ENGESA - slavná brazilská zbrojovka

V současné době si již na brazilskou společnost ENGESA (Engenheiros Especializados S.A.) vzpomene opravdu málokdo, ačkoli byla svého času řazena mezi nejúspěšnější a nejrespektovanější zbrojovky světa. V osmdesátých letech se dokonce pyšnila tím, že je největším producentem kolových obrněných vozidel na světě. Ale po těchto „zlatých časech“ následoval rychlý pád a roku 1993 firma zbankrotovala. Co vlastně stálo za jejím raketovým vzestupem a následným pádem se smutným koncem?

Obrněný transportér EE-11 Urutu

Společnost ENGESA byla založena v roce 1963 a původně zajišťovala opravy a modernizace tanků a nákladních automobilů pro brazilskou armádu. Mimo jiné i upravovala vozidla s podvozky 4×2 a 6×4 na pohon všech kol, aby tak zvýšila jejich pohyblivost v terénu. V roce 1970 se však pustila do samostatného vývoje, když se rozhodla vytvořit pro domácí brazilské ozbrojené síly rodinu šestikolových obrněnců. Tak se začal rodit obrněný transportér EE-11 Urutu pro řidiče, velitele a až dvanáct vyzbrojených pěšáků.

                                                                 EE-11 Urutu

                                                 (foto: A.G. Stumpf Filho / CC BY)

Podvozek dostal uspořádání obvyklé u nákladních aut, tedy jednu nápravu vpředu a dvě vzadu. Řidič má sedadlo vpředu vlevo, vedle něj je umístěný motor a vzadu prostor pro pěchotu, která může vystupovat bočními či zadními dveřmi. Místo vojáků lze po sklopení sedaček přepravovat i různý náklad. O pohon se stará dieselový motor Detroit Diesel 6V-53T o výkonu 193 kW; kromě šesti kol podvozku může otáčet i dvěma lodními šrouby na zádi - vozidlo EE-11 je totiž konstruováno jako obojživelné. Ochranu zajišťuje pancíř ze dvou vrstev oceli, vnější tvrdé a vnitřní měkké. Ve standardní základní podobě nese obrněnec 12,7mm kulomet M2 na oběžném kruhu kolem průlezu velitele, byla ovšem zhotovena dlouhá řada jinak vyzbrojených variant, které se vyznačují rozmanitými věžemi. Coby bojové vozidlo pěchoty může nést EE-11 věž obsahující kulomet ráže 12,7 mm nebo kanón ráže 20 či 25 mm a ještě 7,62mm kulomet, protiletadlová verze má věž s 20mm či 25mm kanónem se schopností palby s velkým náměrem, vzniklo rovněž vozidlo palebné podpory s 90mm kanónem EC-90 a protitanková verze s řízenými raketami MILAN či HOT.

                                                    EE-11 Urutu APC s bojovou věží

                                                         (foto: Simon Q / CC BY)

Je známa také úprava nesoucí 81mm minomet uvnitř korby, vyprošťovací vozidlo s jeřábem a navijákem, obrněná ambulance nebo velitelské vozidlo. Sériová produkce byla zahájena roku 1974 a armáda Brazílie dala obrněnci název Carro de Transporte Sobre Rodas Anfibio (obvykle bývá zkracován na CTRA), tj. něco jako „vozidlo transportní, kolové, obojživelné“.

Velký průzkumník EE-9 Cascavel

Jen několik měsíců po vzniku prototypu transportéru EE-11 Urutu byl vyroben další prototyp, jenž mu byl technicky blízce příbuzný, představoval ovšem vozidlo s jiným účelem. Obrněnec nazvaný EE-9 Cascavel byl zamýšlen jako vozidlo pro dálkový průzkum a palebnou podporu. Bylo vytvořeno fakticky jako nástupce osvědčených, ale jasně zastaralých obrněnců americké výroby M8 Greyhound, vyzbrojených kanónem ráže 37 mm. Podvozek EE-9 je řešen podobně jako u typu EE-11, avšak vozidlo není schopné plavby. Odolnost zabezpečuje opět zmíněný pancíř ze dvou vrstev oceli, který je ale na přídi ještě zesílen na tloušťku 16 mm (v případě obrněnce EE-11 nebyl pancíř nikde silnější než 12 mm). Vnitřní uspořádání je poněkud odlišné, protože motor a převodovka obrněnce se nacházejí vzadu.

                                                            EE-9 Mk I Cascavel

                                                      (foto: Edurcastro28 / PD)

První zkušební varianta jménem EE-9 Mk I byla poháněna motorem Perkins 6357V a měla podobnou výzbroj jako M8, tedy pouze 37mm kanón. Do velkosériové produkce postoupilo až provedení Mk II se stejnou výzbrojí, avšak se silnějším motorem Mercedes-Benz OM 352A. Zásadní změnu z hlediska výzbroje přineslo až vozidlo EE-9 Mk III, jež bylo původně vytvořeno jen pro vývoz a bylo opatřeno francouzskou věží Hispano-Suiza H-90 s kanónem GIAT D-921 ráže 90 mm. Ničivá síla vozidla EE-9 takto mohla konkurovat i lehkým tankům a účinek jeho 90mm protipancéřových granátů postačoval pro ničení takřka všech obrněnců. Další posun pak znamenala varianta Mk IV, poháněná motorem Detroit Diesel 6V-53N a vybavená domácí věží ET-90 s kanónem EC-90 a laserovým dálkoměrem.

                                                           EE-9 Mk IV Cascavel

                                                 (foto: A.G. Stumpf Filho / CC BY)

Starší vozidla Mk I brazilské armády byla později přestavěna na toto provedení. Pak se objevily ještě verze Mk V, VI a VII, do nichž byly montovány jiné typy motorů a převodovek, ale palebná síla v podobě 90mm děla se již nezměnila.

Lehký průzkumník EE-3 Jararaca

Na konci sedmdesátých let se společnost ENGESA rozhodla pro vyrobení nového vozidla, jež do oné šestikolové „rodiny“ už nepatřilo. Tentokráte vsadila na vozidlo se dvěma nápravami a dala mu označení EE-3 Jararaca. Postupně se totiž ukázalo, že obrněnec EE-9 Cascavel je pro některé průzkumné mise prostě příliš těžký a disponuje příliš velkou palebnou silou. Zdálo se, že armády upotřebí i něco menšího, konkrétně vozidlo zhruba s rozměry terénního auta, avšak disponující vyšší odolností. Stejně jako v případě šestikolových obrněnců byl použit pancíř ze dvou vrstev oceli a o pohon se stará dieselový agregát Mercedes-Benz OM 314A o výkonu 89 kW. Tříčlenná osádka se skládá z řidiče, radisty a velitele, který má své místo v otáčivé hranaté kopuli na pravé horní straně korby. Na kopuli se nachází také základní výzbroj, kterou tvoří 12,7mm kulomet M2.

                                                                  EE-3 Jararaca

                                                   (foto: Andriel duran / CC BY-SA)

Existují však i jinak vyzbrojené verze, které nesou věžičku s 20mm kanónem, minomet nebo odpalovací trubici pro protitankové rakety MILAN. Byla navržena i varianta pro chemický, biologický a radiační průzkum, která se ale do sériové produkce nedostala. Vozidlo EE-3 Jararaca se začalo sériově vyrábět v roce 1980, avšak sama brazilská armáda ho do arzenálu nezavedla. Firmě ENGESA to však příliš nevadilo, jelikož na světovém trhu tento lehký průzkumník zabodoval více než dobře. Ostatně i vozidlům EE-11 a EE-9 se během sedmdesátých a osmdesátých let dařilo opravdu výborně. Armáda Brazílie jich koupila celkem přes 1300 kusů a více než 2000 exemplářů obrněnců ENGESA bylo vyvezeno do zahraničí. Obrněnce z brazilské zbrojovky zamířily prakticky do všech zemí Jižní Ameriky a obrovský úspěch zaznamenaly rovněž v arabských zemích, zejména v Iráku, Saúdské Arábii a Tunisku. Pořídily si je též některé státy v subsaharské Africe nebo Kypr. Firma ENGESA se tak z téměř neznámé značky vypracovala na špičku.

Pokusy jménem Sucuri a Ogum

Není divu, že impozantní úspěchy na světovém trhu motivovaly společnost ENGESA k vývoji dalších obrněnců. Palebná síla vozidla EE-9 umožňovala jeho využití také v roli stíhače tanků, proti pancéřování nejtěžších obrněnců však jeho 90mm dělo již nestačilo. Zákonitou odpovědí byl projekt speciálního stíhače tanků s výkonnějším dělem. V roce 1987 byl tedy navržen stroj jménem EE-17 Sucuri, který sice vzdáleně připomínal EE-9, avšak ve skutečnosti se jednalo o zcela novou konstrukci. Opět byl použit onen dvouvrstvý ocelový pancíř, byl ovšem ještě dále zesílen, takže čelo korby mohlo odolávat i střelbě z malorážových kanónů. Na korbě EE-17 se nalézala francouzská kyvná věž, která se už dříve velmi osvědčila na lehkém tanku AMX-13 a byla vyzbrojena 105mm kanónem s automatickým nabíjením. Potom ale došlo k přepracování projektu a vznikl stíhač tanků EE-18 Sucuri (někdy označovaný i jako Sucuri II s tím, že první podoba EE-17 se nazývá Sucuri I), jenž dostal ještě výkonnější výzbroj v podobě 105mm děla italské značky OTO Melara. Hlavní výhodou byla možnost střelby standardní municí NATO a protitankový granát dokázal na 5000 m prorazit 150 mm silný ocelový pancíř. Vedle toho nesl obrněnec EE-18 ještě dva kulomety, a to jeden ráže 7,62 mm vedle děla a druhý ráže 12,7 mm na stropě věže. Pohon zajišťoval motor SAAB-Scania DSI-11. Kromě toho se firma ENGESA rozhodla angažovat i v sektoru pásových vozidel a začala vyvíjet lehký víceúčelový obrněnec, který obdržel název EE-T4 Ogum. Jednalo se o platformu, která mohla fungovat jako obrněný transportér pěchoty nebo průzkumné vozidlo (byly nabízeny různé věže s kulomety i kanóny), nosič protitankových řízených raket, vozidlo se 120mm minometem, obrněná ambulance nebo velitelské vozidlo. O pohon se staral turbodieselový agregát značky Perkins nebo BMW. Stíhač tanků Sucuri i pásový obrněnec Ogum byly rozsáhle prezentovány, nakonec ovšem oba typy zůstaly jenom v prototypech a žádný export se neuskutečnil.

Nešťastný projekt tanku Osório

Vůbec nejambicióznějším projektem společnosti ENGESA byl ovšem vlastní brazilský tank, a to nikoli lehký, ale přímo hlavní bojový. Vedení firmy provedlo vcelku správnou kalkulaci, že pro spoustu zemí třetího světa jsou moderní západní tanky zkrátka příliš velké, těžké, složité a drahé. Mohl by je tedy zaujmout tank, který bude o něco menší a daleko jednodušší a levnější, avšak výkonově bude pořád reprezentovat hlavní bojový tank. Výsledkem úvahy byl program tanku Osório, jehož první prototyp EE-T1 byl představen v Saúdské Arábii roce 1985. Jednalo se o poměrně konvenčně řešené vozidlo se čtyřčlennou osádkou a svařovaným pancéřováním, jež bylo tvořeno ocelovým, hliníkovým, uhlíkovým a keramickým kompozitem. V zadní části se nacházel nizozemský motor MWM TBD 234 o výkonu 1100 koní (734 kW). V otočné věži byl namontován 105mm kanón L7A3 od britské firmy Royal Ordnance, pro který byla vezena zásoba 45 kusů střeliva. Jak je u západních tanků obvyklé, vedle kanónu byl umístěn 7,62mm kulomet a na stropě věže ručně ovládaný 12,7mm kulomet, tank měl rovněž vrhače dýmových granátů. O dva roky později byla prezentována verze EE-T2 s výkonnější hlavní výzbrojí, což byl v tomto případě 120mm kanón francouzské firmy GIAT se zásobou 38 nábojů. Tank mohl být konfigurován podle požadavků zákazníka, což se týkalo zejména systému řízení palby. Do obrněnce se mohla vestavět široká škála různých denních i nočních senzorů, panoramatických zaměřovačů, laserových dálkoměrů či balistických počítačů. V nejlepším provedení mohl tank Osório vést přesnou střelbu za pohybu na cíle vzdálené až 2000 m. Společnost ENGESA poté zpracovala i koncepty dalších vozidel na podvozku svého tanku, mj. samohybné houfnice ráže 155 mm, protiletadlového prostředku s kanóny ráže 30 či 35 mm, vyprošťovacího obrněnce či mostního tanku. Žádný z nich však neopustil kreslicí prkno a samotný tank Osório se nakonec proměnil ve zklamání, jelikož přes intenzivní reklamu nezískal ani jedinou exportní zakázku a nepořídila si jej dokonce ani sama brazilská armáda.

Hledání příčin úspěchu a pádu

Obrněná vozidla značky ENGESA nikdy nepředstavovala výkonovou špičku, neobjevovala se u nich ani žádná převratná technická řešení, snad jen s výjimkou onoho dvouvrstvého pancíře, což byla ale spíše „z nouze ctnost“, resp. snaha zvýšit odolnost při zachování nízké hmotnosti. Firmě ENGESA nešlo o „tažení pokroku“, usilovala o velký zisk z exportních objednávek a to se jí dařilo, neboť nabízela obrněnce s dobrým poměrem výkonu a ceny. K úspěchu jí výrazně pomohla i mezinárodní situace; vlastně byla na správném místě ve správný čas. Státy Latinské Ameriky v té době renovovaly vozový park svých armád, ve kterém se nacházela převážně už zastaralá technika, a bylo logické, že firma z Brazílie je v nejlepší pozici, aby dodala náhradu. Obrovský vývoz do arabských zemí jednoznačně „táhla“ válka mezi Irákem a Íránem, protože Irák samozřejmě naléhavě potřeboval jakoukoli vojenskou techniku a ostatní země regionu už zbrojily takříkajíc „preventivně“, neboť se také cítily ohroženy Íránem. Právě na arabské státy pak firma ENGESA vsadila se svými projekty obrněnce Ogum a tanku Osório, ovšem poté se svět zásadně změnil.

Válka v Perském zálivu v roce 1991 znamenala embargo uvalené na Irák a úzké spojenectví mnoha arabských zemí (v čele se Saúdskou Arábií) s USA. Výsledkem pak byly masivní dodávky americké techniky do těchto zemí v kvalitě a ceně, které Brazílie prostě nemohla konkurovat. Aby toho nebylo málo, světový trh pak „zaplavilo“ množství zbraní, jež po konci studené války vyřadily armády NATO a Varšavské smlouvy, takže jakýkoli zájemce z třetího světa si mohl takřka za cenu šrotu zakoupit kvalitní výzbroj. Do vývoje tanku Osório investovala ENGESA přes 100 milionů dolarů, ze kterých se jí nevrátil ani cent. O její kolové obrněnce náhle nikdo neměl zájem. Situace se rychle zhoršovala a roku 1993 vyhlásila značka ENGESA bankrot. V současné době sice existuje, vyrábí však pouze terénní automobily, které představují jen malou vzpomínku na „zlaté časy“, kdy měla společnost ENGESA respekt jako největší výrobce kolových obrněných vozidel na světě.

                                                                                                Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                                  Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný 

Poslední revize článku: 31.3.2015

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití !!! 

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva !!!