internetový armádní magazín

FH-70 - západoevropská houfnice

29.07.2015 12:10

Mezi hlavní faktory dnešního evropského zbrojního průmyslu se řadí mezinárodní spolupráce. Společné projekty vývoje a výroby zbraní však nepředstavují žádnou novinku a objevily se již před řadou let, jak dokazuje mj. 155mm tažená houfnice FH-70, jež byla vyvinuta v 70. letech za spolupráce Velké Británie, Západního Německa a Itálie. Vznikla tak výkonná dělostřelecká zbraň, která si posléze našla cestu i do armád řady zahraničních zákazníků. Navazující projekt samohybné houfnice SP-70 skončil kvůli technickým potížím nezdarem, přesto však svou úlohu ve vývoji evropských dělostřeleckých zbraní sehrál.

 

Zadání, vývoj a sériová výroba

Kořeny programu tažené houfnice FH-70 (Field Howitzer 70) lze vysledovat až do roku 1963, kdy Severoatlantická aliance odsouhlasila tzv. NATO Basic Military Requirement 39, což byl dokument týkající se perspektivních zbraní pro dělostřeleckou podporu. O pět let později byla podepsána dohoda Velké Británie a Spolkové republiky Německo o společném vývoji zbraně, jež naplní požadavky v onom dokumentu a nahradí v armádách obou zemí stárnoucí houfnice starší generace, jako byla britská houfnice BL 5,5-inch Medium Gun ráže 140 mm nebo zbraň M114 ráže 155 mm amerického původu. V roce 1970 se k projektu připojila Itálie. Požadavky na novou houfnici mluvily o zbrani schopné pálit všemi typy standardizované alianční munice ráže 155 mm, a sice na vzdálenost 24 km, popřípadě až 30 km za použití munice s pomocným raketovým pohonem. Žádala se též poměrně vysoká rychlost palby, a to tři rány za prvních 15 až 20 sekund činnosti a poté trvalá rychlost šesti ran za minutu. V čele projektu stáli odborníci z Velké Británie, resp. ze zbrojovky Vickers a úřadu RARDE (Royal Armament Research and Development Establishment), protože Britové měli ze tří účastnících se národů zajisté nejdelší a nejlepší zkušenosti s účinným polním dělostřelectvem. Němečtí vědci vedli vývoj některých typů munice.

                                                   houfnice FH-70 připravená k palbě

                                                  (foto: Ralf Dillenburger / CC BY-SA)

 

V roce 1970 proběhly testy prvních prototypů a v letech 1971 až 1973 prodělaly zkoušky zdokonalené prototypy. Celkem bylo postaveno 19 prototypů. Vývoj houfnice FH-70 byl úspěšně dokončen roku 1976 a o dva roky později byla spuštěna sériová produkce ve třech zbrojovkách, jež si rozdělily výrobu různých součástí zbraně. Šlo o firny Vickers, Rheinmetall a OTO-Melara. Přímo pod jménem FH-70 užívala houfnici italská armáda, avšak v Británii se nazývala L121 a v německém Bundeswehru FH 155-1.

 

Technický popis zbraně FH-70

Z hlediska základní konstrukce jde o klasicky pojatou houfnici, jejíž hlaveň má ráži 155 mm a délku 39 násobků ráže, čili zhruba 6 metrů. Na ústí hlavně je umístěna typická dvoukomorová úsťová brzda, kdežto na zadním konci je instalován poloautomatický závěr s vertikálně se pohybujícím závěrovým klínem. Obdobně jako v případě švédské houfnice Bofors FH 77 se také u FH-70 někdy hovoří o poloautomatickém nabíjení, byť je přesnější označovat tento systém spíše jako - mechanickou asistenci, jelikož se neobejde bez trvalé účasti lidské obsluhy. Jedná se o systém zahrnující zásobník pro devět kusů pohonných náplní a mechanický nabiják. Úkolem nabíječe a dvou jeho pomocníků je vlastně zasouvat projektily do nabíjecího zařízení a pohonné náplně do zásobníku, zatímco onen mechanismus se pak stará o samotné zasouvání projektilů i náplní do komory a následné vyhazování použitých náplní. Celý proces jednoho výstřelu zabere asi 5 sekund, takže zkušená obsluha dokáže vypálit tři rány za zhruba 15 sekund, praktická rychlost dlouhodobé palby je přibližně poloviční, tedy asi šest ran za minutu.

                                                                          FH-70

                                                          (foto: Magnus Manske / PD)

 

Součástí zbraně je motor značky Volkswagen, který má objem 1800 cm3 a produkuje výkon 55 kW. Není to však jenom zdroj energie pro nabíjecí mechanismus a nastavování náměru a odměru houfnice, ale také prostředek pro samostatný pohyb, jelikož FH-70 náleží (opět podobně jako FH 77) do kategorie tzv. samojízdných houfnic, které se na krátkou vzdálenost dovedou přesouvat samy, resp. bez tažného automobilu. Proto má FH-70 kromě dvou hlavních kol i dvojici menších kol na koncích ramen lafety. Součástí zbraně je též jednoduchý balistický počítač pro nastavování odměru a náměru, na houfnicích v armádách Německa a Itálie vybavený digitální zobrazovací jednotkou. K dispozici byl rovněž panoramatický dalekohled a menší zaměřovací dalekohled pro přímou palbu.

 

Široké spektrum 155mm střeliva

Standardním typem munice pro FH-70 je tříštivo-trhavá střela, jež byla vyvinuta za kooperace tří jmenovaných západoevropských států a USA. Granát, v britské armádě zvaný L15A1, váží celkem 43,5 kg a obsahuje 11,3 kg výbušniny. Z houfnice FH-70 se vystřeluje pomocí náplně, která má osm částí z tří různých typů střelného prachu, jejichž sestavení je optimalizováno pro dosažení co nejlepší balistické výkonnosti. Projektil tedy může být vypálen na vzdálenost přes 24,7 km, což se mezi houfnicemi s hlavní o délce 39 ráží řadí na špičku. Vedle toho byly jako součást projektu FH-70 vyvinuty i dva nové typy pomocných projektilů, a to dýmový DM105 (produkující po 30 sekund kouřovou clonu) a osvětlovací DM106 (s efektem přes dva miliony kandel za minutu). Původně se pracovalo i na dalších dvou druzích granátů, z nichž jeden měl sloužit pro dálkové minování a druhý měl mít tříštivo-trhavý účinek s delším dosahem, ovšem jejich vývoj nebyl dokončen. Houfnice FH-70 ale dokáže používat rozsáhlé spektrum 155mm střeliva standardu NATO, a to včetně projektilů s dnovou složí (Base Bleed) nebo amerických střel M549A1 s pomocným raketovým motorem, s nimiž lze dosáhnout maximálního dostřelu přes 31 km. Mezi střelami se specifickými účinky lze uvést např. kontejnerovou munici, která může rozptýlit nad cílovou oblastí různé typy submunice, což mohou být např. protipěchotní i protitankové zemní miny, samostatně naváděné protipancéřové projektily, senzory zjišťující a hlásící pohyb vozidel či elektronické rušiče nepřátelských komunikačních systémů. Také bylo možno použít americké střelivo M712 Copperhead s koncovým laserovým naváděním. Kdyby došlo na nasazení zbraní hromadného ničení, pro armády NATO byly k dispozici také granáty plněné bojovými chemickými látkami a nukleární granát W48 s ekvivalentem 72 tun TNT, ale tyto zbraně již byly samozřejmě vyřazeny z výzbroje.

 

Úspěchy v zemích Evropy a Asie

Výrobní linky společností Vickers, Rheinmetall a OTO-Melara nejprve dodaly 71 houfnic pro armádu Velké Británie, 216 zbraní pro západoněmecký Bundeswehr a 164 pro Itálii. Fakticky se jednalo o shodné zbraně, odlišné pouze v detailech, ačkoli každá země užívala jiné zápalky a v každé z armád sloužil pro tažení FH-70 jiný typ šestikolového nákladního automobilu. Ve Velké Británii šlo o střední automobil značky Foden, Němci používali vozidlo MAN a Italové automobil FIAT 66066 TM. Z tří partnerských zemí projektu používá v současnosti FH-70 již jen Itálie, zatímco Velká Británie a Německo je už vyřadily. Německé zbraně však neputovaly do šrotu, jelikož 24 kusů převzalo Estonsko a 15 houfnic putovalo do Nizozemí. Vedle toho si FH-70 připsala několik dalších úspěchů v podobě exportu nově zhotovených kusů. Malajsie si objednala 12 exemplářů, stejný počet koupil Omán, do Saúdské Arábie zamířilo hned 72 kusů a 30 houfnic FH-70 má Maroko. Určitý počet se podle některých zdrojů objevil také v armádě Libanonu.

                                                                  japonská FH-70

                                                   (foto: Caricato da Miya / CC BY-SA)

 

Rozhodně nejvýznamnějším uživatelem (dokonce větším než tři evropské země) se však stalo Japonsko, jehož Pozemní síly sebeobrany používají celkem 480 exemplářů, z nichž většina byla postavena v Japonsku v licenci u firmy Japan Steel Works. Na bázi FH-70 potom Japonsko vyvinulo i samohybnou pásovou houfnici Type 75. Pokud jde o export, stojí ještě za zmínku, že firma Rheinmetall zhotovila prototyp FH-70 s hlavní prodlouženou na 52 násobků ráže, tedy asi na 8 metrů. Se standardním projektilem L15A1 se dostřel zvedal na skoro 30 km a s projektilem s dnovou složí zhruba na 40 km, pro tuto modifikaci se ovšem nepodařilo najít odběratele. Itálie nabízí zahraničním uživatelům houfnice nový dieselový motor ARIS, s nímž lze o něco zvýšit jízdní dosah a terénní průchodnost.

 

Nedokončená samohybná houfnice

Zmínka o japonské samohybné houfnici Type 75 je zajímavá rovněž proto, že se zbraň FH-70 původně brala jen jako jedna polovina velkého dělostřeleckého projektu, jehož druhou částí se měla stát samohybná houfnice SP-70 (Self Propelled 70). Tuto část programu řídilo Německo a do roku 1976 bylo zkompletováno pět prototypů, které používaly pásové podvozky. K jejich konstrukci byly využity součástky z tanků Leopard 1 a obrněných bojových vozidel Marder. Korba svým designem v podstatě odpovídala Leopardu, ale namísto oceli byl kvůli snaze snížit váhu použit hliník. Pancéřování celého vozidla mělo odolávat munici ze 7,62mm kulometů a přední pancíř měl zastavit i protipancéřové střely z kulometů ráže 14,5 mm na vzdálenost 100 m. Pro vlastní ochranu měl sloužit 7,62mm kulomet na stropě masivní hranaté věže, uvnitř které byla instalována sama houfnice, v podstatě identická s FH-70, přestože nabíjecí systém se poněkud odlišoval. Balistické výkony a rychlost palby byly víceméně shodné s taženou verzí a obsluha zbraně byla opět čtyřčlenná, tzn. velitel, střelec a dva nabíječi, kromě kterých byl samozřejmě potřeba ještě řidič vozidla. Zásoba munice v SP-70 čítala 32 granátů ráže 155 mm a ještě 2000 nábojů pro ochranný kulomet ráže 7,62 mm. Pohon celého obrněnce zajišťoval turbodieselový motor MTU MB871, schopný pracovat na různá paliva a produkující výkon až 1000 koní (cca 745 kW). Vozidlo by jezdilo rychlostí až 68 km/h. Zpočátku slibný projekt ovšem stíhala řada problémů, např. co se týče otáčení věže nebo spolehlivosti nabíjecího systému. V roce 1985 se proto Německo rozhodlo projekt SP-70 zastavit a evropské státy ve velkém měřítku nakoupily americké samohybné houfnice M109. Zkušenosti s programem SP-70 ovšem nepřišly nazmar, protože Britové, Němci a Italové je posléze zužitkovali během vývoje svých samohybných děl nové generace AS90 Braveheart, PzH 2000 a Palmaria.

 

 

Parametry západoevropských houfnic FH-70 a SP-70

 

FH-70

SP-70

Obsluha / osádka

4 osoby

5 osob

Bojová hmotnost

9,3 tun

43,5 tun

Celková délka

9,8 m

10,2 m

Celková šířka

2,2 m

3,5 m

Celková výška

2,56 m

2,8 m

Max. rychlost

16 km/h

68 km/h

Max. dojezd

20 km

550 km

 

 

 

                                                                                                   Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                                     Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

 

 

 

 

Poslední revize článku: 29.7.2015

 

 

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití.

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva.

Vyhledávání

Array

 

 

 

 

 

 

B O N U S