internetový armádní magazín

Hypotetický konflikt mezi USA a Čínou

24.10.2016 10:15

V posledních letech se objevila celá řada analýz, které se věnují vztahu mezi USA a Čínou a rostoucímu napětí mezi nimi. Více či méně zdařile je v nich nabízen možný scénář válečného konfliktu mezi těmito dvěma supervelmocemi. Stejně tak se ale objevují i analýzy, které nějaký takový konflikt zpochybňují či zcela vylučují. Je skutečně takový konflikt vůbec možný? Je pravděpodobný? A jak by probíhal?

 

Možnost konfliktu mezi USA a Čínou

Nutno říci, že takovéto mocenské soupeření není žádnou novinkou. Naopak se dá konstatovat, že tento jev je bohužel pro lidskou civilizaci po celou dobu její existence typický.

Soutěžení o moc, o možnost prosazovat své zájmy probíhá na všech úrovních lidské společnosti – a tedy i na úrovni států. Jednotlivé státy, případně celé civilizace, vždy mezi sebou bojovaly, vždy docházelo k mocenskému soupeření. Dnešní situace tak není nějak principiálně nová či výjimečná.

Je pochopitelné, že takovýto střet probíhá především mezi dvěma nejsilnějšími státy. Právě ty nejsilnější, nejmocnější státy vždy mezi sebou soupeřily o vůdčí postavení, o post hegemona světové politiky. Bylo to patrné v době koloniálních výbojů; výrazně se to projevovalo v době první a druhé světové války a především pak v době tzv. studené války.

I na nižších úrovních samozřejmě probíhá celá řada dalších střetů a konfliktů mezi jednotlivými regionálními mocnostmi, které si prosazují své zájmy. Přesto právě vztah mezi těmi nejsilnějšími státy je klíčový a v mnoha případech je determinující pro další státy a celou lidskou společnost.

Snad nejvýrazněji se toto soupeření projevovalo za doby studené války. Tehdy proti sobě stály dvě supervelmoci - na jedné straně USA coby představitel západní demokracie a na druhé straně někdejší komunisty vedený Sovětský svaz. Soupeření mezi těmito dvěma velmocemi zasáhlo prakticky celý svět. Oba státy si vytvořily postupně celou síť svých spojenců – ať již v Evropě či v tzv. třetím světě. Obě země si vybudovaly obrovské ozbrojené síly a mimořádně výkonný zbrojní průmysl, který vyprodukoval neuvěřitelné množství zbraní. A i když k přímému střetu nikdy nedošlo, oba státy absolvovaly celou řadu zástupných konfliktů, při kterých často stačilo jen málo, aby přerostly v globální střetnutí.

Dnes je situace obdobná – a přesto jiná. Opět zde stojí dvě supervelmoci, které si jsou protichůdné a přitom v lecčem podobné.

      mezi hlavní americké válečné nástroje patří letadlové lodě (na snímku USS Harry S. Truman)

                                                          (foto: USN / PD)

 

Na jedné straně jsou USA.  Stát s mimořádně příznivými geopolitickými dispozicemi, se značnou rozlohou a velkým počtem obyvatel. Ale také stát s největší ekonomikou a v neposlední řadě také nejsilnější armádou. Armádou vybavenou špičkovými technologiemi; převyšující armády jiných států a schopnou zasahovat po celém světě. Právě v důsledku vědomí této převahy ekonomické a vojenské USA realizují svou velmocenskou politiku a mají tendenci určovat světové dění. Tato mezinárodní politika ale i přes svůj deklarovaný idealismus (či snad právě kvůli němu) působí poněkud kontroverzně a v mnoha státech vyvolává spíše negativní reakce. Můžeme o této politice pochybovat, přesto je nutné s ní počítat.

A na straně druhé, v mnoha směrech protichůdné, je Čína, která na této pozici vystřídala někdejší Sovětský svaz. Také Čína má velice příznivé geopolitické dispozice. Čína má velkou rozlohu – a v počtu obyvatel USA vysoce předčí. Oproti někdejšímu Sovětskému svazu je výhodou Číny i to, že její území vytváří kompaktní celek. Také její obyvatelstvo je homogenní a Číně tak nehrozí národnostní rozpory, které se staly jednou z příčin zániku Sovětského svazu.

Čína má také velice svébytný, originální politický systém, který kombinuje kapitalistickou tržní ekonomiku s mocenským monopolem komunistické strany. Čína tak představuje unikátní mocensko-politický systém, který je do značné míry v protikladu k západnímu pojetí demokracie, prosazovanému USA. Ideologický rozpor mezi USA a Čínou není tak výrazný, jako byl během studené války mezi USA a Sovětským svazem, přesto je patrný a i to vede k mocenskému soupeření.

Pro Čínu je příznačné, že v posledních desetiletích zaznamenává významný ekonomický a hospodářský růst. Tím se Čína principiálně liší od bývalého Sovětského svazu, který v řadě směrů postupně spíše stagnoval a upadal. Tento růst ale již pomalu naráží na své přirozené meze, proto má Čína přirozenou potřebu dál expandovat. K tomu připočtěme přirozenou snahu dostat se z druhého místa na první a zjevné ambice čínských představitelů. Je proto jen přirozené, že mezi Čínou a USA dochází k mocenskému soupeření, které snadno může přerůst v otevřený konflikt.

Zdá se, že v současné době by Čína v otevřeném vojenském konfliktu s USA neobstála, a že by prohrála. Důvody jsou především ve vojenské oblasti. Čínská armáda i přes veškerou snahu čínské vlády stále výrazně zaostává za armádou americkou. Čínská armáda je sice mnohem početnější než americká, sama početnost je ale vzhledem k charakteru moderních konfliktů spíše druhořadá. Mnohem důležitější je fakt, že čínská armáda má dosud oproti té americké armádě mnohem méně moderních zbraňových systémů – a to především v těch kategoriích, které jsou pro soudobé konflikty rozhodující. USA si např. trvale udržují flotilu 10 letadlových lodí schopných zasahovat prakticky po celém světě – a oproti tomu Čína má pouze jenom jednu ex- sovětskou letadlovou loď, která se svými výkony nemůže rovnat těm americkým. Čína sice začala se stavbou letadlových lodí a plánuje postavení čtyř moderních jednotek, i v případě jejich zařazení do služby ale bude mít letadlových lodí výrazně méně než USA. A obdobné je to prakticky u všech kategorií bojových systémů, i když Čína náskok postupně snižuje. Dnes je Čína ještě stále vojensky slabší a tento stav se v nejbližší době nezmění.

                                          čínská armáda má značný lidský potenciál

                                                       (foto: William Ide / PD)

 

Snad ještě významnější je fakt, že USA si i nadále udržují před Čínou značný náskok v technologiích. USA např. již léta disponují bojovým letounem páté generace F-22A a rozjíždějí výrobu letounů F-35, zatímco Čína obdobné letouny J-20 a J-31 teprve vyvíjí. Tento technologický náskok se Čína snaží kompenzovat širokým kopírováním zahraničních systémů; je však zřejmé, že tento přístup má své limity a poněkud paradoxně brání dalšímu rozvoji domácího zbrojního průmyslu a především jeho intelektuálního potenciálu.

Pokud by Čína chtěla vybudovat ozbrojené síly analogické ozbrojeným silám USA, aby se jim dokázala vyrovnat v otevřeném vojenském střetu, trvalo by jí to patrně celá desetiletí a Čínu by to stálo nepředstavitelné finanční prostředky. Takovéto intenzivní zbrojení by patrně neustála ani čínská ekonomika. Především je ale otázkou, zda by takovému vývoji USA jen nečinně přihlížely. Mnohem pravděpodobnější je, že za takové situace by USA zvýšily své vojenské úsilí, navýšily svůj vojenský rozpočet a snažily se opět získat svou technologickou převahu. To by celou problematiku pochopitelně dál zhoršilo a dovedlo do takřka absurdních rovin. Nastaly by tak jakési zbrojní závody mezi USA a Čínou – a v takovém závodění by Čína i přes veškerý svůj potenciál zřejmě prohrála.

Toho všeho si jsou čínští političtí a především vojenští představitelé velice dobře vědomi. Čína navíc evidentně velice dobře chápe negativní zkušenosti z takové politiky někdejšího Sovětského svazu z let studené války (možná více než dnešní Rusko) – a každopádně nechce tak skončit. Čína si také zjevně velice dobře uvědomuje, že by v současné době v takovéto moderní obdobě studené války neobstála. To ale neznamená, že by Čína neměla své ambice a že by do budoucna neusilovala o získání dominantního postavení ve světové politice.

Obdobné je to i u samotného vojenského konfliktu. Většina scénářů takovéhoto konfliktu předpokládá, že k vojenskému střetu mezi Čínou a USA by došlo při čínském pokusu o znovupřipojení Tchaj-wanu či nějaké obdobné operaci u Severní Koreje. Často je zmiňován nárůst schopnosti Číny zabránit přístupu amerických sil do této oblasti (tzv. A2/AD), například pomocí protilodních střel DF-21D atd. Je faktem, že v získávání těchto schopností Čína v posledních desetiletích nesmírně pokročila, nicméně v dnešní situaci a za současného poměru sil by ale i tak Čína v takovém střetu podlehla. Ostatně, takovýto otevřený střet by ani neodpovídal čínskému způsobu myšlení.

Právě to je určitým paradoxním problémem většiny scénářů hypotetického střetu mezi USA a Čínou. Jejich autoři jsou produkty západního myšlení. Mají západní styl uvažování, západní logiku. Aplikují ty znalosti, které se naučili na západních univerzitách. Případný střet mezi čínskou a americkou armádou modelují tak, jak by jej – ze strany Číny - realizovali oni sami. Takovýto přístup je sice pochopitelný a logický, ale zde do jisté míry selhává. Číňané totiž uvažují jinak. Mají svou vlastní, specifickou logiku a především vlastní svébytnou mentalitu. Mají jiné vnímání hodnot, ale i zcela jiné uvažování, jiné řazení jednotlivých prvků do nějakého myšlenkového, logického celku. Dokáží uvažovat jinak, zdánlivě nelogicky a tedy i překvapivě. Zcela jinak, než jak jsme na Západě zvyklí.

Číňané mají také zcela jiné pojetí času. Snad i vědomí dlouhé, bohaté historie Číny dává Číňanům zcela odlišné, východní vnímání času, než jaké mají věčně uspěchaní lidé ze západu. Možná i určitý historický nadhled, schopnost vnímat svět v celé jeho plnosti a nikoliv jen ve vymezených časových úsecích. Zaměřují se spíše na podstatu dějů a nikoliv na jejich trvání. Dokáží čekat – a to i v případech, kdy z hlediska západního je to zbytečné. To vše dohromady vytváří jedinečné myšlenkové bohatství, jakým se může chlubit jen málokterý stát.

Možná právě to je tím největší výhodou Číny, bohatstvím ještě větším a významnějším než jen samotná vojenská síla. Konfuciánská Čína se může opřít o jedinečnou historickou myšlenkovou, filosofickou tradici, díky které Číňané mohou vidět dál a prozíravěji, než mnohé tzv. vyspělé státy. Prokázali to v ekonomice, stejně tak to prokazují i ve vojenství. Čína se může opřít i o jedinečnou vojenskou myšlenkovou tradici, sahající až k dávným vojenským myslitelům, jako byl Sun Ć, Sun-Pin či Li Wej Kung.

Tuto myšlenkovou tradici navíc Číňané dokáží kombinovat i s prvky moderního západního vojenského myšlení – a aplikovat je na své vlastní podmínky. Číňané se také dokázali poučit z některých důležitých vojenských konfliktů poslední doby.

Z výše zmíněného vyplývá, že takovýto konflikt by patrně neprobíhal tak, jak si jej většina veřejnosti představuje. Nešlo by o nějaký prvoplánový, přímý a toliko vojenský konflikt ve stylu Saddáma Husajna. Naopak je zřejmé, že takovýto konflikt by měl celou řadu poloh, byl by mnohem širší a složitější. Obsahoval by kroky rázu vojenského, ale také politického a ekonomického. A rozhodně by nešlo o střet náhodný, byť by se tak mohl na první pohled jevit; šlo by tak o náhodu velice dobře a pečlivě připravenou. Naopak vše naznačuje, že by šlo o konflikt velmi pozvolný, postupně se rozvíjející.

          

Podoba hypotetického konfliktu

"Nejlepší není ten, kdo ve stu bitev stokrát zvítězil, ale je nejlepší, kdo cizí vojska pokořil bez bitvy. Je vrcholem válečného umění potřít nepřítele důmyslem. Pak teprve přijde umění zbavit ho spojenců. Až potom je umění srazit se s ním ve zbrani. Tím úplně posledním uměním je zaútočit na jeho hradby."  (Sun-Ć).

 

Pokusíme-li se aplikovat některé tradiční prvky čínské konfuciánské filosofie a čínského vojenského myšlení na dnešní situaci, pak je zřejmé, že hypotetický konflikt by vypadal poněkud jinak.

Prvním krokem takového konfliktu by mohl být útok na americkou obchodní burzu. Útok pochopitelně nikoliv rázu vojenského, resp. teroristického, ale ryze ekonomického.

Ekonomika USA i přes celou řadu svých výhod má i celou řadu nevýhod. Jednou z jejích nevýhod je fakt, že je až příliš závislá na vnitřním trhu, na investicích – a tedy i na burze, která obráží ekonomický výsledek jak jednotlivých společností, tak i ekonomiky jako takové. To sice napomáhá akcelerovat ekonomiku, na druhou stranu celý systém je až příliš zranitelný. Dokázaly toho v minulosti využít soukromé společnosti, které svými aktivitami dokázaly celý systém rozkolísat. O to výraznější by to mohlo být, kdyby se do takovéto aktivity systematicky pustil nějaký stát, byť prostřednictvím umělých, nastrčených společností. Takový krok by přitom plně odpovídal čínské mentalitě.

Je pochopitelné, že pouze propad burzy by nedokázal americkou ekonomiku zcela zlikvidovat. USA si jsou navíc velice dobře vědomy této své slabiny, mají proto celou řadu obranných mechanismů. Na druhou stranu nějaký zásadní propad burzy by mohl celý ekonomický systém významně rozkolísat. Došlo by k nárůstu zmatku, nečekaných atypických reakcí. Nastal by odliv investorů, kteří jsou přitom pro celý systém klíčoví. I v důsledku toho by došlo k pádu celé řady velkých firem. Mohlo by dojít – zdánlivě zcela nečekaně – i k výrazným ekonomickým jevům typu prasknutí nemovitostní bubliny a k pádu některých velkých investičních společností. Obdobně jako na počátku ekonomické krize r. 2007, která přitom zasáhla nejen USA, ale prakticky celý západní svět.

Je pochopitelné, co by to pro USA a jejich ekonomiku znamenalo. Významně by se snížil i tak ne příliš výrazný ekonomický růst, možná by došlo i k ekonomickému propadu. V důsledku krachu celé řady firem by tisíce lidí přišli o zaměstnání, následně by výrazně propadl i sektor služeb. Již jen takovýto zásadní nárůst nezaměstnanosti by pro USA znamenal obrovský ekonomický problém.

Nejde ale jen o samo zvýšení nezaměstnanosti. Mnohem horší jsou její důsledky, které nejsou jen rázu ekonomického. Za takové situace by pochopitelně došlo i k nárůstu nespokojenosti, ztráty víry v politický systém jako takový. Něco takového bylo ostatně patrné již při výše zmíněné krizi z r. 2007, kdy celá řada pozorovatelů hovořila o deziluzi obyvatelstva, o ztrátě "amerického snu".

Za takové situace může rostoucí nespokojenost vést k volání po změně. Volání po nějaké skutečně zásadní, systémové změně. Volání po někom, kdo by dokázal celou zemi změnit a uzdravit a vrátit jí tak její někdejší moc a sílu.

Za takové situace se může – zdánlivě nečekaně, ale ve skutečnosti po velice dlouhé a pečlivé přípravě – objevit nějaká výrazná, atypická osobnost, nabízející právě takovou změnu. Charismatický politik, který by sliboval zlepšení tíživé sociální situace chudých, ale i návrat pozice střední třídy, bolestně nesoucí ztrátu svého někdejší postavení. Někdo jako Bernie Sanders, ale v poněkud mladším, energičtějším vydání. Anebo ještě lépe řečeno jakýsi levicový Donald Trump, schopný zaujmout ani ne tak svými skutečnými schopnostmi, ale spíše radikální a přitom lidovou rétorikou.

Je zřejmé, že takováto výrazná osobnost by dokázala zásadně změnit USA a jejich politiku jak vnitřní, tak i vnější. Takovýto politik by patrně přišel s návrhem na zásadní snížení vojenského rozpočtu – a to ve prospěch sociálních programů, které by v ekonomicky složité době měly mnohem větší společenskou podporu. Snížení výdajů na obranu by se pochopitelně odrazilo i ve snížení operačních schopností ozbrojených sil. Je například pravděpodobné, že by došlo k snížení počtu tolik potřebných letadlových lodí, byly by rušeny nebo redukovány některé významné modernizační programy. Zcela jistě by byl omezen jaderný arzenál, patrně by došlo k snížení počtu bombardérů. Došlo by patrně k další redukci početních stavů ozbrojených sil, které přitom již dnes jsou na svém historickém minimu.

Něco takového by se pochopitelně odrazilo i v mezinárodní politice. Za takové situace by opět došlo k volání po izolacionismu, což je ostatně prvek, který se pravidelně v americké politice objevuje. Je nepravděpodobné, že by takovýto přístup zcela zvítězil; už třeba proto, že něco takového si USA, závislé na dovozu surovin, jednoduše nemohou dovolit. Přesto je zřejmé, že by se tento přístup zvýraznil, což by mezinárodní politiku USA velice ovlivnilo. USA by se např. již méně zajímaly o dění v Evropě (což ostatně navrhuje i zmíněný Donald Trump). Adekvátně tomu by se i Evropa více emancipovala. Evropské státy by přikročily k vytvoření evropské armády, NATO by do jisté míry bylo upozaděno. Došlo by k přetrhání euroatlantických vazeb, pěstovaných po celá desetiletí. USA by se na první pohled zbavily přítěže nedostatečně vojensky silných evropských států, ve skutečnosti by přišly o jediné skutečně spolehlivé spojence.

V následující fázi by – opět zdánlivě nečekaně – mohlo dojít k nějakému významnému regionálnímu konfliktu. Čína by mohla přimět některého ze svých spojenců ve třetím světě, aby rozpoutal nějaký regionální, ale přesto strategicky důležitý válečný konflikt. Konflikt typu první války v Perském zálivu, kdy velký a vojensky silný, ale chudý stát by napadnul malý bohatý stát, disponující nerostným bohatstvím a významný pro světovou ekonomiku a především pro USA. Vyprovokovat některý z diktátorských režimů k nějaké odvážné vojenské operaci by přitom nemuselo být až tak náročné, jak se na první pohled zdá. Čína by takový stát mohla k válečné operaci přimět diplomatickou cestou, podporováním jeho politiky a v neposlední řadě také velmi výhodnými dodávkami vojenské výzbroje. A konec konců ambiciózních diktátorů je ve třetím světě více než dost.

Na základě dosavadních zkušeností lze předpokládat, jak by se situace dál vyvíjela. Od organizací typu OSN (kde v Radě bezpečnosti má Čína své právo veta) lze čekat velmi opatrnou reakci, přešlapování na místě a snahu urovnat konflikt diplomatickou cestou, což by patrně k ničemu nevedlo. Za takové situace by USA cítily potřebu zasáhnout a došlo by k válce mezi USA a daným diktátorským režimem.

Je diskutabilní, jak by takový konflikt vypadal. Patrně by nešlo o nějaké rychlé, snadné vítězství. Mnohem víc je pravděpodobné, že takovýto konflikt by byl podobný válce v Iráku r. 2003, kdy po krátkém úvodním vítězství se americká armáda zapletla do dlouhé, složité války. Ta přitom USA vojensky a ekonomicky vyčerpala. Ale také výrazně omezila vojenskou přítomnost USA v jiných částech světa.

Případný nový regionální konflikt by mohl být velice obdobný. Na první pohled by vypadal jako relativně snadno vyřešitelný, k samotné porážce oficiální armády by došlo velice rychle. Po vojenském zákroku USA by se ale proměnil ve vleklou, složitou válku. Objevily by se prvky, se kterými původně nikdo nepočítal. V dané zemi by vzniklo odbojové hnutí, které by bylo nečekaně silné a velice dobře vyzbrojené (zbraněmi převážně čínského původu). Došlo by možná k pádu centrální vlády a občanská válka by se proměnila ve střet mezi povstalci a americkými vojsky. Ta by přitom v zemi i nadále zůstávala, protože pro USA by bylo politicky nepřijatelné přiznat porážku.

Je pochopitelné, že takováto lokální válka by omezila možnosti ozbrojených sil USA. Poutala by velkou část jejích úderných sil, které by nešlo použít jinde. Postupně by docházelo i k vojenským ztrátám – jak lidským, tak materiálním. V samotných USA by došlo k únavě z války, odporu vůči vládě atd. V USA by se objevilo nějaké výrazné, překvapivě dobře organizované protiválečné, pacifistické hnutí, které by popíralo i samu potřebu ozbrojených sil a prosazovalo by globální odzbrojení.

Zdánlivě druhořadý lokální konflikt by tak USA a jejich vojenské schopnosti zásadně omezil. Takovýto regionální konflikt přitom nemusí být osamělý. K něčemu takovému, byť třeba v mnohem menším vydání, může najednou nečekaně dojít někde jinde. Pokud možno co nejdále od konfliktu prvního, třeba na jiném kontinentu. I kdyby zde USA nasadily jen menší část svých ozbrojených složek, znamenalo další zátěž amerického rozpočtu a především by to vedlo k dalšímu tříštění sil.

V následující fázi by došlo k prvním ofenzivním aktivitám čínské armády. Nešlo by ovšem o nějaký otevřený, přímý střet. Spíše se dá očekávat nějaký nepřímý střet. Válečnou operaci v nějaké vzdálenější, ale strategicky významné oblasti, pokud možno spojenou s konfrontací s nějakým spojencem USA. Typickým příkladem může být konflikt o Spratleyské ostrovy, na které si dělá zálusk jak Čína, tak hned několik dalších států, mezi nimiž jsou přitom i významní spojenci USA. Čína by do této oblasti mohla poslat své válečné lodě, což ostatně pravidelně činí. Tyto válečné lodě by se mohly střetnout s loděmi jiných států – např. Vietnamu či Filipín. Došlo by patrně k menším přestřelkám, které by ale nepřekročily určitou mez. Čína by také mohla do oblasti poslat hlídkovat své námořní letouny, došlo by k demonstrativním přeletům čínských bombardérů atd.

Takovýto incident by byl ovšem spíše jen jakýmsi předběžným úderem, blufováním. Po několika menších potyčkách, rozsáhlých diplomatických jednáních a hádkách na půdě OSN by čínská armáda většinu svých sil stáhla. Přesto by i nadále v oblasti vzrůstalo napětí. Čína by i nadále udržovala v oblasti své válečné lodě, aby demonstrovala svoji sílu, byť třebas již jen v menší míře. Obdobně tak by reagovaly i další státy, které v této oblasti mají své zájmy. A pochopitelně by na takovýto krok reagovaly i USA, které by učinily svůj osvědčený krok a poslaly do oblasti svou letadlovou loď, aby daly najevo svou pozici.

Souběžně s těmito aktivitami by došlo ke kybernetickému útoku na USA. Stovky, možná tisíce hackerů jak v Číně, tak i v Severní Koreji by provedly útok na komunikační sítě USA. K něčemu takovému ostatně dochází velice často, celé skupiny hackerů se snaží nabourat různé komunikační toky jak vlády, tak i ozbrojených sil USA. Tentokrát by ovšem šlo o útok mnohem masivnější a sofistikovanější. Byly by při něm použity patrně i zcela novátorské prvky.

I takovýto kybernetický útok by USA ustály. USA si jsou velice dobře vědomy nebezpečí takovéhoto hackerského útoku, s něčím obdobným se ostatně často setkávají. V tomto případě mohly by ale být překvapeny jeho rozsáhlostí a sofistikovaností. Každopádně by ale takovýto masivní kybernetický útok až příliš zaměstnal americkou administrativu a minimálně by částečně, dočasně omezil její akceschopnost.

V této fázi by došlo k prvnímu otevřenému útoku Číny proti USA. Nešlo by ovšem o nějaký zjevný, otevřený úder. Spíše by šlo o úder nečekaný, velice dobře připravený, svým charakterem se blížící spíše teroristickému aktu. Mohlo by jít např. o úder na americkou letadlovou loď – třeba tu, která by se pohybovala ve výše zmíněné krizové oblasti. Šlo by o překvapivý, nečekaný úder osamělé čínské ponorky – obdobný, jaký popisuje např. spisovatel Patrick Robinson ve svém vojenském thrilleru "Letadlová loď".

Za takové situace by ovšem již bylo všem jasné, o co jde. Mezi USA a Čínou by došlo k otevřenému, plnohodnotnému vojenskému konfliktu. Ale za takovéto situace, kdy část amerických ozbrojených sil by byla ochromena kybernetickým útokem, další část by byla zaměstnána v jiném konfliktu a další část by byla zničena nějakým nečekaným teroristickým útokem, tím by byl poměr sil mezi USA a Čínou již téměř vyrovnaný.

Je otázkou, jak by takovýto otevřený válečný konflikt mezi dvěma hlavními mocnostmi vypadal. Na základě zkušeností ze studené války, kdy obě strany si vyhrožovaly jadernými zbraněmi, ale ve skutečnosti se bály je použít ve strachu z obdobného kroku protistrany, se lze domnívat, že by šlo o konflikt nejaderný. To ovšem význam takového konfliktu nijak nesnižuje, spíše naopak. Jak USA, tak Čína mají obrovské konvenční ozbrojené síly a neváhaly by plně využít veškerý jejich ničivý potenciál.

Lze jen velice těžko modelovat nějaký scénář takového válečného střetu. Je ale zřejmé, že by šlo vzhledem k rozsahu ozbrojených sil obou států o střet velice intenzivní. Vzhledem k zhruba vyrovnaným silám by šlo možná i o konflikt velice dlouhodobý. Kvůli geografickým podmínkám lze předpokládat, že rozhodující roli by v takovém střetu sehrálo námořnictvo, případně vzdušné síly. Situace by tak mohla připomínat Orwelův román "1984", ve kterém dlouhodobě válčily Eurasie s Oceánií a Eastasií pomocí "plovoucích pevností".

Mnohem pravděpodobnější než takovýto zdánlivě vyrovnaný dlouhodobý konflikt ale je možnost, že by se do konfliktu zapojily i další státy. Ani Čína, ani USA nežijí ve vzduchoprázdnu. Oba státy mají své spojence, své partnerské státy. Po boku USA by se do konfliktu zapojily minimálně některé státy NATO (Kanada, Velká Británie), patrně také Austrálie. A na straně Číny by se zapojily některé jí spřátelené státy jihovýchodní Asie. Do konfliktu by zcela jistě zasáhlo Rusko, velmi pravděpodobně také Indie. To by naopak mohlo vyprovokovat Pákistán a tak by došlo k řetězení vojenských reakcí. Válečný konflikt by postupně zasáhnul čím dál více zemí a nastal by tak stav, který by bylo možno označit za třetí světovou válku.

Je samozřejmě téměř nemožné předpovídat, jak by taková třetí světová válka probíhala. Dá se ale předpokládat, jak by skončila. Lze si ostatně připomenout slova geniálního fyzika Alberta Einsteina: "Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny."           

 

 

 

                                                                                                Autor článku: David Khol

 

                                        

Diskusní téma: Hypotetický konflikt mezi USA a Čínou

Datum: 28.11.2016

Vložil: Racek

Titulek: Celkem se mi to líbilo

výchozí situace dobře popsána, nicméně - chybí mi tam faktory jako třeba skutečné bojiště, oba státy jsou vzájemně velice vzdáleny a pozemní armády v podstatě nemají čas se střetnout. Dále samozřejmě faktor jaderných zbraní, kdo by začal? Strana útočící nebo strana obranná? Tady bych sázel na USA. A přece jenom, útok Číny na USA má v podstatě nulovou pravděpodobnost. V Čínské mentalitě opravdu nemá dobývání cizích zemí či přímá agrese žádnou tradici už stovky let. Takže Čínská síla je plánována jako spíše odstrašující, nikoliv útočná.
No, taky trochu znám číňany, ale to víte, rozumět jim nelze. Jen pozorovat stereotipy. A snažit se reagovat.
Naproti tomu, čínské pronikání pomocí kapitálu je faktem a stupňuje se. A schopnosti USA cokoliv vyrobit, kromě zbraní, potravin a letadel silně klesají. A dost lidí v USA si to už uvědomuje. Jak je vidět s vítězství Trumpa. Možná že je to jejich poslední naděje. Vláda finanční oligarchie je totiž pro každého postupně velice destruktivní.

Datum: 31.10.2016

Vložil: Tonda

Titulek: Otázka pro autora :)

Zajímalo by mě jak se dneska chápe dlouhodobost případného konfliktu - beru, že nyní má US army velkou převahu v technologii, ale v okamžiku kdy vystřílí naskladněnou chytrou munici, musí přeci nastat situace, že přejde zase na "hloupou". Přece vyrobit chytrou munici trvá neporovnatelně déle a s ohledem na to, že většina výroby čipů a součástek probíhá mimo USA (do toho kolik lidí bude ochotných oželet mobily, počítače, tablety atd. kvůli nějaké válce) bych řekl, že technologická převaha bude jen v první vlně.

Čína má docela silnou PVO, nesrovnatelnou se státy kde proběhla rychlá letecká kampaň - v první vlně dojde na ztrátách na nejmodernějších stíhačkách. Co bude US army používat v 10 vlně? Mají američané ještě kapacity na rychlo výrobu nějakého osvědčeného stroje?
Jde mi o to, že dlouhodobou válku nemá USA šanci vyhrát - SSSR nevyhnali němce kvůli lepší technice, ale díky tomu, že dokázali vyrobit více tanků a letadel (T34 není žádný zázrak, ale jede a střílí a popravdě to stačilo). Stejně by to dopadlo i s Čínou. Americký těžký průmysl nemá kapacitu aby se dokázal přeorientovat na válečnou výrobu. Dnes USA žijí z finančnictví a služeb a levnou výrobu přesunuli jinam. Reálný konflikt podle mě by velmi rychle dopadl tak, že USA by vycouvali.
K tomu lidskoprávní aktivismus by podkopal jakkoliv nynější nízké bojové odhodlání...

Celý můj příspěvek je vlastně o otázce: stačilo by US army k vyřízení ČLA to co má aktuálně na skladech? Pochybuji, že by v reálném čase dokázali nahradit zničené stroje a munici...

Datum: 31.10.2016

Vložil: Autor

Titulek: Re: Otázka pro autora :)

Otázek je tolik, že odpovědět by vydalo na samostatný článek.
Dlouhodobost - to je takový složitější, exaktně těžko postižitelný pojem. Chtěl jsem hlavně poukázat na to, že by to nebyla otázka měsíců či dokonce dní, jak si někteří představují.
Je faktem, že Čína má poměrně výkonnou PVO. Problémem je, že Čína je až příliš velká, její osídlení je velmi nerovnoměrné. Takže ona PVO nebude tak efektivní, jak se může na první pohled zdát. Nemluvě o tom, že část systémů je zastaralých.
A co se týče zásob munice - pochopitelně k tomu údaje nejsou dostupny. Ale za velkou sílu USA považuji jejich vysoký výkon průmyslu a především obrovskou schopnost akcelerace výroby. V tomto směru Čína stále zaostává

Datum: 30.10.2016

Vložil: Olda

Titulek: Výborný článek

Nemůžu se zbavit pocitu, že čínská mentalita nehledí na čas. Velkou čínskou zeď stavěli na dvakrát a hrůzu let.
Navíc neřeší poměr efektivita (výkon) /lidský život a tohle by jim další konflikt vyhrálo.

Datum: 24.10.2016

Vložil: Ondra

Titulek: Dobrá práce :)

Moc hezká úvaha :) snad se toho nedožijeme... nadruhou stranu, planeta nás asi přežije a delfíni jsou dobří adepti na novou inteligentní formu života... :)

Datum: 25.10.2016

Vložil: Autor

Titulek: Re: Dobrá práce :)

Jestli se toho nedožijeme...Víte, já jsem si de facto až po napsání článku položil otázku, zda některé popsané fáze už neprobíhají. Takže zaručit vám to nemohu

Datum: 24.10.2016

Vložil: Rase

Titulek: 1984

Díky za článek, hodně se mi líbí přirovnání k románu 1984. Přeci jen podobné rozdělení světa na velké bloky, by asi bylo v tomto případě ideální. Tedy v podstatě permanentní konvenční válka na hraničních oblastech. Bez totálního zničení nepřítele.

Datum: 24.10.2016

Vložil: Mirra

Titulek: jiné myšlení

říše středu je znatelné, ale je třeba započítat i izolacionistický prvek v ČLR. Současné budování sil je spíše zaměřené na vybudování perimetru a likvidačních zóny aby nedošlo k přímému útoku na samotné čínské území. Proto ty základny na umělých ostrovech. Zdá se že se tam sváří expanzionisté s izolacionisty a zdá se že víc prosazují své názory izolacionisté - zatím. Jsou si dobře vědomi svých limitů. Do supervelmoci mají pořád daleko. Budují kvalitní obranu a odstrašení v přilehlých teritoriích ale do vzdálenějších vod se moc nepouští. Myslím že pro ně je provořadé nedopustit další ponížení jako za doby opiových válek. Hodně podobný symbol jako pro Rusy symbolika boje proti nacistickému Německu - nedopustit další opakování takové strašné události. Proto si nějaký konflikt několikrát rozmyslí a několikanásobně se zajistí než se pustí do akce. Mnohem blíž má bohužel k sobě konflikt mezi RF a USA. A tam by zastala Čína zřejmě úlohu kterou zastaly kdysi Spojené státy, tehdy hlavní továrny světa, kterou je nyní ČLR A Čínané by s radostí dali své výrobní kapacity k dispozici pokud by pracovali k pokoření (ne zničení) jejich největšího rivala. A v tom je právě další rozdíl mezi asijskou "žlutou" mentalitou - nechtějí jako kovbojové vybombardovat soupeře "do doby kamenné", ale pouze ho neutralizovat tak aby nemohl výrazněji škodit....

Datum: 24.10.2016

Vložil: Autor

Titulek: Re: jiné myšlení

Máte pravdu v tom, že i Rusko se snaží prosadit proti USA, je do jisté míry také aktivnější. Ale ze strany Ruska je to často jen jakási demonstrace síly. Přístup Číny je mnohem sofistikovanější, promyšlenější.
Ale také je možné, že Rusko nakonec bude tím smějícím se třetím vzadu

Záznamy: 1 - 9 ze 9

Vyhledávání

Array