Jakovlev Jak-25 - konkurent MiGu-15

V březnu roku 1947 vyhlásilo vojenské letectvo SSSR zadání na vývoj nového stíhacího letounu, který měl nahradit v jeho řadách proudové letouny "přechodové" generace, které ve své konstrukci využívaly ještě řadu prvků válečných stíhacích vrtulových strojů a jejichž pohon byl zajišťován kopiemi německých proudových motorů BMW 003 a JUMO 004. Nový letoun měl využívat nejnovějších poznatků z oblasti aerodynamiky a studia vysokých rychlostí a být vybaven motorem s podstatně větším tahem, větší provozní spolehlivostí a technickou životností. Protože však domácí vývoj proudových motorů ještě nenabral "potřebné obrátky", bylo nutné pro letoun pořídit motory v zahraničí, a to u druhoválečného spojence - Velké Británie. I když bylo zcela zřejmé, že vztahy mezi SSSR a Británií chladnou každým dnem, podařilo se Sovětům v únoru 1947 koupit od Britů dvacet motorů Nene I a třicet motorů Derwent V, které se staly vzorem pro jejich sovětské varianty, a následně v listopadu téhož roku i oficiální licenční práva na výrobu nejnovějších Nene II.        

Sovětské letecké konstrukční kanceláře předložily k posouzení několik projektů stíhaček. K realizaci byly letectvem nakonec vybrány tři - projekt I-310 OKB Mikojana, projekt 168 OKB Lavočkina a projekt Jak-25 OKB Jakovleva. Zatímco projekty Mikojana a Lavočkina počítaly s použitím šípových křídel i ocasních ploch a silnějšího motoru Nene, projekt Jakovleva měl přímá křídla, šípové ocasní plochy a slabší motor Derwent. Letectvo se schválením Jakovlevova konzervativnějšího projektu asi chtělo pojistit pro případ, že by se nepodařilo vyřešit tehdejší potíže s přistávacími charakteristikami a stabilitou letounů s šípovými nosnými plochami.

                                              Jakovlev Jak-25 při továrních zkoušlách

                                                              (OKB Jak / FU)

První prototyp stroje Jak-25 byl připraven k továrním zkouškám 29.10.1947. Svůj první zkušební let vykonal 2.11.. Úvodní testy prokázaly předpokládané dobré vlastnosti v oblasti stability, při větších rychlostech se však začalo projevovat nepříjemné chvění šípových vodorovných ocasních ploch. Konstrukční kancelář byla nucena vytvořit nové VOP, které pak byly společně s mírnou úpravou svislé ocasní plochy aplikovány na druhém a třetím prototypu letounu.

Tovární zkoušky Jaku-25 probíhaly bez dalších větších problémů do poloviny roku 1948. Následně v období od 23.7. do 9.9. 1948 prošel třetí prototyp letounu sérií státních zkoušek. Ty však již pouze potvrdily to, co naznačovaly již zkoušky tovární, že Jakovlevův stroj zaostává za konkurencí v podobě stíhacích letounů s šípovými křídly ve všech hlavních charakteristikách. Pro sériovou výrobu byl proto schválen pokročilejší stroj MiG-15, a to ještě dříve než byly ukončeny zkoušky letounu konstrukční kanceláře Lavočkina.

Prototypy Jaku-25 posloužily konstrukční kanceláři Jakovleva a vojenskému letectvu ke zkouškám některých prvků a systémů dalších připravovaných letounů, jako např. tandemového podvozku, nebo zajímavého systému vlečení s názvem "Burlaki", který měl umožnit bombardovacím letounům vléci si za sebou svůj doprovodný stíhač.

Jakovlev Jak-25 (první tohoto označení) byl strojem s vřetenovitým trupem, přímými křídly ve středoplošném uspořádání a šípovými ocasními plochami. Byl poháněn jedním proudovým motorem Klimov RD-500, což byla sovětská varianta britského Rolls-Royce Derwent V s maximálním tahem 15,6 kN, který byl umístěn v zádi trupu letounu. Nasávací otvor vzduchu pro motor se nacházel v přídi.

Kabina pilota byla vybavena přetlakovým systémem a katapultážním sedadlem. Překryt kabiny byl tvořen pevným trojdílným štítkem a vzad odsouvatelnou částí kapkovitého tvaru.

Podvozek letounu byl zatahovací tříkolový - příďového typu. Přední noha se zatahovala směrem vpřed do trupu, hlavní podvozkové nohy ukotvené v křídlech se zatahovaly do šachet v křídlech a trupu.

Letoun mohl být vybaven dvojicí přídavných palivových nádrží na koncích křídel.

Výzbroj stroje Jak-25 byla tvořena třemi kanóny NR-23 ráže 23 mm. Ty byly umístěny v trupu, za přední podvozkovou šachtou.

    druhý prototyp letounu Jak-25 vybavený teleskopickou tyčí systému "vzdušného vlečení -  Burlaki"

                                                            (OKB Jak / FU)

TECHNICKÁ DATA  (Jak-25 - "První", Typ 13)

Typ:  frontový stíhací letoun

Pohon:  proudový motor Klimov RD-500 s tahem 15,6 kN

Max. rychlost:  982 km/h

Dostup:  15200 m

Dolet:  1100 km, s dvojicí přídavných nádrží 1445 km

Výzbroj:  3 x kánón ráže 23 mm (3 x 75 nábojů)

Hmotnost:  prázdná 2285 kg

Rozměry:  délka ................................ 8,66 m

                 výška ............................... 3,6 m

                 rozpětí .............................. 8,88 m

                 plocha křídel .................... 14 m²

                                                                                                           Autor:  ing. Zbyněk Novotný

Poslední revize článku: 5.10.2012