internetový armádní magazín

M-80 - bojové vozidlo pěchoty v jugoslávském podání

29.03.2013 13:00

Bojové vozidlo pěchoty M-80, kterému je věnován tento článek má svůj původ v balkánské zemi, která dnes již bohužel neexistuje - v Jugoslávii. Tato země, která po většinu své poválečné historie stála "jednou nohou na východě a jednou na západě" se obvykle odmítala podřizovat jednotným postupům socialistických zemí diktovaným Sovětským svazem a snažila se razit vlastní cestu vývoje. Přinášelo jí to někdy dost velké potíže, někdy však i nesčetné výhody.

I přes určitou odtažitost od Sovětského svazu a "východního bloku" měli Jugoslávci k Sovětům, nebo přesněji řečeno k Rusům historicky blízko, a kdyby byly lepší politické podmínky, asi by nevynechali žádnou příležitost ke spolupráci. Jediným dalším východoevropským státem ke kterému měli Jugoslávci přirozenou náklonnost bylo Československo. Československý strojírenský a zbrojní průmysl měl na Balkáně velmi dobré renomé a Jugoslávci na něj pohlíželi jako na výkladní skříň socialismu. V období velkého poválečného rozvoje lze nalézt několik případů jugoslávského zájmu o spolupráci s československými strojírenskými podniky. Tento zájem o spolupráci se v druhé polovině šedesátých let lehce dotkl i bojových vozidel pěchoty.

        Nová jugoslávská bojová vozidla pěchoty na vojenské přehlídce v Bělehradě v roce 1975.

                                      (foto: JNA - Jugoslávská lidová armáda (?) / FU)

 

Československo již v roce 1966 získalo licenční práva na výrobu tehdy úplně nových a ve světě velmi uznávaných sovětských bojových vozidel pěchoty BMP-1 (československé označení BVP-1 / OT-70). Ve stejné době začínala jugoslávská armáda (stejně jako řada dalších armád) řešit palčivou potřebu nového pásového obrněného vozidla, které by dalo její pěchotě větší mobilitu, zajistilo větší palebnou podporu a doplnilo v jejich řadách domácí celkově nepovedený transportér M-60. Byla provedena řada technických a enomických analýz různých projektů řešících tuto potřebu a bylo doporučeno prověřit možnost spolupráce s nějakou další zemí, a tou bylo Československo.

Jak konkrétně jugoslávsko-československé jednání o možné kooperaci ve věci výroby BMP-1 probíhalo a jak bylo intenzivní není nikde řádně zdokumentováno a pravděpodobně již ani nikdy nebude. Jugoslávská vojenská delegace přijela na návštěvu Československa v květnu 1968 a navštívila slovenské zbrojovky, kde jí bylo vozidlo BMP-1 podrobně předvedeno, včetně technické dokumentace. Jugoslávci zde přes drobné výhrady vysoce ocenili vlastnosti vozidla a přednesli návrhy na průmyslovou spolupráci při jejich výrobě a možných úpravách (jejich idea byla vyzbrojit vozidlo rychlopalným kanónem ráže 20 až 30 mm). Československá strana se však k návrhům nijak nevyjádřila. Zůstává otázkou, zda Československo mělo tehdy vůbec možnost v dané věci nějak jednat, protože bylo vázáno určitými podmínkami licenční smlouvy a doporučeními Sovětského svazu. Do děje pak navíc vstoupily neblahé události srpna 1968.

Podstatný je tedy asi pouze závěr, že k žádné kooperaci při výrobě BMP-1 nedošlo a jugoslávský zbrojní průmysl se vydal cestou vlastního vývoje vzhledově a ideově podobného vozidla, které je však absolutně svébytnou konstrukcí.

Studijní práce se rozběhly u firmy FAMOS v roce 1969. Byla stanovena koncepce a určeny základní charakteristiky vozidla, které dostalo vývojové označení M-980. Jako hlavní vzor bylo vzato sovětské BMP-1, ale významně se přihlédlo i k vzoru v podobě francouzského vozidla AMX-10P jehož první prototypy  byly hotovy v roce 1968, a v podobě připravovaného německého vozidla Marder (série finálních prototů byla postavena v roce 1967). Podle "západních" vozidel byla vzorována především hlavní výzbroj řešená instalací rychlopalného kanónu s velkou elevací schopného postřelovat i vzdušné cíle. K urychlení vývoje bojového vozidla jako celku byla zvolena strategie použití řady již vyvinutých a používaných domácích i zahraničních součastí a nákupu různých licencí. Nepřekvapí proto fakt, že na novém BVP se objevily komponenty používané u plovoucích tanků PT-76, transportérů BTR-50 (oba typy byly zavedeny ve výzbroji jugoslávské armády) a některých dalších. Bojová hmotnost vozidla měla pouze lehce přesáhnout 11 tun, ale pancéřová ochrana měla být silnější než u BMP-1. O pohon vozidla se měl starat motor domácí konstrukce a výroby o výkonu asi 170 kW. Měla být tak dosažena hodnota měrného výkonu cca 15 kW/t.

         M-80A - snímek pořízený Američany                       zadní část slovinského M-80A s výstupními

        v době války v Jugoslávii v roce 1991                                       dveřmi výsadku 

                     (foto: US Gov. / PD)                                        (foto: Sturmvogel66 / CC BY-SA)   

 

Během vývojových prací na vozidle však začínalo být postupně jasné, že plánovanou hmotnost se nepodaří dodržet, takže se musela najít jiná vhodná pohonná jednotka. Byla přijata nabídka od Francie na dodávky přeplňovaných vícepalivových vznětových osmiválcových motorů Hispano Suiza HS-115-2 o výkonu 191 kW, které byly montovány do francouzských strojů AMX-10P.

První prototyp nového jugoslávského bojového vozidla pěchoty byl dokončen ke konci roku 1973 a během roku 1974 prodělal veškeré potřebné zkoušky. Ukázalo se, že stroj má ještě řadu nedodělků a neduhů, ale i tak bylo rozhodnuto o výrobě omezené série vozidel. Bylo naplánováno, že vozidla budou předvedena při slavnostní vojenské přehlídce k 30. výročí ukončení 2. světové války v květnu 1975 v Bělehradě. Plán se podařilo za cenu vysokých obětí splnit.

Výroba omezené série vozidel a jejich postupné úpravy a dolaďování probíhalo až do roku 1978. V roce 1979 byla tato vozidla oficiálně přijata do výzbroje jako BVP M-80, ale jednalo se pouze o dočasné řešení. Všechny poznatky a získané zkušenosti byly shrnuty do nové verze vozidla s označením M-80A. Protože i francouzský motor se ukázal jako slabý, a navíc stále platil požadavek, že sériová vozidla musí disponovat motorem vyráběným v Jugoslávii, byla firmou FAMOS zakoupena v Německu licence na desetiválcový motor Daimler-Benz OM403 o výkonu 235,3 kW (jugoslávské označení FAMOS 10V003). Jednalo se o nejvýkonější dostupný motor, který rozměrově a hmotnostně odpovídal jugoslávským potřebám. I tak však jeho zástavba znamenala konstrukční úpravu téměř třetiny vozidla.  Prototyp nové verze BVP s novým motorem a různými zlepšeními byl připraven v roce 1979 a během roku následujícího prodělat zkoušky. V roce 1981 byla zahájena sériová výroba a v roce 1983 byl typ oficiálně zařazen do výzbroje.

                                                   desetiválec Daimler-Benz OM403

                                                     (foto: High Contrast / CC BY)

                                          naleštěný M-80A při prezentaci srbské armády

                                                        (foto: Srdan Popovič / PD)

 

Vozidla M-80 a M-80A se svým celkovým konstrukčním uspořádáním podobají sovětským vozidlům BMP-1. Motor (v případě M-80 - Hispano Suiza HS-115-2, v případě M-80A - FAMOS 10V003) je umístěn v pravé přední části korby. Ten prostřednictvím převodovky (u M-80 čtyřstupňové, u M-80A pětistupňové), planetových směrových ústrojí a koncových převodů roztáčí hnací rozety v přední části pásů. Vedle motoru jsou tandemově umístěna místa řidiče a velitele vozidla vybavená vlastními průlezy s příklopy. Místo řidiče je vybaveno volantem, sadou měřících a kontrolních přístrojů a třemi hranolovými periskopickými přístroji pro pozorování prostoru před vozidlem. Střední periskop může být pro noční operace vyměněn za infrapřístroj aktivního typu. Velitelské stanoviště disponuje plně otočnou věžičku s pozorovacím přístrojem TPKU-2B k pozorování terénu, vyhledávání cílů, určování vzdáleností a řízení palby. Na noc může být nahrazen přístrojem TKN-1, jehož činnost je podporována infrareflektorem namontovaným nad hlavou přístroje.

                                 M-80A s běžným maskovacím nátěrem srbské armády

                                         (foto: Srbská armáda / vs.rs / se svolením)

                                                            M-80A na podvalníku

                                                         (foto: Kos93 / CC BY-SA)

 

Ve střední části vozidla je umístěna malá jednomístná bojová věž oválného tvaru se stanovištěm střelce-operátora ve své levé polovině. Střelec-operátor sedí poměrně nízko a v prostoru věže má v podstatě pouze hlavu. K výkonu určených činností je vybaven denním zaměřovačem DNS-1 a současně zaměřovačem se zesilovačem zbytkového světla PNS-1 pro činnost za šera nebo jasné noci. Při tmavé noci musí střelec-operátor spolupracovat s velitelem, který mu cíle osvětluje svým infrareflektorem. Na levé straně věže má střelec-operátor k dispozici ještě dva hranolové periskopy. Ve stropě věže je poměrně rozměrný průlez s příklopem, který střelci umožňuje manipulaci s PTŘS a jejich usazování do odpalovacího zařízení.

Ve věži je namontována výzbroj vozidla, která je tvořena rychlopalným kanónem ráže 20 mm a spřaženým kulometem ráže 7,62 mm. Kanón je typu M55, což je jugoslávská verze kanónu Hispano Suiza HS-804 (původně se jednalo o letecký kanón). Tento střílí rychlostí 650 až 730 ran za minutu a je pro něj vezeno celkem 400 nábojů (2 pásy po 200 - s různými typy munice). Kulomet, který je umístěn vpravo od kanónu je typu M-86 (verze sovětského PKT). Jeho palebný průměr ve vozidle je 2000 nábojů. Zbraně nejsou stabilizovány, náměr zbraní a odměr věže se provádí pomocí elektromotorů nebo ručně v rozsahu od -5o do +65o v náměru a 360o v odměru.

Na horní straně věže je umístěno dvojité odpalovací zařízení pro sovětské protitankové řízené střely 9M14M Maljutka (AT-3B Sagger B) určené k ničení pancéřovaných cílů ve vzdálenostech od 500 do 3000 m. Ve vozidle jsou obvykle vezeny čtyři střely. 

                                                      M-80A - výcvik s PTŘS Maljutka

                                            (foto: Srbská armáda / vs.rs / se svolením)

 

Zadní prostory vozidla jsou určeny pro přepravu výsadku, který je tvořen maximálně sedmi vyzbrojenými osobami. Šest osob sedí ve dvou řadách na sedačkách ve středu přepravního prostoru, tedy čely k bokům korby. Sedmá osoba má místo v přední části tototo prostoru, hned za věží. Prostor výsadku je na každé  straně opatřen třemi periskopy a třemi střílnami k vedení palby organickými zbraněmi výsadku. Výsadek nastupuje do vozidla dvojicí dveří v zádi, přičemž i tyto dveře jsou opatřeny periskopy a střílnami. Ve stropě korby nad výsadkovým prostorem jsou nainstalovány dva oválné průlezy. Celkově je výsadkový prostor velmi stísněný a velmi členitý, plný výstupků a hran, což je daň za celkově malé rozměry vozidla.

Délka vozidla je pouze 6,42 m, to je ještě asi 30 cm méně než má sovětský vzor BMP-1. Šířka vozidla je 2,99 m a celková výška i se systémem PTŘS asi 2,67 m. Korba je tvořena ocelovými pancíři o síle 9 až 14 mm, na nejexponovanějších místech 30 mm. Přední část vozidla by měla bezpečně odolávat zasáhům běžné munice ráže 20 mm vypálené ze vzdálenosti 100 m, slabší boky a záď  by měly vydržet zásahy projektilů ručních zbraní ráže 7,62 mm bez omezení vzdálenosti.

Pojezdové ústrojí vozidla je na každé straně tvořeno pěti pojezdovými koly, třemi nosnými kladkami, napínacím kolem vzadu a hnací rozetou vpředu. Pojezdová kola jsou uložena na kyvných ramenech a odpružena torzními tyčemi, přičemž první a poslední kolo je navíc vybaveno teleskopickým hydraulickým tlumičem. Použité pásy jsou ocelové s kovo-pryžovými spoji. Horní strana pojezdového ústrojí je zakryta plechovými kryty a blatníky, které upravují proudění vody při pohybu pásů a umožňují tak vozidlu pohyb ve vodě. BVP M-80/80A patří totiž mezi vozidla, která za určitých podmínek překonávají vodní překážky plaváním. Maximální rychlost plavání je 7,8 km/h (u M-80 - 7,5 km/h). Při pohybu vozidla ve vodě se na přídi sklápí lehký vlnolam opatřený dvěma okny a spouští drenážní čerpadlo k odčerpávání proniklé vody.

Jugoslávské BVP je vybaveno kolektivním systémem ochrany proti účinkům jaderných a chemických zbraní, protipožárním systémem, který může být spuštěn jak ručně, tak i automaticky na pokyn od požárního čidla a sytémem vytápění. Vozidlo je pochopitelně vybaveno radiostanicí a vnitřním hovorovým zařízením osádky, na které je možno se připojit též z vnějšku prostřednictvím zásuvky UMR.

Vozidlo disponuje též systémem zadýmování terénu na principu vstřikování nafty do výfukového potrubí.

Jugoslávie nabídla své BVP M-80A též na export. Již v rove 1984 vystavila své vozidlo na vojenské výstavě v Káhiře a ucházela se především o zájem arabských států. Podařilo se dojednat pravděpodobně pouze jediný kontrakt, a to s Alžírskem, který však nebyl realizován.

Na základě BVP-80A bylo (nebo mělo být) postaveno několik dalších verzí vozidla. Jednalo se předejším o velitelské verze M-80AKC pro velitele rot a M-80AKB pro velitele praporů. Tato vozidla byla vybavena rozšířeným komunikačním zařízením a jako jediná se dočkala skutečné sériové výroby. Ostatní verze skončily "na papíře" nebo ve fázi prototypů, případně ověřovacích sérií.

            M-80A1 Vidra v úpravě nabízené Kuvajtu. Na levé straně přídě je patrný blok klimatizace.

                                        (foto: JNA - Jugoslávská lidová armáda (?) / FU)

 

Těsně před válkou v Jugoslávii na konci osmdesátých let vznikla ještě jedna verze základního provedení BVP. Ta dostala označení M-80A1 Vidra (česky Vydra, na export anglicky - Otter). Tato verze měla odstranit hlavní vypozorované nedostateky M-80A - slabý výkon kanónu a absenci stabilizace zbraní. BVP M-80A1 vzniklo pravděpodobně v deseti prototypových kusech. Hlavní novinkou verze byla montáž zcela nové jednomístné bojové věže, jejíž vývoj byl zahájen v podniku Zastava v roce 1985, pravděpodobně na základě československé dokumentace. Tato věž se vyznačuje hranatějším tvarem a větší výškou. Do jejich útrob si našel cestu 30mm rychlopalný kanón typu M86 s rychlostí palby 600 ran/min. Kanón je vybaven stabilizací. Palebný průměr kanónu je 200 nábojů - 150 tříštivo-trhavých a 50 protipancéřových. Náměr kanónu je od -7o do +65o. Spřažený kulomet, pro který již nebylo ve věži dost místa se přestěhoval do externího uložení nad strop věže vedle dvojitého odpalovacího zařízení pro modernější verze PTŘS Maljutka. Na věži našly své místo i čtyři vrhače dýmových granátů.

Jugoslávci chtěli využít s M-80A1 zájmu Kuvajtu o jejich obrněnou techniku (tanky M-84AB/ABK) a minimálně jeden prototyp upravily do speciální exportní verze vybavené blokem klimatizace.

Po skončení jugoslávské války se Srbsko pokusilo navázat na předcházející vývojovou řadu BVP typem M-96, následně přeznačeným na M-80/98A. Typ má opět novou věž ve které se nachází nový kombinovaný zaměřovač střelce s denní i noční pasivní větví a laserový dálkoměr. Výzbroj je tvořena kanónem M86 nebo jeho vylepšenou variantou M89. Může být však instalován i ruský kanón 2A42.

Sériová výroba M-80/98A nebyla zahájena, a ani žádný program, který by upravoval starší vozidla na tento nový standard neproběhl.

V současné době již Srbsko a další státy bývalé Jugoslávie "pokukují" po zcela nových bojových vozidlech pěchoty, ale finanční situace nedovoluje jejich pořízení. 

                                                                  M-80/98A Vidra

                                                         (foto: Kos93 / CC BY-SA)

                                                                  M-80/98A Vidra

                                                          (foto: Kos93 / CC BY-SA)

 

 

 

TECHNICKÁ DATA

 

Typ:  bojové vozidlo pěchoty

Osádka:  3 + 7 osob

Bojová hmotnost:  13,85 t

Délka:  6,42 m

Šířka:   2,99 m

Výška:  2,67 m (s PTŘS)

Výkon motoru:  235,3 kW  (191 kW)*

Max. rychlost:  64 km/h  (57 km/h)*

Výzbroj:  rychlopalný kanón M55 ráže 20 mm (400 nábojů)

                spřažený kulomet M-86 ráže 7,62 mm (2000 nábojů)

                PTŘS 9M14M Maljutka (4 ks)

 

* údaje platné pro původní M-80

 

 

 

                                                                                          Autor: ing. Zbyněk Novotný

 

 

 

Poslední revize článku: 2.4.2013

Vyhledávání

 

 

 

 

 

B O N U S