internetový armádní magazín

Bezzákluzová děla

04.08.2014 18:50

Významnou součástí lehkého dělostřelectva bezmála všech vyspělých armád světa byla dříve bezzákluzová děla či bezzákluzové pušky. Dnes se s těmito zbraněmi setkáváme méně často, protože je ve velké míře vystřídaly protitankové řízené střely, stále však úspěšně slouží v mnoha státech třetího světa. Bezzákluzový princip se dnes uplatňuje především v lehkých ručních protitankových zbraních.

 

Výhody a nevýhody systému

Nejobecněji lze říci, že bezzákluzová zbraň (anglicky „recoilless weapon“) je hlavňová zbraň, u níž je část prachových plynů vzniklých při výstřelu vypuštěna směrem vzad, takže se (podle třetího Newtonova zákona, tedy zákona akce a reakce) utváří vpřed působící síla, jež částečně eliminuje zpětný ráz výstřelu. Vedle toho je možné použít k částečné kompenzaci i vystřelení nějakého protizávaží dozadu. Musí se zdůraznit ono „částečně“, protože bezzákluzové zbraně ve skutečnosti určitý zákluz mají, ovšem ten je podstatně slabší než u klasicky řešené zbraně shodné ráže. Z toho vyplývá řada předností a nevýhod bezzákluzového systému. Základní výhodou je možnost zkonstruovat velkorážové zbraně s poměrně malou hmotností, takže se dají řešit jako přenosné či montované na lehká vozidla. Bezzákluzové zbraně jsou nejen lehké, ale zpravidla též jednoduché, levné a snadno ovladatelné, což je také činí vysoce zajímavými. Naopak mezi jejich velké nevýhody je třeba počítat fakt, že onen únik prachových plynů vzad způsobuje, že střela má nižší počáteční rychlost, což zákonitě snižuje její dosah. Zpětný zášleh vyžaduje, aby bylo za zbraní volné místo, navíc je opticky i zvukově nápadný, takže výstřel z této zbraně je těžké utajit (v případě kompenzace pomocí protizávaží je to jednodušší). Kvůli relativně nízké rychlosti střel nepřipadají v úvahu pevné průbojné projektily, a tudíž jsou zpravidla používány kumulativní, výtržné nebo tříštivo-trhavé nálože, jejichž účinnost na dopadové rychlosti střely tak moc nezávisí. Bezzákluzové zbraně se tedy zdaleka nejvíce uplatňují v úloze pěchotních protitankových prostředků, byť pro některé z nich existuje široké spektrum typů střeliva, které z nich dělá univerzální nástroje palebné podpory.

 

Od lehkých až po těžké

Bezzákluzový princip se dá použít v širokém spektru zbraní. Mezi nejlehčí bezzákluzové typy se řadí některé pancéřovky, tzn. lehké ruční protitankové zbraně jednotlivce, které jsou často i jednorázově použitelné. První takovou zbraní byl populární německý Panzerfaust, jenž se pak stal vzorem pro některé další.

                                                        čtveřice zbraní Panzerfaust

                                             (foto: Military Museum of Finland / CC BY)

 

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že ačkoli je „pancéřová pěst“ leckdy popisována jako „raketa“, ve skutečnosti její střela žádný raketový motor neměla a šlo v zásadě o jednorázový bezzákluzový kanón či granátomet. Mnohé pozdější pancéřovky však již raketové motory mají, takže se mezi bezzákluzové zbraně neřadí. Jako příklad jednorázově použitelné bezzákluzové pancéřovky se dá zmínit československá RPG-75. Popsané dělení na zbraně bezzákluzové a raketové ovšem poněkud komplikuje fakt, že se vyskytuje i kombinace obou, tzv. aktivně-reaktivní princip. Střela je vypálena z hlavně bezzákluzovým systémem, po čemž se zažehne letový raketový motor. Jistě nejznámějším příkladem je sovětská, resp. ruská pancéřovka RPG-7. Švédská 84mm pancéřovka Carl Gustav začínala coby zbraň pracující jen jako bezzákluzová, některé modernější druhy střeliva však mají i raketové motory, takže i tato zbraň již vlastně spadá mezi aktivně-reaktivní. Zde se ale ručním protitankovým zbraním (tzn. především pancéřovkám) budeme věnovat jen okrajově, protože hlavním tématem jsou těžší bezzákluzové zbraně, tj. bezzákluzová děla. Ta se málokdy odpalují „z ramene“, obvykle mívají lafety na kolech či stojanech nebo se montují na různá lehká vozidla. Nabíjejí se zezadu a mnohdy jsou vybavena také nějakou zástřelnou zbraní, která střílí svítící (a)nebo dýmovou municí, což usnadňuje zaměřování samotného kanónu na cíl.

 

Zrození nového principu

Různé projekty a návrhy děl s kompenzací zpětného rázu se objevovaly již v dávné minulosti, ale za první fungující bezzákluzový kanón v moderním smyslu lze označit až zbraň, která byla zhotovena těsně před první světovou válkou. Vymyslel ji fregatní kapitán amerického loďstva Cleland Davis, podle kterého se jí říkalo „Davisovo dělo“ (Davis Gun).

                                                                     Davis Gun

                                                                (foto: USN / PD)

 

Konstrukčně šlo o dvě propojené zbraně, jež vlastně střílely opačným směrem, při čemž zbraň pálící vzad odpalovala náplň olověných kuliček o stejné hmotnosti, jakou měla střela ve zbrani střílející dopředu, což ve výsledku znamenalo „vynulování“ zpětného rázu. Davisova děla byla pokusně umístěna na letadlech coby zbraně proti lodím a vzducholodím, příliš se však nerozšířila. V meziválečném období se bezzákluzovým zbraním hodně věnoval Sovětský svaz, kde se pro tyto zbraně vžilo označení DRP (dinamo-reaktivnaja puška). Na rozdíl od Davisovy zbraně nevystřelovaly vzad kompenzační zátěž, nýbrž byly opatřeny záďovou tryskou, skrz kterou unikla část prachových zplodin, což eliminovalo většinu zpětného rázu. Ve 20. a 30. letech byla zkoušena dlouhá řada bezzákluzových kanónů ráží od 37 do 305 mm, které měly být výzbrojí nejen pěchoty a tanků, ale také letounů, z nichž některé byly speciálně konstruovány přímo jako nosiče bezzákluzové výzbroje; např. stíhačka Grigorovič I-Z nesla pod křídlem dvě 76mm bezzákluzová děla. Snad nejznámějším tvůrcem a propagátorem bezzákluzových děl v meziválečném SSSR byl Leonid Vasiljevič Kurčevskij, jehož zbraně sice vypadaly působivě, avšak byly dosti poruchové. Sám Kurčevskij byl během stalinských čistek popraven, ačkoliv některé jeho kanóny se pak během Velké vlastenecké války omezeně použily v boji. Celkově lze ale říci, že bezzákluzové zbraně měly v meziválečném období jen minimální význam.

 

Spektrum německých typů

První zemí, která ve větších počtech vyráběla bezzákluzové kanóny a úspěšně je používala, se stalo Německo. Tam od roku 1937 probíhal vývoj lehkých bezzákluzových děl, která měla být prostředkem palebné podpory výsadkářů. Prvním typem byl 7,5cm Leichtgeschütz 40, což byl velmi lehký 75mm kanón na trojnožce, který byl poprvé použit při invazi na Krétu a dostal se do výbavy výsadkářů, horských útvarů a jednotek SS. Zbraň vážila 145 kg a dokázala pálit na vzdálenost 6800 m, byť prakticky se užívala proti cílům daleko bližším. Dalším vývojem poté vznikly bezzákluzové kanóny 10,5cm Leichtgeschütz 40 a 42, jež měly ráži 105 mm, lafety se dvěma koly a maximální dostřel kolem 8000 m.

                                                   10,5cm Leichtgeschütz 42 (LG-42)

                                                   (foto: sturmvogel 66 / CC BY-SA)                                       

 

Všechny tři jmenované německé typy střílely municí z klasických polních kanónů či houfnic příslušných ráží, ovšem část prachových plynů vypouštěly zadní tryskou. 105mm zbraně byly používány v rámci dělostřeleckých jednotek na západní i východní frontě. Kromě pozemních bezzákluzových kanónů Němci experimentovali i s výzbrojí pro letadla. Vyrobili řadu prototypů obřích bezzákluzových děl, která měla sloužit jako protilodní zbraně a fungovala na principu odpalování kompenzační hmoty vzad. Největší z nich byla zbraň s krycím jménem Münchhausen nebo Gerät 104, jež měla kalibr 356 mm (!) a vystřelovala střelu o váze 635 kg! Není asi překvapivé, že takovéto monstrum bylo shledáno prakticky zcela nepoužitelným. Rozumnější byly bezzákluzové kanóny menších ráží, obvykle 30 nebo 50 mm, které se nazývaly Jägerfaust nebo Jagdfaust a byly neseny stíhači jako zbraně proti americkým bombardérům. Dočkaly se i omezeného bojového využití, avšak na výsledek války už pochopitelně nemohly mít žádný vliv.

 

První americké kanóny

Ukořistěné německé bezzákluzové zbraně se však dostaly do rukou Američanů, kteří si patrně vzpomněli na „své“ Davisovo dělo a rozhodli se věnovat těmto zbraním větší pozornost. Ještě během II. světové války stačili vyprodukovat a nasadit v boji první kanóny, jež byly víceméně kopiemi německých. Jednalo se o zbraně M18 a M20, z nichž první měla ráži 57 mm, zatímco druhá 75 mm. Zbraň M18 se odpalovala z ramene, takže šlo spíše o bezzákluzovou pušku, ale těžší M20 již potřebovala trojnohou lafetu.

                                  M18                                                                        M20

                (foto: England / CC BY-SA)                                           (foto: U.S. Army / PD)

 

S kumulativními střelami mohly tyto zbraně probít pancíř o síle až 100 mm. Byly rozsáhle používány např. v korejské válce a posléze byly široce exportovány armádám NATO a dalších západních spojenců. Především zbraň M20 se dočkala skutečně velkého uplatnění a začala se montovat také na rozmanitá vozidla, nejvíce na terénní automobily či lehké obrněné transportéry. Ale určitě nejkurióznější aplikaci M20 představoval stroj, který v 50. letech zavedli do výzbroje italští výsadkáři. Šlo o skútr (!) legendární značky Vespa, resp. o licenční variantu ACMA TAP Mle 56/59 (s motorem o objemu 148 cm3), která nesla bezzákluzový kanón M20 a šest střel pro něj. Navíc byla vyráběna i muniční úprava, jež neměla kanón, ale dopravovala deset kusů munice. Kanón pochopitelně nemohl pálit přímo ze skútru, jenž sloužil skutečně jen coby dopravní prostředek. Vypadal docela roztomile, asi také trochu groteskně, italští výsadkáři však s ním byli velice spokojeni. Pro úplnost lze doplnit, že k typům ráže 57 a 75 mm pak v 60. letech přibyla zbraň M67 ráže 90 mm, jež pálila z ramene, a tudíž by se řadila spíše mezi bezzákluzové pušky.

 

Slavné americké dělo M40

V té době už však Američané disponovali i daleko účinnějším bezzákluzovým kanónem, který se dá označit za zřejmě nejúspěšnější zbraň své kategorie vůbec. Již během korejské války byl nasazen 105mm bezzákluzový kanón M27, který se příliš neosvědčil, a proto jej záhy nahradil velice podařený typ M40. Zpravidla se o něm hovoří jako o zbrani ráže 106 mm, což je ovšem fakticky „smluvená“ hodnota; kanón má čistě technicky kalibr 105 mm, avšak aby se předešlo záměně jeho střeliva se zcela odlišnou municí pro jiné 105mm kanóny, bylo rozhodnuto, že se M40 bude označovat jako 106mm kanón. Užívání přítomného času v případě M40 je skutečně zcela správné, jelikož tato zbraň je pořád ve službě v řadě zemí světa, ačkoli americká armáda ji už dávno vyřadila. M40 má celkovou délku 3,4 m a s trojnožkou váží 210 kg, existují pro ni ale i kolové lafety a především zařízení pro montáž na rozmanitá vozidla, kde se M40 používá fakticky asi nejvíce. Je navíc vybavena zástřelnou zbraní, a to kulometem ráže 12,7 mm, který používá dýmové střelivo s trajektorií téměř přesně kopírující trajektorii 106mm střely. Úsťová rychlost protitankového kumulativního projektilu z M40 činí něco přes 500 m/s, mířený dosah při přímé střelbě se pohybuje kolem 1400 m a největší balistický dostřel činí bezmála 7000 m. Vedle kumulativních střel (z nichž nejvýkonnější probíjejí pancíř s ekvivalentní silou přes 700 mm) byly vyráběny i různé další druhy munice včetně protipěchotní. Za zřejmě nejzajímavější aplikaci M40 dodnes platí lehké pásové obrněné vozidlo M50 Ontos, které bylo vytvořeno pro americkou námořní pěchotu a neslo hned šest kanónů M40A1C s osmnácti kusy munice. Bylo používáno především ve Vietnamu, kde se velmi osvědčilo nejen jako ničitel tanků, ale hlavně jako rychlý a hbitý prostředek palebné podpory pěchoty.

                                                        M50 Ontos s kanóny M40A1C

                                                             (foto: USMC / CC BY)

 

Atomová slepá ulička

Pokud kanón M40 představuje patrně nejlepší typ v kategorii bezzákluzových kanónů, pak lze téměř jistě říci, že zbraňový systém Davy Crockett byl typem nejhorším. Jednalo se fakticky o bezzákluzový kanón, který odpaloval střelu s dráhovým raketovým motorem, takže náležel do výše zmíněné skupiny aktivně-reaktivních zbraní. Nejbizarnější však rozhodně bylo to, co ona střela nesla, neboť Davy Crockett byl taktickou atomovou zbraní. Cílem totiž bylo poskytnout pěšákům možnost použít na bojišti malé nukleární hlavice, pomocí nichž by se ničily prostory soustředění nepřátelských tankových sil, významné dopravní uzly atd. Použitá jaderná hlavice dodnes zůstává (aspoň pokud je oficiálně známo) nejmenší jadernou zbraní, která byla sériově vyráběna, protože měla průměr asi 28 cm a vážila 23 kg. Její ekvivalent TNT byl nastavitelný od 10 tun do jedné kilotuny. Zbraň Davy Crockett existovala ve dvou verzích, jež nesly názvy M28 a M29 a odlišovaly se ráží samotného bezzákluzového kanónu. M28 měla ráži 120 mm a přepravovala se na terénním automobilu, zatímco verze M29 měla ráži 155 mm a nejčastěji se montovala na pásový obrněný transportér.

                                                                M29 Davy Crockett

                                                     (foto: Mark Pellegrini / CC BY-SA)

 

Základním problémem byl velmi malý dostřel, jenž u M29 činil 4000 m a u M28 dokonce jen 2000 m. Použití takové zbraně s jadernou hlavicí se evidentně stávalo velmi rizikovou (pokud ne přímo sebevražednou) záležitostí, ale i přesto byl Davy Crockett v roce 1961 zařazen do výzbroje. Mezi vojáky však byl krajně neoblíbený a ve službě vydržel jenom deset let. A snad stojí za zmínku, že v jedné studii byl označen za vůbec nejhloupější zbraň, jakou kdy Američané vyrobili.

 

Sovětská bezzákluzová děla

Stranou vývoje samozřejmě nezůstal ani Sovětský svaz, který však raději zapomněl na nápady konstruktéra Kurčevského a začal bezzákluzové kanóny konstruovat nově. Coby první to bylo lehké bezzákluzové dělo B-10 ráže 82 mm, které bylo zařazeno do služby v roce 1954 jakožto nástupce protitankového raketometu SPG-82 (to byla vlastně větší obdoba americké Bazooky, ovšem na kolové lafetě). Zbraň B-10 měla trojnohou lafetu doplněnou i dvěma malými koly a dokázala přesně pálit asi na 400 m, což nebyl zrovna vynikající výkon. Prakticky zároveň s ní však byla zavedena do služby i větší zbraň B-11 ráže 107 mm, která měla dostřel trojnásobný, nehledě na mnohem větší průbojnost pancíře (až 380 mm oproti 240 mm u B-10). Obě dvě se poté pochopitelně dostaly do výzbroje mnoha spojenců a satelitů SSSR a v několika státech je dosud najdeme ve službě, navíc se značně rozšířily jejich zahraniční kopie, zejména ty z Číny. Lehký bezzákluzový kanón B-10 byl každopádně hodnocen jako nepříliš povedená zbraň, a to dokonce i v samotném Sovětském svazu, takže se záhy rozběhl vývoj jeho nástupce, tj. velice lehké bezzákluzové zbraně pro pěchotu. Výsledkem se stala zbraň SPG-9, která byla zařazena do služby v roce 1962 a představuje opět zástupce aktivně-reaktivního principu, tj. zbraně, jež bezzákluzovým systémem odpaluje projektil s dráhovým raketovým motorem. SPG-9 má ráži 73 mm, dokáže poměrně přesně střílet na vzdálenost 800 m, největší balistický dostřel činí asi 6500 m a nejlepší munice probije až 400 mm pancíře. Také SPG-9 byla zavedena do výzbroje mnoha zemí, dočkala se produkce licenčních i nelicenčních kopií a stále figuruje v arzenálech řady států i nestátních aktérů, především ve třetím světě.

                                                                       SPG-9M

                                                         (foto: Kolpag / CC BY-SA)

 

Československé zbraně

Jistě není překvapivé, že se do vývoje bezzákluzových zbraní pustilo rovněž Československo. Po skončení druhé světové války bylo k dispozici nemálo německých typů, ze kterých se dalo vycházet, takže se zrodila řada projektů protitankových zbraní, z nichž některé využívaly také bezzákluzový princip, ačkoliv do služby se v 50. letech dostaly pouze tři z nich. Nejlehčí byla pancéřovka P 27 ráže 45 mm s max. dostřelem 150 m. Výkonnější zbraní byla tarasnice T 21, což bylo v podstatě lehké bezzákluzové dělo ráže 82 mm. Střílelo z trojnožky, která však byla vybavena i dvěma malými koly. Jelikož tarasnice i s lafetou vážila asi 20 kg, dala se víceméně pohodlně přenášet, ovšem daleko častější byla doprava na různých vozidlech. Běžnou aplikaci představovala montáž na pásovém obrněném transportéru OT-62. Co se týče nejtěžších zbraní na bezzákluzovém principu, bylo zde rozpracováno několik typů kanónů zejména ráže 76 mm (tehdy se jim říkalo „tryskové kanóny“ nebo značně nepřesně „raketová děla“), u kterých však nebylo primárním úkolem ničení tanků, nýbrž obecná palebná podpora pěchoty, mj. destrukce objektů polního opevnění. V tomto smyslu měly naše kanóny navázat na německé typy, jež se u nás ostatně intenzivně zkoušely. Nakonec ale žádný 76mm bezzákluzový kanón do výzbroje československé armády nevstoupil a v roce 1959 byl zaveden bezzákluzový kanón BzK vz. 59 kalibru 82 mm. Byl vybaven 12,7mm zástřelnou zbraní a vážil 386 kg, střílel projektily s kumulativním nebo tříštivo-trhavým účinkem a měl maximální dostřel 6250 m. Vedle hlavní tažené podoby existovala i montáž na polopásový transportér OT-810D HAKO, později vznikla ještě zdokonalená verze vz. 59A. K vývozu zbraně ovšem nedošlo, ačkoliv se svými výkony mohla směle měřit s nejlepšími sovětskými či americkými typy.

 

Kanóny ze západní Evropy

Další zemí, jež začala vyvíjet bezzákluzové kanóny, byla Velká Británie, kde byly zbraně této kategorie zařazeny do výzbroje již během II. světové války. Nejvýznamnější z nich byla zbraň s oficiálním jménem „Ordnance, RCL, 3.45 in“, která měla ráži 88 mm a dostřel okolo 910 m. Příliš se nerozšířila, ale po skončení války dala základ pro vývoj úspěšné série protitankových bezzákluzových děl BAT (Battalion Anti-Tank) ráže 120 mm.

                                                                         L2 BAT

                                                           (foto: Stilgherrian / CC BY)

 

První varianta L2 BAT byla do služby zařazena v roce 1953 a používala taženou lafetu, následovala odlehčená modifikace L4 MoBAT (Mobile BAT) se zástřelnou zbraní ráže 7,62 mm a nakonec zdokonalená varianta L6 WOMBAT (Weapon of Magnesium BAT), která disponovala zástřelnou zbraní ráže 12,7 mm a byla celkově lehčí a účinnější. Starší zbraně L2 a L4 byly pak zmodernizovány na provedení L8 CONBAT (Converted BAT), které se výkonově blížilo zbrani L6. Vývoji bezzákluzových děl se významně věnovaly i severské země, jejichž klima nejprve komplikovalo užívání tehdy dosti „choulostivých“ protitankových řízených střel.

                                                                       Pvpj 1110

                               (foto: Ministry of National Defence Republic of Lithuania / GNU-FDL)

 

Švédsko proto vytvořilo povedený 90mm kanón Pvpj 1110 s mířeným dostřelem 900 m, zatímco Finsko zařadilo do služby 95mm zbraň s oficiálním jménem „95 S 58“ (první číslo udává ráži, druhé rok zavedení do služby), jež pak prodělala modernizací na verzi „95 S 58-61“ a měla účinný dosah přibližně 1000 m. Ve všech případech se jednalo o kanóny na dvoukolových lafetách, kromě nichž se pochopitelně zrodily i lehké „ramenní“ zbraně, především švédská opakovaně použitelná pancéřovka Carl Gustav a jednoranná zbraň AT4. Zmínit je třeba i italský 80mm kanón Breda Folgore, jenž patří mezi aktivně-reaktivní typy (projektil má tedy i letový raketový motor), má dosah cca 1000 m a dosud se nachází v řadové výzbroji italské armády.

                                                                  Breda Folgore

                                                        (foto: Italian army / CC BY)

 

Současnost a budoucnost

Jak již bylo uvedeno, velká většina bezzákluzových kanónů z výzbroje armád vyspělých zemí již zmizela, jelikož je začaly nahrazovat stále lehčí a výkonnější protitankové naváděné střely; stále užívaná zbraň Breda Folgore představuje spíše výjimku potvrzující pravidlo. Ve výzbroji mnoha rozvojových i některých dalších zemí však bezzákluzová děla dosud figurují, neboť se jedná o zbraně velice jednoduché a levné, které se v určitých podmínkách pořád mohou dobře uplatnit. Sice již nepostačují proti pancířům moderních tanků, se staršími si však mohou dobře poradit i dnes a díky širokému spektru munice nalézají vhodné uplatnění jako nástroje palebné podpory pěchoty. To je také důvod, proč je rozsáhle používá mnoho nestátních guerillových a teroristických skupin. Co se týče dnes používaných typů, nejrozšířenější jsou americké M40 a sovětské B-11 a SPG-9, popř. jejich upravené kopie ze zemí, jako je Čína či Írán. (Coby téměř zapomenutou kuriozitu lze zmínit také projekt Warrior, což byla modernizovaná verze SPG-9, kterou v 90. letech nabízela česká Zbrojovka Vsetín.) Stále je možné vidět tyto zbraně i přímo v boji, jak ukazují záběry z různých konfliktů v asijských a afrických zemích, např. z nedávné občanské války v Libyi. Podstatně méně známou skutečností ovšem je, že se někdy debatuje o možném „vzkříšení“ bezzákluzových děl. Současný důraz na expediční operace a přepravu sil vzduchem totiž favorizuje lehká obrněná vozidla, od nichž se ale požaduje palebná síla, jež by se mohla měřit s nejtěžšími obrněnci. Někdy se proto objevuje názor, že by toto zadání mohla splňovat třeba i nově vyvinutá bezzákluzová děla. Nelze tedy úplně vyloučit, že tato kategorie vojenské techniky ještě neřekla své poslední slovo.

 

 

 

 

                                                                                         Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                           Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

 

 

 

 

Poslední revize článku: 4.8.2014

 

 

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva !!!

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití !!!

Vyhledávání

Array

 

 

 

 

 

 

B O N U S