FH-77 - houfnice od švédské společnosti Bofors

Švédská společnost Bofors je ve vojenství skutečným pojmem a její různé hlavňové i raketové zbraně vždy patřily na kvalitativní špičku. V současné době již Bofors jako samostatná značka neexistuje, protože její části si rozdělily společnosti BAE Systems a Saab Group, ale přesto se stále jedná o známku kvality. Mezi nejpovedenější a nejúspěšnější zbraně, jež Bofors vytvořil, patří rodina 155mm houfnic FH-77, kterou na dnešním světovém trhu nabízí nadnárodní firma BAE Systems a do které patří tažené i samohybné typy.

První samojízdná houfnice

V polovině 60. let byl do služby ve švédské armádě zaveden nový typ dělostřelecké zbraně, a to houfnice ráže 155 mm na podvozku tanku s označením Bandkanon 1. Specifickým rysem této zbraně bylo plně automatické nabíjení, ale základní slabinu představovala velká hmotnost, jež činila 53 tun, takže vozidlo se dokázalo na silnici pohybovat rychlostí nejvýše 28 km/h. Švédská armáda proto vypracovala specifikace další dělostřelecké zbraně, jež měla zachovat pozitivní rysy Bandkanonu, ale měla být pohyblivější. Firma Bofors se pustila do vývojových prací ve druhé polovině 60. let, a roku 1970 získala oficiální kontrakt na program nové zbraně. V roce 1973 byl připraven prototyp, který úspěšně prošel zkouškami, a proto mohla začít sériová výroba. První sériové polní houfnice byly zařazeny do služby v roce 1978 pod označením Fälthaubits 77A, což bývá zpravidla zkracováno na FH-77A.

                                                         houfnice Bofors FH-77A

                                                           (foto: Mick / CC BY)

Její hlaveň ráže 155 mm má délku 38 násobků ráže, tj. 5,89 m. Na ústí je opatřena vícekomorovou brzdou a její závěr představuje vertikálně se pohybující klínový blok. Ve své době převratné řešení představovala lafeta, jež má vedle dvou obvyklých velkých kol pod hlavní ještě dvě malá kola na konci ramen. FH-77 je totiž fakticky čtyřkolové vozidlo s vlastním pohonem, protože má i benzínový motor Volvo B20 s výkonem 60 kW. To znamenalo zrození kategorie tzv. samojízdných houfnic, které se dokážou na kratší vzdálenost přesouvat i samy (bez tažného vozidla), čímž tvoří kompromis mezi taženými a samohybnými typy. FH-77 váží 11,5 tuny a v přepravní poloze měří na délku 11,6 m. S vlastním motorem se může pohybovat rychlostí 8 km/h, ale na delší vzdálenosti bývá zpravidla tažena automobilem Saab-Scania SBAT 111S. V těžkém terénu lze spustit i motor houfnice, čímž prakticky vzniká sestava s pohonem 8×8. V terénu činí nejvyšší rychlost oněch 8 km/h (jinak se motor houfnice vypíná), na silnici pak 70 km/h. Tahač dopravuje zásobu munice a šestičlennou obsluhu, která zahrnuje velitele, střelce, nabíječe, dva jeho pomocníky a jeřábníka.

Nabíjení, munice a vylepšení

Ačkoliv se nabíjení FH-77 někdy označuje jako automatické nebo poloautomatické, vhodnější by bylo mluvit spíše o částečné mechanizaci či asistenci nabíjecího procesu, neboť je neustále potřeba i činnost lidské obsluhy. FH-77 má dělenou munici, tj. oddělené projektily a prachové náplně. Projektily jsou umístěny v tzv. nabíjecích rámech, z nichž každý pojme tři kusy, a tyto rámy jsou položeny po pravé straně houfnice. Malý jeřáb na boku houfnice zvedne jeden rám, který posléze položí na tzv. nabíjecí stůl. Pak pomocníci nabíječe položí na nabíjecí dopravník plastovou nábojnici, před niž je z nabíjecího stolu nasunut první projektil. „Hotový“ náboj pak hydraulický systém zasune do komory, ta je uzavřena a zbraň vypálí. Obdobným způsobem se provede vystřelení dalších dvou projektilů z rámu, potom jeřáb zvedne další rám a celý proces se opakuje. Vypálení trojice projektilů z jednoho rámu zabere 6 až 8 sekund a dobře secvičená obsluha dokáže 20 minut vést střelbu stabilní rychlostí 6 ran za minutu. Náměr lafety pokrývá úhel od –3 do +50 stupňů a maximální odměr činí 30 stupňů vlevo i vpravo. Úhly se nastavují hydraulicky, ačkoliv pro nouzové případy jsou dispozici i ruční točidla. Základní druh munice pro houfnici FH-77 tvoří tříštivo-trhavý granát M/77 o hmotnosti 42,4 kg, se kterým lze střílet na vzdálenost kolem 22 km, varianta s generátorem dnového výtoku (Base-Bleed) však nabízí dostřel téměř 30 km. Pro světový trh byla vyvinuta verze FH-77B, která se vyznačuje zejména hlavní o délce 39 násobků ráže (tedy 6,05 m), což znamená zvýšení váhy celé zbraně přibližně na 12 tun. Zvětšil se i rozsah odměru, jenž činí 70 stupňů na obě strany, a byl upraven nabíjecí mechanismus, do něhož byla integrována částečná mechanizace práce s nábojnicemi. Výrazné zlepšení představuje možnost střelby municí standardu NATO, resp. fakt, že nabíjecí soustava může fungovat také s „aliančními“ prachovými náplněmi s textilním obalem, kdežto v případě FH-77A se dají používat jen švédské plastové nábojnice. Se střelivem s dnovým výtokem činí maximální dostřel houfnice FH-77B okolo 31 km.

Úspěchy na světovém trhu

Švédská armáda si nejprve objednala 292 houfnic základní verze FH-77A, které se staly páteří jejích dělostřeleckých jednotek. Exportní obměna FH-77B zamířila nejprve do Nigérie, do níž bylo v první polovině 80. let dodáno 48 exemplářů. Krátce poté ale následoval největší úspěch a současně asi největší „škraloup“ houfnice, a to kontrakt s Indií, která si roku 1986 objednala 410 kusů FH-77B. Zanedlouho kvůli této smlouvě vypukl obrovský korupční skandál, protože tehdejší premiér Rádživ Gándhí byl obviněn z braní úplatků od firmy Bofors, což pak přispělo k porážce jeho strany ve volbách v roce 1989.

                                                             FH-77B indické armády

                                                    (foto: Hemantphoto79 / CC BY-SA)

Švédská zbrojovka byla kauzou mediálně velmi poškozena, avšak kontrakt se nakonec přece jen realizoval. Vyjednávalo se i o licenční výrobě houfnic v Indii, která chtěla vlastnit snad až 1500 kusů, k čemuž ale nakonec nedošlo. Indie se pak v důsledku skandálu rozhodla s firmou Bofors dále neobchodovat, což ovšem nebyl právě nejchytřejší nápad, neboť neměla přístup k náhradním dílům, takže stále více houfnic FH-77B se ocitalo mimo provoz. Až roku 1998 byla spolupráce obnovena, což se Indii velmi vyplatilo, protože hned v následujícím roce propukla pohraniční válka s Pákistánem o kašmírskou oblast Kargil. K vítězství Indie velice podstatně přispěla i efektivní dělostřelecká podpora švédských houfnic. Pokud jde o korupční skandál, v roce 2004 byl Gándhí zbaven všech obvinění (ačkoli to už nemohl ocenit, protože roku 1990 byl zavražděn) a roku 2010 bylo vyšetřování uzavřeno s tím, že se vlastně nic nestalo. Každopádně houfnice FH-77B si poté objednala i švédská armáda, jež odebrala 48 kusů, doplněných navigačním systémem značky Honeywell. Ve švédských ozbrojených silách ale sloužila ještě jedna odvozenina FH-77. Firma Bofors totiž vyrobila i pobřežní verzi CD-77 optimalizovanou pro palbu na pohyblivé cíle (tedy lodě), avšak do služby byla nakonec přijata zbraň CD-80 Karin, která zachovávala lafetu i nabíjecí mechanismus FH-77, ale měla ráži 120 mm. V současné době je ovšem již z výzbroje vyřazena.

Vznik samohybných verzí

Již na přelomu 80. a 90. let začaly studie, jejichž výsledek měl posunout zbraň FH-77 na vyšší úroveň, a sice mezi plnohodnotné samohybné houfnice. Firma Bofors ovšem zároveň nechtěla opakovat problém se zbytečně těžkým pásovým Bandkanonem, a proto od začátku myslela na podvozek nákladního automobilu. V roce 1995 byl tak představen prototyp FH-77AD, což byl fakticky šestikolový kloubový vůz Volvo A25C (nejčastěji používaný jako sklápěč) s montáží houfnice FH-77A. Šestičlenná obsluha seděla v lehce pancéřované kabině a vozidlo převáželo 24 nábojů maximální rychlostí 60 km/h. Během tří minut byl tento komplet schopný zaujmout palebnou pozici, vypálit osm nábojů a ještě se přesunout o 500 m. Zpočátku privátní iniciativa značky Bofors vzbudila zájem švédské armády, jež se rozhodla, že část samojízdných houfnic FH-77A/B nechá upravit na tuto samohybnou verzi. Vznikly tedy sériové komplety FH-77AD a FH-77BD, které byly od počátku nového století zaváděny do služby u švédské armády. Dále je nabízena varianta s hlavní prodlouženou na 45 násobků ráže, a to v provedení samojízdném (FH-77B02 L45) i samohybném (FH-77BD L45). Je pravděpodobné, že indická armáda nechá svoje samojízdné houfnice postupně přestavět právě na modifikaci FH-77B02 L45. Vraťme se ale zase ke švédské armádě, pro niž bylo výše popsané řešení fakticky jenom dočasné, protože už běžely práce na kvalitativně zcela novém členovi „rodiny“ FH-77, jímž se stala samohybná houfnice FH-77BW L52 Archer.

                                              samohybná houfnice FH-77BW L52 Archer

                                                          (foto: Ibaril / CC BY-SA)

V roce 2004 byly objednány dva prototypy a za čtyři roky už přišel kontrakt na první sériové kusy; v roce 2009 pak ozbrojené síly Švédska a Norska zadaly společně řízenou objednávku na celkem 48 exemplářů pro čtyři prapory dělostřelectva, dva ve Švédsku a dva v Norsku. První předsériová vozidla vstoupila do služby v roce 2013. Základem pro komplet Archer je opět šestikolové vozidlo Volvo, tentokráte typu A30D s motorem o výkonu 250 kW. Celý komplet váží 30 tun, jezdí max. rychlostí 70 km/h a má dosah 500 km. Ochranu zabezpečuje norské dálkově řízené střeliště Kongsberg Protector M151 s 12,7mm kulometem, vozidlo lze opatřit také vrhači dýmových granátů GALIX.

Výkony kompletu Archer

Základní výzbroj systému FH-77BW L52 Archer tvoří, jak lze uhodnout, houfnice FH-77, ale s hlavní prodlouženou na dnes obvyklých 52 násobků ráže, tedy 8,06 m. Nabíjení je tentokráte už plně automatické, takže tří- až čtyřčlenná obsluha (řidič, velitel a jeden nebo dva operátoři) nemusí vůbec opouštět pancéřovanou kabinu. Zásobník pojme 20 nábojů, které lze vystřílet za zhruba 2,5 minuty, což znamená trvalou rychlost palby přes 8 ran za minutu; k dispozici je též režim „rychlopalby“ umožňující vypálit tři rány za 15 sekund.

                                                              FH-77BW L52 Archer

                                                          (foto: Ibaril / CC BY-SA)

Dostřel lze měnit nejen pomocí nastavování náměru, ale i prostřednictvím různých kombinaci modulárních prachových náplní Uniflex 2 o objemu jednoho či dvou litrů. Nábojová komora má objem 25 litrů, což umožňuje řadu různých balistických křivek. Díky tomu dovede Archer pálit i v dnes stále populárnějším režimu MRSI (Multiple Round Simultaneous Impact), kdy několik střel vypálených v různých náměrech a s různými náplněmi dopadá na cíl v jednom okamžiku. V případě houfnice Archer toho lze dosáhnout se šesti granáty. Maximální dostřel s municí s dnovým výtokem činí okolo 41 km, ale při použití nového amerického projektilu XM982 Excalibur (jenž má dnový výtok, raketový motor a navádění GPS) dosahuje až 60 km. K dispozici je i protitankový granát typu BONUS, který obsahuje dva kusy samostatně naváděné protipancéřové submunice. Nyní jsou houfnice FH-77BW L52 Archer zařazeny v armádách Švédska a Norska, jsou však intenzivně nabízeny na světovém trhu. Doplňuje je samojízdná houfnice FH-77B05 L52, jež má podobné balistické výkony jako Archer a díky modernizovanému nabíjení a špičkovému systému řízení palby disponuje (jako jedna z mála tažených houfnic) i schopností MRSI. Současné typy série FH-77 se ucházejí o kontrakty v řadě zemí, mezi něž patří Kanada, Dánsko, Indie, Chorvatsko a také Česká republika.

                                                                                         Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                           Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

Poslední revize článku: 14.7.2014

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva !!!

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití !!!