internetový armádní magazín

Eritrea vzdálená i blízká

30.10.2015 11:20

Ještě nedávno byla Eritrea pro většinu Evropanů jen jakousi vzdálenou, bezvýznamnou africkou zemí. A je pravděpodobné, že mnozí ani nevěděli, že takový stát vůbec existuje. Současný příliv migrantů, z nichž významná část pochází právě z Eritreje, však tuto situaci zcela mění. Eritrea se tak dostává do hledáčků médií, ale získává si i pozornost celé řady občanů.  Pozornost budí Eritrea jako taková; tamní poněkud svébytný, autoritativní systém. Zajímavý je ale i pohled na eritrejské ozbrojené síly.

                                                příslušníci eritrejských ozbrojených sil

                                                             (foto: US DoD / PD)

 

Eritrea bývá často v médiích označována jako africká Severní Korea. Toto označení je ale v mnohém povrchní a zavádějící. Zásadní rozdíl je v politickém systému, kdy eritrejský systém nemá nějakou totalitní, vše vysvětlující ideologii, jakou je v Severní Koreji ideologie ču-čche či jakou byla v bývalém východním bloku ideologie marxismu-leninismu. Na rozdíl od Severní Koreje Eritrea není tak dokonale uzavřená, o čemž ostatně svědčí i onen nekončící tok uprchlíků. Významným rozdílem je i zahraniční politika. Zatímco Severní Korea se spokojuje jen s občasným vyhrožováním svým jaderným arzenálem a její politika je zaměřena spíše dovnitř státu; Eritrea již od svého etablování vede ambiciózní zahraniční politiku, poněkud překvapivou na stát její velikosti.

Eritrea tak postupně vedla konflikty prakticky se všemi svými sousedy. Zásadní byl pro Eritreu konflikt s Etiopií, na které si ostatně vydobyla svou samostatnost a se kterou má stále velmi napjaté vztahy. Nepřátelské vztahy má Eritrea s Jemenem, se kterým vedla krátký konflikt o Haníšské ostrovy. Krátký konflikt měla Eritrea také s malým, ale strategicky významným Džibuti. Napjaté vztahy má Eritrea se Súdánem, kde podporovala tamější povstalecké jednotky. Eritrea se také výrazně zapojila do občanské války v Somálsku. Eritrea je tak v mnohém podobná spíše Iráku Saddáma Husajna, který si postupně znepřátelil prakticky všechny okolní státy a vedl s nimi řadu válek (iránsko-irácká válka atd.).

Jak se Severní Koreou, tak i se saddámovským Irákem má Eritrea celou řadu podobných rysů. Také Eritrea představuje autoritativní, takřka totalitní stát, ve kterém de facto neexistuje opozice anebo je potlačována. Příznačným je i důraz na ozbrojené síly. Eritrea dnes patří mezi nejzmilitarizovanější státy světa. Eritrea tak má dlouhodobě vysoké výdaje na obranu, v přepočtu na počet obyvatel má nejsilnější armádu v Africe. Armáda se ale výrazně podílí také na politice a ekonomice státu. Ozbrojené síly tak hrají ve společnosti zásadní roli a jejich vývoj nám může hodně napovědět i o dalším vývoji Eritreje jako takové.

 

Vznik eritrejské armády

Kořeny dnešní eritrejské armády lze hledat již v šedesátých letech minulého století, v tehdejších bojích za samostatnost. Tehdy se jako nejvýznamnější odbojová skupina vyprofilovala Eritrejská lidová osvobozenecká fronta EPLF (ta se po osamostatnění země transformovala do politické strany Lidová fronta za demokracii a spravedlnost, která je dnes vládnoucí a jedinou povolenou stranou v Eritreji). EPLF se postupně podařilo vybudovat poměrně silné ozbrojené síly, čítající ve vrcholné fázi až 40 tis bojovníků. Tyto jednotky v bojích prokázaly až neuvěřitelnou statečnost a bojovnost. Je zajímavé, že značnou část těchto jednotek tvořily ženy.

EPLF představovala typickou guerillu, vyzbrojenou převážně lehkými pěchotními zbraněmi. Jako určitou zajímavost lze uvést, že velice rozšířenou zbraní zde byla starší americká karabina M1, resp. její italské kopie. I přes tuto lehkou výzbroj se ale eritrejským jednotkám podařilo dosáhnout celé řady úspěchů proti mnohem větším a silněji vyzbrojeným etiopským jednotkám. Eritrejské jednotky tak dokázaly ukořistit celou řadu zbraňových systémů – např. tanky T-55, obrněné transportéry BTR-152 a raketomety BM-21 Grad. Tyto zbraně se pak staly základem výzbroje eritrejské armády.

Po osamostatnění Eritreje se zdálo, že armáda nebude mít ve společnosti nějaké výraznější místo, jelikož země se vcelku logicky zaměřila především na odstranění škod z předešlé války a na ekonomický růst. Eritrea samozřejmě začala budovat své regulérní ozbrojené síly, ty však podle původních záměrů neměly být nijak zvlášť početné (25-30 000 vojáků). V té době také mnohé naznačovalo, že při zbrojních akvizicích se Eritrea bude orientovat spíše na západní státy, především pak na někdejší koloniální mocnost Itálii. Ve výzbroji eritrejské armády se tak objevily italské pušky BM-59, nově formované letectvo nakoupilo italské lehké letouny MB-339.

Situaci zcela změnila tzv. druhá etiopsko-eritrejská válka, která proběhla v letech 1998-2000. Ta přinutila eritrejské vedení věnovat mnohem větší pozornost ozbrojeným silám. Armáda postupně dokázala zmobilizovat více než 300 000 vojáků. Byly také realizovány rozsáhlé nákupy zbraní v zemích bývalého východního bloku, především v Rusku, Ukrajině, Bělorusku a Bulharsku. Válka pak přinesla nejen zvýšení početních stavů armády a výdajů na obranu, ale i zvýšení významu ozbrojených sil ve společnosti.

 

Eritrejská armáda dnes

Dnešní eritrejská armáda je zcela odlišná od eritrejské armády z počátku devadesátých let; je mnohem větší a lépe vycvičená. Je to důsledek faktu, že na budování ozbrojených sil je soustředěna pozornost režimu jako takového, který je ochoten vydávat na armádu významnou část státního rozpočtu. Postupně také byla nakupována a modernizována i výzbroj. Díky tomu je eritrejská armáda dnes jednou z nejlépe hodnocených armád v celé Africe. To vše ale bylo realizováno jen díky vysokým vojenským výdajům, které ve válečných letech přesahovaly 40% HDP (!) a i dnes se pohybují kolem 6%.

                                         ženská vojenská jednotka eritrejské armády

                                      (foto: Temesgen Woldezion / Harold / CC BY-SA)

 

Eritrejská armáda je postavená na všeobecné branné povinnosti, která platí i pro ženy. Základní vojenská služba oficiálně trvá 18 měsíců. V reálu ale mnohé vypadá jinak. Jak již bylo zmíněno, eritrejská armáda se výrazně podílí i na ekonomice státu. Branci tak po absolvování šestiměsíčního vojenského výcviku vykonávají další službu prací jak v různých podnicích a institucích vlastněných armádou, tak i v zemědělství. Tato služba je pak často výrazně prodlužována a podle svědectví mnohých uprchlíků může trvat i více než 10 let.

Oficiálně se dnešní eritrejská armáda skládá z pozemního vojska, které čítá 45 000 vojáků. Za válečného stavu pak armáda může zmobilizovat dalších 200 000 vojáků. Je otázkou, nakolik je tento údaj relevantní, resp. nakolik se na něm podepíše současná uprchlická krize.

Dalšími složkami je vojenské letectvo čítající 350 vojáků a námořnictvo čítající 1400 vojáků.

Oporou pozemního vojska je především početné tankové vojsko, opírající se především o tanky T-55, kterých by Eritrea měla mít až 300 (z nichž ovšem v běžném provozu je jen asi polovina). Tanky T-55 získala Eritrea jak z kořisti na etiopské armádě, tak rozsáhlými nákupy v Bělorusku a především Bulharsku. Zdánlivě zastaralé tanky T-55 jsou přitom v Eritreji vysoce hodnoceny; vyzdvihována je jejich jednoduchost, spolehlivost a nenáročnost. Část těchto tanků Eritrea plánuje modernizovat a tak je patrné, že i do budoucna bude T-55 představovat hlavní typ.

Pro přepravu pěchoty v eritrejské armádě slouží bojová vozidla pěchoty BVP-1 (cca 50 ks) a především obrněné transportéry BTR-60 (cca 100 ks), které Eritrea nakoupila z přebytků bulharské armády. I v tomto případě jde o zastaralé systémy, které ale jsou postupně modernizovány a budou tak patrně sloužit ještě poměrně dlouhou dobu. Tato vozidla pak doplňují obrněné transportéry MT-LB (10 ks) a archaické BTR-152. Na první pohled je nápadný menší počet OT a BVP oproti velmi početnému tankovému vojsku, takže je pravděpodobné, že budoucí akvizice eritrejské armády budou směřovány především do posílení mobility. Vzhledem k ekonomickému stavu země a politické situaci lze ale předpokládat opět spíše nákupy starší techniky z přebytků některých východoevropských armád.

Velice silné je eritrejské dělostřelectvo. Také to provozuje převážně starší sovětskou techniku, pocházející z přebytků východoevropských armád. Z Bulharska tak postupně přišlo 32 samohybných děl 2S1 Gvozdika, která jsou dnes již zastaralá, přesto se v tamním složitém terénu velice osvědčila. Výrazným posílením byl nákup samohybných děl 2S5 Giacint (13 ks) z Běloruska. SHD 2S5 sice představuje starší typ, přesto díky osazení výkonným kanonem 152 mm dosahují dostřelu více než 30 km. Tažené dělostřelectvo je zastoupeno především 130 mm kanony M-46 a oblíbenými houfnicemi D-30 122 mm.

Vysoce lze také hodnotit raketometné vojsko. To totiž vedle obligátních raketometů BM-21 Grad disponuje také výkonným 220 mm raketometem BM-27 Uragan (9ks), pocházejících z přebytků běloruské armády. Podle některých pramen dokonce Eritrea plánuje nakoupení dalších těchto výkonných systémů. Protivzdušnou obranu pozemního vojska pak zajišťují protiletadlové systémy ZSU-23-4 Šilka, dále kanony Zu-23 a S-60, v menším počtu slouží i ruské přenosné rakety SA-18. Co se týče pěchotní výzbroje, ta představuje klasický sovětský standart (útočné pušky řady AK, kulomety PK a RPD, pancéřovky RPG-7).

Letectvo prodělalo snad největší rozvoj ze všech druhů ozbrojených sil. Z počátku to vypadalo, že Eritrea bude disponovat jen velice slabým letectvem, obvyklým u většiny afrických armád. Eritrea tak v polovině devadesátých let zakoupila lehké finské cvičné letouny L-90, Itálie dodala již zmíněné letouny MB-339. Situaci ale zcela změnila válka s Etiopií, která eritrejské vedení přinutila k rozsáhlým nákupům letecké výzbroje. Eritrea tak z přebytků ukrajinské armády nakoupila 10 letounů MiG-29 (8+2 cvičné), čímž se dostala mezi africkou špičku (např. 170 milionová ropná „velmoc“ Nigérie disponuje jen 15 čínskými J-7 (kopie MiG-21). Některé z těchto letounů byly ovšem za války ztraceny – a to především v soubojích s etiopskými Su-27. Nákupy nadzvukových letounů proto pokračovaly i po válce. Byly tak nakoupeny další MiG-29 a dnes tak Eritrea provozuje 8-9 MiGů-29, z nichž dva byly modernizovány na verzi MiG-29 SMT. Pro vyrovnání etiopské převahy se Eritrea rozhodla nakoupit také letouny Su-27, kterých by tak dnes mělo sloužit 8-10 ks (2 z Ukrajiny a zbývající z Ruska, dodávky z Ruska jsou ale někdy zpochybňovány). Podle některých pramenů Eritrea zakoupila také menší počet letounů Su-25 (6-8 ks) z Gruzie.

                                                       Mi-17 eritrejského letectva

                                                      (foto: Russavia / GNU-FDL)

 

Eritrea i nadále usiluje o posílení svého letectva. Eritrejští představitelé tak např. deklarovali svůj zájem o nový ruský typ MiG-35. Vzhledem k ekonomické situaci Eritreje je ale pravděpodobnější nákup dalších již používaných letounů z přebytků ruského letectva. Dopravní letectvo reprezentuje především čínský lehký dopravní letoun Y-12, Eritrea ale již projevila svůj záměr nakoupit i těžší dopravní stroje. Co se týče vrtulníkové techniky, ta je tvořena především stroji Mi-24 (2-6 ks) a Mi-17 (4-6 ks) pocházejících z přebytků ruské a ukrajinské armády. V menším počtu (4 ks) pak slouží také vrtulníky Bell 412, dodané z Itálie.

Nejmenší složkou ozbrojených sil Eritreje je válečné námořnictvo. To na svém počátku zdědilo řadu lodí po bývalém etiopském námořnictvu, většinou ale tyto lodě byly již ve špatném technickém stavu. Z těchto lodí pak dnes slouží pouze jeden raketový člun třídy OSA (podle některých pramenů již byl také vyřazen). Dnešní eritrejské námořnictvo je tak tvořeno pouze hlídkovými čluny s kanonovou, resp. kulometnou výzbrojí. Jedná se především o moderní čluny Super Dvora dodané Izraelem (6 člunů) a americký typ Comercial Cruiser firmy Swift (3 čluny). Celkově tak lze eritrejské námořnictvo hodnotit jako slabé. Přesto eritrejské námořnictvo má svůj význam. Důvodem je samozřejmě jeho působiště – strategicky významné Rudé moře, kterým ročně proplouvají tisíce lodí. Významným faktorem jsou také protipirátské operace, které probíhají v oblasti blízkého Somálska. Eritrea má přitom na svém pobřeží hned několik významných námořních přístavů, kterých již využily mezinárodní síly, účastnící se této operace. Je proto pravděpodobné, že eritrejské námořnictvo bude postupně spíše posilovat.

 

Jaká je budoucnost Eritreje?

Jak je z uvedeného zřejmé, Eritreji se postupně podařilo vybudovat poměrně mohutné a akceschopné ozbrojené síly. To vše ale bylo dosaženo jen díky tomu, že se ně soustředila prakticky veškerá pozornost státu. Cenou za daný rozvoj je pak nízká životní úroveň, rozšířená chudoba a celkově zanedbané státní hospodářství. V tomto směru se Eritrea vskutku podobá Severní Koreji, případně Iráku a dalším diktaturám. Přesto tu jsou některé patrné rozdíly. Eritrejské ozbrojené síly (cca 47 tisíc vojáků) jsou sice početné, vzhledem k lidskému potenciálu země (cca 6 mil. obyvatel) však nejsou až tak přehnané. Pro srovnání lze uvést, že např. někdejší komunistické Československo mající 15 mil. obyvatel si vydržovalo armádu čítající až 200 tis vojáků. Také vojenské výdaje pohybující se dlouhodobě kolem 6% jsou sice v africkém kontextu vysoké, přesto nejsou až tak přehnané a jsou mnohem nižší než v minulosti. To lze ostatně pozorovat i na zbrojních akvizicích, které v posledních letech výrazně zmírnily svou dynamiku. Dalo by se tedy říci, že problémem Eritreje nejsou příliš vysoké vojenské výdaje a početná armáda, jak je někdy médii předkládáno. Ostatně např. Izrael má ozbrojené síly v poměru k počtu obyvatel mnohem početnější a jeho vojenské výdaje vůči HDP jsou také vyšší. Problémem je tedy spíše celkový charakter systému a především ona Národní služba, ve které jsou eritrejští občané nuceni pracovat zdarma pro stát – a to za podmínek, které se často podobají spíše otroctví. Situaci by paradoxně mohl zhoršit nějaký neuvážený zásah mezinárodního společenství, po kterém někteří politici volají. Je patrné, že eritrejský systém by na danou situaci odpověděl jak mobilizací svých ozbrojených sil, tak i opětovným zvýšením vojenských výdajů. Zkušenosti přitom naznačují, že eritrejská armáda si dokáže najít dodavatele výzbroje, byť třeba prostřednictvím černého trhu. A států, ochotných prodat cokoliv komukoliv, je dnes bohužel čím dál více.

Velice diskutabilní je ale životnost systému jako takového. Nízká životní úroveň, rozsáhlé potlačování lidských práv, deziluze a absence nějaké dlouhodobější perspektivy vede čím dál víc Eritrejců k odchodu ze země. Převážně přitom odcházejí mladí, často také vzdělaní lidé a je zřejmé, že právě tito lidé budou Eritreji a její ekonomice chybět. Vše přitom naznačuje, že situace se nebude nijak lepšit a spíše se bude zhoršovat. Problematická je i politická situace země. Fakt, že země je dlouhodobě ovládána jednou stranou obdobně jako v mnoha jiných zemích vede postupně k politické a myšlenkové stagnaci. V neposlední řadě problémem je i vysoký věk prezidenta I. Afewerkiho (nar. 1945), vedle kterého se zatím nevyprofiloval nějaký nástupce. Současný až přílišný vliv armády na politiku státu přitom naznačuje, že v případě úmrtí I. Afewerkiho by se moci mohl ujmout někdo ještě radikálnější a ambicióznější, který by se chtěl vyprofilovat jako „ nový silný muž“ (obdobný děj přitom proběhl v řadě dalších států Afriky) a který by sáhl k ještě razantnějším krokům k udržení systému. Je proto pravděpodobné, že současný proud uprchlíků z Eritreje bude pokračovat a v blízké budoucnosti nejspíš ještě zintenzívní.

 

 

 

                                                                                        Autor článku: David Khol

 

 

Diskusní téma: Eritrea vzdálená i blízká

Datum: 06.10.2016

Vložil: Maros

Titulek: CHVALIM TIETO CLANKY

Dakujem velmi pekne za tieto clanky. Su uzasne a velmi dobre sa mi citaju a navyse konecne sa niekto venuje aj takymto zaujimavym statom.

Vyhledávání

Array

 

 

 

 

 

 

 

 

B O N U S