internetový armádní magazín

Poválečné sovětské a ruské samohybné dělostřelecké systémy

12.08.2012 13:45

K sovětské-ruské vojenské doktríně vždy neodmyslitelně patřilo a patří - plánované masivní nasazení dělostřelectva. Sovětský svaz vždy náležel k předním světovým producentům dělostřeleckých zbraní, včetně skutečně originálních a gigantických typů, které často na západě vzbuzovaly strach už svým vzhledem. Vedle zvětšování palebné síly ovšem existovalo i úsilí zvyšovat odolnost a pohyblivost dělostřeleckých zbraní, což pak vedlo k vývoji samohybných kanonů, houfnic a minometů. Stručný přehled sovětských či ruských zbraňových systémů této kategorie v éře po druhé světové válce nabízí tento článek.

Dnes není příliš známou skutečností, že vývoj samohybných děl byl v SSSR ve 30. letech i na počátku 40. let zanedbán. Politické vedení preferovalo tanky, zatímco samohybná děla bývala pokládána za jakési jejich „méněcenné“ odvozeniny. Teprve první zkušenosti z války měly za následek změnu tohoto postoje a sovětská konstrukční škola samohybných děl se záhy dostala na světovou špičku. Na bojištích se objevila dlouhá řada typů, jež se shodovaly svojí základní konstrukcí: Jednalo se o tankové podvozky, na kterých byla místo otočné věže usazena pevná nástavba, v jejímž čele byla lafetována dělostřelecká zbraň. Pro takovéto zbraně se standardně používalo označení „samochodnaja ustanovka“ (samohybné postavení), z čehož vznikla slavná zkratka SU, za níž následovalo číslo udávající ráži použitého kanonu či houfnice v milimetrech. Od lehkého tanku T-70 tak byl odvozen samohybný kanon SU-76, od legendárního T-34 samohybné kanony SU-85 a SU-100 a samohybná houfnice SU-122, těžký tank KV-1 propůjčil šasi pro samohybnou houfnici SU-152 a na bázi novějších těžkých tanků IS vznikl samohybný kanon ISU-122 a houfnice ISU-152. Je však příznačné, že Rusové příliš nedbali striktního rozdělování zbraní na kanony a houfnice a např. SU-152 a ISU-152 sloužily i jako úspěšné zbraně pro přímou protitankovou palbu.

 

122 mm houfnice 2S1 Gvozdika

Ještě nějakou dobu po druhé světové válce se pokračovalo ve vývoji samohybných děl stejnou cestou, tj. montáží těžkých děl do pevných nástaveb na podvozcích tanků; tak vznikl např. typ SU-122-54 na šasi tanku T-54. 

Vývoj dělostřeleckých zbraní obecně pak hodně zbrzdil Nikita Sergejevič Chruščov, jenž nekriticky upřednostňoval raketové zbraně. První opravdu moderně řešený typ samohybného děla sovětské výroby se tak dostal do služby až v roce 1970. Byla to houfnice 2S1 Gvozdika, jejímž základem byl podvozek obrněného tahače MT-LB. Na něm se nacházela otočná věž se 122mm houfnicí, schopnou vést palbu na přibližně 15 km, při použití projektilů s hořící dnovou složí až 22 km. Vozidlo se čtyřčlennou osádkou jezdilo rychlostí až 60 km/h a zachovalo si plnou obojživelnost MT-LB.

                    

                                                               2S1 Gvozdika

                                                       (foto: Kos93 / CC BY-SA)

 

152 mm houfnice 2S3 Akacija

V roce 1974 byla přijata do výzbroje další nová samohybná houfnice s otočnou věží, tentokrát již v ráži 152 mm. Dostala název 2S3 Akacija a využívala pásový podvozek, jenž byl původně zkonstruován pro protiletadlový raketový komplet 2K11 Krug. Vlastní houfnice byla úpravou osvědčeného poválečného děla typu D-20 a nabízela maximální dostřel 18,5 km, při nasazení raketových střel více než 24 km. Důležitým zlepšením proti 2S1 byla také instalace pomocného kulometu PKT ráže 7,62 mm, čímž vozidlo získalo i obrannou zbraň proti pěchotě. Později vznikla ještě modernizovaná verze 2S3M se zdokonaleným nabíjecím systémem. Osádka vozidla byla opět čtyřčlenná a maximální rychlost na silnici činila 63 km/h. Houfnice 2S3 Akacija byla hodně vyvážena.

                    

                                                                 2S3 Akacija

                                                    (foto: D.A. Mottl / CC BY-SA)

 

152 mm houfnice 2S5 Giacint-S

Západní odborníky poněkud zmátl další typ 152mm samohybné houfnice, která byla vyvinuta v Sovětském svazu a vstoupila do služby v roce 1976 pod názvem 2S5 Giacint-S. Její šasi sice připomínalo typ 2S3 Akacija, ale na rozdíl od něj neměla 2S5 otočnou pancéřovanou věž. Zbraň ráže 152mm byla lafetována na zádi korby a její obsluha nebyla nijak chráněna. Západní experti si lámali hlavu, proč SSSR vyrobil dva odlišné typy 152mm houfnic a proč byla pro tu druhou vybrána tato nezvyklá konstrukce. Ve skutečnosti však 2S5 není „čistou“ houfnicí, ale de facto univerzální zbraní pro vedení nepřímé i přímé palby. Samotné dělo tohoto prostředku bylo odvozeno od tažené houfnice 2A36 Giacint-B, jež vznikla jako náhrada univerzálního 130 mm polního děla M-46. Maximální vzdálenost palby činí cca 33 km, pomocnou výzbroj tvoří opět kulomet PKT ráže 7,62 mm. Osádka vozidla 2S5 Giacint-S je pětičlenná.

                  

                                                             2S5 Giacint-S

                                                  (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

 

203 mm houfnice 2S7 Pion

Jestliže Giacint-S přivodil západním analytikům určitý zmatek, pak typ 2S7 Pion jim způsobil nelíčené zděšení. Podobně jako Giacint-S se dostal do výzbroje v roce 1976 a rovněž využíval montáž houfnice na zádi pásového podvozku, tím ovšem veškerá podobnost končila. Typ 2S7 Pion totiž byl a stále je největším pásovým samohybným dělem, které se sériově vyrábělo. Má 203 mm dalekonosnou houfnici s hlavní dlouhou 11,2 m, celková délka vozidla činí přes 13 m. S běžnou municí lze střílet na vzdálenost 37,5 km, zatímco granát s raketovým motorem může zasáhnout i cíl vzdálený 47 km. Pomocnou výzbroj tvoří 12,7mm kulomet NSVT a osádka má sedm členů. Vozidlo jezdí rychlostí zhruba 50 km/h. Modernizovaná úprava nese název 2S7M Malka.

                    

                                                                 2S7 Pion

                                                         (foto: US Gov / PD)

 

                                                                   2S7 Pion

                                                (foto: ShinePhantom / CC BY-SA)

 

152 mm houfnice 2S19 Msta-S

Páteří samohybného dělostřelectva současné ruské armády je typ 2S19 Msta-S, který se dostal do služby v roce 1989 coby nástupce houfnice 2S3 Akacija. Po dlouhé době se vrátil k využití tankového podvozku, který nese mohutnou věž s úpravou 152 mm tažené houfnice 2A65 Msta-B. Palbu lze vést na vzdálenost okolo 24,7 km, se speciální poháněnou municí až 40 km. Obrannou výzbroj reprezentuje opět kulomet NSVT ráže 12,7 mm. Osádka je pětičlenná a vozidlo dosahuje rychlosti zhruba 60 km/h. Samohybná houfnice Msta-S je vybavena integrovaným systémem řízení palby a řadí se mezi skutečně kvalitní typy. V současné době se vyrábí modernizovaná verze 2S19M (opatřená mj. terminálem družicové navigace GLONASS) a pro vývoz je nabízena i varianta s dělem „západní“ ráže 155 mm.

                    

                                                                2S19 Msta-S

                                                       (foto: Snizovtsev / CC BY)

 

152 mm houfnice Koalicija-SV

Navzdory svým nesporným kvalitám však Msta-S stárne, a proto není divu, že Rusové pracují na další generaci samohybných houfnic. V posledních letech se hodně mluvilo o typu jménem Koalicija-SV, jehož prototyp byl úspěšně otestován. Koalicija-SV představuje naprostý unikát svým dvouhlavňovým uspořádáním a převratným nabíjecím systémem, který díky speciálním rotačním podavačům může zcela automaticky nabíjet obě hlavně v jakékoliv poloze.         

Kadence tedy dosahuje neuvěřitelných 16 ran za minutu. Další zvláštností je pouze dvoučlenná osádka, která sedí v obrněném modulu v přídi korby, stejně jako v projektovaném tanku T-95, na jehož podvozku měl být systém Koalicija-SV postaven; prototyp ovšem využívá modifikované šasi tanku T-72. Nejvyšší dostřel přesahuje 40 km a výjimečný nabíjecí systém umožňuje pálit deseti různými úsťovými rychlostmi. V dubnu 2010 ovšem způsobila značné překvapení zpráva ministerstva obrany, že je zastaven vývoj či nákup sedmi typů obrněných vozidel, mezi nimi i houfnice Koalicija-SV. Budoucnost ruského samohybného hlavňového dělostřelectva je tedy v této chvíli nejasná, ale již se objevily první zprávy o vývoji dalšího typu houfnice, který by údajně měl mít kloubové, resp. „dvoudílné“ uspořádání se dvěma páry pásů.

 

Protitankové kanony řady ASU

Kromě samohybných houfnic věnoval Sovětský svaz značnou pozornost rovněž samohybným kanonům k ničení nepřátelských tanků. Do jejich funkce v armádě ale nastoupily protitankové řízené střely, a tak se vývoj samohybných protitankových kanonů soustředil zejména na lehké kompaktní typy pro výsadková vojska, kterým Rusové vždycky přikládali velký význam. Tak se zrodila dvojice pozoruhodných samohybných děl série ASU, která byla samozřejmě určena pro dopravu v těžkých letounech a shazování na padácích.

V roce 1949 byl zaveden do služby samohybný kanon ASU-57, jenž měřil na výšku pouhých 146 cm. Za deset let jej začal střídat modernější ASU-85. Vozidla řady ASU byla sice vyřazena ve prospěch výsadkových bojových vozidel série BMD, v 80. letech se však opět objevil zájem o specializovaný stroj tohoto druhu. Výsledkem je typ 2S25 Sprut-SD se 125mm kanonem.

                                                          2S25 Sprut-SD

                                                (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

 

 

240 mm minomet 2S4 Ťulpan

Další kategorii zbraní, jež mají v ruské vojenské doktríně veliký význam, jsou minomety. Lze rozlišit dvě kategorie samohybných minometů; první představují pásové obrněné transportéry, jež mají v korbách lafetované běžné pěchotní minomety (příkladem jsou transportéry MT-LB, které mohou převážet minomety ráže 82 a 120 mm), kdežto ta druhá zahrnuje obrněná vozidla zkonstruovaná speciálně jako nosiče minometů. Patrně nejznámější ruskou zbraní z oné druhé skupiny a zároveň největším sériovým minometem světa je masivní 2S4 Ťulpan, jenž vstoupil do služby roku 1972. Používá podobný podvozek jako 152mm samohybné houfnice Akacija a Giacint. Na jeho zádi je montován těžký 240mm minomet s typickým rozměrným čtvercovým ložištěm. Běžný dostřel činí necelých 10 km, při použití reaktivních granátů až 18 km. Vlastní minomet obsluhuje čtyřčlenná osádka, ale zpravidla jej doprovází ještě druhé vozidlo s municí a pětičlenným družstvem nabíječů. Nejvyšší rychlost přesunu činí asi 60 km/h.

                    

                                                                  2S4 Ťulpan

                                                    (foto: D.A. Mottl / CC BY-SA)

 

120 mm minomety Nona a Vena

V současné době se poměrně často mluví o trojici novějších ruských dělostřeleckých zbraní ráže 120 mm. Pro zjednodušení jsou řazeny mezi minomety, ačkoliv od „klasických“ minometů se značně odlišují konstrukcí (mají zákluz a drážkovaný vývrt) i účelem. Jde v podstatě o zbraně, které kombinují některé vlastnosti kanonů, houfnic a minometů, protože mohou efektivně vést přímou i nepřímou palbu neobyčejně širokým spektrem munice. Prvním typem je 2S9 Nona-S s popsanou víceúčelovou zbraní ve věži na podvozku výsadkového transportéru BTR-D; tatáž věž se pak objevuje i na prostředku 2S23 Nona-SVK s podvozkem osmikolového transportéru BTR-80 a testovaly se i další platformy.

    

                      2S23 Nona-SVK                                                         2S9 Nona-S

             (foto: Kremlin.ru / CC BY)                                     (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

 

Třetím sériovým typem je 2S31 Vena, kde je použita poněkud odlišná 120 mm zbraň v jiné věži na šasi bojového vozidla pěchoty BMP-3. Při palbě minometnými granáty činí dostřel až 13 km. K dispozici jsou i vývozní verze uzpůsobené pro 120 mm minometné střelivo západní výroby.

                                                                      2S31 Vena

                                                        (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

 

Některé projekty a prototypy

Všechny uvedené typy se vyráběly (nebo pořád vyrábějí) sériově a byly zavedeny do výzbroje armády Sovětského svazu a nástupnických zemí, popř. byly i vyváženy. Kromě nich se ovšem samozřejmě objevila celá řada typů, jež zůstaly jen ve fázi návrhu či prototypu. Některé z nich ale rozhodně stojí za připomenutí. Byla to např. lehká 122 mm houfnice 2S2 Fialka, která měla využívat šasi výsadkového vozidla BMD-1. Vzniklo nemálo zkušebních typů těžkých houfnic či kanonů ráže 100, 130 a 152 mm, mezi nimi mj. monstrózní stíhač tanků Taran, v jehož věži byl instalován samočinně nabíjený 152 mm protitankový kanon.

Dalším neobvyklým stíhačem tanků měl být 2S15 Norov se 100 mm kanonem a s radarovým systémem řízení střelby. Typ 2S14 Žalo-S nesl zase 85 mm protitankový kanon na podvozku osmikolového transportéru BTR-70.

Z novějších typů samohybných houfnic lze uvést např. typ 2S27 Msta-K na šasi osmikolových nákladních vozů značek KrAZ a Ural, nebo projekt 2S30 Iseť, jenž byl kdysi navržen jako konkurence houfnice Msta-S a měl podobný nabíjecí systém jako Koalicija-SV, ale „jen“ jednu hlaveň. Z prototypů minometů stojí za uvedení 2S8 Astra (nebo také Landyš), což byl minomet ráže 120 mm.

 

Kondensator a Transformator

Zvláštní odstavec si nesporně zaslouží dvojice těžko uvěřitelných zbraní, které byly postaveny v polovině 50. let jako reakce na americký „atomový kanon“ M65. Jestliže houfnice 2S7 Pion bývá často označována jako monstrózní, pak pro samohybnou houfnici 2A3 Kondensator 2P a minomet 2B1 Transformator už patrně neexistují vhodná slova. První uvedená zbraň měla ráži 406 mm (tedy stejnou jako děla na bitevních lodích) a celé vozidlo měřilo na délku přes 20 m. Max. dosah granátu o váze 570 kg činil 25,6 km. Minomet 2B1 Transformator (alias Oka) pak měl dvacetimetrovou hlaveň ráže 420 mm, která měla odpalovat granáty o váze cca 750 kg (!) na 45 km. Obě zbraně využívaly podvozky těžkých tanků T-10. Ovšem houfnice Kondensator i minometu Transformator se vyrobilo jen po čtyřech kusech, které se v roce 1957 objevily na přehlídce, ale odborníci ze Západu je považovali za pouhé makety, jelikož zkrátka nevěřili, že by někdo mohl takováto monstra doopravdy stavět a používat! Navíc byly obě zbraně fakticky produkty Stalinovy gigantománie a teprve příchod Nikity Chruščova vedl k tomu, že se začaly ve větší míře vyrábět taktické balistické rakety, které dokázaly plnit stejné úkoly jako obludné houfnice nebo minomety, ale daleko snadněji a levněji.

 

Dělostřelecká munice

Účelem obou zmíněných monster byla totiž palba nukleárními granáty, s konvenční municí se (samozřejmě zejména kvůli nízké přesnosti) nikdy příliš nepočítalo. Ovšem sovětské velení se už jaderné munice pro houfnice i minomety nikdy nevzdalo; přispěl k tomu také velký pokrok v miniaturizaci, díky němuž bylo možné vyrábět menší atomové hlavice. Je známo, že vznikly atomové granáty pro houfnice ráže 152 a 203 mm a minomety ráže 240 mm; jejich ekvivalent byl nastavitelný a pohyboval se od desítek tun do přibližně dvou kilotun TNT. Kromě granátů s jadernými náložemi existovala i řada dalších zajímavých druhů střel, mj. munice rozptylující bojové chemické látky či fosforové osvětlující projektily. Úplně zvláštní kapitolu reprezentuje munice s koncovým navedením, jež má speciální prvky pro manévrování a navádí se na odraz laserového paprsku na cíli, jenž je ozářený laserovým zaměřovačem. Podobných granátů dnes ruský zbrojní průmysl dodává nejméně šest typů. Typy Santimetr a Krasnopol jsou určeny pro 152mm houfnice, granáty Smelčak slouží pro 240mm minomety, typ Kitolov patří ke 122mm houfnicím, 120mm minomety mohou používat střelu Gran a vznikl také granát Sokol, který se odpaluje ze 125mm tankových kanonů. Díky této munici může běžné polní dělostřelectvo vést palbu s rozptylem pouhých několika metrů. K tradiční zničující palebné síle ruských děl se tak přidává i vysoká přesnost a spolehlivost zásahu.

 

 

 

 

                                                                                   Autor článku:  Lukáš Visingr

                                                                     Pro Militarybox upravil:  ing. Zbyněk Novotný

 

 

 

 

 

 

 

 

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text: L. Visingr

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva !!!

Pro přiložené fotografie platí uvedená separátní pravidla užití !!!


 

 

Vyhledávání

Array

 

 

 

 

B O N U S