Ruské tanky budoucnosti

Future Soviet Tank: Představy a skutečnost

 Počátkem 80. let se američtí analytici intenzivně zabývali novou generací sovětských zbraní, která v oné době vstupovala do služby. Přestože se hlavní pozornost soustředila na nové typy bojových letounů, stranou zájmu nezůstala ani pozemní technika, zejména tanky. Američané se pokoušeli předvídat i to, jakým směrem se bude ubírat vývoj sovětských tanků v 90. letech. Sovětský svaz se sice rozpadl, ale vývoj ruských tanků se v žádném případě nezastavil. Část amerických předpovědí se vyplnila, ale nejnovější generace ruských tanků předstihuje i řadu odvážných představ tehdejších západních expertů.

Americké vize FST

 Na přelomu 70. a 80. let se Američané blíže seznámili se sovětským tankem T-72. Jednalo se o poměrně kvalitní a přiměřeně účinný typ, který názorně demonstruje výhody ruské tankové konstrukční školy, jimiž jsou jednoduchost, nižší hmotnost, menší rozměry a tříčlenná osádka, neboť automatické nabíjení kanonu umožnilo vypustit nabíječe. T-72 však současně ukazuje i limity tohoto přístupu. Velitel a střelec v malé lité věži pracují v extrémně stísněném prostoru a jsou doslova obloženi municí, takže v případě její exploze nemají prakticky žádnou šanci na přežití. Z mnoha válečných konfliktů je známo, že věže sovětských tanků jsou po sekundární explozi střeliva často doslova roztrhány na kusy.

V té době se už objevily i zprávy o vývoji dalšího nového sovětského tanku, který by nahradil výkonný, ale stárnoucí T-64. Američtí analytici se proto pokusili předpovědět, jak bude tento typ vypadat. Projektu dali krycí označení FST-1 (Future Soviet Tank). Převládl názor, že toto vozidlo opustí sovětský přístup ke konstrukci věže a bude podobné západním tankům, jejichž rozměrné svařované věže nabízejí dostatek prostoru na oddělení osádky od zásob střeliva. Při sekundárním výbuchu má osádka poměrně vysokou šanci přežít, což ostatně nejlépe dokazují statistiky z bojového nasazení tanků M1 Abrams. Vize FST-1 tedy vyhlížely jako korba T-72, na níž byla umístěna velká hranatá věž „západního“ stylu.

Problém ovšem tkvěl v tom, že i západní konstrukční škola narazila na omezení, především na enormně rostoucí hmotnost tanků, která se blíží 70 tunám, zatímco ruské typy bývají o víc než 20 tun lehčí. Proto vznikla i studie FST-2, která se snažila odhadnout směr vývoje sovětských tanků v 90. letech a na začátku 21. století. Objevily se rozmanité návrhy: tank s celou osádkou ve věži (podobně jako u americko-německého projektu MBT70), nebo naopak tank s osádkou jen v korbě, rovněž tank bez věže s kanonem v korbě (jako švédský Strv 103) či „polověžový“ tank, jehož věž by tvořila jen externě umístěná lafeta s kanonem. Některé z těchto předpovědí se ukázaly jako naprosto chybné (např. není známo, že by se Rusové někdy seriózně zabývali tankem bez věže), ale jiné se zase pozoruhodně „trefily“.

Tanky T-80 a T-90

Když se v polovině 80. let objevil na veřejnosti nový sovětský tank T-80, ukázalo se, že studie FST-1 se mýlila. Nový obrněnec sice přinesl řadu pozoruhodných technologických prvků, mj. pohon plynovou turbínou, nový dynamický pancíř, kvalitnější systém řízení palby či možnost odpalovat z hlavně kanonu i řízené rakety, ale základní konstrukční přístup se nezměnil. Dosti vážným nedostatkem T-80 byl nabíjecí automat, jenž naprosto znemožňoval použití dlouhých průbojných střel APFSDS. Přesto byl T-80 hodnocen jako vynikající typ, který se mohl směle měřit s nejlepšími tanky západní výroby, a v některých ohledech je dokonce i převyšoval. Pro nasazení ve střední Evropě se zdál být ideální.

Nové sovětské vedení však v té době začalo tlačit na snižování výdajů na zbrojení. Udržování dvou zcela odlišných vývojových řad (T-72 a T-80) se projevilo jako dlouhodobě neúnosné a sovětská armáda si musela vybrat jediný dominantní typ tanku. Jednou možností bylo zkrátka rezignovat na vývoj „středního tanku“ T-72 a věnovat se pouze rozvoji „průlomového tanku“ T-80. Podle názoru Konstrukční kanceláře Kirovského závodu (OKBT), která vyvinula T-80, měl být klíčovým ruským tankem v 90. letech modernizovaný T-80UM s novým komplexem řízení palby a výkonnějším motorem.

Výrobce T-72, podnik Uralvagonzavod, se ovšem nehodlal snadno vzdát. Vrchní konstruktér Vladimir Potkin poukazoval na některé výhody T-72 v porovnáni s T-80, zejména úspornost a jednoduchost. Tvrdil, že na základě T-72 dokáže vytvořit tank, který se ve všech parametrech vyrovná T-80. Navrhl „hybridní tank“ T-72BU, což byl vlastně T-72, do jehož struktury byly zabudovány některé prvky T-80, zejména systém řízení palby. Armáda SSSR byla projektem velmi zaujata a nakonec mu dala přednost před T-80UM. Sériová podoba pojmenovaná T-90 je od roku 1993 páteří ruských pozemních sil. T-80 a T-90 se dočkaly i důležitých exportních úspěchů a jsou považovány za vrchol klasické ruské konstrukční školy.

T-2000 Černý orel

Jejích limitů si však byli Rusové dobře vědomi. Ještě před rozpadem Sovětského svazu začaly vývojové práce na obrněnci pro 21. století, tj. na onom typu označovaném v USA jako FST-2. Zhroucení sovětského impéria ovšem tyto snahy odsunulo až na druhou polovinu 90. let. Dnes existují v Ruské federaci dva pokročilé typy tanků, které bývají nezřídka zaměňovány, ačkoli ve skutečnosti nemají téměř nic společného. První typ vznikl v Omském závodu transportního strojírenství jako čistě soukromá iniciativa firmy se zaměřením na export a nazývá se T-2000 Čjornyj Orjol (Černý orel, Black Eagle). Druhý typ je produktem podniku Uralvagonzavod, je určen pro pozemní síly Ruské federace a má provizorní jméno T-95.

Demonstrátor T-2000 (tehdy označovaný pouze vývojovým kódem Objekt 640) se představil v roce 1997 na výstavě v Omsku. Do určité míry se dá říci, že představuje propojení západní a východní konstrukční školy. Vychází z tanku T-80U, od něhož přebírá řadu prvků podvozku a korby; demonstrátor dokonce používal původní podvozek T-80 se šesti páry pojezdových kol, ale další kusy už mají prodloužené šasi se sedmi páry kol. Zcela nová je věž, která se poněkud podobá dlouhým věžím západních tanků. Munice je uložena v zadní části věže v samočinném pásovém nabíjecím zařízení, jež umožňuje vystřelovat dlouhé granáty typu APFSDS. Velitel a střelec nesedí přímo ve věži, nýbrž na otočných sedačkách v korbě. Díky velmi nízké věži má T-2000 výšku pouze dva metry, což je o 20 cm méně než u starších ruských tanků, a dokonce o téměř půl metru méně než u západních typů.

Výzbroj T-2000 může tvořit buď standardní ruský kanon ráže 125 mm, nebo některá z nových zbraní ráže 135, 140 či 152 mm. Doplňkovou výzbroj představuje koaxiální 7,62mm kulomet PKT a dálkově řízený 12,7mm kulomet Kord. Výrazně vzrostla úroveň odolnosti, zejména co se týče dynamické ochrany. Je použit nový integrovaný dynamický pancíř Kaktus, který dává čelu věže charakteristický půlkruhový tvar. V bocích věže je instalováno 12 nábojů komplexu aktivní ochrany Drozd-2 schopného sestřelit blížící se protitankové rakety. T-2000 má rovněž rušící systém Štora, který dokáže některé typy raket odklonit z dráhy. Pro pohon může sloužit jak dieselový motor, tak plynová turbína. O Černého orla už projevilo zájem několik zemí, ale žádná smlouva dosud uzavřena nebyla.

Stále záhadný T-95

První zprávy o vývoji nového tanku pro ruskou armádu se objevily již roku 1995, byly ovšem dost nekonkrétní. Podrobnější informace přišly až v letech 1999 a 2000, kdy se o novém tanku stručně zmiňovala i oficiální místa, např. tehdejší ministr obrany Sergejev. Tehdy se zdálo, že američtí analytici odhadli vývoj správně. Na konci 90. let byly zkoušeny demonstrátory (dnes známé jako Objekt 775), které v podstatě dováděly ruský konstrukční přístup do extrému. Šlo o modifikované podvozky T-80 s novou věží, která se zmenšila tak, že v ní už nezůstalo místo pro velitele a střelce. Celá tříčlenná osádka byla proto umístěna v přední části korby. Přestože šlo o účinné uspořádání, některé zmíněné problémy přetrvaly.

Na začátku 21. století proto Uralvagonzavod tuto koncepci zásadně modifikoval a výsledek je snad už definitivní podobou ruského tanku 21. století. Většina informací o T-95 je zatím ještě tajná, avšak z různých neoficiálních zdrojů se podařilo získat poměrně spolehlivou představu o vzhledu a parametrech nového vozidla. Místo šasi převzatého z T-80 byl vyvinut zcela nový podvozek se sedmi páry pojezdových kol. Tříčlenná osádka zůstala v pancéřovaném modulu v čele korby, ale značně se změnila věž. Podobně jako u západních typů a u T-2000 je dlouhá, má ostře se svažující čelo a v její zadní části se nachází pásové automatické nabíjecí zařízení. Mimořádně se podařilo zmenšit výšku tanku, která činí jen 180 cm. Hlavní výzbroj tvoří nové dělo ráže 135, 140 nebo 152 mm schopné střílet i řízené rakety.

T-95 se vyznačuje mimořádnou odolnosti. Má komplex rušičů Štora a systém aktivní ochrany Arena či Drozd. Díky dynamickým ochranám Kaktus a Relikt a nově vyvinutému vrstvenému pancíři odpovídá celková ekvivalentní odolnost čela korby a věže zhruba 1000 mm oceli proti průbojné kinetické a 1500 mm proti kumulativní munici. Špičkové je též senzorové vybavení, jehož součástí je vůbec poprvé i malý průzkumný radar. Pohon zajišťuje buď diesel o výkonu 1400 koní, nebo plynová turbína o výkonu 2000 koní. Vzhledem k nízké hmotnosti tanku (do 50 tun) se nejvyšší rychlost odhaduje na magických 100 km/h. Podle aktuálních zpráv má být tank T-95 zařazen do výzbroje snad v roce 2009.

Kromě toho je známo, že probíhá vývoj nejméně jednoho dalšího tanku. Pracuje na něm firma Specmaš a jedná se dvoumístný „polověžový“ typ, jež má místo věže pouze externě umístěný kanon. Je potvrzena i existence pokusných dálkově ovládaných tanků, a dokonce se uvádí, že i T-95 bude v případě potřeby možné řídit dálkově. Lze říci, že část z amerických předpovědí vývoje ruských tanků se splnila, ale současně je zřejmé, že Rusko mnohdy postupovalo zcela originálně a připravilo Západu nejedno překvapení.

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                Autor:  Lukáš Visingr