internetový armádní magazín

Nové lehké pásové samohybné dělo

11.11.2016 08:00

Samohybná děla jsou součástí prakticky všech moderních armád. Ač byla jejich úloha v minulosti opakovaně zpochybňována, dnes je zřejmé, že samohybná děla opět nabývají na významu. Souvisí to do značné míry s celkově zvýšeným zájmem o dělostřelectvo, zejména po zkušenostech z konfliktů na Ukrajině, ale také na Blízkém východě a dalších oblastech. Dělostřelectvo tak jen potvrzuje svoji nezastupitelnost a dalo by se říci, že dochází k jakési jeho renesanci. Samozřejmě, i v oblasti dělostřelectva je patrný obrovský technologický posun a moderní děla jsou v mnohém odlišná od svých předchůdců. Týká se to přitom především samohybných děl. U nich je oceňována jejich mobilita, schopnost reagovat na široké spektrum cílů, působit přesnou palbou i na velmi vzdálené cíle atd. Zkušenosti z Iráku, ale také mnohých regionálních konfliktů v Africe pak ukazují, že samohybné dělostřelectvo je jedinečným bojovým prostředkem, do jisté míry eliminujícím případnou absenci některých dalších druhů vojenské techniky (tanky, bojové letouny).

 

Samohybná děla dnes

Samohybná děla od svého zrodu prošla složitým vývojem a postupně se rozdělila do několika základních kategorií. Na nejvyšším stupni stojí moderní pásová samohybná děla, vybavená výkonnými děly ráže 155 mm s dlouhými hlavněmi, nejčastěji o délce 52 ráží. Příkladem takových děl je třeba německý typ PzH-2000, americká děla M-109 A6/A7 či jihokorejské K-9 Thunder. Takováto děla jsou sice velice výkonná, jejich nevýhodou je ale vysoká hmotnost a velice omezená vzdušná mobilita. Z hlediska obchodního je handicapem i jejich vysoká cena.

                                                                      PzH-2000 (PD)

 

Vedle toho existují i obdobně výkonná samohybná děla, umístěná na těžkém kolovém podvozku. Klasickou ukázkou takového SHD je jihoafrický typ G-6, ale třeba také československé SHD DANA/ZUZANA či švédský Archer. Ta díky výkonným dělům 155, resp. 152 mm dosahují podobných výkonů; oproti pásovým typům jsou ale ve většině případů lehčí. Přesto jsou ale tato SHD poměrně rozměrná a stále dost těžká. Nejsou tak přepravitelná letadly kategorie C-130/KC-390, která jsou mezi dopravními letadly stále nejrozšířenější. 

Určitým módním trendem posledních let je vznik poněkud specifické kategorie samohybných děl, představující jakýsi kompromis mezi taženými děly a samohybnými děly. Jde o lehká samohybná děla, vzniklá osazením dělové zbraně na podvozek nákladního automobilu. Tato kolová samohybná děla mají sice oproti těžkým pásovým typům nižší průchodnost terénem, na druhé straně se vyznačují mnohem nižší hmotností, ale i cenou. Typickým příkladem těchto zbraní je francouzský Caesar, který byl jakýmsi průkopníkem těchto konstrukcí; dále například moderní slovenské SHD EVA atd.

Na první pohled jsou tyto kategorie již ustálené. Zdálo by se tedy poněkud zbytečné snažit se přicházet s něčím novým. Opak je ale pravdou. Poněkud překvapivě se týká právě oné nejlehčí kategorie.

Dnes je tato kategorie zastoupena výše zmíněnými kolovými typy. Ty jsou lehké, snadno přepravitelné – a přitom díky osazení výkonnými děly dosahují výkonů srovnatelných s těžkými pásovými typy. Jejich výhodou je výrazně nižší spotřeba paliva a z ní vyplývající vyšší akční rádius, ale i nižší provozní náklady. Výhodou je i to, že vývoj takových samohybných děl je relativně levný a nenáročný.

Jak ale ukazují některé zkušenosti z konfliktů poslední doby, i tato kategorie má některé nedostatky. Handicapem těchto samohybných děl je nižší průchodnost, vyplývající již ze samotné jejich koncepce. Kolový podvozek, většinou vycházející z nějakého běžného nákladního automobilu, jednoduše nemá onu průchodnost, jakou nabízejí pásové typy. Lehká kolová samohybná děla se tak hodí pouze do určitého terénu – savany, pouště atd. V těžkém, náročném terénu pak tato samohybná děla selhávají.

Nevýhodou je i nízká úroveň ochrany. Ta má nižší význam v případě, že tato děla střílejí na velkou vzdálenost; nabývá však na významu v složitém a nepřehledném terénu (především džungle, ale také městské prostředí, kde se přitom odehrávají některé ze současných konfliktů). Tyto handicapy řeší některé moderní typy, vybavené automatickým nabíjením a zároveň chráněné pancéřováním. V důsledku těchto opatření se ale tyto typy (např. švédský Archer) stávají těžšími, čímž ztrácejí právě ony své největší výhody.

Určitou nevýhodou některých těchto konstrukcí jsou jejich čím dál větší rozměry, vyplývající z osazení dlouhé hlavně dělové zbraně, která tak v některých případech komplikuje jejich nasazení, ale i jejich přepravitelnost vzduchem.

Největší nevýhodou těchto děl je ale především již výše zmíněná průchodnost. Ta komplikuje či zcela znemožňuje jejich nasazení v zemích, kde převažuje džunglovitý terén – a takových zemí není málo (jihovýchodní Asie, jižní Amerika, Afrika). Stejně tak jde i o země, které mají nižší úroveň dopravních cest, nízkou únosnost mostů atd. Pro tyto státy je pak nejlepším řešením takové samohybné dělo, které by spojovalo výhody nízké hmotnosti a pásového podvozku vyšší průchodností. Takovýchto samohybných děl je přitom na světovém trhu málo. Tyto státy a jejich armády proto ve své výzbroji stále udržují starší typy lehkých pásových děl. Ta ale většinou disponují jen děly nižší ráže, většinou 105 či 122 mm, zatímco současný trend zdůrazňuje především ráži 155 mm. Na světovém trhu tak dnes chybí moderní samohybné dělo, které by spojovalo výhody nízké hmotnost (přibližně na hranici 20 tun), pásového podvozku a dělové zbraně ráže 155 mm.

 

Zkušenosti ze světa

Zde je nutno připomenout, že samohybné dělo částečně splňující tyto požadavky již bylo zkonstruováno. Jde o izraelský typ RASCAL, zkonstruovaný firmou SOLTAM na počátku devadesátých let v rámci celé rodiny nových dělostřeleckých systémů.

Předem je nutno také podotknout, že SHD RASCAL  nebylo úspěšné. Ačkoliv vzbudilo zájem celé řady vojenských odborníků, u samotné izraelské armády úspěchu nedosáhlo. To ale bylo dáno i tím, že izraelská armáda se tradičně orientuje na poněkud jinou kategorii samohybných děl, především pak americká SHD M-109. Z toho důvodu se neprosadila ani jiná izraelská SHD, např. technicky vynikající SLAMMER.

Stejně tak SHD RASCAL nedosáhlo ani exportních úspěchů. Určitou "smůlou" tohoto SHD byl fakt, že se zrodilo do poněkud špatné doby počátku let devadesátých, kdy světový zbrojní trh byl doslova přesycen různými přebytky vojenské techniky z dob studené války, zejména pak přebytky států bývalé Varšavské smlouvy. Mnohým státům oproti minulosti stačila technika ve výrazně nižších počtech a mohly si nechat jen to nejlepší. Jiné, především chudší rozvojové státy si pak pořizovaly velmi levně nadbytečnou techniku – a to i v případech, že ta technika nevyhovovala zcela jejich potřebám.

Izraelská konstrukce ale zjevně neuspěla i z technických důvodů. Její nedostatky jsou patrné na první pohled. Velkým handicapem této konstrukce je externí uložení dělové zbraně, kdy obsluha není nijak chráněna. Zcela nevyhovující je i uložení munice. Přesto toto izraelské samohybné dělo lze vnímat jako pozoruhodné. Je to především právě proto, že se zde podařilo dosáhnout kombinace výkonné dělostřelecké zbraně 155 mm (v základní verzi použita hlaveň o délce 39 ráží, vyzkoušeno bylo i dělo o délce 45 ráží) a pásového podvozku o vysoké průchodnosti. RASCAL navíc převážel poměrně velké množství munice (až 36 nábojů). Hmotnost tohoto SHD přitom nepřekračovala hranici 20 tun a RASCAL tak byl přepravitelný letadly C-130. Dalo by se tak říci, že SHD RASCAL ukázalo, že zkonstruovat samohybné dělo splňující výše zmíněné požadavky je možné. Je pravděpodobné, že po odstranění některých konstrukčních nedostatků by takovýto dělostřelecký systém i dnes byl životný.

V moderní době se ale objevily i další zajímavé pokusy zkonstruovat samohybné dělo, které by představovalo kombinaci výkonné dělostřelecké zbraně 155 mm a lehkého pásového podvozku. Jde především o americké samohybné dělo NLOS-C, které bylo součástí celé rodiny lehkých obrněných systémů FCS.

                                                                           NLOS-C

                                                               (foto: U.S. Army / PD)

 

Americké SHD NLOS-C představovalo technicky zajímavý typ. Kombinovalo nový lehký obrněný podvozek vyznačující se vysokou průchodností terénem s moderní, externě lafetovanou kanonovou houfnicí ráže 155 mm. Šlo o špičkovou, do jisté míry přelomovou konstrukci, která podle svých tvůrců měla způsobit jakousi revoluci v obrněné technice.

Přesto toto SHD nakonec nebylo přijato do výzbroje. Hlavním důvodem jejího byly především rozsáhlé škrty v armádním rozpočtu; důvodem byly ale i některé technické problémy programu jako takového.

Problémem programu SHD NLOS-C bylo paradoxně možná i to, že bylo až příliš pokročilé. SHD NLOS-C bylo součástí programu FCS, což měla být celá rodina obrněných vozidel od BVP přes samohybný minomet až po zmíněné SHD. Je to sice myšlenka zdánlivě správná a logická (snížení nákladů na vývoj, sjednocení a tedy i zjednodušení logistiky atd.); jak se ale ukázalo, právě snaha o univerzálnost způsobila celou řadu problémů. Dané problémy se přitom týkaly především právě SHD NLOS-C. Obrovské problémy způsoboval i složitý hybridní pohon, kombinující klasický vznětový motor s elektrickým pohonným systémem. Ne zcela šťastným krokem bylo převzetí mnohých komponentů vyvinutých pro nerealizované SHD Crusader, které přitom bylo mnohem větší a těžší. Problémem bylo i použití celé řady technicky pokročilých prvků, které celou konstrukci spíše komplikovaly a v neposlední řadě také zdražovaly.

Dalo by se říci, že problémem americké konstrukce bylo to, že byla až příliš ambiciózní a příliš pokročilá. Je pravděpodobné, že kdyby se konstruktéři nesnažili o takovouto převratnou konstrukci a šli spíše jakéhosi okopírování a modernizace výše zmíněného SHD RASCAL, pak za předpokladu odstranění některých nedostatků izraelské konstrukce by bylo možno dosáhnout lepších výsledků. Příklad SHD NLOS-C tak naznačuje, že při konstruování lehkého samohybného děla by se mělo jít spíše méně ambiciózní a méně náročnou cestou, použitím již ověřených komponentů a bez zbytečných technologických výstřelků.

Zajímavým pokus zkonstruovat lehké samohybné dělo se objevil také v někdejším Sovětském svazu, kde bylo v osmdesátých letech zkonstruováno samohybné dělo 2S18 Patsa. To kombinovalo upravený podvozek bojového vozidla BMP-3 s otočnou věží, do které bylo uloženo dělo 152 mm. Vývoj SHD 2S18 Patsa ale nikdy nebyl dokončen a nebyla zahájena jeho sériová výroba. A to z důvodů jak technických (jako problematický se ukázal především podvozek), tak i politických, neboť v té době již začínal rozpad Sovětského svazu. Je možná příznačné, že v dnešním Rusku se opět hovoří o obnově vývoje lehkého samohybného pásového děla (např. projekt Lotos - 152mm dělo na podvozku BMD-4M nebo Sprut SDM1).

Kategorie lehkých pásových děl je tak dnes zastoupena toliko staršími typy.  Nabízí se proto možnost zkonstruovat nové lehké pásové SHD – a to s přihlédnutím k výše zmíněným zkušenostem.

            

Jak by takové samohybné dělo mohlo vypadat?

Poněkud paradoxně lze konstatovat, že při konstruování moderního lehkého samohybného děla lze do jisté míry vyjít ze zastaralé, již více než 40 let staré konstrukce sovětského samohybného děla 2S1 Gvozdika.

Samohybné dělo 2S1 Gvozdika představuje svým způsobem geniální konstrukci. I dnes, desítky let po svém vzniku je oceňováno pro některé své do jisté míry unikátní vlastnosti. Některými uživateli je dokonce ceněno více než jeho těžší souputník, sovětské samohybné dělo 2S3 Akacija – a to právě díky své nízké hmotnosti.

                                                                             2S1

                                                            (foto: Kos93 / CC BY-SA)

 

Samohybné dělo 2S1 Gvozdika přitom nepředstavuje žádnou převratnou konstrukci, naopak vyhlíží spíše konvenčně. Jde o poměrně jednoduchou kombinaci pásového podvozku, odvozeného od univerzálního obrněného transportéru MT-LB, a 122 mm houfnice D-32, umístěné do plně otočné věže. Principiálně se toto dělo nijak neliší od jiných konstrukcí, např. západních samohybných děl M-109 či GCT.

Přestože výroba děl 2S1 Gvozdika již dávno skončila, dodnes je široce používané celou řadou armád celého světa. Vysoce hodnocena je jeho celková jednoduchost, nenáročnost, vysoká průchodnost terénem. Pro mnohé armády je zajímavá především jeho nízká hmotnost, která umožňuje nasazení tohoto SHD i v náročném terénu, kde západní SHD selhávají pro svoji vysokou hmotnost. Naopak jako již nevyhovující je hodnocena samotná dělostřelecká zbraň tohoto SHD, tedy kanonová houfnice D-32 (2A31) ráže 122 mm. Ta se vyznačuje na dnešní podmínky malým maximálním dostřelem 15,2 km. Nevýhodou je i samotná ráže 122 mm, která je dnes převážně hodnocena jako neperspektivní. Především je nekompatibilní s NATO a nemají proto o ni zájem státy střední a východní Evropy, kdysi členské státy Varšavské smlouvy a dnes členské země NATO, které přitom v minulosti byli významnými uživateli děl této ráže. Pro státy mimo evropský kontinent je pak handicapem to, že munice ráže 122 mm se téměř již nevyvíjí a de facto tak zůstává zhruba na úrovni let šedesátých. Nevýhodou SHD 2S1 Gvozdika je i zastaralé optoelektronické vybavení. Především z těchto důvodů vyřadily samohybné dělo 2S1 Gvozdika i ty státy, kterým přitom toto samohybné dělo vyhovovalo a které by o nějaké lehké SHD měly zájem.

Přesto i dnes lze z hlediska čistě technického vnímat SHD 2S1 Gvozdika jako vydařené. Zřejmě nejzajímavější je velice nízká hmotnost tohoto samohybného děla, která v plné bojové konfiguraci činí pouze necelých 16 tun (15 700 kg)! Do výše zmíněného hmotnostního limitu 20 tun tak zbývají více než 4 tuny.

Zkušenosti z letitého provozu SHD 2S1 Gvozdika, ale i četné zkoušky prováděné v USA či Německu (s ukořistěnými děly, ale také jednotkami získanými z výzbroje někdejší armády NDR) prokázaly překvapivý fakt. SHD 2S1 se – oproti některým předpokladům – ukázalo jako nesmírně odolné a stabilní při střelbě. Je tak patrné, že by podvozek obdobný podvozku SHD 2S1 Gvozdika unesl i těžší dělostřeleckou zbraň.

Je zřejmé, že nové SHD by nemohlo být jen pouhou kopií 2S1 Gvozdika. Šlo by o jakýsi jeho modernější, technicky pokročilejší analog. Nové SHD by bylo samozřejmě modernější, technicky pokročilejší. Především ale díky limitu 4 tun by bylo možno použít těžší, ale také výkonnější dělo. Zkonstruování takového SHD by nemuselo být až tak složité.

Nový podvozek by musel být oproti podvozku 2S1 Gvozdika trochu modernější, patrně i o něco těžší a robustnější. Obdobné podvozky ale již existují. Příkladem může být polské pásové vozidlo LPG, které bylo vyvinuto primárně pro zkonstruování samohybného minometu 120 mm SMG-120. Vozidlo LPG představuje novou konstrukci, přesto využívá celou řadu komponentů z původního SHD 2S1, resp. obrněného transportéru MT-LB. Vývoj tohoto podvozku proto nebyl nijak dlouhý, byl i relativně levný.

Výhody zkonstruování novějšího podvozku jsou přitom zřejmé. Při použití nového podvozku by bylo možno aplikovat modernější, pokročilejší technické prvky. Bylo by možné posílit protiminovou ochranu, např. po vzoru amerických OT Stryker v provedení DWH. Bylo by možné odstranit i některé dílčí technické nedostatky SHD 2S1 Gvozdika.

Klíčovou otázkou je jaké dělo by v SHD vlastně mělo být použito a jaké by mělo mít parametry. Je zřejmé, že dané dělo by mělo mít ráži 155 mm. Pochopitelně, nemohlo by být použito nějaké moderní výkonné dělo o délce 52 ráží. Takové dělo by bylo na lehký podvozek až příliš těžké; především by ale mělo příliš velký zpětný ráz, který by tento podvozek nedokázal absorbovat. Logickou cestou by proto bylo použití nějakého méně výkonného děla s kratší hlavní i za cenu nižšího dostřelu. To by ovšem nijak nebylo na škodu a významně by to nesnižovalo hodnotu SHD. Vždyť samohybná děla hlavněmi o délce 52 ráží jsou do jisté míry jen módní záležitostí. Po světě stále slouží tisíce starších samohybných děl, která mají děla jen o délce 39 ráží, v některých případech (např. starší vzory amerických děl M-109) dokonce ještě kratší. Již zmíněné, dosud velice používané sovětské samohybné dělo 2S3 Akacija  používá hlaveň o délce pouze 27 ráží.

A také výše zmíněné americké SHD NLOS-C mělo používat dělo o délce pouze 38 (původně 39) ráží. Nové SHD by tak mohlo disponovat méně výkonným dělem o nižší délce. Hlavní devizou by tak bylo především použití ráže 155 mm, s municí mnohem výkonnější než v případě děl 105 a 122 mm.

Na základě výše zmíněných zkušeností se samohybným dělem RASCAL, ale např. také s ruským samohybným dělem  2S5 Giacint se jako téměř nutnost jeví osazení zmíněného lehkého 155 mm děla do otočné věže. Tím by bylo dosaženo především dnes tolik požadované ochrany obsluhy děla. Je zřejmé, že při konstruování takové dělové věže by bylo nutno klást důraz především na co nejnižší hmotnost – a to i za cenu nižší úrovně ochrany. I slabě pancéřovaná věž by ale představovala lepší ochranu než nulová ochrana v případě samohybných děl používajících externí uložení zbraně. Uzavřená dělová věž by pak zajišťovala SHD ochranu před zbraněmi hromadného ničení, která dnes (vzhledem k nasazení chemických zbraní v Sýrii atd.) hraje opět významnou roli.

Je samozřejmě otázkou, zda by podvozek takového SHD dokázal 155 mm dělo a především jeho zpětný ráz absorbovat. Podle autorova názoru (který se ale opírá o pouze předběžné výpočty) to ale možné je. Pochopitelně, vedlo by to i k některým omezením.  Podle autorova názoru by určitou daní za využití 155 mm zbraně bylo snížení odměru. Odměr nového SHD by patrně byl omezený; nutno ale podotknout, že stejný handicap má i většina současných kolových 155 mm samohybných děl.  Nutností by bylo také snížit počet přepravované munice (v případě děla 2S1 Gvozdika činí zásoba munice 40 nábojů) vzhledem k větším rozměrům 155 nábojů oproti munici 122 mm. Tento handicap by ale byl plně vyvážen mnohem vyšší účinností 155 mm munice. Ostatně, např. SHD Archer či EVA mají zásobu munice toliko kolem 20 nábojů.

Je také patrné, že takovéto SHD by oproti SHD 2S1 Gvozdika ztratilo schopnost plavat. Ta ovšem i v případě SHD 2S1 Gvozdika byla jen velice omezená a byla možná jen za předpokladu snížení počtu munice. Zde je ale nutné poznamenat, že tato schopnost je u dnešních SHD vyžadována mnohem méně.

Nutností by samozřejmě bylo také vybavení nového samohybného děla nějakým moderním systémem řízení palby, optronickými systémy atd. Při výběru nového systému řízení palby by ale vzhledem k hypotetickým zájemcům o nové samohybného dělo (převážně současní uživatelé SHD 2S1) důraz měl být kladen především na jednoduchost a nenáročnost takového systému.

 

Měl by projekt lehkého samohybného děla šanci na úspěch?  

Je samozřejmě otázkou, zda by takovýto projekt lehkého pásového samohybného děla mohl být úspěšný.

Je pravděpodobné, že vývoj by se setkal i s určitými technickými obtížemi. Autor se při promýšlení této konstrukce mohl opírat pouze jen o své vlastní propočty a odhady, vycházející z volně přístupných informací (technická literatura, osobní vzpomínky obsluhy samohybných děl 2S1 Gvozdika atd.). Nutno ale podotknout, že s problémy při vývoji se potýká většina zbrojních programů. Pokud by se ale podařilo tento program technicky realizovat; pak by mohl být mnohem úspěšnější, než jak se může na první pohled zdát.

Výsledné lehké samohybné dělo by se samozřejmě nemohlo rovnat současným těžkým pásovým samohybným dělům, jakými je např. německé PzH-2000 či korejské K9 Thunder.

Oproti těmto těžkým dělům, vybavených převážně výkonnými děly o délce 52 ráží by lehké SHD se svojí výrazně kratší hlavní mělo mnohem nižší dostřel. Na druhou stranu by nové lehké SHD mělo zásadní výhodu nízké hmotnosti, vyšší pohyblivosti, lepší možnosti přepravy vzduchem a v neposlední řadě také výrazně nižší ceny. Nemohlo by tedy zmíněná těžká samohybná děla nahradit, mohlo by je ale vhodně doplňovat. Lehké samohybné pásové dělo by tak mohlo zaujmout i mnohé armády vyspělých západních států, které přitom čím dál častěji volají po nějakém lehčím prostředku palebné podpory, který by se jim hodil do různých zahraničních misí atd.

Nové lehké 155 mm dělo by ale bylo zajímavé především pro mnohé chudší rozvojové země. Ty většinou nemají peníze na nákup moderních těžkých pásových SHD, v případě některých těchto států pak terénní podmínky vylučují nasazení těžkých dělostřeleckých systémů. Stejně tak ale požadavky těchto států, resp. jejich armád nejsou schopna splnit současná kolová samohybná děla kvůli své nižší průchodnosti. Řada těchto států proto dosud používá původní SHD 2S1, případně obdobná a ještě horší čínská samohybná děla, jako jsou Type 85, Type 89 atd. Po celém světě dnes slouží tisíce těchto zastaralých pásových samohybných děl! Mnohá z nich jsou navíc vysloveně opotřebovaná a jejich uživatelé proto dříve nebo později budou muset tato samohybná děla nahradit. Je proto velice pravděpodobné, že na světovém trhu brzy vznikne poptávka po lehkém samohybném pásovém dělu.

Popsané lehké samohybné pásové dělo by tak pro mnohé státy mohlo být zajímavou alternativou. Vzhledem k své kratší hlavni by nemohlo dosahovat výkonů výkonných děl s hlavní o délce 52 ráží, bylo by ale mnohem efektivnější než i prodloužené typy 122 mm děl právě díky své munici. Přitom by bylo lehké, mobilní, patrně i relativně levné, rozhodně levnější než současná těžká SHD. Trh pro taková děla je přitom v současné době prakticky neobsazený. Nové lehké samohybné dělo 155 mm by tak mohlo být mnohem úspěšnější, než jak se může na první pohled zdát.

 

 

                                                                                                   Autor článku: David Khol

 

 

 

 

 

Přečtěte si další podobné články autora na MILITARYBOXU:

 

Největší samohybné dělo budoucnosti

Nové lehké tažené dělo

Dělostřelecký krok vpřed

 

 

 

Diskusní téma: Nové lehké pásové samohybné dělo

Datum: 11.11.2016

Vložil: Rase

Titulek: .

V rámci projektu MGCS (Main Ground Combat System), od evropské společnosti KNDS, má vzniknout (cca 2030) krom nového MBT i houfnice. Tak vidím problém v tom, že než by nová pololehká houfnice vznikla, měla by rovnou i konkurenta, byť možná těžšího. Jisté je, že zatím nevíme jak bude vypadat, zda víc ve stylu PzH2000 nebo něco jiného. Osobně bych byl spíš pro modul AGM, osazená na nějaký pásový podvozek, případně i s kratší hlavní. Přeci jen jde usadit na ASCOD, korejskou K-9 a najde se toho víc.
Pokud chcete opravdu lehkou houfničku, tak by možná šlo osadit upravený podvozek BVP-2 nebo z K-21, lehkou houfničkou (105mm) co se zkouší pro Hawkeye a upravit ji třeba automatickým nabíjením + oplechování:
http://www.army-guide.com/images/hawkeye_dsfscsdfjk003.jpg

Datum: 12.11.2016

Vložil: Autor

Titulek: Re: .

AGM není špatné SHD. Ale jeho nevýhodou je hmotnost, která se blíží M-109! Nevýhodou je i vysoká cena. Je možná příznačné, že žádná verze AGM se nedostala do sériové výroby, přestože byla vyzkoušena na celé řadě podvozků.
A ráže 105 mm je vhodnější pro kolový podvozek. Takové SHD vzniklo v Srbsku (varianta SORA) a v Jižní Koreji.
Obecně lze konstatovat čím dál vyšší zájem o lehká samohybná děla a já se domnívám, že tento zájem ještě zesílí

Datum: 12.11.2016

Vložil: Rase

Titulek: Re: Re: .

Ten Rascal opravdu nevypadá vůbec špatně, byť je ošklivý, možná by nebylo špatné projekt poupravit a dopracovat. Přeci jen, je to už dost let co vznikl. Osobně mám rád zbraňovou část švédského Archeru (nabíjení a kompaktnost), akorát celý stroj váží 30tun, tak nevím, zda by vůbec šlo zkombinovat současnou náročnost na množství elektroniky, ochranu osádky (pancéřování a protiminovou ochranu), pásový podvozek a houfnici, do limitu 20 tun.

Datum: 11.11.2016

Vložil: Jirka4form

Titulek: SHD

Děkuji Militaryboxu a autorovi za článek k zamyšlení.

Datum: 11.11.2016

Vložil: Pepe

Titulek: lehké pásové dělo

Vývody autora jsou podle mne velmi dobré. Po éře lehkých samohybných houfnic na kolovém podvozku bez ochrany obsluhy dojde i éra menších lehkých samohybných houfnic na pásech s dobrou průchodností, které poskytnou obsluze základní ochranu, budou dobře přepravitelné i středními transportními letouny, nebo budou i shazovatelné na padácích.

Vyhledávání

 

 

 

 

 

 

 

 

B O N U S