Nová BVP pro českou armádu - Part 1.

Nejdiskutovanější akvizicí ministerstva obrany, resp. AČR je v současnosti plánovaný nákup nových pásových bojových vozidel pěchoty (dále BVP). Jde o jeden z nejvýznamnějších přezbrojovacích programů v celé polistopadové éře, který by měl AČR konečně umožnit přechod ze zastaralé výzbroje sovětského původu na moderní výzbroj původu západního a také západní konstrukční filosofie.

Předem je nutno podotknout, že sama akvizice nových bojových vozidel pěchoty je nutná. V současnosti provozovaná bojová vozidla pěchoty BVP-2 , resp. BMP-2 jsou totiž už zcela zastaralá. Nejde ani tak o věk těchto vozidel, která pocházejí z druhé poloviny osmdesátých let (leckde ve světě slouží ještě starší bojová vozidla). Jde především o jejich samotnou koncepci, která vznikla v době studené války a byla poplatná sovětské konstrukční škole. Bojová vozidla pěchoty BVP-2 jsou jen velmi lehce pancéřovaná, mají také nízký stupeň protiminové ochrany (tento faktor je přitom v současných konfliktech mimořádně důležitý). Nevýhodou je i omezený prostor pro výsadek. Pro moderní boj jsou proto vozidla BVP-2 naprosto nevyhovující a jejich nahrazení modernějším typem je více než na místě. Otázkou je, jak, v jakém počtu a jakým typem by měla být nahrazena.

Kolik BVP má Armáda České republiky mít?

Otázky vyvolává již plánovaný počet nově nakupovaných vozidel.  AČR ve svých plánech počítá s tím, že má být nakoupeno celkem 210 nových bojových vozidel pěchoty. Tento počet se ale zdá být příliš vysoký.

Je třeba si uvědomit, že nová BVP mají být určena coby náhrada za v současnosti provozovaná BVP-2. Ta dosud slouží v počtu 186 strojů u mechanizované brigády, vlastně jediného těžkého obrněného uskupení AČR. Vedle toho sice AČR disponuje ještě staršími BVP-1, tato vozidla ale nejsou běžně v provozu a armáda s nimi de facto nepočítá. Armáda jimi disponuje jen kvůli tomu, že se jí nepovedlo nikomu tato vozidla prodat. Častý argument, že nová BVP by měla sloužit i coby náhrada za BVP-1, je tedy zcela lichý.

                                                                        BVP-2

                                                  (foto: Jan Hermanek / CC BY-SA)

Pokud tedy mají být nová bojová vozidla pěchoty určena jako náhrada za BVP-2, pak se jejich počet jeví jako zbytečně vysoký. Nejde přitom jen o to, že počet nových vozidel je o cca 30 ks vyšší. Takovéto navýšení by částečně ospravedlňovalo dnešní výrazné zhoršení bezpečnostní situace, potřeba posílení obranyschopnosti České republiky apd. Jde však spíše o něco jiného.

Současná bojová vozidla pěchoty – a to právě ta, která jsou AČR nabízena – svými vlastnostmi, svými bojovými schopnostmi vysoce převyšují starší BVP včetně typu BVP-2. Moderní bojová vozidla pěchoty jsou mnohem výkonnější, disponují lepší, účinnější výzbrojí. Nejde přitom jen o samotnou ráži osazeného kanonu. Jde spíše o to, že současná BVP mají lepší pozorovací přístroje, lepší systémy řízení palby atd. I samotná kanónová výzbroj je výrazně kvalitnější. Silnější je i pancéřování. Bojová vozidla pěchoty díky tomu dnes mají nesrovnatelně vyšší bojovou hodnotu než starší typy, svými výkony se blíží lehkým či dokonce středním tankům. Vždy jsou ale tyto vyšší schopnosti vykoupeny vyšší cenou.

Především proto prakticky žádný stát, žádná armáda – a to včetně těch nejvyspělejších - nenahrazuje starší techniku modernějším typem v poměru 1:1. Běžným přístupem je, že nové bojové vozidlo pěchoty nahradí starší typy v poměru 1:3, v některých případech i vyšším. Případ české armády, která požaduje víc moderních BVP, než staršího a dosud provozovaného typu, je do jisté míry unikátní a vyvolává pochybnosti o celém programu.   

Počet 210 kusů se jeví jako příliš vysoký i v kontextu celkové velikosti armády, poměru vůči ostatním druhům vojenské techniky atd. Vždyť dnešní AČR má k dispozici pouze 30 modernizovaných tanků T-72 M4CZ (plus další nemodernizované tanky T-72 v záloze). Obdobně bylo na takřka naprosté minimum redukováno i dělostřelectvo, které podle posledních plánů má čítat celkem 48 samohybných děl. Většina těchto bojových systémů je navíc dnes zastaralá a také potřebují náhradu. Pokud by byl realizován nákup nových BVP v plné výši, lze oprávněně pochybovat, zda AČR bude mít dostatek prostředků i na další, neméně potřebné modernizační programy.

Z výše zmíněných důvodů je patrné, že počet 210 ks nových bojových vozidel pěchoty je neúměrný i v kontextu celkové velikosti a struktuře ozbrojených sil. Jako logický krok se proto nabízí nikoliv zrušení, ale celková redukce tohoto programu. Otázkou je, jak a na kolik kusů by program měl být redukován. Takováto redukce by pochopitelně znamenala značné snížení nákupní ceny. Jednotková cena systému by zákonitě byla o něco vyšší, přesto by celkově šlo o významnou úsporu prostředků jak při samotném nákupu, tak i během provozu těchto vozidel.

Je otázkou, jak by toto snížení objednávky mohlo být kompenzováno. Zcela běžným přístupem většiny armád je to, že moderní BVP kombinují s nějakým lehčím, levnějším, méně náročným systémem. Obdobný přístup by bylo možno aplikovat i v případě AČR.

Za co budou nová BVP nakoupena?

Jediným, dosud zveřejněným údajem je celková plánovaná hodnota kontraktu, respektive velikost prostředků, které byly na tuto akvizici naplánovány. Oněch zmíněných 50 miliard působí na první pohled impozantně (jde o největší akvizici AČR), právě velikost této částky vyvolává pochybnosti.

Je třeba si uvědomit, že oněch 50 miliard představuje takřka celý jeden roční armádní rozpočet, zahrnující všechny výdaje včetně provozních a personálních výdajů. Jistě, oficiálně je argumentováno, že v příštích letech dojde k zvyšování rozpočtu ministerstva obrany – a to nejen v absolutních částkách, ale i vůči HDP - a bude tedy i více prostředků. Po zkušenostech s vládou B. Sobotky, která se zavázala zvyšovat vojenské výdaje o 0,1% ročně a následně tento slib fakticky nerealizovala, lze ale o tom vážně pochybovat. Svou roli jistě bude hrát i fakt, že v ČR nastoupila nová vláda, což vždy provází určitá nejistota. Je tedy oprávněné se ptát, zda tento výdaj celé hospodaření resortu obrany nerozhodí.

V neposlední řadě je třeba zaměřit se na průběh kontraktu. Nikde se nehovoří o tom, jak konkrétně, jakým způsobem budou tyto prostředky vynakládány. Zda se půjde cestou postupných splátek (běžný přístup celé řady vlád, ale i výrobců vojenské techniky), do jak velkého časového rozpětí budou tyto splátky rozloženy (je běžné, že splátky jsou rozloženy na dobu třebas až 30 let, kontrakt by tak zasáhl i příští vlády). I tento faktor je pochopitelně důležitý.

Po zkušenostech z některých předchozích akvizicí (tanky, obrněné transportéry) je navíc třeba dopředu počítat s tím, že ona částka 50 miliard může být nečekaně, třeba i v průběhu kontraktu ministerstvem financí snížena. Vždyť celá řada ekonomů dnes varuje před tím, že brzy může dojít opět k nějakému ekonomickému poklesu, jak tomu bylo během ekonomické krize v r. 2008. V takovém případě by došlo k zásahu do státního rozpočtu – a byly by jistě osekány i prostředky ministerstva obrany. Je tedy opět oprávněné se ptát, zda plánovaná akvizice s tímto faktorem počítá.

Snad největším problémem je ale to, že hrozí nebezpečí, že ona částka 50 miliard nebude postačovat. Původně se hovořilo o tom, že těchto 50 miliard je nejen na nákup, ale i na celkové zajištění provozu nových BVP. Postupně, možná i vzhledem k tomu, že se v poslední době hovoří o možnosti nákupu mimořádně drahého německého BVP Puma, se z těchto 50 miliard jakýmsi podivným způsobem stala částka potřebná jen na samotný nákup. Potom by ale logicky chyběly prostředky na provoz nových BVP, přitom tento provoz bude výrazně dražší než u lehkých a levných BVP-2. Musely by tedy následovat další výdaje v hodnotě miliard – a je otázkou, zda s takovým výdajem rozpočet MO počítá. Hrozí možnost, že armáda nakoupí nová BVP – a nebude schopna je provozovat (i takové příklady ve světě existují). Oněch zmiňovaných 50 miliard tedy zdaleka nemusí být konečných.

Jaká BVP mají být nakoupena?

Otázky vyvolává i samo složení této akvizice. Prozatím byl zveřejněn toliko celkový počet poptávaných vozidel, tj. 210 ks. Bylo představeno, jaké konkrétní verze armáda požaduje (doprava pěšího družstva, průzkumná verze atd.)  Je otázkou, zda to je postačující.

Dosud např. armáda nedefinovala, jakou bojovou věží má být vybaven základní typ, určený pro přepravu pěchoty. Právě zbraňová věž přitom často tvoří významné procento ceny vozidla, někdy až 30-40%!

Především ale nebylo dosud zveřejněno, které verze jsou pro AČR prioritou. Hrozí tak opakování negativní zkušenosti s nákupem obrněných transportérů Pandur, kdy byly nakoupeny i verze, o jejichž oprávněnosti lze pochybovat – a naopak nebyly nakoupeny verze, které se dnes ukazují jako mnohem potřebnější (samohybné minomety). I třeba díky této zkušenosti by AČR, resp. MO měly již dnes definovat, které verze jsou pro něj nejpotřebnější – a kterých by se mohlo za nepříznivých možností vzdát, respektive je kompenzovat nějakým jiným, levnějším bojovým prostředkem.

Dosud ani nebylo představeno, jak mají vypadat jednotky, které by měly být novými BVP vybaveny. Zkušenosti ze zahraničí přitom ukazují, že s příchodem nových a výkonnějších prostředků se velikost a složení jednotek mění, většinou snižuje. Je možné, že i díky tomu by se dalo dojít k závěru, že nových BVP je potřeba méně. Snížení třebas jen o menší množství nových BVP by přitom vzhledem k ceně moderních BVP znamenalo obrovskou úsporu.

Jaké BVP je pro AČR nejvhodnější?

Tato otázka je pochopitelně asi nejdůležitější. Výběr nového typu do jisté míry určí tvář AČR na několik desetiletí dopředu. Takováto akvizice má navíc i významný politický a ekonomický dopad.

Předem je nutno říci, že moderních BVP, která připadají v úvahu, je relativně málo. V současnosti pásová bojová vozidla pěchoty vyrábí jen velmi omezené množství států. Na výrobu pásových vozidel pěchoty rezignovaly i takové velmoci, jako je Velká Británie (byť u ní je to poněkud sporné vzhledem k aktivitě firmy BAE Systems) či Francie; bojová vozidla pěchoty de facto momentálně nevyrábějí ani USA (typ Bradley již není vyráběn a jeho náhrada dosud nebyla vyvinuta).

Nelze počítat např. s novějšími ruskými BVP, která jsou třebas technicky zdařilá, ale jejich akvizice nepřipadá v potaz kvůli politickým důvodům (sankce kvůli otázce Krymu atd.). Z podobných důvodů nepřipadají v úvahu ani čínská BVP, takový krok by byl politicky neprůchozí. AČR si proto může vybírat jen z  omezeného množství typů.

Zatím již došlo k oslovení několika výrobců, kteří již také předložili své nabídky. Kandidáty na nové pásové BVP je tak německý typ Puma nabízený konsorciem PSM, další německý typ Lynx nabízený firmou Rheinmetall, německý typ G-5 nabízený firmou  FFG, původně rakousko-španělský typ ASCOD 2 nabízený dnes společností GDELS, švédské CV-90 nabízené firmou BAE Systems. Do soutěže jsou přihlášeny i turecká BVP, konkrétně typ Tulpar vyráběný společností Otokar a typ Kaplan 20 společnosti FNSS. Každý z nich má své výhody a nevýhody.

V poslední době je v médiích často zmiňován německý typ Puma. Dostalo se mu nejvíce reklamy, což je do jisté míry dáno velmi ofenzivním marketingem firmy. Vozidlu Puma se dostalo i určité politické podpory ze strany bývalého vedení ministerstva obrany. Přesto právě tento typ autor považuje za nejméně vhodné řešení.

                                                                        Puma

                                                    (foto: Katzennase / CC BY-SA)

Bojové vozidlo pěchoty Puma je bezesporu vynikající, mnohými odborníky je označováno za absolutně nejlepší. Disponuje mohutnou palebnou silou, vynikající ochranou a špičkové je i jeho přístrojové vybavení. Lze ale pochybovat, zda si jej má pořídit právě Česká republika.

BVP PUMA je nejtěžší ze všech současných klasických BVP, těžší jsou jen BVP vzniklá přestavbou tanků. Je faktem, že i ostatní, konkurenční typy se mu v průběhu vývoje hmotnostně přiblížily. Přesto je BVP Puma stále nejtěžší a jeho hmotnost by jistě velmi limitovala jeho použití jak na území ČR (únosnost mostů atd.), tak i při vojenských misích.

Ovšem snad ještě větší nevýhodou typu Puma je jeho vysoká cena. BVP Puma je v současné době nejdražším bojovým vozidlem pěchoty. Jeho základní systémová cena v současnosti převyšuje 8 milionů EUR. V plné podobě by pak tato cena byla ještě vyšší.

Především z tohoto důvodu BVP Puma dosud nedosáhlo žádného exportního úspěchu. BVP Puma nezakoupily ani bohaté Spojené arabské emiráty, kterým bylo nabízeno a pro které je přitom charakteristické velkorysé financování zbrojních programů. I proto se jeví jako velmi diskutabilní, zda tento typ má nakoupit mnohem chudší Česká republika.

Faktor vysoké ceny je dál umocněn celkovým počtem vozidel, který, jak již bylo zmíněno, autor považuje za zbytečně vysoký. Za vše hovoří srovnání s Německem. BVP Puma bylo příliš drahé i pro samotnou německou armádu. Ta proto jeho objednávku zredukovala na pouhých 350 ks. Jestliže osmdesátimilionové Německo s výrazně silnější ekonomikou a ozbrojenými silami čítajícími cca 160 tisíc vojáků nakoupilo pouze 350 ks těchto vozidel, pak se jeví jako poněkud neúměrné, aby 210 kusů nakupovala desetimilionová Česká republika s výrazně slabší ekonomikou, nižším HDP a armádou čítající cca 24 tisíc vojáků. Autor si uvědomuje, že toto srovnání je poněkud zjednodušující. Přesto je třeba brát jej na zřetel a lze na něj poukazovat, protože je pochopitelný i laikovi.

Dalším nabízeným typem je německé BVP Lynx. To má představovat levnější alternativu k výše zmíněnému BVP Puma. BVP Lynx je po technické stránce velice zajímavé. Existuje totiž ve dvou verzích, lehčí  KF-31 a těžší KF-41. Především těžší verze KF-41 je ale prakticky stejně těžká jako výše zmíněný typ Puma.

BVP Lynx je ovšem poněkud kontroverzní. De facto totiž představuje jen jakousi hloubkovou modernizaci staršího německého BVP Marder, které přitom pochází již ze sedmdesátých let minulého století. Což o to, takový přístup je běžný. Lze ale pochybovat o tom, zda takové staronové BVP je vhodné pro AČR. 

Pochybnosti vyvolává i cena. Zatím nebyla zveřejněna, přesto na základě zkušeností s jinou německou technikou lze počítat s tím, že bude také vysoká. Je ostatně možná příznačné, že toto BVP zatím žádný stát nenakoupil – a nenakoupila jej ani samo Německo, které přitom v současnosti navyšuje obranný rozpočet a početní stavy svých jednotek.

Další německý typ G-5, nabízený společností FFG, představuje poněkud atypickou konstrukci. Především je třeba upozornit na fakt, že toto vozidlo není bojovým vozidlem pěchoty. Jde de facto jen o obrněný transportér, tedy vozidlo bez kanonové výzbroje. Tuto výzbroj by jistě bylo možno doplnit, např. v podobě věže Samson, používané u obrněných transportérů Pandur. Takovýto krok by si ale vyžadoval další vývoj, který se přitom může nečekaně zkomplikovat a protáhnout. V neprospěch tohoto typu hovoří i fakt, že tento typ dosud existuje jen v podobě prototypu, Česká republika by tedy plně nesla riziko prvního zákazníka. Typ G-5 tak i přes určitou technickou zajímavost lze hodnotit jako méně vhodný. 

Dalším účastníkem výběrového řízení je BVP ASCOD, resp. ASCOD 2, nabízené nadnárodní společností GDELS.

BVP ASCOD bylo vyvinuto na počátku devadesátých let minulého století v rámci společného podniku rakouské firmy Steyr a španělské firmy Santa Barbara Sistemas. Jedná se tedy již o starší typ, což ale neznamená, že je toto BVP zastaralé.

BVP ASCOD i přes určitou svou nenápadnost stále patří ke světové špičce. Dalo by se říci, že splňuje všechny požadavky na moderní BVP. Disponuje velmi dobrou balistickou ochranou, vysokou průchodností. Jeho konstrukce byla prověřena dlouholetým provozem v rakouské a španělské armádě.

BVP ASCOD navíc neustále prochází technickým vývojem. Byly představeny nové, modernější varianty, ASCOD 32, 35 a ASCOD 42. Nejtěžší varianta byla navíc vybrána jako základ pro nové britské vozidlo Ajax (to ale není bojovým vozidlem pěchoty), což také ukazuje na jeho kvality. I díky této zkušenosti je zřejmé, že výrobce je schopen vytvořit na bázi typu ASCOD bojové vozidlo pěchoty zcela dle požadavků potenciálního zákazníka. To dokazuje i předvedení varianty ASCOD 2 s věžovým systémem SAMSON II, která představuje modernizovanou verzi bojové věže SAMSON, která je již v AČR provozována na obrněných transportérech Pandur. BVP ASCOD proto lze označit za jednoho z nejvážnějších adeptů na nové BVP české armády.

Významným kandidátem na nové české BVP je typ CV-90, původně švédský, dnes nabízený nadnárodní společností BAE Systems. BVP CV-90 lze považovat za velice vydařený typ. Původně bylo vyvinuto pro švédskou armádu, která jej zavedla ve významném počtu cca 500 ks. BVP CV-90 se dočkalo i celé řady exportních úspěchů, kdy si toto BVP zakoupilo Nizozemsko, Norsko a další. V neposlední řadě také bylo CV-90 nasazeno v zahraničních misích, kde bylo pozitivně hodnoceno.

BVP CV-90 v průběhu své výroby prošlo technickým vývojem, který umocnil jeho schopnosti. V návaznosti na zkušenosti z moderních konfliktů bylo posíleno pancéřování, zesílena byla i protiminová obrana. V důsledku toho ale narostla i hmotnost tohoto vozidla. Došlo i k zlepšení přístrojového vybavení, instalaci výkonnější pohonné jednotky atd.

Také v případě BVP CV-90 výrobce opakovaně prokázal jeho variabilitu, kdy BVP CV-90 bylo představeno s různou kanónovou výzbrojí, a to od ráže 30 mm až po kanon ráže 40 mm, používaný švédskou armádou. CV-90 je schopno zcela splnit všechny požadavky na moderní bojové vozidlo a tedy i naplnit potřeby AČR.

                                                                         CV90CZ

                                                       (foto: Karel Šubrt / CC BY-SA)

Své kandidáty do této soutěže vyslalo i Turecko, respektive firmy Otokar a FNSS, které dnes patří k předním světovým výrobcům obrněné techniky.

Bojové vozidlo Tulpar, nabízené společností Otokar, patří k nejmodernějším BVP současnosti. A dalo by se říci, že splňuje všechny požadavky na moderní BVP. Disponuje vynikající pancéřovou ochranou, kterou dál umocňuje i velmi zdařilé balistické tvarování.

Také výzbroj tohoto BVP, tvořená 30 mm kanonem, je velmi kvalitní. Podobně jako v jiných případech je navíc i zde možno použít výzbroj, resp. zbraňovou věž zcela dle požadavků a výběru zákazníka.

Největší nevýhodou BVP Tulpar je fakt, že dosud není sériově vyráběno. Nebylo dosud zakoupeno ani samotnou tureckou armádou, která své nové BVP teprve vybírá. Také v tomto případě by Česká republika nesla riziko prvního zákazníka.

Poněkud atypickou konstrukcí mezi nabízenými typy je další turecké BVP Kaplan-20, nabízené společností FNSS. Jeho atypičnost spočívá především v nízké hmotnosti činící pouze 20 tun, což je mezi moderními BVP do jisté míry unikát. Této nízké hmotnosti bylo ale dosaženo na úkor pancéřové ochrany, která je nižší než u výše uvedených typů. BVP Kaplan – 20 tak představuje jakýsi doplňkový typ, určený pro lehké jednotky – a nikoliv hlavní nosné BVP, jaké požaduje AČR. Z tohoto pohledu je typ Kaplan-20 pro AČR spíše nevhodný.

Handicapem obou tureckých typů je i jejich původ. Dnešní Turecko E. Erdogana se čím dál více odklání od někdejší prozápadní orientace Turecka – a směřuje k podobě autokratického, téměř diktátorského státu. Čím dál častěji lze zaznamenat hlasy, které zpochybňují členství Turecka v NATO. Nákup tureckého typu by tedy znamenal i politické komplikace.

Závěr

Z výše zmíněného vyplývá, že zřejmě nejvážnějšími kandidáty na nové české bojové vozidlo pěchoty jsou typ ASCOD 2 a CV-90.

Zde je nutno říci, že tato vozidla jsou si velice podobná. Jsou si blízká svou koncepcí, ale také hmotností a úrovní pancéřové ochrany. Oba typy mají i velice podobnou výzbroj, která je navíc variabilní a je tak tvořena celou řadou zbraňových věží s kanony 30-40 mm. Oba typy si také již ve světě vydobyly značnou reputaci.

Je proto těžké rozhodnout, který z těchto typů je lepší. V potaz by měla být brána cena, ale také schopnost vyrábět tato vozidla na území České republiky (i v tomto směru jsou si ale tato vozidla rovnocenná), dostupnost náhradních dílů atd. K takovému zhodnocení ale autor pochopitelně nemá dost informací, když většina z nich je předmětem utajování.

Určitou chybou je možná právě to, že dlouhou dobu bylo toto výběrové řízení vnímáno jako souboj mezi typem ASCOD 2 a CV-90. Lze si klást otázku, proč byly osloveny jen výše zmíněné firmy, proč výběrové řízení nebylo širší.

Je faktem, že vhodných typů, které by mohly připadat v úvahu, je relativně málo. Přesto jsou tu ale i další možnosti. Dalším možným typem, který by mohl připadat v úvahu, je jihokorejské BVP K-21, vyráběné společností Hanwha Defence Systems. BVP K-21 představuje moderní BVP, které se výše zmíněným typům přinejmenším vyrovná. Disponuje odpovídající pancéřovou ochranou. Ta je vzhledem k použití modernějších materiálů dokonce lepší než v případě typů ASCOD a CV-90. Typ K-21 je v porovnání s konkurencí také lehčí - má pouze 25 tun. Vysoce lze hodnotit i jeho výzbroj, která je v základní variantě tvořena kanonem ráže 40 mm; pro výrobce by ale jistě nebylo problémem připravit i verzi s jinou výzbrojí, zcela dle požadavků AČR.

Výhodou typu K-21 je i jeho původ. Je faktem, že zeměpisně je Jižní Korea vůči ČR velice vzdálená. Na druhou stranu jde o demokratický prozápadně orientovaný stát, který není spojen s žádnými kontroverzemi, jako je tomu např. v případě Turecka. Ostatně, zbraně jihokorejské provenience nakupují i další státy NATO, např. Polsko, Norsko a Estonsko. V prospěch tohoto BVP hraje i technologická vyspělost Jižní Koreje, která by byla schopna nabídnout zajímavé offsetové programy, které by mohly přispět k dalšímu růstu schopností českého průmyslu.

Dalším, poněkud zbytečně přehlíženým typem je polské BVP Borsuk. Předem je nutno podotknout, že BVP Borsuk teprve prochází vývojem. BVP Borsuk svými vlastnostmi (hmotnost, úroveň pancéřové ochrany) a svými ofenzivními schopnostmi je přinejmenším srovnatelné s výše uvedenými typy. BVP Borsuk navíc bude vyráběno ve dvou variantách, přičemž lehčí varianta o hmotnosti 25 tun bude mít dnes poměrně vzácnou schopnost plovatelnosti. I díky tomu by mohlo být pro AČR velmi zajímavým kandidátem na nové BVP. Lze si proto oprávněně položit otázku, proč se Česká republika nepřipojila k programu vývoje tohoto BVP, když oba státy jsou členy nejen NATO, ale také Visegrádské skupiny – a oba státy také opakovaně hovoří o potřebě spolupracovat ve vojenské oblasti. Právě společný vývoj BVP by přitom byl vynikajícím vzorem takovéto spolupráce, do které by se navíc mohly zapojit i další východoevropské země. I dnes by navíc možná šlo program nákupu nových BVP odložit (když už akvizice byla odkládána tak dlouho, jistě by mohla počkat ještě dva či tři roky) a počkat si na zcela nové BVP Borsuk.

Na úplný závěr si autor dovoluje jedno upozornění. Jedno z výše zmíněných BVP, typ CV-90 ve verzi s 35 mm kanónem, bylo nedávno pořízeno estonskou armádou. Estonská armáda si ale nepořídila stroje z novovýroby, nýbrž z přebytků nizozemské armády. Bylo nakoupeno 44 vozidel (plus šest vozidel technického zabezpečení), která přitom v některých případech mají za sebou jenom 7-8 let služby a mají tedy před sebou dlouhou technickou životnost. Přesto byla tato BVP pořízena velice levně, pouze za 113 mil. USD. Jednotková cena je tedy ani ne na polovině nového BVP CV-90.

Obdobně by přitom mohla postupovat i Česká armáda, resp. AČR. Jistě, vozidla nabízená nizozemskou armádou by nepostačovala svým počtem. Bylo by ale možno je skombinovat se stroji z novovýroby, takže by stále šlo o velmi levné a přitom efektivní řešení.

Ostatně, lze si položit otázku, proč téměř vůbec nedochází k nákupům starší, přebytečné techniky z ostatních států NATO, přestože je to přístup, který používají i další, východoevropské země (pobaltské státy, Rumunsko, Bulharsko). Je přitom zřejmé, že tento přístup by vedl k úspoře prostředků, které by pak mohly být využity jinde. Armáda České republiky by si přitom takový úsporný, ale efektivní přístup zasloužila.

                                                                                                        Autor článku: David Khol