, kde vznikla i malá série pojízdných nukleárních elektráren TES-3, jež byly umístěny na prodloužených podvozcích těžkých tanků T-10 a dodávaly elektrický výkon 1,5 MW.
TES-3
Sověti dosáhli značných úspěchů i s kompaktními jadernými zdroji, které vyráběly elektřinu např. pro vzdálené vojenské základny a družice, ale ani oni se nejspíše neodvážili použít energii jádra přímo k pohonu vozidel. Originální projekty „atomových tanků“ tak dnes zůstávají už pouze zajímavými vzpomínkami na někdejší nadšení z nukleární energie a na atmosféru studené války.
Autor článku: Lukáš Visingr
Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný
Zdroj informací a fotografií:
Abrams. A History of the American Main Battle Tank Vol.2 (Hunnicut), Firepower. A History of the American Heavy Tank (Hunnicut), Amerikanskije, ťažolyje projekty (Firsov),
stránky www: livejournal.com, secretprojects.co.uk, wikipedia.org, paradoxplaza.com, eatliver.com