internetový armádní magazín

Sovětské a ruské balistické rakety krátkého doletu

10.10.2013 10:45

Mezi významné zbraně palebné podpory pozemních vojsk patří balistické rakety krátkého doletu (SRBM, Short-Range Ballistic Missiles), jež představovaly a stále představují významnou součást výzbroje sovětské, resp. ruské armády. Tyto zbraně se ze Sovětského svazu rozsáhle vyvážely a byly bojově nasazeny v řadě ozbrojených konfliktů.

 

Neřízené rakety s žabím kódem

Lze říci, že taktické rakety (označované také jako dělostřelecké) fakticky navázaly na úspěchy sovětských raketometů ve druhé světové válce. Klíčovou roli u jejich vzniku však hrála snaha vybavit pozemní vojska prostředky pro dopravu jaderných hlavic, jež budou použitelné přímo proti nepřátelským cílům na bojišti. Koncepčně tyto rakety vyšly z raket pro raketomety; měly tedy zcela jednoduchou a konvenční konstrukci, motory na tuhé palivo a byly neřízené. Oproti munici pro salvové raketomety ale měly mnohonásobně větší rozměry, aby mohly dopravovat těžké a rozměrné atomové hlavice.

                                2K4 Filin (FU)                                    systémy Filin na přehlídce v Moskvě (FU)  

 

Prvním z těchto systémů v sovětské armádě byl 2K4 Filin, zavedený do výzbroje v roce 1957. Jeho raketa 3R2 měla dostřel necelých 25 km a odpalovala se z rampy na upraveném pásovém podvozku samohybné houfnice ISU-152K. Druhým komplexem byl 2K1 Mars s raketou 3R1, jež měla max. dosah 18 km a jejíž odpalovací zařízení bylo založené na podvozku plovoucího tanku PT-76. Tyto zbraně obdržely v kódu NATO označení FROG-1 a FROG-2, což ovšem neznamenalo „žába“, nýbrž zkratku termínu "Free Rocket Over Ground". Oba tyto systémy však byly vyrobeny jen v malém počtu a ve výzbroji dlouho nevydržely. Na jejich místo nastoupil povedenější typ 2K6 Luna, zavedený do služby v roce 1960. Existovaly pro něj dvě rakety s označením 3R9 a 3R10, z nichž první měla konvenční hlavici a dostřel 32 km, zatímco druhá nesla jadernou nálož a měla dolet 35 km. Odpalovací rampa byla opět umístěna na podvozku plovoucího tanku PT-76. Zmíněné dvě rakety dostaly kódové názvy FROG-3 a FROG-5. Jako chybějící FROG-4 byla označena jedna sériově nevyráběná verze a následný kód FROG-6 náležel verzi pro výcvik.

                                                                      2K1 Mars

                                                              (foto: US DoD / PD)

 

                            2K6 Luna                                                              2K6 Luna

                (foto: One half3544 / PD)                                       (foto: Leonidl / CC BY-SA)

 

                               9K52 Luna-M                                                        9K52 Luna-M

                       (foto: Leonidl / CC BY-SA)                                    (foto: Leonidl / CC BY-SA)

 

Nejznámější a nejrozšířenější byl systém 9K52 Luna-M, jenž vstoupil do výzbroje v roce 1969 a je známý pod kódem FROG-7. Odpalovací zařízení na podvozku osmikolového automobilu ZIL-135 vypouštělo různé verze střely 9M21 s konvenční, jadernou či chemickou náloží a max. dostřelem 70 km. Komplet Luna-M byl exportován do řady států a dnes jej stále najdeme nejen v rezervních skladech armády Ruské federace, ale i v aktivní službě v několika zemích, jako je Ukrajina, Severní Korea, Sýrie nebo Kuba. Vzhledem k nízké přesnosti už ale nemůže být na dnešním bojišti příliš účinnou zbraní.

 

Slavný i nechvalně známý Scud

Zřejmě nejznámější sovětské balistické rakety představuje rodina systémů, které se proslavily pod západním kódovým názvem Scud. Občas se o nich hovoří jako o pokračování německých zbraní V2, což je ovšem značně zkreslující, protože sovětské střely byly technologicky daleko pokročilejší a využívaly zcela jiná konstrukční řešení, přestože vzdálená koncepční podobnost existuje. Každopádně jejich vývoj se rozběhnul počátkem 50. let s cílem vyvinout střelu, která poskytne pozemním vojskům možnost udeřit na operačně-taktickou vzdálenost, resp. více než 100 km. Výsledkem byl systém R-11 Zemlja, který obdržel kódové označení SS-1B Scud-A a využíval podvozek tanku IS-2. Standardní dosah s jadernou hlavicí činil 170 km, ale raketa se dala osadit i hlavicí s konvenční náplní; poté se dosah zvedal na 270 km.

                                            9K72                                                     systém 9K72 v palebné pozici

                             (foto: One half3544 / PD)                                       (foto: David Holt / CC BY-SA)

 

Nejrozšířenější se však stal následující model, a to systém R-17 Elbrus (9K72), který se vyvážel pod názvem R-300 a v západním kódu nesl jméno SS-1C Scud-B. Do služby byl zaveden roku 1964, jeho odpalovací zařízení využívalo osmikolový podvozek vozu MAZ-543 a max. dostřel rakety činil přibližně 300 km. Opět bylo k dispozici několik druhů hlavic. Rakety měly motory na kapalné palivo a naváděly se pomocí inerciálního systému. Byla vyzkoušena i verze R-17M (SS-1D Scud-C) s dostřelem zvýšeným na 550 km a velice zajímavá varianta R-17VTO Aerofon (SS-1E Scud-D), jež měla koncové televizní navádění. Do výzbroje se však nedostaly. Od R-11 byla odvozena i námořní varianta R-11FM pro ponorky. Jednoznačně ale dominoval typ R-17/R-300, jenž byl zhotoven ve více než 7000 kusech jen v samotném Sovětském svazu, ale někteří zákazníci potom začali tyto rakety licenčně vyrábět a vylepšovat. Nejznámější jsou severokorejské kopie označované jako Hwasong; nejvýkonnější verze má dosah možná až 700 km. Z dalších zahraničních úprav lze uvést íránské střely Šaháb-1/2 a irácké zbraně Al-Husajn a Al-Abbas. Střely Scud či jejich deriváty jsou stále ve výzbroji více než deseti zemí. Scud je i jednou z mála balistických raket nasazených v opravdovém boji. Snad každý si ještě vzpomene na použití Irákem během války v Zálivu v roce 1991, ale vedle toho byly tyto zbraně nasazeny mj. v občanské válce v Jemenu a nedávno v Libyi. Nejrozsáhlejší (zároveň však nejméně známé) bylo ovšem použití ve válce v Afghánistánu v 80. letech a na počátku 90. let. Armáda SSSR a armáda tehdejší prosovětské afghánské vlády odpálily celkem přes dva tisíce raket Scud.

 

Nová generace: Točka, Oka, Temp

Neřízené rakety FROG fungovaly coby prostředek palebné podpory na úrovni divize, zatímco střely Scud byly zařazeny na úrovni armády. Obě tyto „rodiny“ kompletů ale neúprosně stárly a bylo rozhodnuto o jejich nahrazení modernějšími zbraněmi. V roce 1975 tedy přišla náhrada taktických raket FROG v podobě systému 9K79 Točka, jenž nabídl dosah 70 km. Střela 9M79 s různými druhy náloží (od klasických tříštivo-trhavých přes kontejnerové se submunicí až po chemické nebo jaderné) a motorem na pevné palivo je odpalována ze zařízení na šestikolovém terénním podvozku typu BAZ-5921 a má inerciální navádění.

                                9K79 Točka                                          start rakety systému 9K79 Točka

                      (foto: One half3544 / PD)                                     (foto: ArsenG / CC BY-SA)

 

                                                    systémy Točka-U ukrajinské armády

                                                            (foto: Michael / CC BY)

 

Na konci 80. let byla do výbavy zavedena úprava Točka-U s koncovým naváděním a doletem zvětšeným na 120 km. Točky se pořád nacházejí ve výzbroji několika zemí, bojově byly nasazeny především v Čečensku. Kód NATO pro tento komplex zní SS-21 Scarab. Jako nástupce operačně-taktických střel Scud byl vyvinut raketový systém 9K714 Oka, který vstoupil do služby roku 1989. Nezapřel koncepční příbuznost s typem Točka, avšak jeho raketa 9M714 disponovala dosahem až 480 km. Pro její odpalování sloužil osmikolový podvozek BAZ-6944 a v kódu NATO dostal komplet označení SS-23 Scarab.

                                                                  9K714 Oka

                                                      (foto: Leonidl / CC BY-SA)

 

                                                                9K76 Temp-S

                                                      (foto: Leonidl / CC BY-SA)

 

Do služby však byla zavedena ještě jedna nová raketa. Byl to vlastně nejsilnější raketový systém sovětských pozemních sil, výkonnější střely už byly zařazeny pod strategická raketová vojska (RVSN). Jednalo se o systém Temp, jehož základní verze 9K71 byla vyvíjena už od přelomu 50. a 60. let. Původní podoba ale nesplnila očekávání, a tak do služby vstoupila až varianta 9K76 Temp-S, a to v roce 1965. Střela 9M76 vzlétala z podvozku MAZ-543, měla max. dostřel téměř 900 km a opět mohla nést konvenční, chemické i nukleární náplně. V kódu NATO se systém označoval jako SS-12 Scaleboard. V současnosti však najdeme rakety Oka a Temp-S už jen v muzeích, protože byly vyřazeny v rámci Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu (zkráceně INF), jež byla podepsána v roce 1987. Pro zajímavost lze dodat, že systému Oka s dosahem 480 km se smlouva technicky vzato dotknout neměla, jelikož se měla vztahovat na zbraně s dosahem od 500 do 5500 km, avšak Američané se raket Oka velice báli, na jejich zničení trvali a Michail Gorbačov nakonec ustoupil. Moderní náhradou systému Oka se stal komplex 9K720 Iskander (SS-26 Stone).

                                                                9K720 Iskander-M

                                                       (foto: A. Toritsyn / CC BY-SA)

 

Verze systému Iskander-M určená pro ruské ozbrojené síly využívá jednostupňovou raketu 9M723K1 na tuhé pohonné hmoty, přičemž střelecké vozidlo veze dvě rakety. Raketa má délku 7,3 m, průměr 0,92 m a hmotnost asi 3800 kg a je opatřena vysoce explozivní průbojnou nebo kontejnerovou bojovou hlavicí. Navedení na cíl zabezpečuje inerciální naváděcí soustava, která je pro konečnou fázi navedení doplněna ještě o soustavu infračervenou. Iskander využívá podvozku osmikolového vozidla BAZ6909, který zajišťuje vysokou mobilitu a dostatečnou průchodnost terénem. 
Zvláštností rakety 9M723K1 systému Iskander je skutečnost, že ke svému určenému cíli neletí po klasické balistické dráze, ale po těžko definovatelné trajektorii, která je charakteristická náhlými rychlými odskoky v konečné fázi letu při kterých raketa vypouští klamné cíle. V konstrukci rakety jsou využity prvky technologie stealth pro ztížení možnosti sledování radary protivníka. Navíc maximální výška letové trajektorie nepřesahuje 50 km, což velmi ztěžuje detekci rakety a výrazně snižuje pravděpodobnost jejího zničení.

 

Parametry vybraných sovětských balistických raket krátkého doletu

Úroveň zařazení

Divize

Divize

Divize

Armáda

Armáda

Armáda

Front

Armádní název

2K6 Luna

9K52 Luna-M

9K79 Točka

R-11 Zemlja

R-17 Elbrus

9K714 Oka

9K76 Temp-S

Průmyslový index rakety

3R10

9M21

9M79

8K11

9K72

9M714

9M76

Kódový název NATO

FROG-5

FROG-7

SS-21 Scarab

SS-1B Scud-A

SS-1C Scud-B

SS-23 Spider

SS-12 Scaleboard

Celková délka (m)

10,6

9,4

6,4

10,7

11,16

7,5

12,4

Průměr těla (m)

0,54

0,55

0,65

0,88

0,88

0,92

0,94

Startovní hmotnost (kg)

2280

2300

2000

4460

6370

4690

9254

Hmotnost hlavice (kg)

503

457

500

950

985

450

526

Max. dostřel (km)

35

70

70

170

300

480

890

Kruhová odchylka (m)

1000

500-700

50-100

3000

400-600

50-150

3000

 

 

Balistické rakety v Československu

Většina výše popsaných zbraňových systémů se nalézala i na území Československa. Od roku 1962 zaváděla ČSLA do výzbroje taktické komplexy 2K6 Luna, jež ale byly už od roku 1966 nahrazovány modernějším typem 9K52 Luna-M. Počínaje rokem 1984 pak tyto útvary začaly odebírat nové rakety 9K79 Točka. V osmdesátých letech tak u nás fungovalo celkem jedenáct samostatných raketometných oddílů vybavených taktickými raketami Luna-M či Točka. Byly dislokovány v posádkách Terezín, Holýšov, Jemčina, Jistebnice, Mladá, Přáslavice, Vimperk, Vajnory, Vysočany, Stružná a Brezno. Operačně-taktické rakety byly zařazovány do služby u ČSLA od roku 1961; nejprve to byly R-11 Zemlja a posléze výkonnější R-17 Elbrus. Vznikly celkem tři těžké dělostřelecké brigády (dvě armádní a jedna frontová), které byly dislokovány v Hranicích na Moravě, Rokycanech a Staré Boleslavi (později v Jincích). ČSLA získala také operačně-taktické střely Oka, ale teprve v roce 1985 a ve velmi omezeném rozsahu; šlo pouze o jediný oddíl v Jincích. Různé raketové komplety zůstaly ve výzbroji československé armády i po roce 1989 a po rozdělení federace přešly do výzbroje obou nástupnických států, jež je ale postupně vyřazovaly. Za jejich definitivní konec na našem území můžeme pokládat rok 2000, kdy Armáda České republiky v rámci reorganizace vyřadila poslední střely Točka, zatímco na Slovensku byly poslány do výslužby a zlikvidovány poslední systémy Oka.

Vedle raket, které patřily přímo ČSLA, se ale na československém území nacházely též balistické rakety Střední skupiny sovětských vojsk, především systémy Zemlja, Točka a Temp-S. Kromě toho se u nás nalézaly i sovětské systémy středního dosahu, obávané SS-20 Saber alias RSD-10 Pioněr, ty však tvořily součást sovětských strategických vojsk, nikoliv pozemní armády.

 

 

                                                                                         Autor článku:  Lukáš Visingr

                                                                           Pro Militarybox upravil:  ing. Zbyněk Novotný

 

 

 

Poslední revize článku: 10.10.2013

 

 

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva !!!

Pro přiložené fotografie platí uvedená separátní pravidla užití !!!

Vyhledávání

Array

 

 

 

 

 

B O N U S