Kdo zaostává ve vojenské elektronice

Kdo zaostává ve vojenské elektronice?

Nepřestává mě udivovat, v kolika (jinak velice seriózních) časopisech a knihách se stále udržuje teze o takzvaném technologickém náskoku Západu před Ruskem v oblasti vojenské techniky. Zcela zodpovědně prohlašuji, že o nějakém náskoku v technologiích se dalo mluvit někdy v 50. letech, možná i ještě počátkem 60. let. Potom se úroveň obou bloků v podstatě vyrovnala s tím, že v některých oborech byl mírně lepší Západ a v jiných zase Východ, ale celková úroveň byla stejná. Od 80. let se pak dá říci, že v klíčových oborech se Rusko dostalo na první místo, které si zatím udržuje. Stačí si jednoduše porovnat parametry odpovídajících zbraňových systémů (a také jejich komerční úspěchy).

Zvláštní kapitolu ale představuje elektronika, protože v tomto oboru se mýtus o jakémsi „náskoku“ Západu udržuje s největší silou. Pořád se opakuje starý vtip o tom, že v Rusku je všechno největší na světě, tedy i mikročipy. Různí „experti“ se pohrdavě dívají na současné ruské radiolokátory, ve kterých jsou ve značné míře použity elektronky, což je přece totálně zastaralá technologie. Opravdu? Tranzistory jsou jistě báječná a moderní věc, ale nesmí se zapomínat, že „modernější“ nemusí vždycky automaticky znamenat „ve všem lepší“. Existuje taková nepříjemná záležitost, která se jmenuje elektromagnetický impuls, a ta má ošklivou tendenci měnit veškeré polovodičové součástky v silikonový odpad. Naopak na elektronky žádný vliv nemá. Elektronky totiž vydrží skoro všechno, a abyste je nějak zásadně poškodili, potřebujete přinejmenším kladivo. Ruská konstrukční škola navíc nepoužívá elektronky na všechno, ona zkrátka kombinuje elektronky a tranzistory tak, aby bylo zařízení výkonné a současně i odolné. Dále je potřeba si uvědomit, že i elektronky prodělaly jakýsi vývoj, který většina lidí vůbec nepostřehla, protože byli celí bez sebe z těch tranzistorů. Současné ruské mikro-elektronky mají rozměry řádově v desetinách milimetru a jejich napájení a zbytkové teplo se pohybují na úrovni výkonových tranzistorů.

Už notoricky známým příkladem povýšenosti některých západních „expertů“ je hodnocení letounu MiG-25, s nímž v roce 1976 dezertoval do Japonska sovětský pilot Viktor Ivanovič Bělenko. První várka „odborníků“, která letoun hodnotila, jej ihned a s přehledem označila za „primitivní“. Tito lidé ale nějak nepostřehli, že MiG-25 vzlétl v roce 1964, tudíž byl navržen koncem 50. let, takže jeho základní technologie pocházely z roku 1960, nikoli z roku 1976. Skuteční experti pak konstatovali, že MiG-25 byl v podstatě geniálně zkonstruovaný letoun, který dosáhl výkonů srovnatelných se západními přepadovými stíhačkami a průzkumnými letouny, ale oproti nim byl nepoměrně jednodušší a levnější.

Západní „experti“ hodnotící MiG-25 v roce 1976 samozřejmě nevěděli, že už o rok dříve vzlétl prototyp MiG-31 a o rok později měly vzlétnout MiG-29 a Su-27, tedy letouny, které jednoznačně překonávaly své západní protějšky. Současně mohou posloužit jako příklady tzv. zaostalosti Ruska. MiG-31 má radar Zaslon s pevnou anténou a elektronickým vychylováním paprsku, první svého druhu na světě. MiG-29 i Su-27 mají přilbové zaměřovače, s nimiž může pilot zaměřovat rakety doslova pohybem hlavy. A všechny tři letouny mají vestavěné infračervené pasivní senzory, které mohou na krátkou vzdálenost doplnit nebo nahradit radar. Američané začali všechny tyto prvky instalovat do stíhaček až koncem 90. let.

Ale už opusťme senzory a podívejme se na systémy řízení letadel. Koncem 60. let měli Američané i Rusové několik pokusných letadel s řízením typu fly-by-wire („řízení po drátě“), tedy s převodem pohybů řídicí páky na elektrické impulzy, pomocí nichž se ovládaly řídicí prvky letadla. Zpětné srovnání jednoznačně potvrzuje, že ruský systém zkoušený na létající laboratoři 100LDU a poté na bombardéru Suchoj T-4 Sotka byl po všech stránkách lepší než americké systémy. Pokud se někdo usmívá nad tím, že základní verze MiG-29 nemá řízení fly-by-wire, tak by si měl uvědomit, že: 1. F-14 ho nemá taky a nikdo si nestěžuje. 2. MiG-29 má i s tím čistě mechanickým řízením lepší ovladatelnost než F-16 s řízením elektronickým. Další stupeň představují systémy fly-by-light s přenosem povelů pomocí optických vláken. Můžete se dočíst, že jako první jej měla americká vzducholoď Skyship 600 v roce 1988. To prostě a jednoduše není pravda. První jej měl ruský MiG-29E (známý též jako Izdělije 9.21, Samolet 211, Modrá 11, Bort No. 1601 nebo Skif), který vzlétl v roce 1986.

Další oblíbený argument zastánců „náskoku Západu“ jsou počítače, protože ty ruské jsou údajně naprosto primitivní a nepoužitelné. A proti tomuto tvrzení postavíme tři fakta: Jediný jednomístný bitevní vrtulník na světě je ruský Ka-50, v němž je druhý člen osádky nahrazen špičkovým automatickým navigačně-střeleckým komplexem. Palubní počítač Argon použitý ve stíhacím bombardéru Su-32/34 dokáže kompletně nahradit jednoho ze dvou členů osádky. A ruské ponorky mají obvykle o třetinu menší posádku než americké, protože mají mnohem vyšší míru automatizace. Kdože má primitivní počítače?

Ruská elektronika v žádném případě není zastaralá. Je jednoduchá, ovšem v pozitivním slova smyslu! Je odolná a schopná snášet nejhorší podmínky, je efektivní, dobře srozumitelná a pochopitelná, snadno se provozuje, udržuje i opravuje. Není přece důležité, jestli je nějaký systém postavený na technologii elektronek nebo tranzistorů. Důležité je, co dokáže v praxi. Ruská konstrukční škola je zkrátka brutálně pragmatická, funkcionalistická a utilitaristická. Netrvá na kvalitě tam, kde to není nutné, ale soustřeďuje se zejména na to, aby věci dělaly to, co se po nich chce. A důsledně se drží zásady: Nespravuj, co není rozbité.

                                                                                                      Autor:  Lukáš Visingr