internetový armádní magazín

Představuje Severní Korea a její armáda reálné nebezpečí?

20.06.2016 09:00

Neustálé řinčení zbraněmi, předvádění nových zbraňových systémů na monstrózních přehlídkách, tanečky kolem vývoje jaderných technologií – to všechno jsou prvky politiky, na kterou si v případě Severní Koreje již tak trochu člověk zvyknul. Spolu s takřka pravidelně se opakujícími výhrůžkami Jižní Koreji a především USA to do jisté míry patří k folklóru světové politiky. V důsledku toho někteří analytici do jisté míry Severní Koreu přestávají brát vážně. A i díky poněkud bizarním projevům diktátora Kim-Čong-una to vede až k tomu, že Severní Korea se spíše než předmětem obav stává terčem parodií.

                                                        Pchjongjang - hlavní město KLDR

                                                     (foto: Sven Unbehauen / CC BY-SA)

 

Možná právě to je ale tou největší chybou. Zkušenosti z vývoje nedemokratických systémů před druhou světovou válkou ukazují, že největší chybou demokratických států je právě zesměšňování a podceňování protivníka, tedy nedemokratických systémů. Proti podceňovanému protivníkovi se vždy velice špatně bojuje, zvláště když takový protivník je schopen překvapivých kroků, jako bylo například japonské přepadení Pearl Harboru.

Naopak, jako mnohem lepší postup se ukázalo neustále se ptát – a to i na otázky, které jsou jen obtížně zodpověditelné. Jaká je Severní Korea, jaký je zdejší systém? Jaká je zdejší, tolik let úporně budovaná armáda? Představuje nějaké skutečné, reálné nebezpečí? 

V jednom svém článku, dříve uveřejněném na stránkách Militaryboxu, jsem se již severokorejskou armádou zabýval. Předešlý článek byl ale zaměřen především na základní popis severokorejské armády a výčet její výzbroje, potažmo na severokorejský zbrojní průmysl a jeho produkty.

Každá armáda ale představuje fenomén mnohem širší než jen pouhý souhrn počtu vojáků a jejich výzbroje. V ozbrojených silách se vždy odráží úroveň, kulturní a myšlenková tradice daného státu, resp. národa. Platí to i o státech demokratických – a v případě autoritativních států, jakým je právě Severní Korea, je to ještě výraznější. Více než početní stavy jsou tak důležitější politické faktory, jako jsou postavení armády v daném státu, její politická úloha, její vnímání obyvatelstvem a v neposlední řadě také to, nakolik se armáda, resp. výdaje na ni podílejí na hospodářství země. Snad ještě důležitější jsou faktory rázu psychologického, ba téměř metafyzického; hodnoty, jakými jsou duch, morálka, spirit of fighting dané armády. To, jaký klíčový význam tyto faktory mají, nám naznačuje třeba zkušenost ze sovětsko-finské války, kdy málo početná a slabě vyzbrojená finská armáda se dokázala prosadit proti mnohem početnější a mocně vyzbrojené armádě nesrovnatelně většího Sovětského svazu.

Právě podcenění těchto faktorů je nejčastější chybou při hodnocení severokorejské armády. Pokud se ale zaměříme právě na tyto poněkud obtížně postižitelné faktory – jaká je tedy Severní Korea a její armáda? Představuje reálnou bojovou sílu, je schopna nějaké rozsáhlé operace? Představuje skutečnou hrozbu pro okolní státy, případně pro celý svět?

 

Severokorejská armáda   

Severokorejská armáda, její charakter a úroveň do značné míry vyplývá z nedemokratického, totalitního charakteru severokorejského systému. Armáda a politický systém jsou zcela provázány, takže je prakticky nemožné je oddělit. Severní Korea tak zcela naplnila úvahy a představy o militaristickém státu, které se zrodily např. v někdejším Prusku. K něčemu podobnému došlo i v dalších nedemokratických systémech 20 století, prakticky jen v případě Severní Koreje to ale bylo dovedeno k úplné dokonalosti.

Armádě je v Severní Koreji podřízeno prakticky vše. Armáda je pro severokorejský systém klíčovou, rozhodující institucí, nadřazenou všem ostatním. Díky své schopnosti zajistit obranyschopnost země je armáda do značné míry nadřazena i ideologii státu. Severní Korea je tak principiálně odlišná nejen od demokratických států, ale také od marxisticky orientovaných zemí bývalého východního bloku. Ostatně, i sama oficiální severokorejská ideologie ču-čche, zdůrazňující důraz na samostatnost, nezávislost a autarkii, je do jisté míry pouze cestou k posílení obranyschopnosti země.

V důsledku toho došlo ke stavu, kdy je takřka nemožné oddělit armádu od ostatního, civilního. I proto je chybný přístup, kdy při hodnocení vojenského potenciálu Severní Koreje je hodnocena pouze její armáda.

                                                    příslušnice severokorejské armády

                                                     (foto: Roman Harak / CC BY-SA)

 

Na rozdíl od demokratických států, kde armáda je oddělena od politického vedení země a podléhá civilnímu vedení, se v Severní Koreji armáda bezprostředně podílí i na běžném, každodenním řízení země. Armáda má své početné zástupce v severokorejském parlamentu; ten má sice v této zemi nižší význam a jeho politika má spíše proklamativní charakter, přesto má svou důležitost. Významné postavení má armáda i v civilních ministerstvech, některá jsou ostatně řízena vysokými důstojníky. Armáda má své zástupce i v politbyru, které je v severokorejském systému podobně jako kdysi v Sovětském svazu klíčovým orgánem, řídícím běžnou správu země. Politbyru přitom do jisté míry podléhá i sám diktátor Kim-čong-un, byť je jeho členem a oficiálním představitelem. Oproti široce rozšířeným představám je tak diktátorem jen do jisté míry. Jen těžko si lze např. představit, že by mohl svévolně udělat něco, co by bylo zcela v rozporu se zájmy armády. Proti armádě tak neexistuje žádná opozice. To vše postavení armády ve společnosti zásadně umocňuje.

Díky tomuto systému severokorejská armáda těší privilegovaného postavení. Armádě a jejím potřebám je podřízena i ekonomika země. Severní Korea má tak v současnosti nejvyšší výdaje na zbrojení vůči HDP. Ty dosahují úrovně 20-25 % HDP, jsou tak zhruba srovnatelné s vojenskými výdaji někdejšího Sovětského svazu (pro porovnání – Česká republika vydává na obranu cca 1% HDP). Obdobně jako v případě i jiných totalitních režimů je pro Severní Koreu navíc typické, že mnohé výdaje na armádu jsou skryty do dalších ministerstev a státních institucí. Nelze tedy hodnotit jen samotné výdaje realizované ministerstvem obrany. I mnohé zdánlivě civilní projekty jsou koncipovány tak, aby byly vojensky využitelné.

Zásadní význam má fakt, že tato politika je realizována dlouhodobě, již po celá desetiletí! Nejde tak o nějaký krátkodobý jev jako třeba v případě hitlerovského Německa, které mělo také velmi vysoké výdaje na obranu, ale nemělo čas své zbrojní plány realizovat. Severní Korea naopak měla času na přípravu konfliktu více než dost.

Díky tomuto dlouhodobému, trpělivému soustředění na výstavbu ozbrojených sil bylo dosaženo celé řady úspěchů. Armáda Severní Koreje je jednou z nejpočetnějších armád světa. Čítá cca 1,2 milionu vojáků – a je možná příznačné, že její stav je neustále navyšován, přestože je zřejmé, že již její dnešní úroveň je více než postačující. Tato armáda je přitom ale také velmi dobře vybavená obrovským množstvím zbraní, z nichž mnohé jsou dnes již produktem domácího, poměrně vyspělého zbrojního průmyslu. Pryč je také doba devadesátých let, kdy severokorejští vojáci v důsledku ekonomické krize země trpěli podvýživou. I to může být pro armádu velkou motivací k oddanosti systému.

Sama armáda je ale do jisté míry jen jakousi špičkou ledovce, jakýmsi reprezentativním výrazem snahy státu. Oněch cca 1,2 milionu vojáků v činné službě je jen součástí, vrcholem ozbrojených sil. Armáda se může opřít o velmi početné zálohy – a ty jsou mnohem schopnější, než se může na první pohled zdát.

V Severní Koreji totiž funguje systém předvojenského výcviku, který do jisté míry známe i ze zemí bývalého sovětského bloku včetně bývalého Československa. Ale zatímco v bývalém Československu tento výcvik byl často spíše terčem výsměchu a většina lidí se jej snažila nějak obejít, v Severní Koreji je vnímán velice zodpovědně. Do vojenského výcviku je v Severní Koreji zapojen každý občan - a to už od útlého věku. Již v rámci základního vzdělání člověk získává základní povědomí o vojenské oblasti; o zbraních, ale i taktice atd.

Ve vzdělání jako takovém je kladen důraz na fyzickou zdatnost a schopnost přežití v přírodě. Během studia střední školy pak jsou tyto znalosti a schopnosti dále rozšířeny, studenti absolvují částečný vojenský výcvik včetně ovládání lehkých pěchotních zbraní. Tento výcvik je přitom velice intenzivní, srovnatelný s tím, co v jiných zemích voják absolvuje během vojenské služby. Do základní vojenské služby v Severní Koreji tak vstupuje již částečně vycvičený a připravený člověk.

Vojenská základní služba je kapitolou sama o sobě. Obecně se soudí, že branecká armáda dosahuje nižší úrovně než armáda profesionální. To, že toto tvrzení není zcela přesné, ukazuje třeba příklad Izraele, kde také funguje systém založený na vojenské základní službě a přitom je izraelská armáda jednou z nejlepších na světě. V případě Severní Koreje pak některé nevýhody branecké armády jsou kompenzovány mimořádnou délkou vojenské základní služby. Ta činí 3-5 let, v některých případech ale dosahuje až 10 let! Během tak dlouhé vojenské služby je tak dostatek času na osvojení bojových schopností. I tím se liší severokorejská armáda od armád někdejší Varšavské smlouvy, kde základní služba byla postupně zkracována a úměrně tomu se snižovala i úroveň výcviku. A i když se třebas severokorejské armádě nedostává financí či pohonných hmot na plnohodnotná vojenská cvičení, tyto nedostatky dokáže kompenzovat výcvikem s lehkými zbraněmi a důrazem na vyšší fyzickou připravenost.

Ani po absolvování tohoto dlouhého výcviku člověk pochopitelně není nějak vyřazen z vojenského systému. Prakticky každý dospělý občan Severní Koreje vedle svého občanského zaměstnání je i nadále zapojen do vojenského systému, kdy se stává součástí tzv. Rudých dělnických a rolnických gard. Ty jsou přitom velice početné, čítají až 5,7 milionu vojáků. Disponují převážně jen lehkou, v mnoha případech již zastaralou výzbrojí, tu ale díky tvrdému, pravidelnému drilu umějí velice dobře používat. I Rudé gardy tak představují velice významnou sílu, která by v případě hypotetického konfliktu mohla převzít celou řadu úkolů běžné armády.

Dalo by se říci, že službou v ozbrojených silách občan v Severní Koreji stráví prakticky celý aktivní život. Starší generace přitom předávají své zkušenosti mladším. Jde o systém zdánlivě primitivní a zastaralý, ale zato velice účinný. Především ale dál umocňuje onoho bojového ducha, morálku armády. Ta je na mnohem vyšší úrovni, než si většina bezpečnostních expertů je ochotna připustit.

Nejzásadnější vliv na bojovou morálku má ovšem sám politický systém Severní Koreje. Díky nesmírně účinné státní mašinérii v Severní Koreji funguje ideologická propaganda, která občana provází od kolébky až po hrob. To je prvek, který je ovšem znám i z jiných totalitních režimů, v případě Severní Koreje je ale zásadně umocněn dlouhodobostí režimu. Vždyť totalitní režim v Severní Koreji trvá již sedmdesát let! Prakticky již nežije nikdo, kdo by si pamatoval předchozí dobu, kdo by mohl nějak porovnávat státní systém s předchozím zřízením. I to je významný rozdíl oproti někdejšímu komunistickému Československu, kde i přes veškerá pronásledování existovala díky vzpomínkám starší generace a rodinným tradicím vrstva obyvatel, která si udržovala povědomí o předválečném demokratickém Československu a byla tak v ostré opozici vůči režimu. V Severní Koreji žádná takováto demokratická tradice a tedy ani opozice neexistuje. Významně působí i určitá izolovanost země, kdy běžný občan, ale i vysocí funkcionáři mají jen velice zkreslené informace o vnějším světě. To vše vedlo k vytvoření svébytné národní mentality, k pocitu výjimečnosti, jedinečnosti; který bojovou morálku zásadně umocňuje.

Tento prvek je dále posílen etnickou homogenností země, kde prakticky neexistují menšiny. To je zásadní rozdíl oproti etnicky složitému Sovětskému svazu, kde si jednotlivé národy i přes neustálé přesvědčování o vzniku sovětského člověka stále udržovaly své národní tradice a kde právě rozpory mezi zájmy jednotlivých národů vedly i k samotnému pádu Sovětského svazu. V Severní Koreji tento prvek zcela absentuje, což severokorejskému vedení jeho práci výrazně usnadňuje.

Postupným, trpělivým budováním a zdokonalováním se tak Severní Koreji podařilo vytvořit velice akceschopnou vojenskou mašinérii. Ideologicky zpracovanou, vysoce motivovanou a profesionálně zdatnou. Vědomí této síly pak dává severokorejskému vedení chuť vést i aktivní, ambiciózní mezinárodní politiku.                       

Severní Korea však není jen do sebe uzavřenou zemí, jak se může zdát. Naopak, Severní Korea hraje na mezinárodním poli poměrně významnou, odvážnou roli. Odvahu do jisté míry naznačuje i fakt, jak tato země dokáže vzdorovat nátlaku velmocí, aby zrušila svůj jaderný program. Občas sice realizuje nějaké ústupky, ale to většinou proto, aby je po nějakém čase opět zrušila a vrátila se jak k samotnému jadernému programu, tak i své útočné rétorice.

Nejde ale zdaleka jen o jaderný program, byť ten je asi ze všeho nejviditelnější. Severní Korea i jinak realizuje velice aktivní politiku – a ta se týká příznačně právě vojenské oblasti. Severní Korea dodává zbraně celé řadě rozvojových států; především pak těm, kde vládne diktátorský režim a na které je uvrženo nějaké embargo. Nutno navíc podotknout, že oproti minulosti díky růstu schopností severokorejského zbrojního průmyslu Severní Korea má co nabídnout – a její zbraňové systémy jsou tak velice žádány. Severní Korea je navíc ochotna své schopnosti dále předávat. Severní Korea tak pomáhá budovat zbrojní průmysl v různých rozvojových, především afrických zemích – např. v Etiopii, Namibii, ale také jihoamerické Venezuele. V řadě zemí rozvojového světa má Severní Korea i své početné poradce. Jak přitom ukazuje zkušenost z dnešní Sýrie. Tito poradci se v některých případech mohou zapojit do otevřených bojů. Výměnou za tyto služby dostává od těchto rozvojových zemí Severní Korea tolik potřebné devizy, ale také suroviny atd. Postupně si tak Severní Korea dokázala vytvořit celou síť složitých vztahů. Pro řadu diktátorů v rozvojovém světě je pak Severní Korea jakýmsi vzorem a zároveň velmi dobrým partnerem. Na této vzájemné pomoci pochopitelně vydělává především armáda a její vrcholní představitelé, kteří tak mají zájem na zachování této politiky a případně jejím dalším rozšiřování.

I Severní Korea má tak své globální politické zájmy – a proto také realizuje svou takřka mocenskou politiku. Realizuje ji možná spíše tiše a nenápadně (je ostatně otázkou, zda úlohou dnešní halasné prezentace jaderného potenciálu země není spíše zakrytí této politiky), mnohem méně okatě než tzv. velmoci, ale o to důsledněji.

Vše naznačuje, že tento trend má spíše stoupající tendenci. Severní Korea realizuje čím dál odvážnější politiku. Vedle zmíněné účasti vojenských poradců v některých současných konfliktech tak Severní Korea dál pokračuje ve své politice různých vojenských provokací proti svému jižnímu sousedovi a nepřímo i proti USA. Nabízí se proto zásadní otázka – nemůže tato politika přerůst v nějaký otevřený konflikt?

 

 

Může Severní Korea realizovat otevřený vojenský konflikt?

Tato otázka může být vnímána jako možná poněkud nadsazená. Možnost nějakého otevřeného konfliktu ze strany Severní Koreje mnozí vojenští analytici zpochybňují. To ale neznamená, že je zcela vyloučen.

Důvodů pro takový otevřený konflikt je celá řada. Jedním z nich je třeba i výše zmíněný nárůst vojenských schopností země. To dává severokorejskému vedení zcela jiné sebevědomí. Minimálně část vojenských představitelů země tak  může mít chuť schopnosti armády předvést i jinak než na pouhém vojenském cvičení.

Významným důvodem k zahájení konfliktu může být i sám diktátor Kim-Čong-un. Ten je dosud poměrně mladý; má tak před sebou perspektivu dlouhého panování. Vše ale naznačuje, že je i značně ambiciózní. Je proto velice pravděpodobné, že se nespokojí jen s pouhým spravováním země – a že se pokusí přetrumfnout svého otce Kim-Čong-ila, ale především svého děda Kim- Ir- Sena, zakladatele komunistického státu, který je v zemi stále předmětem státního kultu. Dobytí či alespoň ohrožení Jižní Koreje a ponížení USA může být vnímáno právě jako takovýto trumf.

Ještě významnějším faktorem pro případný výboj je sám totalitní charakter režimu, jeho zpracování severokorejského národa. Občan je již od mládí přesvědčován o tom, že cesta Severní Koreje je ta jediná správná. Státní propagandou je národu vtloukána představa o vlastní výjimečnosti, jedinečnosti v čemž je utvrzován i "nepřátelskou" politikou okolního světa. Historická zkušenost nám pak naznačuje, že tento pocit výjimečnosti, nadřazenosti může snadno přerůst v přesvědčení, že je třeba dobýt a podrobit si národy či rasy "méněcenné".

Snad nejzávažnějším je faktor psychologický. Díky izolovanosti obyvatel od okolního světa a ideologické masáži se postupně vytvořila naprosto unikátní, svébytná myšlenková tradice. Došlo tak k vytvoření poněkud jiného myšlení. K vytvoření mentality, která je plně poplatná jedině totalitnímu severokorejskému systému. Nelze tak uplatnit tradiční myšlenkové přístupy, typické pro jiné asijské země včetně etnicky spřízněné Jižní Koreje.

Severokorejci prostě uvažují jinak. Není to otázka inteligence; Severokorejci nejsou chytřejší, ale ani ne hloupější než příslušníci západních zemí. Mají ale jinou mentalitu, jiné vnímání a především zcela odlišné vnímání hodnot, kdy lidský život má hodnotu jen poměrně malou a naopak vysoce se hodnotí zájem státu, obětování jedince pro stát a pro vyšší zájem. Toto uvažování je přitom příznačné jak pro důstojníky, tak i pro politické vedení země (jak již bylo řečeno, tyto dvě skupiny jsou do značné míry totožné). Z toho ostatně vyplývá i dnešní severokorejská politika, která se nám může jevit jako nesmyslné provokování, ale pro severokorejské vedení je naopak velice mistrnou taktikou, vedoucí když ne k poražení, tak alespoň k zostuzení a zesměšnění protivníka.

       severokorejské obrněné transportéry patřící do rodiny sovětských BTR na vojenské přehlídce

                                                      (foto: Uri Tours / CC BY-SA)

 

Z hlediska západního je zřejmé, že nějaký útok Severní Koreje proti Jižní Koreji či USA je vzhledem k vojenské síle těchto zemí neracionální. Bylo by například nesmyslné, aby početné, ale zcela zastaralé severokorejské ponorky třídy Romeo/Ming zaútočily na bojový svaz moderních lodí USA. Problém ale je, že takto západně, racionálně severokorejské vedení neuvažuje. Pokud by takovýto útok i za cenu ztráty většiny jednotek dosáhl byť jen velmi omezeného úspěchu, pak by to pro severokorejské vedení znamenalo vítězství. Zvláště vezmeme-li v úvahu, že díky státní propagandě se dají vlastní ztráty snížit a naopak ztráty protivníka zvýšit.

Stejně tak zdánlivě nelogický, neracionální se jeví útok stovek zastaralých letounů MiG-21, MiG-19 proti technologicky mnohem pokročilejším jihokorejským a americkým stíhačkám F-16 a F-15. Ale pokud by zastaralé severokorejské letouny byly použity coby letouny kamikadze a zaútočily na jihokorejské hlavní město Soul nacházející se nedaleko od hranic, pak i v případě, že svého cíle by dosáhlo jen několik letounů, mělo by to pro severokorejské vedení ohromný význam. Nejde přitom pouze o lidské a materiální ztráty, které by takovýto útok způsobil. Jde spíše o určité ponížení protivníka, které může být za vítězství vydáváno – a to bez ohledu na vlastní ztráty. A severokorejskému vedení by možná vyhovovalo i to, pokud by takovýto útok vyprovokoval otevřený konflikt s Jižní Koreou a USA, zvláště když je pravděpodobné, že na stranu Severní Koreje by se postavila Čína a (nebo) Rusko.

Obdobných hypotetických scénářů by se patrně dalo najít více. Severní Korea tak má, byť jen teoreticky, určité možnosti, jak svého protivníka ohrozit. Díky dlouholetému soustředění na budování armády má severokorejský režim pro případný střet dostatečné prostředky.

Chování severokorejského vedení pak naznačuje, že má k i patřičnou politickou odvahu. Případný otevřený útok je tedy sice méně pravděpodobný, ale nikoli nereálný. Severní Korea tak nepředstavuje nějaký operetní diktátorský režim, ale velice nebezpečného, chytrého a zdatného protivníka. Je otázkou, jak se s tímto nebezpečím svět dokáže vyrovnat.

 

 

                                                                                               Autor článku: David Khol

 

 

 

Podobný článek na Militaryboxu: Co lze čekat od Severní Koreje?

 

 

Diskusní téma: Představuje Severní Korea a její armáda reálné nebezpečí?

Datum: 28.11.2016

Vložil: Racek

Titulek: Ať je Kim jakýkoliv, šílenec to není

a také je docela obeznámen se západem. Uvědomit si musíme, že rétorika sev. korejců je zaměřena hlavně proti USA, které jsou od doby Korejské války vnímány jako nepřítel a také se tak chovají. Prostě, je to ze strany Kima poštěkávání mopslíka na velkého chlapa, který mu vyhrožuje, že jej chce zašlápnout. No a celé snažení Kima je o tom, že se snaží co nejvíc nabrousit zoubky, aby případné kousnutí trochu bolelo.
Režim KLDR považuji samozřejmě za hrozný a někdy i nelidský. Ono se jim divte, jsou 70 let ve válce a spojenci už dávno nikde. Přítel je jen Čína a ta se k nim chová jako dost obtězujícího přítele. Mírná podpora je z její strany spíš jakási morální povinnost. A samozřejmě také jako určitá pohraniční hlídka, neb to je jediná cesta USA armády do Číny. To je asi hlavní důvod.
Možnost útoku na jižní koreu je téměř nulová. A o uvolnění napětí nějak není oboustraně zájem. Nebo jen z jedné strany, možná.
Mimochodem, kdyby se mohli Korejci dohodnout mezi sebou, už by to dávno bylo.
Touha korejí je se spojit. To

Datum: 20.06.2016

Vložil: vombat

Titulek: 1984 nebo 2016

Satelitní vysílání televize rozhlas internet světové plus cílené jihokorejské pořady pro jižní korejce. Opravdu je možné v dnešním multipolárním světě izolovat informačně národ tak jak je ho možné izolovat fyzicky pomocí zdi? Opravdu by při kouzelném zmizení zdi severokorejci při akci Z nadšeně tuto bariéru obnovili při zpěvu z plných plic písní oslavujících generalisima kima? Nebo by prostě kenané již nebyli nejrychlejšími běžci planety? Jak to zjistit? Asi hodně vypovídající by byl průzkum samotné zdi. Jsou bezpečnostní opatření prováděna spíše proti vnějšímu nebo vnitřnímu nepříteli? Toto by nemělo být obtížné zjistit a myslím že by to mělo velkou vypovídací hodnotu. No já osobně myslím že většina by zdrhala jako o život...ale možná se pletu potom ovšem k čemu ta zed? islámský stát a jeho fanatici ji nepotřebují ovšem to jsou blázni sebraní z celého světa...Japonsko1945 národní odhodlání fanaticky bránit zem a zed znovu chybí...My jsme taky měli zed národ jehož 99:9 % volí komunisty Pochoduje v průvodech. Cvičí na spartakiádě a zvoní klíči...

Datum: 20.06.2016

Vložil: Autor

Titulek: Re: 1984 nebo 2016

Přiznám se, otázek máte až příliš, nelze je nějak stručně zodpovědět. Ale k té izolaci - ano, třeba Severní Korea je příkladem toho, že izolovat národ od světových informačních toků jde. Ale to nedělá jen Severní Korea. Ovšem ve spojení s tak obrovským vojenským potenciálem to představuje opravdu velké nebezpečí

Datum: 20.06.2016

Vložil: Flanker.27

Titulek: Re: 1984 nebo 2016

Svádět praktiky islámského státu na bláznovství je sice jednoduché, ale také dost naivní. Už jen to, že IS není se svými praktikami zdaleka osamocen, (Al-Kájdá, Nusrá, Talibán) svědčí o tom, že nejde o akt jednotlivců, ale o věc, která je do značné míry kulturně podmíněná.
No a pokud jde o Severní Koreu, to je skutečně zvláštní svět. Mimochodem asi 15 % těch, co odtamtud utečou, později buď spáchá sebevraždu nebo se vrátí o své vůli zpět. A to mluvíme o lidech, kteří měli odvahu a schopnosti něco takového udělat. To svědčí o síle nejen aktivního ideologického zpracování, ale o celkovém prostředí vůbec a jeho působení na člověka.

Datum: 20.06.2016

Vložil: vombat

Titulek: Re: Re: 1984 nebo 2016

Ano máte pravdu. Definice normality a bláznovství jsou různé. Má definice členů IS jako bláznů je subjektivní. I když není snaha vytvořit 100 % objektivní definice bláznovství a normality trochu bláznivá? :) Ta vaše čísla. Tedy chování těch 15% emigrantů mě zaráží...Nejsou podobné statistiky týkající se komunistického československa respektive víchodního bloku? Taky mě napadlo v případě izolace národa můžou oficiální místa předkládat jako pravdu cokoli. Tedy nemusí se skutečně snažit něco fakticky dokázat (Třeba potopit americkou letadlovku) Pokud by totiž nestačilo lživé prohlášení pak je jasné že informační indoktrinace není tak účinná...A uzavřu kruh potom při nutnosti dokázat něco fakticky není fanatický všehoschopný národ...A také v každé nábožensky nebo ideologicky totalitní době existuje lidová kultura šeptanda mytologie atd která při skutečné informační izolaci táké může tvrdit cokoli...

Datum: 21.06.2016

Vložil: vombat

Titulek: Re: Re: 1984 nebo 2016

Tohle je opravdu zajímavý článek nutící k zamyšlení! Ještě jednou bych se vrátil k zarážejícímu chování těch 15 % emigrantů. Toto teoreticky nemusí být ani v nejmenším důsledkem dokonalé (fanatické) ideologické indoktrinace! Může to být důsledek praktického životního stylu. U nás za komunismu byli lidé neustále k něčemu nuceni dostávali příkazy. Koho volit kdy jít do průvodu jaké volat hesla atd…V militantní komunistické Koreji je tento princip jistě mnohem silnější a člověk tam na příkaz snad i ser. No nechci říct že by se bez rozkazu posr.. Přesto ale neustálí dohled a „péče“. Naopak i ve vyspělých kapitalistických společnostech může dojít k druhému extrému člověk se ani ne vlastní vinnou může dostat na ulici a nikoho to nezajímá a stává se to i lidem kteří v tomto prostředí jsou od malička vychováváni k vlastní odpovědnosti nabádáni k soukromé podnikavosti a aktivitě. Jak se potom v takovém prostředí pohybuje severokorejský emigrant zvyklí ,že za něj neustále někdo rozhoduje a že za soukromou iniciativu a postoj je trestán? No myslím že to má velmi těžké proto možná ty návraty a sebevraždy. Jestliže je toto příčinnou a projevuje se to tak u lidí kteří měli dost podnikavosti emigrovat, potom jak silná by byla/je závislost na rozkazech a strach z vlastní podnikavé iniciativy u průměrného Severokorejce? Nemohlo by toto být příčinnou nemožnosti okamžitého sjednocení Koreje po pádu komunistického režimu po vzoru Německa? Nebylo by nutností po jistou dobu zachovat dva Korejské státy? Přičemž při transformaci severní Koreje na otevřenou společnost by museli transformační vlády používat (Jak dlouho by záleželo na nich.) praktiky a postupy předcházející komunistické totalitní vlády? Nemohli by jsme například právě my češi být v roli zkušených poradců při tomto procesu. Vždyt právě my a výhodní Evropa máme jediné reálné zkušenosti s tímto procesem. Naši odborníci zabývající se tímto procesem jistě již ví jaké chyby jsme udělali my. Mohli by zabránit jejich opakování a snáze by odhalili potenciální nová rizika specifického a přitom povědomého transformačního procesu…Severokorejský komunistický režim vzhledem k technologické nadřazenosti okolního světa jednou padne! Možná by bylo užitečné kdyby češi bily u toho…

Datum: 21.06.2016

Vložil: Autor

Titulek: Re: Re: Re: 1984 nebo 2016

Jen tak mimochodem - všimněte si, jak velké množství lidí zde v ČR volí KSČM a některé podobné malé strany, kolika lidem se stýská po starém režimu. Zdaleka nejde jen o nějaké zapšklé důchodce. I ta procenta by zhruba odpovídala.

Datum: 22.06.2016

Vložil: vombat

Titulek: Re: Re: Re: Re: 1984 nebo 2016

Ano já se snažím svým způsobem vystupovat proti komunismu. Zároven znám komunisty nebo jejich voliče jež chápu. Jejich problémy obavy řešil starý režim. Nový toho není schopen a měl by to být a to rozhodně zásadní impuls k jeho progresivnímu vývoji. Jestliže se tak nestane bude tu zárodek ideologické revoluční totalitární opozice. Která bude skutečně mít možnost dostat se k moci pokud současný režim vyústí v krizi (ekonomickou, politickou atd) Vzhledem k revolučně totalitární povaze komunistického hnutí je jeho vykázání z demokratické soutěže nic neřešící ba možná kontraproduktivní! Jediné řešení je naplnění potřeb voličů komunistů. Sám jste napsal že nejsou hloupější nebo neschopnější! Jen mají nároky které současný režim není schopen splnit! Toto ovšem není jejich chyba ale naopak chyba současného režimu jež by měla být už v rámci jeho vlastní bezpečnosti naplněna! Ano vzhledem k rostoucímu dluhu jsou jiné priority...škoda...Jímá mě hrůza když má KSčm na svých zásadních schůzích soudruhy ze severní Koreje! Poučují je oni o tom jak se chovat v demokracii? Nebo se nechají poučovat od komunistů jež jsou stále u kormidla jak na to??? Nebezpečí Komunismu dle mého trvá!!!Sdílím s vámi vaši obavu z KLDR! Jen má obava je možná překvapivě spíše ideologického rázu...

Datum: 23.06.2016

Vložil: Miroslav

Titulek: Re: Re: Re: Re: Re: 1984 nebo 2016

ktore naroky to podla teba sú?skus mi ich definovat resp. co podla teba volič komunistov pozaduje take, co mu sucasny rezim nedokaze dat...dakujem za odpoved

Datum: 24.06.2016

Vložil: vombat

Titulek: Re: Re: Re: Re: Re: Re: 1984 nebo 2016

Ano toto je důležitá otázka! Proto ji s dovolením trochu rozvedu. Je to existenční jistota obecně. Specificky:

1.Ekonomická jistota. Jistota jistého zaměstnání a příjmu (Jistě uznáte že nezaměstnanost je problém. Pro někoho větší pro voliče ksčm jeden ze zásadních tento problém moderní společnost bude muset vyřešit but organizačně nebo nahromaděním bohatství a „dotováním“) švýcarsko nedávno hlasovalo o peněžních dávkách pro všechny bez rozdílu! Pěkné peníze. No a většina voličů to odmítla! Vypadá to že komunistické utopické rozdělíme hodně bohatství stejně pro všechny rovným dílem se mohlo uskutečnit ve švýcarsku. A otevření informovaní Švýcaři tuto konečnou komunistickou utopii odmítli!!! Je to konečný triumf nad komunismem! Obávám se že nikoli…Toto totiž není koncepční řešení ,ale řešení nahromaděním bohatství. No a kdo je v kapitalistické demokracii dneska bohatý zítra může hlásit bankrot…Dluh česka neustále roste! Dluh USA je historicky největší na světě!! Jak může dopadnout vojensky nejsilnější pluralitní stát si někteří ani nechtějí připouštět! Jaké je organizační řešení ekonomické jistoty práce v demokratických kapitalistických společnostech? No právě že žádné! Jsou but tak bohaté že tento problém řeší dotačně. Ty co tak bohatí nejsou se prostě bohatými stát snaží a vyřešit takto nejenom problém nezaměstnanosti. Komunistické totality mají koncepční řešení které funguje a uspokojí základní životní potřeby pro celí život. (To že spousta lidí by ráda i něco „víc“ a riskuje za to i kulku při snaze přelézt zed a vyhnout se protipěchotním překážkám nebo alespoň zazvoní klíči je věc druhá pro voliče ksčm podřadná …)

2 Bezpečnostní otázka. Jsou to sprostě řečeno plusy policejního státu. Prodej heroinu na náměstí. Podvody šmejdů na důchodcích kteří mají i tak málo. Šikanování učitelů žáky. Obavy projít v noci některými městskými čtvrtěmi. Okrádání normálních lidí při běžných činnostech dovolená net . Takto by se dalo dlouze pokračovat. V komunistickém československu věci které kdyby komunisti vykládali že se dějí na západě tak by si mnohý občan pomyslel bolševické pomluvy…(To že bezpečnostní složky které potláčeli kriminalitu do téměř zárodečné formy zároveň mučili disidenty je věc druhá pro voliče ksčm podřadná) Tady je řešení kapitalistické demokracie znovu bohatství. Bohatí můžou ale nejsou nuceni krást. A také organizační řešení dobré zákony, vymahatelnost práva a dobře fungující policie. Komunistická totalita tento problém skvěle řeší jenže díky tomu že se sama stává mafií která provádí kriminální aktivitu. Omezuje občany ve svobodném pohybu provádí nátlak/vydírání za účelem vynucení jistého chování . Takto by se dalo dlouze pokračovat.

Možnost růstu těchto dvou „okrajových“ faktorů na otázky zásadního celospolečenského významu.

1 Ekonomická jistota. V případě velké ekonomické krize. Tato už kapitalismus v třicátých letech potkala a nyní při rekordním růstu zadlužení hrozí opět! Drtivá většina kapitalistických ekonomů ostatně tvrdí ,že je její možnost propuknutí permanentní! Jestliže nastane. Kapitalistické demokracie nemají organizační řešení problému ekonomické jistoty práce. Tento problém se ale v případě velké krize bude týkat většiny voličů zoufale se snažících najít pro sebe a své rodiny řešení existenční krize. V případě hluboké a dlouhodobé krize mohou ze zoufalství začít pošilhávat po organizačním řešení které funguje komunistickém řešení…Nesouhlasím s tím že komunisté můžou bodovat jen tam kde je ještě neznají! Mohou v specifické situaci bodovat i tam kde dobře ví čeho všeho jsou schopni. Někdy někteří demokraté tvrdí že čím hůře tím pro komunisty lépe. Tito demokraté si neuvědomují že podvědomě dávají za pravdu důležitosti „komunistické ekonomické a bezpečnostní jistotě“!

2 Bezpečnostní jistota.
Současná uprchlická krize je jeden příklad za všechny jak rychle se v otevřené společnosti může změnit bezpečnostní situace i v tak bohaté a silné zemi jakou je třeba Německo. Ještě bych dodal ,že v případě ekonomické krize dojde automaticky zároveň ke krizi bezpečnostní (kriminální). Tyto se potom nesčítají ale spíše násobí! Bezpečnostní krize ovšem může probíhat samostatně i v bohatém státě. Terorismus se například v Evropě zaměřuje spíše právě na bohaté vyspělé státy. Terorismus teoreticky může být v těchto zemích katalyzátorem občanských střetů náboženských či rasových. Tak jako jinde ve světě. Toto je aktuální příklad. V historii můžeme nalézt další. Komunistický policejní stát tvrdě a nekompromisně zasahuje proti byt jen potenciální opoziční nebo samostatné ozbrojené (Stačí pouze zbraní inteligence perem) skupině. Zatímco v západní Evropě za studené války měli teroristé své pole působnosti (K čemuž jim dopomáhali i komunistické instituce). Ve východním bloku nedošlo k jedinému teroristickému činu. Pokud za terorismus nebudeme pokládat zacházení s disidenty. Na což mají mnozí soudruzi odpověd. Měli držet hubu a krok. Ovšem demokraté jim to samé odpovědět nemůžou…

Závěr

To že současná demokratická společnost je konečný nejvyšší vrchol a bude tu na věčné časy a nikdy jinak. To je stejný typ tvrzení jako to z 19století že měsíc bude dobytý letadlem na parní pohon. Vývoj se nezastaví a bude řešit problémy současné mezi které patří nezaměstnanost, bezpečnostní otázka, vznik ekonomické (dluhové) krize. Tyto problémy budou definitivně řešeny pouze organizačně. Demokracie má svobodu přemýšlet zkoušet koncepty řešení diskutovat o nich a následně podnikat reálné kroky. Má na to čas. Jenže ne všechen! Komunistická totalita může v případě hluboké dlouhodobé ekonomicko-bezpečnostní krize nabídnout organizační řešení jež kapitalistická demokracie nemá a jestliže ho nenajde a krize neodezní sama ,ale naopak se bude prohlubovat bude volba komunistického organizačního řešení pro mnohé rodiny a jednotlivce věcí prosté existenciální nutnosti. Jestliže dojde k tak hluboké krizi budou její „vítězové“ komunisté. Tito se neustále nostalgicky ohlížejí zpět a jestliže reformují svůj přístup tak nejspíš pouze v praktickém způsobu uchvácení a hlavně udržení moci! K tomu mají po prohrané studené válce dost podnětů. Ze kterých si jistě vzali ponaučení. Pakliže se tedy jednou dostanou k moci za situace své zásadní převahy. Tak podle všech náznaků nejenom že znovu nastolí totalitu ale budou schopni se daleko lépe udržet u moci. Případný budoucí antikomunistický odpor to bude mít mnohem těžší než ten který již jednou nad komunismem zvítězil! Já rozhodně souhlasím s komunisty že nezaměstnanost a vnitřní bezpečnost jsou důležité otázky které by se měli řešit a které řešili lépe. Dodávám ale, že demokratické organizační řešení těchto problémů umožní konečné vítězství nad komunismem.




Záznamy: 1 - 10 ze 10

Vyhledávání