internetový armádní magazín

Stříbrní ptáci nad Koreou: MiG-15 vs. F-86 Sabre

30.04.2013 11:10

V roce 2013 jsme si připomínali již šedesát let od konce korejské války. Byla to první válka, v níž proti sobě bojovala proudová letadla. Symbolem vzdušných soubojů nad Koreou se staly střety stíhaček MiG-15 a F-86 Sabre.

Jen málo dvojic bojových letadel historie je porovnáváno tak vytrvale jako dva stroje, jež se střetávaly na korejském nebi. A jen málo konfliktů nabízí tak rozporná čísla o sestřelech nepřátelských a ztrátách vlastních letounů od obou stran. Nesporným faktem ale je, že letecké souboje v rámci korejské války byly velice intenzivní a že se v nich střetly dva tehdy skutečně skvělé tryskové letouny, jež představovaly nejlepší produkty obou supervelmocí. Také proto jsou střety F-86 a MiG-15 symbolickým začátkem studené války ve vzduchu.

F-86A Sabre - Články MilitaryboxuMiG-15 - Články Militaryboxu

                             F-86A Sabre                                                               MiG-15

                         (foto: USAF / PD)                                              (foto: Rusoargentino / PD)

 

MiG s britským motorem

Jako první se na korejském nebi objevil sovětský typ Mikojan-Gurjevič MiG-15, pro který byl v kódu NATO užíván název Fagot. Pokud reaktivní letouny první generace (jako MiG-9 nebo Jak-15) svou aerodynamikou ještě vycházely z vrtulových strojů, tak MiG-15 již představoval skutečně nový konstrukční přístup. Stále se však vedou spory o tom, jak moc bylo jeho šípové křídlo inspirováno německým projektem Focke-Wulf Ta 183 z konce války. Jisté je, že vznikl letoun s typickým „rourovým“ vzhledem, který si pak stíhačky MiG v zásadě zachovaly až do typu MiG-21. Problém však nastal s pohonnou jednotkou, protože Sovětský svaz tehdy nedisponoval proudovým motorem s potřebným tahem. Sověti se tedy zkusili obrátit na Brity, své válečné spojence a byli vyslyšeni, neboť Velká Británie jim prodala licenci na produkci moderního proudového motoru Rolls-Royce Nene, jenž byl pak v SSSR vyráběn jako Klimov RD-45. Poháněl základní verzi letounu MiG-15, jejíž prototyp byl zalétán 30. prosince 1947 a která byla zkonstruována především jako přepadový stíhač proti těžkým bombardérům. Tomu odpovídala i výzbroj, kterou tvořily dva kanóny NS-23 ráže 23 mm (později nahrazené typem NR-23) a jeden 37mm kanón N-37. Kanóny byly montovány ve spodní části přídě a k dispozici bylo 160 nábojů ráže 23 mm a 40 nábojů ráže 37 mm. V roce 1949 byl letoun zařazen do výzbroje sovětského letectva a již v následujícím roce se zapojil do ostrých bojů ve službách čínského letectva. Poprvé to ovšem nebylo nad Koreou, nýbrž nad Tchajwanským průlivem, nad kterým občas docházelo k bojům čínských komunistů a nacionalistů. V létě 1950 ale bylo rozhodnuto vyslat nové stíhačky také do Koreje, aby změnily situaci ve vzduchu. Severokorejské letectvo mělo jen staré vrtulové stíhačky a jeho piloti byli naprosto nezkušení, naopak Američané, kteří tvořili podstatnou část sil OSN disponovali i proudovými stroji F-80 Shooting Star a podstatně kvalitnějším personálem. Josif Stalin tedy rozhodl, že se „patnáctka“ zapojí do vzdušných bojů nad Koreou.

 

Akce a rychlá reakce

V rychlosti a přísném utajení byl vytvořen tzv. 64. IAK (istrebitělnyj aviacionnyj korpus, tedy stíhací letecký sbor), který se záhy začal rozmisťovat na letiště v Mandžusku, nedaleko hranic Číny se Severní Koreou. Američané o samotné existenci nové stíhačky věděli, ve vysílačkách dokonce občas zaslechli ruštinu, ale měli za to, že slyší jen sovětské poradce. Ostatně sovětští piloti měli v rámci utajení oficiálně nařízeno užívat v komunikaci čínštinu nebo korejštinu (!), ale v rodné řeči přinejmenším kleli, a tak se záhy prozradilo, o koho jde, i když Sovětský svaz vlastně až do svého rozpadu oficiálně popíral, že by své piloty v Koreji měl (a pokud ano, tak se oficiálně jednalo jen o „dobrovolníky“). Každopádně 1. listopadu 1950 se američtí piloti ve vzduchu poprvé setkali s letouny MiG-15. Jaký výsledek ale setkání mělo, na tom se prameny obou stran vůbec neshodují.

                                                          americké letouny F-80C

                                                              (foto: USAF / PD)

 

Ty americké tvrdí, že první kontakty byly beze ztrát, že na ostrou střelbu došlo až 6. listopadu a teprve 8. listopadu byl zapsán první sestřel, když americký stroj F-80C (pilot Russel Brown) sestřelil jeden MiG. Naopak podle ruských zdrojů již 1. listopadu došlo ke dvěma soubojům, ve kterých Sověti zničili jeden F-51D Mustang a jeden F-80C (dle amerických pramenů obě letadla sestřelila severokorejská protivzdušná obrana). Ale ať už má pravdu kdokoli, bylo jasné, že situace se dramaticky změnila a dny drtivé vzdušné převahy sil OSN jsou pryč.

                       letouny F-86A Sabre na palubě USS Cape Esperance na cestě do Koreje

                                                           (foto: USAF / PD)

 

Američané ihned reagovali tím, že do Koreje vyslali útvary s letadly Republic F-84 Thunderjet a North American F-86 Sabre. První z typů už byl za zenitem, takže podobně jako F-80 sloužil spíše pro útoky na pozemní cíle, zatímco Sabre představoval to nejlepší, čím U.S. Air Force disponovalo. V jeho případě je nesporné, že z německého výzkumu čerpal. Stroj měl v přídi šest 12,7mm kulometů Browning M2 s celkovou zásobou 1602 nábojů. První let proběhnul 1. října 1947 a sériové letouny (stejně jako MiGy) vstoupily do služby v roce 1949. Do Koreje dorazily v prosinci 1950 a okamžitě se zapojily do akce.

 

Měření sil obou typů

Ve srovnání s prvními stroji varianty F-86A měl MiG-15 o trochu vyšší rychlost, stoupavost a poměr tahu k tíze, byl též odolnější. Naopak na straně F-86 byla jemnější aerodynamika, vyšší stabilita a lepší ovladatelnost. Stroj měl též mírně lepší výhled z kabiny pilota a byl vybaven dálkoměrným zaměřovačem. Poněkud sporná byla zdánlivá převaha MiGu ve výzbroji; jeho kanóny byly ideální pro útoky na těžké neohrabané bombardéry, ale v soubojích stíhaček se projevovala jejich nižší kadence (především u kanónu ráže 37 mm) a poměrně malá zásoba munice. Celkově se dalo říct, že MiG-15 měl lepší výškové vlastnosti, avšak v horizontální rovině jej F-86 dovedl vymanévrovat. Největší rozdíl ale spočíval v úrovni pilotů; pouze část letců sovětského 64. IAK (zpravidla „esa“ se zkušeností z II. světové války) byla pro Američany rovnocennými soupeři. Velká většina čínských a severokorejských pilotů ve svých pilotních dovednostech výrazně zaostávala. Díky tomu dokázali letci OSN udržet vzdušnou převahu i navzdory početní přesile MiGů, které zpravidla vzlétaly ze základen v Číně. K soubojům často docházelo, když MiGy útočily na bombardéry, jimž F-86 poskytovaly ochranu. Spousta vzdušných střetů se odehrála ve slavné „aleji MiGů“, zóně nad řekou Jalu na čínsko-korejské hranici. Američané sice měli přísný zákaz tuto hranici překračovat, bylo ovšem veřejné tajemství, že někteří piloti ve snaze získat sestřely zalétali do Mandžuska na „lovy MiGů“. Samozřejmě pokračoval i technický vývoj a jako první se znovu „předvedli“ Sověti, když od léta 1951 začali používat zdokonalené stroje varianty MiG-15bis. Výkonnější motor Klimov VK-1 a další menší změny umožňovaly rovnocenný střet s F-86A i v menších výškách. První reakcí Američanů byly stroje verze F-86E, jež se vyznačovaly lepší ovladatelností, ovšem „vyrovnání skóre“ přinesla až verze F-86F. Ta měla výkonnější motor a zrekonstruované křídlo, které jí propůjčovalo vyšší rychlost i obratnost. V podstatě „pokusně“ byla nasazena i varianta F-86F-20, jež měla místo kulometů čtyři 20mm kanóny. Stroje MiG-15bis a F-86F představovaly špičku u obou stran až do konce války.

 

Rozpaky nad sestřely

Technické kvality obou letadel se díky novým verzím prakticky srovnaly, i když pochopitelně pořád platilo, že každý ze strojů měl určité silnější a slabší stránky. Ke konci války se zlepšily i kvality asijských letců, z nichž někteří už se mohli s Američany měřit, ačkoli celková úroveň pilotů OSN zůstávala vyšší než u sovětského 64. IAK a především u tzv. Spojené letecké armády (SLA), jak se oficiálně označovalo letectvo Severní Koreje a čínských „dobrovolníků“. To je i hlavní důvod pro vysvětlení (ne)poměru sestřelů, i když obě strany udávají dramaticky odlišná čísla. Známý je údaj amerických pilotů, že sestřelili 792 MiGů při ztrátě 78 F-86, což znamená poměr 10:1. Naproti tomu ruské zdroje říkají, že si piloti 64. IAK nárokují 647 letounů Sabre a dalších 211 si připsali piloti SLA; celkový počet ztracených MiGů měl činit něco přes pět stovek.

                           severokorejský letoun MiG-15 pohledem amerického pilota F-86 Sabre

                                                                 (foto: USAF / PD)

 

Rozdíly v údajích obou stran o sestřelech a ztrátách jsou samozřejmě odlišné takřka v každé válce, ale v případě té korejské se jedná o skutečně gigantický rozpor. Jako první se pochopitelně nabízí vysvětlení, že sovětská čísla budou v zájmu propagandy značně přehnaná. To zřejmě svou roli opravdu hraje, ale současné výzkumy také docházejí k závěru, že řada amerických ztrát, které byly oficiálně připsány protivzdušné obraně, ve skutečnosti spadala na konto MiGů. Navíc se zdá, že piloti OSN podcenili odolnost konstrukce MiG-15 a hlásili jako „sestřelené“ i letouny, které byly jen poškozeny. Současné studie proto usuzují, že onen poměr v sestřelech, přestože pořád vychází ve prospěch F-86, činil zhruba 2:1. Příčiny je však skutečně nutno hledat nikoli v kvalitách letounu F-86 Sabre, nýbrž jednoznačně v úrovni personálu, jelikož pouze menšina pilotů MiG-15 znamenala pro Američany rovnocenné soupeře. Zkušenosti z Koreje se posléze promítly do konstrukce dalších letadel, zejména MiG-17. Analýza bojů nad Koreou v každém případě dává jasnou odpověď na častou otázku, zda byl lepší sovětský MiG-15 nebo americký F-86: Lepší letoun byl především ten s lepším pilotem.

 

Poznej svého nepřítele

Není jistě překvapivé, že se obě strany snažily dozvědět co nejvíce o stíhačkách, s nimiž létali nepřátelští piloti. Američané tedy pod krycím označením Moolah začali nabízet politický azyl a odměnu 100 000 dolarů kterémukoli severokorejskému pilotovi, který dezertuje a „přiveze“ stíhačku MiG-15. Efekt se však nedostavil. Teprve dne 21. září 1953 (tedy dlouho po příměří) uletěl z KLDR poručík No Kum-Sok a přistál na jihokorejské základně Kimpo. Paradoxní ale bylo, že o programu Moolah nevěděl! (Přesto však azyl i peníze dostal.) Jeho MiG-15bis poté americké letectvo intenzivně testovalo na základně Wright-Patterson a za tím účelem byl stroj opatřen americkým nátěrem; poté dostal zpět severokorejské barvy a dnes je k vidění v muzeu USAF na zmíněné základně.

                                        MiG-15bis stojící na jihokorejské základně Kimpo

                                                             (foto: USAF / PD)

 

                             MiG-15bis přelétnutý por. No-Kum Sokem v barvách U.S. Air Force

                                                            (foto: US Gov. / PD)

 

                              .... a stejný letoun v Muzeu USAF na základně Wright-Patterson

                                                          (foto: US Gov. / PD)

 

Podstatně méně známý je však fakt, že Sověti získali stroje F-86 Sabre. První byl stroj F-86A podporučíka Billa Garretta, jenž byl sestřelen 6. října 1951. Pilot vyskočil a zachránil se, jeho letoun spadl do moře. Sověti jej s pomocí Číňanů našli, vyzvedli a převezli do Moskvy, kde prozkoumali řadu jeho součástí. V červenci 1952 se k němu přidal F-86E pilota Walkera Mahurina, kterého sestřelila severokorejská protivzdušná obrana. Má se za to, že některé z prvků F-86 byly v SSSR okopírovány a použity ve stíhačce MiG-17. Občas se vyskytuje informace, že Sověti jeden ukořistěný Sabre opravili a prováděli letové testy, ale toto tvrzení stále čeká na seriózní potvrzení z ruské strany.

 

 

TTD letounů MiG-15bis a F-86F Sabre

        MiG-15bis      F-86F Sabre
rozpětí křídel (m)          10,1          11,31
délka (m)          10,1          11,44
výška            3,7            4,51
prázdná hmotnost (kg)      3580       5045
max. hmotnost (kg)      6105       8235
motor     Klimov VK-1    GE J47-GE-27
tah motoru (kN)          26,5          26,3
max. rychlost (km/h)       1075       1100
bojový dolet (km)       1330       1500
počáteční stoupavost (m/min)          50          45
dostup (m)     15500     15100
výzbroj     1x30 + 2x23         6x12,7

 

 

                                                                             Autor článku: Lukáš Visingr

                                                               Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

 

 

 

 

Poslední revize článku: 8.4.2015

 

 

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text: L. Visingr

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití !!! 

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva !!! 

 

 

 

Vyhledávání

 

 

 

 

 

B O N U S