Suchoj P-1 - přepadový stíhač strategických bombardérů

Konstrukční kancelář Suchoj zahájila v roce 1954 práce na projektech dvou dvoumístných přepadových stíhačů určených jako součást pro připravovaný sovětský komplex protivzdušné obrany státu s názvem Uragan-1. Tyto letouny Suchoj označil jako P-1 a P-2, což mělo vyjadřovat jejich úlohu a počet motorů, tedy - Perechvatčik-1 a Perechvatčik-2. Vývoj letounů byl sovětskými orgány oficiálně schválen v lednu roku 1955.

Lehčí jednomotorový letoun P-1 měl  být podle projektu poháněn motorem Ljulka AL-9 s maximálním tahem přibližně 98 kN a jeho dvoumotorový příbuzný pak dvojicí motorů Klimov VK-11 s tahem po 110 kN, i když uvažováno bylo i o jiných motorech. Oba stroje byly klasickými středoplošníky s křídly tvaru delty, šípovými ocasními plochami a trupem tvaru "roury" s kruhovým, kuželem regulovaným sacím otvorem v přídi. Ten se však především pro dvoumotorový stroj ukázal jako absolutně nedostatečný, takže nakonec bylo zvoleno řešení s dvojicí postranních sacích hrdel regulovaných polokužely. Druhým důvodem k této změně byly také značné rozměry v úvahu přicházející trojice připravovaných radiolokátorů s názvy Uragan, Pantera a Almaz-7 (ten měl dvě oddělené antény), které již nebylo možno umístit do poměrně malého regulačního kuželu.

Výzbroj letounu P-1 měla být tvořena dvojicí PLŘS krátkého dosahu typu K-7 s naváděním po radarovém paprsku a sadou dvaatřiceti 70mm neřízených raket typu ARS-70 Lastočka nebo třiceti 85mm neřízených raket typu TRS-85 umístěných v kořenech obou polovin křídla. Letoun P-2 počítal s výzbrojí dvou 30mm kanónů NR-30 a dvou PLŘS K-7, které mohly být nahrazeny raketnicemi s dvaceti 85mm neřízenými raketami typu TRS-85 nebo šestnácti 70mm neřízenými raketami typu ARS-70 Lastočka.

Technologické makety letounů P-1 a P-2 spolu s projektovou dokumentací byly předloženy hodnotící komisi na konci roku 1955. Ta po zvážení návrhů dne 5. ledna 1956 doporučila k další realizaci pouze lehčí jednomotorový typ P-1.

Vývojové práce na letounu P-1 probíhaly asi do konce srpna 1956. Během nich došlo k několika drobnějším změnám původně zamýšlených řešení. Podstatnější změnou prošla sestava neřízené raketové výzbroje. Ta byla nově tvořena celkem padesáti 57mm neřízenými raketami ARS-57 umístěnými s šesti výsuvných raketnicích v trupu za krytem antény radiolokátoru.

                                                     prototyp letounu Suchoj P-1

                                                     (foto: OKB Suchoj / ? / FU)

Prototyp letounu P-1 byl dokončen v květnu roku 1957, a jak je v podobných případech zcela běžné postrádal některé systémy, včetně zbraní a radiolokátoru a byl dočasně vybaven i poněkud slabším produkčním motorem Ljulka AL-7F. O měsíc později, tedy v červnu 1957 pak byly oficiálně zahájeny jeho letové zkoušky v LII v Žukovském. Nainstalovaný slabší motor ale letounu při prováděných zkouškách neumožnil dosáhnout předpokládaných parametrů. To však pro další osud letounu nebylo ještě to nejhorší. Vývoj komplexu protivzdušné obrany státu Uragan-1 se příliš nedařil, a tak sovětské kompetentní orgány rozhodly o jeho ukončení. To mělo za následek zrušení i dalších navazujících programů, jako byl i protahující se vývoj motoru AL-9 a protiletadlové řízené střely K-7. 

Konstrukční kancelář Suchoj byla před rozhodnutím, zda po zrušení vývoje rozhodujících prvků letounu ukončit veškeré další práce na něm, nebo se pokusit již vykonané zúročit někde jinde. Byla zvolena druhá možnost a letoun P-1 byl s patřičnými úpravami nabídnut protivdušné obraně státu jako stíhač nízkoletících cílů. V této úloze počítal s použitím motoru VK-13, protiletadlovými řízenými střelami K-9 a ve velké výšce letícím spolupracujícím letounem - retranslátorem, který by pomáhal s naváděním na zjištěné nízkoletící cíle. Řešení s retranslátorem se však velení PVO nezamlouvalo, neprojevilo o něj žádný zájem a zaměřilo se na jiné vývojové programy. Jediný postavený prototyp stroje P-1 po splnění své úlohy tak skončil na šrotišti.

Letoun P-1 nebyl pro konstrukční kancelář Suchoj žádným úspěchem, ale s jeho pomocí se podařilo ověřit funčnost některých do té doby nepoužitých řešení, především v oblasti aerodynamiky a regulace přívodu vzduchu k motoru, nebo také automatizace některých procesů v systému navádění.     

 * plánovaný motor

** předpokládané parametry

                                                                                      Autor článku: ing. Zbyněk Novotný

Poslední revize článku: 13.12.2016