internetový armádní magazín

Grumman F11F Tiger - krátká kariéra na letadlových lodích

23.09.2013 12:45

F11F Tiger

Počátek vývoje tohoto amerického letounu se datuje do roku 1952. Společnost Grumman Aircraft Corporation, známý dodavatel letadel pro americké námořnictvo tehdy začala na své vlastní náklady pracovat na náhradě svého staršího palubního stroje Cougar. Tento iniciativní firemní vývoj však neprobíhal příliš dlouho, protože již v dubnu 1953 dostala společnost oficiální pověření od námořnictva na práce na novém rychlém jednomístném stíhacím palubním letounu, který později dostal v duchu Grummanovské tradice jmého kočkovité šelmy - Tiger. Typ měl podle původního plánu úzce navazovat na svého předchůdce - F9F Cougar, ale plány byly překonány a při jeho konstrukci a výrobě byla uplatněna celá řada radikálně nových prvků a postupů. Bylo na něm aplikováno aerodynamické pravidlo ploch a plánováno použití úplně nového proudového motoru s přídavným spalováním - Wright J65-W-6, který byl licencí britského motoru Armstrong Siddeley Sapphire. Potah křídel letounu byl vyráběn tehdy revoluční technologií frézování, která nahradila ohýbání a díky které měla tenká křídla větší tuhost a pevnost.

                                                    první prototyp letounu F11F (YF9F-9)

                                                               (foto: USN / PD)

 

Dva letové prototypy YF9F-8

U.S. Navy objednalo stavbu dvou letových prototypů stroje pod označením YF9F-8, což právě mělo vyjadřovat úzkou návaznost na typ F9F-6/7 Cougar.

První prototyp nového stroje vzlétl poprvé 30.7.1954, a to pod změněným označením YF9F-9. Stroj byl ještě provizorně vybaven motorem bez přídavného spalování, přesto při zkušebním letu dosáhl téměř rychlosti zvuku. Zvukovou bariétu později překonal druhý prototyp, na kterém byl již motor s přídavným spalováním namontován. Tiger se tak stal prvním nadzvukovým typem letounu amerického námořnictva. V dubnu roku 1955 bylo rozhodnuto, a to naprosto logicky o změně označení typu na F11F-1, protože letoun byl skutečně novým typem a se svým předchůdcem F9F Cougar měl již málo společného.

O rok později, tedy v dubnu 1956 byly zahájeny zkoušky stíhacích F11F-1 na palubě letadlové lodi USS Forrestal. Bez ohledu na výsledky těchto zkoušek byla v té době již závazně objednána sériová výroba prvních dvaačtyřiceti letounů s motory Wright J65-W-7.

Tiger byl poměrně lehkým a malým letounem. Jeho prázdná hmotnost jen lehce překračovala 6 tun a rozpětí jeho křídel bylo menší než 10 metrů. Malá hmotnost a malé rozměry usnadňovaly manipulaci na letadlové lodi. Stroj měl pouze sklopné koncové oblouky křídel, které byly sklápěny ručně palubním personálem.

Výzbroj letounu byla tvořena čtyřmi rychlopalnými kanóny ráže 20 mm umístěnými na spodní straně kanálů přívodu vzduchu k motoru a maximálně čtyřmi protiletadlovými samonaváděcími střelami Sidewinder.

                                F11F-1 s krátkou přídí na palubě USS Forrestal v roce 1956

                                                            (foto: USN / PD)

 

Stroj F11F-1 Tiger nebyl vybaven palubním radiolokátorem, protože původní zadání námořnictva ho nevyžadovalo. Krátká příď stroje neumožňovala jeho instalaci, což se záhy ukázalo jako velký nedostatek. Piloti sice nebyli zvyklí v dané době ještě radiolokátoru vyžívat, ale jeho absence omezovala perspektivu další služby Tigerů u námořnictva.

U.S. Navy oficiálně přijalo F11F-1 do své výzbroje v březnu 1957, ale stále upozorňovalo na jeho nedostatky ve vybavení a na poruchovost motoru. Proto po vyrobení 42 kusů letounů první série došlo ve výrobě ke změně tvarování přídě a několika dalším drobným změnám. Příď  byla znatelně prodloužena a připravena pro instalaci radaru, ale k realizaci zástavby nikdy nedošlo. Stroje s delší přídí byly vybaveny novější verzí motoru, typem J65-W-18.

        F11F-1 s delší přídí na lodi USS Ranger                            F11F-1 s dvojicí přídavných nádrží

                           v roce 1957                                                      a dvojicí střel Sidewinder

                        (foto: USN / PD)                                                          (foto: USN / PD)

 

                                     letouny F11F-1 na ploše pozemní základny v roce 1960

                                                               (foto: USN / PD)

 

Tigery představovaly pro námořnictvo pouze krátkodobou záležitost, i když se jednalo o rychlé a vysoce obratné letouny. V prvoliniové službě začaly být nahrazovány již pár měsíců po skončení jejich sériové výroby, která byla ukončena v prosinci 1958, a která dala celkem 201 kusů. Na jejich místo u U.S. Navy začaly přicházet stroje F-8U Crusader firmy Vought. Od roku 1961 byly Tigery již definitivně využívány jen k pokračovacímu výcviku a kondičnímu létání. Námořnictvo plánovalo kromě stíhacích verzí Tigeru objednat ještě asi 85 letounů v průzkumné verzi s označením F11-F1P, u kterých měla být příď vyplněna soustavou kamer, ale na tuto objednávku již nedošlo. Nedošlo ani na sériovou produkci vylepšené verze letounu F11F-1F Super Tiger, která měla disponovat většími výkony a měla být vybavena americkým motorem General Electric J79-GE-3 o maximálním tahu 75,6 kN.

 

Super Tiger

Na dva prototypy Super Tigeru byly s povolením námořnictva přestavěny dva řadové sériové stroje F11F-1. Do letounů byly vmontovány prototypy motorů YJ79-GE-3 a byla zvětšena sací hrdla vzduchu. První Super Tiger se dostal poprvé do vzduchu 25.5.1956 a při dalších zkušebních letech se mu podařilo dosáhnout rychlosti až M=1,44. Bylo to výrazné zlepšení oproti základní verzi, ale Grumman měl připraveny ještě další úpravy, kterým se prototypy následně podrobily. Byly pozměněny konce křídel, mírně prodloužen trup a namontovány již sériové motory J79-GE-3A. S těmito úpravami se v roce 1957 podařilo dosáhnout rychlosti M=2,04. Těchto výsledků se společnost Grumman snažila komerčně využít a nabídla stroj evropským státům NATO, Švýcarsku, Kanadě a Japonsku. Žádná země však Super Tigery neobjednala.

                   prototyp letounu F11F-1F Super Tiger s motorem General Electric J79-GE-3A

                                                            (foto: USN / PD)

 

V roce 1962, během globálních změn v systému typového označování amerických vojenských letadel bylo označení Tigerů F11F-1 změněno na - F-11A.

F11F-1 (F-11A) si získal poměrně velkou publicitu jako stroj akrobatické skupiny U.S. NAVY - "Blue Angels". U této skupiny vydržely Tigery až do roku 1969, kdy byly nahrazeny těžkými F-4 Phantom II.

                                               F11F-1 akrobatické skupiny Blue Angels

                                                                (foto: USN / PD)

 

 

TECHNICKÁ DATA

 

Typ:  palubní stíhací letoun

Pohon:  proudový motor Wright J65-W-18 o max. tahu 46,71 kN

Max. rychlost:  1207 km/h

Dostup:  12770 m

Dolet:  2044 km

Výzbroj:  4 x kanón ráže 20 mm Colt M-12 (4 x 125 nábojů)

               maximálně 4 x PLŘS AAM-N-7 Sidewinder IA (AIM-9B) nebo

               AAM-N-7 Sidewinder IC (AIM-9D)              

Hmotnost:  prázdná 6091 kg, max. vzletová 10052 kg

Rozměry:  Rozpětí ................................ 9,64 m

                 Délka ................................. 14,31 m

                 Výška .................................. 4,03 m

                 Plocha křídel ....................... 23,23 m2

 

 

 

                                                                                        Autor článku: ing. Zbyněk Novotný

 

 

 

Poslední revize článku: 23.9.2013

Vyhledávání

Array

 

 

 

 

 

B O N U S