internetový armádní magazín

Samohybná děla ráže 152 mm

18.11.2017 14:30

Ráže 152 mm, resp. přesněji řečeno 152,4 mm je tradiční ruskou ráží. První děla této ráže se objevila již za éry carského Ruska – a vzhledem k tomu, že se tato děla osvědčila, stala se ráže 152 mm jednou z typických ruských ráží. Na ráži 152 mm se poté orientoval i následovník Ruska - Sovětský svaz, za jehož éry byly vyprodukovány tisíce 152 mm děl a to jak samohybných, tak i tažených. A podobně tak se na ráži 152 mm pak orientuje i dnešní postsovětské Rusko.

               

Ke značnému rozšíření samohybných děl ráže 152 mm došlo především za doby studené války. Zatímco západní svět postupně dospěl k ráži 155 mm, obdobně tak tehdejší sovětský blok do značné míry přešel na ráži 152 mm, kdy tato ráže postupně vytlačovala děla jiných ráží. A je pravděpodobné, že pokud by někdejší sovětský blok vydržel déle, pak by tato unifikace byla ještě výraznější. Jen sám Sovětský svaz vyrobil tisíce samohybných děl ráže

152 mm – a to hned několika typů. Tato samohybná děla pak byla dodávána armádám států tehdejšího sovětského bloku, ale i celé řadě zemí třetího světa, orientujících se na Sovětský svaz. Některé z těchto států pak začaly i s vývojem svých vlastních 152 mm samohybných děl, což rozšíření této ráže ještě více umocnilo.

Ani konec studené války nepřinesl ukončení éry 152 mm samohybných děl. Naopak, poněkud paradoxně došlo k jejich další proliferaci. Samohybná děla někdejší sovětské armády převzaly jednotlivé bývalé svazové republiky Sovětského svazu, dnes státy SNS. Díky obrovským přebytkům těchto samohybných děl poněkud paradoxně došlo k jejich dalšímu rozšíření, kdy vzhledem k jejich nízké ceně si je pořídily mnohé rozvojové země – a to i ty státy, které do té doby samohybná děla neprovozovaly. Samohybná děla ráže 152 mm tak dnes slouží prakticky na všech kontinentech a některé faktory naznačují, že tento jev se bude i nadále prohlubovat. Některé státy od ráže 152 mm upouštějí ve prospěch ráže 155 mm, ale jiné státy si naopak děla 152 mm nově pořizují. A znovu objevující se rozpor mezi západními státy včetně USA na straně jedné a Ruskem, případně i Čínou na straně druhé spolu s celkovým nárůstem bezpečnostních rizik tento jev patrně ještě dále zvýrazní. Samohybná děla 152 mm si tak i nadále zachovávají svůj význam.     

Vzhledem k specifikům bývalého sovětského bloku, dominantnímu postavení Sovětského svazu, orientaci spíše na masovou výrobu atd. není rodina 152mm samohybných děl tak početná jako je tomu v případě samohybných děl ráže 155 mm. Tato práce bude představovat jakýsi přehled příslušníků této rodiny samohybných děl. Zachyceny a popsány budou především ty vzory, které se dostaly do sériové výroby a nikoliv ty, které nepřekročily rámec technologického vzorku. Vzhledem k charakteru této práce budou popsány pouze typy zkonstruované po druhé světové válce.

 

Sovětský svaz / Rusko

Jak již bylo řečeno, ráže 152 mm je do značné míry především ruskou ráží. Ráže 152 mm se v ruské, resp. sovětské armádě stala jednou z nejpopulárnějších. Byla v ní zkonstruována celá řada děl – a to jak tažených, tak i samohybných. Typickým rysem především sovětské školy přitom bylo to, že dělostřelecké zbraně použité v samohybných dělech byly většinou odvozeny od děl tažených.

První pokusy o zkonstruování samohybného děla 152 mm se objevily již v třicátých letech minulého století, značného rozšíření dosáhly typy zkonstruované za druhé světové války. Ovšem plného rozšíření se samohybná děla 152 mm dočkala až během studené války.

 

2S3 Akacija

Prvním sovětským samohybným dělem 152 mm se stalo samohybné dělo 2S3 Akacija (SO-152). Jeho zkonstruování bylo výsledkem snahy zajistit vyšší mobilitu Rudé armády, která se orientovala především na manévrový boj, pro který tažená děla již nepostačovala. Výrazným impulsem ke zkonstruování tohoto děla byla ale i snaha vytvořit jakousi protiváhu úspěšnému americkému samohybnému dělu M-109 ráže 155 mm.

Samohybné dělo 2S3 Akacija bylo zkonstruováno na konci šedesátých let minulého století, první jednotky vstoupily do služby v r. 1971. Sériová výroba těchto děl pak trvala až do roku 1992 – a to i přesto, že byly již k dispozici výkonnější typy, což jen ukazuje na úspěšnost tohoto děla.

                                                                       2S3 Akacija

                                                         (foto: D. A. Mottl / CC BY-SA)

 

SHD 2S3 přitom představuje vcelku konvenční, nijak zvlášť nápaditou konstrukci. Jeho dělostřelecká zbraň, dělo D-22 ( 2A33) o délce 27 ráží bylo odvozené od tehdy standardního taženého děla D-20, se kterým sdílelo i munici. Toto dělo dosahovalo na svou dobu poměrně slušných výkonů, kdy jeho dostřel s klasickou municí činil 17,3 km, později 18,5 km.

Podvozek samohybného děla 2S3 působí na první dojem poněkud neforemně, netechnicky. Přesto se v praxi ukázal jako velice zdařilý, s vysokou průchodností těžkým terénem. Celkově se pak SHD 2S3 Akacija vyznačuje prvky charakteristickými pro sovětskou konstrukční školu, tedy odolností, spolehlivostí a celkovou robustností.

Z dnešního pohledu je SHD 2S3 již zastaralá. Nevyhovuje především svým dostřelem, který i při použití munice s generátorem plynů v dnové dutině nepřesahuje 24 km.. Přesto si samohybná děla 2S3 i nadále zachovávají svůj význam. Dodnes tato děla slouží v armádách 20 států – a je pravděpodobné, že počet uživatelů těchto SHD bude spíše narůstat a to poněkud paradoxně právě z důvodu zastaralosti těchto SHD. Vzhledem k tomu, že ruská armáda již začíná typ 2S3 vyřazovat ze své výzbroje, snaží se je dále prodat – a to většinou za velmi nízkou cenu. O tato samohybná děla mají pak zájem ty státy, které si nemohou dovolit nákup moderních samohybných děl. Samohybná děla 2S3 si tak např. pořídilo z přebytků ukrajinské armády Demokratické Kongo, které přitom do té doby samohybná děla vůbec nevyužívalo; o navýšení početních stavů svých SHD 2S3 usiluje Jižní Súdán. V těchto, ale i dalších státech pak SHD 2S3 budou sloužit ještě hodně dlouho, patrně celá desetiletí. Lze předpokládat, že na tento jev budou různí výrobci obrněné techniky reagovat a budou pro tato SHD nabízet různé modernizační programy, což význam typu 2S3 dále umocní.

 

2S5 Giacint

Vzhledem k vysokému stupni zbrojení bývalého Sovětského svazu, ale i technickému pokroku již brzy po zavedení SHD 2S3 Akacija se přikročilo k vývoji nového samohybného děla. Tím se stalo pásové SHD 2S5 Giacint (M-1975).

Při konstrukci samohybného děla 2S5 byl kladen důraz především na zvýšení dostřelu, který byl u SHD 2S3 hodnocen jako nedostatečný. Velký dostřel byl vyžadován i proto, že jedním z úkolů SHD 2S5 bylo nahrazení starších děl M-46 ráže 130 mm, vyznačujících se značným dostřelem (více než 27 km). Z toho důvodu bylo SHD 2S5 vybaveno výkonným kanonem 2A37 o délce 53,8 ráží, odvozeného od taženého děla 2A36 (lze připomenout, že dnešním módním trendem jsou děla o délce 52 ráží. Dalo by se proto říci, že SHD 2S5, ale i dělo 2A36 do jisté míry předběhly dobu). Díky tomuto výkonnému dělu, ale také díky nové munici dosahovalo dělo 2S5 výrazně vyššího dostřelu 33,4 km. K dispozici má být údajně i munice, dosahující dostřelu 43 km, díky čemuž je typ 2S5 Giacint srovnatelný i s moderními děly.

                                                                       2S5 Giacint

                                                         (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

 

Samohybné dělo 2S5 Giacint je přitom do jisté míry atypickou konstrukcí. Poněkud překvapivě používá stejný podvozek jako výše zmíněné dělo 2S3, tedy podvozek Projekt 123. Na rozdíl od SHD 2S3 v tomto případě dělostřelecká zbraň není uložena v otočné věži, ale je pouze externě uchycena. V důsledku toho je sice dělo 2S5 relativně lehké (28,2 tun), na druhou stranu se díky tomu vyznačovalo nižší ochranou před ZHN.

Právě externí uložení zbraně bylo patrně jedním z důvodů, proč SHD 2S5 Giacint nedosáhlo většího rozšíření, kdy mnohé státy dávaly přednost SHD 2S3 s dělem uloženým v otočné věži. SHD 2S5 bylo ve velkých počtech zavedeno do výzbroje armády Sovětského svazu; prakticky ale nebylo exportováno, kdy jedinou výjimkou byla dodávka menšího počtu 2S5 do Finska. Po rozpadu Sovětského svazu se SHD 2S5 Giacint dostalo do výzbroje následovnických států, především Ruska, Ukrajiny, Běloruska a Uzbekistánu. Podobně jako v případě SHD 2S3 některé z těchto států dál prodávaly svá přebytečná 2S5, která se tak dostala do výzbroje Etiopie či Eritreje.

SHD 2S5 Giacint je z dnešního pohledu ovšem již zastaralý, z hlediska technického jen těžko může být nějakým přínosem. Především sama jeho koncepce a externí uložení dělostřelecké zbraně jsou již překonané. Zajímavá je ovšem jeho munice. Ta je i z dnešního hlediska na úrovni a dosahuje velice dobrých výkonů a mohla by tak posloužit jako určitý vzor pro vývoj nové munice.

 

2S19 MSTA-S

Dalším typem samohybného děla 152 mm, vyvinutém v Sovětském svazu, se stalo samohybné dělo 2S19 MSTA-S. To se ukázalo natolik povedeným, že se postupně stalo hlavním nosným dělostřeleckým typem jak armády Sovětského svazu, tak i dnešní ruské armády.

 Vývoj SHD 2S19 MSTA-S byl zahájen v r. 1976 s cílem vyvinout samohybné dělo, které by představovalo náhradu starších děl 2S3 Akacija – a zároveň získat dělostřelecký systém, který by předčil tehdejší samohybná děla západních států. A nutno říci, že tento vývoj byl úspěšný, kdy přes různé peripetie a po některých konstrukčních změnách vykrystalizoval do podoby SHD 2S19 MSTA-S. Sériová výroba pak byla zahájena v r. 1988 a trvá dodnes, což do značné míry ukazuje na kvalitu tohoto samohybného děla.

                                                                        2S19 Msta-S

                                                             (foto: Snizovtsev / CC BY)

 

Po ryze technické stránce SHD MSTA-S je mimořádně zdařilé. Na první pohled se vyznačuje vcelku konvenční konstrukcí, kdy na rozdíl od výše popsaného SHD 2S5 je zde dělostřelecká zbraň, tedy dělo 2A64 o délce 47 ráží uloženo do plně otočné věže. Věž pak byla umístěna na speciální podvozek, který vychází z prvků podvozků tanků T-72 a T-80. Dalo by se tedy říci, že SHD 2S19 MSTA-S jen kombinovalo již zavedené, osvědčené komponenty. Možná ale právě díky tomu dosáhlo takového úspěchu – na rozdíl od některých západních samohybných děl, která se snažila přijít s nějakým převratným konstrukčním řešením a nakonec se ukázala jako až příliš komplikovaná (např. americké SHD Crusader).

SHD 2S19 MSTA-S má všechny charakteristické rysy ruské konstrukční školy. Jde o SHD velice odolné, robustní a spolehlivé, kdy své kvality prokázalo i v náročných klimatických podmínkách - jak v severských oblastech Ruska, tak i v horském terénu a při vysokých teplotách (zajímavé jsou např. zkušenosti etiopské armády). Jako vynikající se ukázal podvozek, který se vyznačuje mimořádnou průchodností v terénu a který pak byl v modifikované podobě využit i pro další nástavby. Své kvality prokázala také sama dělostřelecká zbraň 2A64, která dosahovala dostřelu s klasickou municí 24,7 km a při použití munice s generátorem plynů v dnové dutině až 29,8 km. Do jisté míry revolučním řešením se stalo použití naváděné munice Krasnopol. Přesto lze konstatovat, že 152 mm munice použitá u SHD MSTA nedosahuje výkonů moderní západní munice 155 mm.

V průběhu své výroby se SHD 2S19 MSTA-S dočkalo několika modernizací. Během nich byla prodlužována hlaveň, došlo i k použití modernějších pozorovacích systémů atd. Byla vyvinuta i varianta v ráži 155 mm; je ale možná příznačné, že nedosáhla žádného obchodního úspěchu. Zajímavé je, že došlo k pokusu vytvořit kolovou variantu děla MSTA-S, samohybné dělo MSTA-K.

Vzhledem ke svým kvalitám se samohybné dělo 2S19 MSTA-S dočkalo značného rozšíření, a to i přesto, že do jeho vývoje negativně zasáhl rozpad Sovětského svazu. Jeho výroba byla několikrát přerušena, od svého obnovení v r. 2013 neustále běží a mnohé naznačuje, že i nadále bude pokračovat. SHD MSTA bylo široce zavedeno do armády Sovětského svazu, údajně více než 500 ks. Po rozpadu Sovětského svazu pak SHD 2S19 MSTA-S zařadily do své výzbroje některé následovnické státy Sovětského svazu, zejména pak Rusko, Ukrajina a Bělorusko. 2S19 MSTA-S zakoupila také Etiopie (která dnes uvažuje o nákupu dalších SHD) a v r. 2009 48 ks zakoupila Venezuela.

Přestože SHD 2S19 MSTA-S je více než čtvrt století staré, má i nadále svou perspektivu. Jeho výroba, ale i průběžné zdokonalování dále pokračuje a vše naznačuje, že tento stav bude trvat i do budoucna. Rusko sice již představilo nástupce 2S19 MSTA-S, samohybné dělo 2S35 Koalicija-SV a ruská armáda deklarovala, že se bude orientovat na tento typ, je ale otázkou, kdy se tomu skutečně stane. Přestože SHD 2S35 Koalicija-SV bylo veřejně představeno již před dvěma roky, jeho vývoj dosud není plně dokončen a typ teprve prochází vojskovými zkouškami (nutno podotknout, že tento přístup je pro Rusko typický, netýká se to jen tohoto SHD). Dosud nebyla zahájena sériová výroba a je otázkou, kdy se skutečně naplno rozeběhne. Je navíc zřejmé, že SHD 2S35 Koalicija-SV bude velice drahé – a to především pro různé spojence Ruska, státy SNS atd. Tyto státy přitom mají zcela zastaralé dělostřelectvo, dosud využívající především starší typ 2S3 Akacija. Je pravděpodobné, že pokud tyto státy budou své dělostřelectvo modernizovat, pak sáhnou spíše po levnějším SHD 2S19 MSTA-S, byť v nějaké modernizované variantě. Stejný přístup patrně zvolí i různé rozvojové země, které se orientují na spolupráci s Ruskem. Význam děl 2S19 MSTA-S bude dále umocněn s tím, jak bude tento typ ruská armáda postupně vyřazovat (z výše zmíněného vyplývá, že to bude patrně až v delším časovém horizontu) a své přebytečné jednotky se bude snažit odprodávat. Zkušenosti s provozem zmíněného SHD 2S3 Akacija, ale i amerického

M-109 pak ukazují, že samohybná děla mají dlouhou technickou a typovou životnost, která tak v případě SHD 2S19 MSTA-S může trvat třeba ještě několik desetiletí.

 

2S35 Koalicija-SV

Vývoj dosud nejmodernějšího ruského samohybného děla prošel celou řadou různých peripetií, daných technickými obtížemi, nevyjasněností koncepce, ale i politickými změnami. Dalo by se říci, že jej lze rozdělit do dvou samostatných větví, ovšem vzájemně velmi propojených.

Vývoj samohybného děla Koalicija-SV byl zahájen v r. 2002 s cílem vyvinout samohybné dělo, které by nahradilo starší samohybná děla 2S3 Akacija a které by svými vlastnostmi výrazně překonávalo stávající ruské SHD 2S19 MSTA-S. Je otázkou, nakolik to bylo skutečně potřebné, když SHD 2S19 MSTA-S se plně vyrovnávalo i nejmodernějším západním typům a de facto zaostávalo jen v otázce munice.

SHD Koalicija-SV bylo do značné míry revoluční konstrukcí. Na první pohled zaujme především tím, že jsou do něj osazeny dvě dělové hlavně – a to nového děla 2A88 ráže 152 mm o délce 52 ráží. Důležitým faktem je i to, že šlo o automaticky nabíjená děla.

Dalším revolučním prvkem děla Koalicija-SV byla redukce posádky na pouhé dvě osoby. Tento krok byl do jisté míry nutností, když automatické nabíjení zabíralo prakticky celý prostor věže. Posádka tak byla umístěna v korbě v obrněné kapsli, což dále zvyšovalo její šanci na přežití. Podvozek jako takový pak vycházel z podvozku tanku T-72; pro sériovou výrobu se ale počítalo s tím, že bude využit podvozek tanku T-95.

Nutno říci, že v této původní podobě se projekt SHD Koalicija-SV nerealizoval. Důvodů bylo hned několik. Především – použití dvou hlavní se ukázalo jako do značné míry nadbytečné, objevily se pochybnosti o využitelnosti a spolehlivosti tohoto řešení v reálných bojových podmínkách. Kritizováno bylo i snížení osádky na pouhé dva muže. V neposlední řadě do projektu zasáhlo také zrušení tanku T-95, jehož podvozek mělo toto SHD využívat.

Přesto měl tento projekt svůj význam. Postupně totiž vykrystalizoval v dnešní SHD 2S35 Koalicija-SV.

Nové SHD 2S35 Koalicija-SV je v mnohém jiné. Zatímco původní SHD Koalicija-SV do značné míry stále vycházelo ze SHD 2S19 MSTA-S a jen aplikovalo zmíněný automatický systém nabíjení, SHD 2S35 Koalicija-SV je principiálně nové. Má zcela jiný podvozek, nově je konstruována věž atd. Přesto ale přebírá klíčové prvky původního SHD Koalicija-SV.

                                                                    2S35 Koalicija-SV

                                                           (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

 

Na první pohled zaujme fakt, že toto SHD používá pouze jednu hlaveň (opět dělo 2A88). I přesto by mělo dosahovat rychlosti palby 16 ran/min. Toho bylo dosaženo díky použití unikátního automatického nabíjení, vyvinutého z předchozího vzoru. U tohoto systému je munice uložena ve dvou otočných zásobnících, kdy v jednom zásobníku jsou uloženy náboje (celkem 70 ks) a v druhém modulární prachové náplně. Ty jsou pak speciálními podavači dodávány automaticky přímo k závěru hlavně. Toto automatické nabíjení zabírá celý prostor věže, která je v důsledku toho bezosádková. Osádka je tak opět umístěna v korbě, oproti původnímu vzoru ale SHD 2S35 Koalicija-SV má posádku tří a nikoliv pouze dvou mužů.

Vysoce zajímavá je munice děla 2S35 Koalicija-SV. Ruští konstruktéři si zjevně uvědomili, že právě nedostatečné výkony munice jsou největším handicapem ruských děl oproti západním typům, využívajícím moderní munici 155 mm. Pro SHD 2S35 Koalicija-SV tak byla vyvinuta nová munice. O té je zatím vzhledem k novosti 2S35 Koalicija-SV jen velice málo informací, pozoruhodné jsou ale její opakovaně zveřejněné výkony. Především došlo k vývoji nové munice s generátorem plynů v dnové dutině, která má dosahovat dostřelu až 50 km! Lze jen připomenout, že obdobná západní munice dosahuje dostřelu většinou 40-42 km. Dostřel s klasickou municí má činit 40 km, zatímco obdobná západní munice má dostřel většinou 24-30 km. K dispozici má být i munice s přídavným raketovým motorem V-LAP, která má dosahovat dostřelu až 70 km! Podle některých údajů na vývoji munice V-LAP spolupracovali srbští specialisté, kteří obdobnou munici vyvíjejí pro srbské SHD NORA B-52.     

Pozoruhodné je především to, že pro nové SHD byla zvolena ráže 152 mm. Přitom již během devadesátých let se v ruské armádě, ale i odborné veřejnosti objevovaly hlasy, které volaly po přechodu na západní ráži 155 mm. Bylo poukazováno především na vyšší výkony západní munice, svou hru hrálo i snadné adaptování SHD 2S19 Msta-S na tuto ráži. Důvodů zachování ráže 152 mm je hned několik. Svou roli hrály především vysoké zásoby starší munice a existující výrobní zařízení pro ráži 152mm, jako mnohem zásadnější lze hodnotit odklon Ruska od západních států a jeho čím dál ambicióznější zahraniční politiku. Svou roli hrála i přirozená snaha zachovat a dále rozvíjet specifické národní know-how. Každopádně faktem je, že Rusové realizovali vývoj zcela nové, ale vlastní specifické munice – a to i přes vyšší náklady, které si tento vývoj musel vyžádat.

Zvolení ráže 152 mm pro nové ruské SHD má mimořádný význam; a to jak technický, tak i politický. Vývoj nové munice 152 mm ukazuje, že ráže 152 není mrtvá – a že má před sebou další budoucnost.

Vysoce lze hodnotit i podvozek SHD 2S35 Koalicija-SV. U prvních exemplářů, předvedených na přehlídce v r. 2015, byl jako nosič tohoto systému použit podvozek tanku T-90A. Pro sériovou výrobu se ale počítá s využitím podvozku nového tanku T-14 Armata. SHD 2S35 Koalicija-SV je tak vlastně jen součástí celé rodiny nových obrněných vozidel ruské armády. SHD 2S35 Koalicija-SV je ale v souladu s moderními trendy vyvíjeno i v kolové variantě, kdy odlehčená věž tohoto SHD má být umístěna na podvozek výkonného nákladního automobilu Kamaz-6560 Tornado.

Z výše uvedeného vyplývá, že ruským konstruktérům se podařilo vyvinout skutečně špičkový systém. SHD 2S35 Koalicija-SV se minimálně vyrovná nejmodernějším západním typům, jako je německé PzH-2000 či jihokorejské K-9 Thunder – a v některých parametrech (rychlost palby) je dokonce předčí. Podle autora se tak jedná o nejlepší současné dělo. Lze proto předpokládat, že toto samohybné dělo vyprovokuje další státy k vývoji nějakého obdobného systému a současný zvýšený zájem o samohybná děla se tak ještě zvýrazní.

SHD 2S35 Koalicija-SV je ovšem teprve na začátku své kariéry, dosud se ještě nerozeběhla sériová výroba. Vzhledem k tomu, že většina dílčích nedostatků již údajně měla být již odstraněna, lze předpokládat, že tomu tak skutečně bude, a že se naplní plán ruské armády zavádět tato samohybná děla od r. 2020 do výzbroje.

Je otázkou, jakého může samohybné dělo 23S5 dosáhnout rozšíření. Je patrné, že toto bezesporu špičkové samohybné dělo bude také velice drahé, což může zkomplikovat jeho zavádění do výzbroje ruské armády. Současné Rusko sice bojuje s ekonomickým poklesem, na druhou stranu zvyšuje své vojenské výdaje vůči HDP. Financování programu tak dosud nebylo nijak ohroženo a sám program zavádění nové série obrněné techniky navíc byl označen za jednu z národních priorit. Rusko má navíc dostatek relativně moderních SHD 2S19 Msta-S a tak výroba nového SHD 2S35 Koalicija-SV může být rozložena do více let, může dojít k snížení roční produkce atd. To by ostatně výrobě jako takové spíše jen napomohlo, než aby ji komplikovalo.

Velice zajímavá je také otázka exportu. Je zřejmé, že vyšší cena zkomplikuje i export. Některé státy, orientující se na Rusko, zejména pak státy SNS, si patrně nebudou moci tato SHD dovolit a patrně se budou i nadále orientovat na dále vylepšená děla 2S19 MSTA-S. Některé státy, které byly uživateli ruské vojenské techniky, postupně přechází na západní techniku. Chudší rozvojové země pak i nadále budou využívat starší techniku, dodávanou z různých přebytků. Přesto je zřejmé, že SHD 2S35 Koalicija-SV má značný exportní potenciál. Jeho výkony jsou natolik vysoké, že některé státy si je pořídí již třeba jen z prestižních důvodů. Jiné státy si jej pořídí proto, že jen těžko hledají mezi západními systémy nějaký obdobně vyspělý dělostřelecký systém (export SHD PzH-2000 je komplikován politikou Německa atd.). V některých případech pak půjde o souběh těchto faktorů. Jako první zákazník je zmiňován např. Egypt. Ten dosud provozuje velké množství amerických děl M-109, ta ale již zastarávají a USA za ně nejsou schopny poskytnout moderní náhradu. Současný Egypt se navíc čím dál více odklání od USA a začíná realizovat obrovské nákupy vojenské techniky v Rusku. Své akvizice realizuje sice převážně díky sponzorství Saúdské Arábie, to však možnost nákupu SHD 2S35 Koalicija-SV jen umocňuje. Také Saúdská Arábie totiž potřebuje nová samohybná děla – již kvůli potřebě posílit své ozbrojené síly, ale i kvůli tomu, že její samohybná děla Caesar se ukázala jako ne zcela vyhovující. Již řadu let se navíc mluví o tom, že by Saúdská Arábie mohla nakoupit vetší množství ruských zbraní i kvůli posílení politických a ekonomických vztahů s Ruskem. Případný společný nákup SHD 2S35 Koalicija-SV Egyptem a Saúdskou Arábií by se přitom mohl týkat desítek a možná i stovek kusů. Je navíc pravděpodobné, že by takovýto nákup mohl vyprovokovat další zájem o toto SHD. Již dnes je tak zřejmé, že SHD 2S35 Koalicija-SV bude významným hráčem na současném zbrojním trhu s dělostřeleckou technikou.

                                                   

Čína 

Čína vzhledem ke své velikosti, ekonomicko-politickému významu a vysoce rozvinutému zbrojnímu průmyslu je významným producentem vojenské techniky. Týká se to i samohybných děl – a to včetně děl ráže 152 mm.

Případ Číny je poněkud specifický. Čína jako někdejší strategický spojenec Sovětského svazu se stala významným uživatelem tažených děl ráže 152 mm. Nejprve dovezla značné množství sovětských děl – a poté spustila výrobu svého vlastního děla Type 60 ráže 152 mm, které je ovšem pouhou kopií sovětského děla D-20. S výrobou samohybných děl ale Čína začala až pozdě, v osmdesátých letech minulého století. Bylo to dáno tehdy ještě nízkou úrovní čínského zbrojního průmyslu, ale také specifickou čínskou válečnou strategií, která v duchu maoistické filosofie kladla důraz na jednoduché, nenáročné zbraňové systémy. Prvním čínským samohybným dělem 152 mm se tak stalo až samohybné dělo Type 83, zkonstruované na začátku osmdesátých let minulého století.

Samohybné dělo type 83 je poměrně zdařilé. Často je popisováno jako obdoba sovětského SHD 2S3 Akacija, kterému se v mnohém podobá. SHD Type 83 je vybaveno upravenou, výše zmíněnou kanonovou houfnicí Type 60. Díky němu a také díky převzaté sovětské munici dosahuje stejného dostřelu jako SHD Akacija, tj. 17,3 km.

Oproti SHD 2S3 Akacija má ale čínské SHD Type 83 několik významných vylepšení. SHD Type 83 využívá podvozek Type 66, který na svou dobu a s přihlédnutím na tehdy ne příliš vysokou úroveň čínského průmyslu byl velice zdařilý. Vyznačoval se především vysokou průchodností terénem a značnou obratností. Významným zlepšením oproti SHD 2S3 Akacija byla také poněkud rozměrnější, ergonomicky lépe navržená věž, která umožňovala lepší podmínky pro práci obsluhy. Vojenská cvičení navíc ukázala, že SHD Type 83 je velice odolné a spolehlivé, schopné působit v různých klimatických podmínkách.

                                                                          Type 83

                                                        (foto: livedoor / China int. / FU)

 

I přesto, že se SHD Type 83 ukázalo jako zdařilé, jeho výroba nebyla nijak rozsáhlá. Skončila po výrobě pouhých 78 ks, což je především ve srovnání s celkovou mohutností čínské armády velice málo. Je otázkou, co za tímto rozhodnutím stálo. V neprospěch SHD Type 83 zasáhly politické změny v tehdejší Číně, změny vojenské koncepce atd. Svou roli jistě sehrál i fakt, že SHD Type 83 bylo již do značné míry překonané a především západní dělostřelecká technika byla již někde jinde, což ukázaly i tehdejší zkušenosti z války v Perském zálivu.

Patrně i vzhledem k těmto zkušenostem a setkání se západní technikou, ale i vzhledem k seznámení s pracemi kanadského dělostřeleckého experta G. Bulla se proto Čína rozhodla opustit ráži 152 mm a jít cestou ráže 155 mm. Čínská cesta je tak zjevně zcela jiná než výše zmíněná cesta Ruska, které u ráže 152 mm i nadále setrvalo. Svou roli hrála patrně celkově nižší úroveň čínského zbrojního průmyslu, ale i celková snaha o „pozápadnění“ Číny.

Tento rys se pak pochopitelně projevil i v oblasti samohybných děl. Čína tak vyvinula své samohybné dělo ráže 155 mm – velice zdařilé PLZ-45, které dosáhlo celé řady exportních úspěchů. Pro potřeby domácí armády pak bylo vyvinuto zdokonalené samohybné dělo PLZ-05, které je vyráběno v značných počtech a jehož výroba patrně potrvá ještě hodně dlouho. Vše navíc naznačuje, že Čína se i nadále bude orientovat na ráži 155 mm. Výše popsané dělo Type 83 se svou ráží 152 mm tak zůstalo do značné míry osamělé.

Přesto i v oblasti 152 mm samohybných děl má Čína i nadále svůj význam. Pokud by se potvrdil návrat ráže 152 mm, lze očekávat, že Čína by se snažila tohoto jevu využít. Je vysoce nepravděpodobné, že by se k této ráži vrátila samotná čínská armáda. Jinou otázkou je ale možný export. Pro Číňany by přitom nebyl problém adaptovat pro ráži 152 mm svá samohybná PLZ-05 či kolová SH-1, vyloučit nelze ani vývoj zcela nového typu. Čínské zbrojní firmy přitom opakovaně prokázaly svou schopnost zaujmout zákazníky, dnes se navíc mohou opřít nejen o levnější produkci, ale i rostoucí politický vliv Číny. Čína tak i v oblasti samohybných děl 152 mm zůstává i nadále důležitým hráčem.

 

Jugoslávie / Srbsko

Velice podobný je také případ dnešního Srbska, následovnického státu někdejší Jugoslávie.

Často se zapomíná, že kořeny zrodu dnešního dnes velmi obchodně úspěšného SHD NORA-B52 lze hledat již v osmdesátých letech minulého století, v tehdy vyvinutém taženém děle NORA-A ráže 152 mm. To představovalo pokus zmodernizovat ruské dělo D-20 novou, delší hlavní o délce 39 ráží.

I v Srbsku vývoj postupně směřoval k přechodu na ráži 155 mm, a to v podobě jak dalšího vývoje děla NORA –A, tak i  k postupně zdokonalovaného SHD NORA B-52. Na ráži 155 mm navíc přechází i sama srbská armáda. Přesto i Srbsko může být významným hráčem v oblasti samohybných děl 152 mm. Srbsko, resp. firma Yugoimport opakovaně prokázala až neuvěřitelnou obratnost, obchodní zdatnost a především ochotu maximálně se přizpůsobit trhu a potenciálním zákazníkům. Pokud by došlo k zvýšení zájmu o ráži 152 mm, je jisté, že by na tento trend také Srbsko velice rychle zareagovalo. Ve prospěch Srbska hrají jeho velice dobré vztahy s Ruskem, ale i fakt, že Srbsko stále udržuje potřebné technologie a know-how pro vývoj a výrobu 152 mm děl (zde lze připomenout již výše zmíněné neoficiální zprávy, podle kterých se na vývoji nové výkonné 152 mm munice pro ruské SHD 2S35 Koalicija-SV údajně významně podíleli srbští konstruktéři. Ti pro změnu zase měli vycházet ze zkušeností specialistů z Jihoafrické republiky. Jde sice o zatím neověřené zprávy; nicméně mají svou logiku). Pro Srbsko by pak zřejmě nebylo větším problémem adaptovat pro ráži 152 mm svá zdařilá děla NORA B-52. Také se Srbskem je proto třeba počítat coby s významným hráčem na současném trhu se samohybnými děly ráže 152 mm.

 

Severní Korea                                          

Také Severní Korea coby někdejší spojenec Sovětského svazu, resp. Ruska a Číny přišla se svou vlastní konstrukcí samohybného děla 152 mm Tokchon. Severokorejské SHD 152 mm je ale do jisté míry spíše kuriozitou. Jde vlastně o bezlicenčně vyráběná děla D-20, která byla osazena bez nějakých větších úprav (dělům zůstal i původní štít, který tak nahrazuje pancéřovou ochranu) na podvozek pásových tahačů, odvozených od starého sovětského typu ATS-59. Severokorejské SHD 152 mm tak představuje spíše provizorní konstrukci, která je z dnešního pohledu zcela zastaralá a těžko může být nějakým přínosem. Přesto export těchto zastaralých, ale konstrukčně jednoduchých a patrně i levných děl do Jemenu naznačuje, že by bylo chybné tato SHD nějak podceňovat.

                       

Česká republika/ bývalé Československo

Na závěr je nutno se zmínit o vývoji v České republice, resp. Českoslovenku.

Také bývalé Československo coby jeden z významných spojenců Sovětského svazu se orientovalo na ráži 152 mm. V této ráži vyvinulo samohybné dělo vz. 77 DANA, které se stalo pýchou tehdejšího československého zbrojního průmyslu. Vzhledem k tomu, že toto SHD je notoricky známé, autor považuje za zbytečné jej nějak více popisovat. Lze proto jen připomenout, že původní SHD DANA se stalo základem celé rodiny samohybných děl a jeho vývoj tak pokračuje až dodnes. Jeho výsledkem se stala současná děla ZUZANA a ZUZANA 2, využívající děla západní ráže 155 mm. Vedle těchto SHD ale vznikly i další modifikace SHD DANA v původní ráži 152 mm.

Dnes se někdy poněkud zapomíná, že první výraznou modernizací samohybného děla DANA se stal projekt samohybného děla ONDAVA. To bylo zkonstruováno v druhé polovině osmdesátých let minulého století. Jeho cílem bylo odstranění některých nedostatků původního SHD vz.77, zejména pak relativně nízkého dostřelu, který se již tehdy jevil jako nedostatečný.

Výsledné SHD ONDAVA bylo velice zajímavé. V mnohém šlo stále o původní SHD DANA, od kterého si převzalo podvozkovou část, prakticky zcela byla zachována i otočná věž. Nejvýznamnější změnou bylo použití mnohem výkonnějšího děla, jehož hlaveň měřila 47 ráží. Nedosahovala tedy dnes módní délky 52 ráží, ale na druhou stranu byla výrazněji delší než hlaveň SHD vz.77 DANA (37 ráží). Adekvátně tomu došlo i k prodloužení dostřelu.

                                                                    ShKH Ondava

                                                       (foto: J. Kotulič / CC BY-SA 3.0)

 

Projekt SHD ONDAVA se nakonec nerealizoval. Negativně do něj zasáhly především politické změny, především konec studené války a v neposlední řadě také rozpad bývalého Československa. Ani samostatné Slovensko tento projekt dál nerozvíjelo, protože se rozhodlo jít cestou vývoje samohybných děl ZUZANA perspektivnější západní ráže 155 mm.

Další, zajímavou modifikací samohybného děla vz. 77 DANA se stalo samohybné dělo vz.77/99 MODAN. Jeho vývoj byl do jisté míry reakcí výrobce na neúspěch při snaze o prodej SHD ZUZANA.

Samohybné dělo vz.77/99 MODAN je ovšem pouhou modifikaci stávajících SHD DANA. Nejvýznamnější změnou oproti původnímu SHD vz. 77 DANA bylo především použití zcela nového systému řízení palby. Významným pozitivem také bylo snížení počtů členů posádky z pěti osob na čtyři osoby. Slabinou SHD vz.77/99 bylo ale to, že změny se nijak nedotkly ani dělové zbraně, ale především ani munice. Její výkony a především dostřel tak zůstávaly stále na úrovni původního vzoru. Změny se nijak nedotkly ani podvozku, který se sice vyznačuje velice dobrými parametry, ale od doby svého vzniku přeci jenom zastaral. Celkově vzato SHD vz.77/99 MODAN přinášelo oproti původním SHD vz.77 DANA jen velmi malou přidanou hodnotu a především zde je třeba hledat příčinu jeho obchodního neúspěchu.

Jako mnohem lepší lze hodnotit modernizaci DANA M-1, která byla představená nedávno českým zbrojním průmyslem, resp. společností Excalibur Group.

SHD DANA M-1 lze hodnotit jako velice vydařené. V jeho případě se modernizace týkala především vnitřního vybavení. Jako velké pozitivum lze vnímat vybavení SHD novým systémem řízení palby, který je srovnatelný se zahraničními typy a umožňuje SHD DANA M-1 začlenění do systému velení C4I. Jde tedy o krok podobný jako u SHD vz. 77/99 MODAN.

Oproti slovenské modernizaci v případě SHD DANA- M1 CZ došlo i k přepracování podvozkové části. Zásadně byla přestavěna přední část SHD, přepracován byl prostor řidiče, byla instalována nová neprůstřelná skla zlepšující výhled atd. Tento krok lze hodnotit jako mimořádně zdařilý; dané provedení je podle některých publicistů vhodnější než řešení, použité u pozdějšího SHD ZUZANA. Významným krokem bylo i použití modernizovaného motoru, nové spojky atd. Tím byla ještě více umocněna pohyblivost, která je přitom jedním z nejvíce oceňovaných schopností původního SH vz.77 DANA.

Snad nejvýznamnějším krokem v rámci této modernizace bylo použití nového náboje DN1 CZ, vyvinutého českými firmami. Tento náboj dosahuje dostřelu 25,7 km, což je hodnota nižší než u moderní západní munice 155 mm, přesto to oproti původní munici představuje velmi významný posun.

Dostřel pouze 25,7 km se může zdát na první pohled nízký. Zde je ale nutno připomenout genezi a okolnosti vývoje tohoto náboje. Při vývoji byli čeští konstruktéři velmi limitováni technickými parametry původního 152 mm děla. Jejich výchozí situace tak byla mnohem horší než u ruských konstruktérů, kteří se mohli opřít o vyšší výkony nového děla 2A88. Nemohli jít tedy cestou pouhého mechanického zvyšování výkonů.

Svou roli hrály ovšem i faktory politické a ekonomické. Je nutno podotknout, že tento vývoj realizovaly a financovaly pouze výrobní, privátní firmy – a to prakticky bez jakéhokoliv zapojení státu!  Dlouhou dobu také nebylo jasné, zda o tento náboj vůbec česká armáda stojí, případně v jakém množství. Právě neujasněnost koncepce rozvoje AČR byla asi největší komplikací. Svou roli hrál jistě i fakt, že na tento vývoj byly uvolněny jen relativně nevelké prostředky. Sám vývoj nové munice je přitom vždy technicky velice obtížnou záležitostí; je mnohem náročnější, než se může zdát. Za těchto okolností naopak lze hodnotit práci českých konstruktérů velmi vysoko.

Jak ukazují zkušenosti z Ruska a Srbska, je možné vyvinout moderní 152 mm munici, která by dosahovala potřebných výkonůí. Nutno říci, že tento vývoj v Rusku byl výsledkem dlouhodobého, komplikovaného procesu, ale i pečlivé a manažersky složité koordinace státních orgánů a zbrojního průmyslu.

Následující tabulka přináší přehled výše popsaných typů SHD a jejich vybrané parametry.

 

Označení typu Země původu Hmotnost v tunách Délka hlavně v rážích Dostřel klas. munice / ERFB / BB v km Počet ks vezené munice Počet členů osádky
2S3 SSSR 27,5 27 18,5 / 24 40 6
2S5 SSSR 28,2 53,8 28,4 / 33,4 30 5
2S19 SSSR 42,5 47 24,7 / 28,9 50 5
2S35 Rusko 55 52 40 / 50 / 70 50 - 70 3
Type 83 Čína 30 27 17,2 / 24 30 5
DANA ČSSR 28,5 37 18,7 / 22 60 5
ONDAVA ČSSR 28,5 47   -  / 32 40 4

 

 

Závěr

Z výše uvedeného vyplývá, že samohybná děla ráže 152 mm mají i nadále svoji perspektivu. Je to dáno celou řadou faktorů; od faktu, že dosud je v různých státech provozováno velké množství samohybných děl 152 mm starších vzorů, přes obrovské zásoby 152 mm munice a nižší ochotu investovat obrovské částky to přezbrojení až po faktory geopolitické.

Význam ráže 152 mm zásadně umocnilo rozhodnutí Ruska i nadále se orientovat na ráži 152 mm. Nejde přitom jen o samohybné dělo 2S35 Koalicija-SV. Lze předpokládat, že v této ráži ruští konstruktéři vyvinou i další děla – a to jak samohybná, tak i tažená. Od SHD 2S35 Koalicija-SV bude odvozena kolová varianta, již dnes se tak hovoří o vývoji lehkého pásového děla 152 mm atd. Rozhodnutí o volbě ráže 152 mm pro nové ruské SHD je tak ještě významnější, než se může na první pohled zdát.

Nejde ale zdaleka jen o samotné Rusko. Význam ruského rozhodnutí o orientaci na ráži 152 mm je dále umocněn geopolitickými změnami posledních let a politikou Ruska, které se opět stává významným hráčem na světové politické scéně. Obdobně jako za studené války Sovětský svaz, i dnešní Rusko si vytváří síť spojenců. Mnohé z těchto států, např. Angola, Vietnam, Venezuela atd. kladou vysoký důraz na ozbrojené síly, jsou tedy ochotny vydávat významné částky na zbrojení. Vzhledem k tomu, že většina z těchto států disponuje převážně staršími typy samohybných děl ještě z dob studené války, je pravděpodobné, že budou mít zájem o nová samohybná děla – a to právě v ráži 152 mm.

Ráže 152 mm tak má i nadále svou perspektivu – a je otázkou, zda by nestálo za to tohoto fenoménu využít.

 

 

                                                                                                  Autor článku: David Khol

 

 

 

 

Další podobné články autora: Superlehké dělo

                                                 Nové lehké pásové samohybné dělo

                                                 Největší samohybné dělo budoucnosti

 

Diskusní téma: Samohybná děla ráže 152 mm

Datum: 22.11.2017

Vložil: Mirra

Titulek: nevím

kde jste vzali dělo "NORA", to je neznámé, ale NONA to už je něco jiného....

Datum: 24.11.2017

Vložil: Militarybox

Titulek: Re: nevím

Existenci děla NORA si můžete velmi snadno ověřit pomocí vyhledavače google. NONA, to je opravdu něco jiného.

Datum: 19.11.2017

Vložil: tryskac

Titulek: modan vs danam1cz

Je samozrejme, ze verzia dana m1cz je "lepsia" ked je o 17 rokov mladsia. modan 1999 (vid nazov), dana m1cz...2015?2016?2017?

Datum: 20.11.2017

Vložil: Autor

Titulek: Re: modan vs danam1cz

Zde jde ale i rozsah, celkové pojetí modernizace. DANA M1CZ je v tomto směru ambicióznější a tedy i výsledek je lepší

Datum: 20.11.2017

Vložil: Fero

Titulek: Re: Re: modan vs danam1cz

Modan vo svojej dobe riešil zákaldný problém. M1 keďže je o pomaly 20 novšia už z princípu musí riešiť toho viacej.
Inak, to že jé krásna dizajnová kabína je síce krásne, ale podstatné je, čo dokáže zbraňová časť.

Záznamy: 1 - 5 ze 5

Vyhledávání

 

 

 

 

 

 

 

 

B O N U S