Švédský tank Strv 3 - slepá ulička ve vývoji?

Švédský tank Strv 103 - slepá ulička ve vývoji?

Koncem padesátých let se začaly šířit zprávy o tom, že ve švédské zbrojovce Bofors AB se pracuje na čemsi velmi neobvyklém. Začaly se objevovat různé hypotézy, ale ani ty nejdivočejší se zdaleka nepřiblížily dojmu, který v roce 1961 vyvolaly nepříliš kvalitní fotografie, pořízené na testovacím polygonu Boforsu. Nade vší pochybnost zachycovaly tank, který neměl věž!

Výhody a nevýhody

Strv 103 byl první (a dosud jediný) sériově vyráběný hlavní bojový tank, jehož kanón nebyl uložen pohyblivě v otočné věži. Bylo použito tzv. kasematové uspořádání, což znamená, že zbraň je pevně vsazena přímo do korby vozidla. Tato svérázná koncepce přinesla jak velké přednosti, tak značné nevýhody. Tank vynikal mimořádně nízkou siluetou (výška pouhých 190 cm), která znesnadňovala objevení nebo zasažení vozidla. Díky absenci těžce pancéřované věže byl také výrazně lehčí. Se svou hmotností pod 40 tun se řadil k nejlehčím západním tankům, což mu umožňovalo plavat, zatímco všechny ostatní typy se musejí brodit.

Základním problémem bezvěžového tanku je neschopnost mířené palby za jízdy. Náměr kanónu se u Strv 103 měnil prostřednictvím ovládacího systému podvozku, který se mohl podélně naklápět v rozsahu úhlů od –12 do +10 stupňů. Změna odměru byla prováděna natočením celého tanku do požadovaného směru; uvádí se, že otočení o 90° trvalo dvě až tři sekundy, což se v 60. letech považovalo za dostačující (rotační mechanismy věží tehdejších tanků nebyly o mnoho rychlejší).

Kromě celkového revolučního uspořádání se Strv 103 (někdy také nazývaný „S“ tank) vyznačoval celou řadou dalších prvenství a unikátních konstrukčních řešení. Především se jednalo o první tank s plně automatickým nabíjením kanónu, což umožnilo redukci počtu členů osádky na tři. Jejich role a umístění byly také řešeny netradičně. Všichni tři seděli přibližně v jedné příčné rovině, dva čelem vpřed a jeden čelem vzad. Dva členové osádky, kteří seděli zády k sobě, byli řidiči; přední z nich byl zároveň velitelem tanku. Třetím mužem osádky byl střelec.

První turbína

Vnucuje se otázka, proč jeden z řidičů seděl čelem vzad. Odpověď souvisí s celkovým přístupem ke konstrukci Strv 103. Pomineme‑li umístění kanónu, pak lze s trochou nadsázky říci, že tank neměl úplně jednoznačně definované směry „vpřed“ a „vzad“. Díky speciálně vyvinutému převodovému ústrojí totiž dokázal jezdit oběma směry stejně rychle a měl stejnou průchodnost terénem. Všechny ovládací prvky pro pohyb a střelbu byly navíc zdvojené, takže k obsluze bez větších problémů postačovaly dvě osoby a v případě krajní nouze mohl být tank udržován v bojové pohotovosti pouze jediným mužem.

Strv 103 byl také vůbec prvním bojovým vozidlem, které využívalo k pohonu spalovací turbínu (sovětský T‑80 byl zařazen do služby až v roce 1976 a americký M1 Abrams ještě o čtyři roky později). Pohonná soustava Strv 103 byla ovšem kombinovaná; tvořila ji plynová turbína Boeing 553 (výkon 365 kW) a osmiválcový motor Rolls Royce K60 (max. výkon 179 kW), který se dal seřídit na spalování prakticky jakékoli uhlovodíkové pohonné hmoty. Obě jednotky mohly pracovat jednotlivě nebo zároveň podle aktuálních vlastností terénu.

Další prvenství Strv 103 spočívalo v použití hydropneumatického odpružení podvozku. Celý systém byl ovládán pomocí servomotorů, díky nimž bylo možné výše popsané naklápění korby. Pásové pohybové ústrojí mělo na každé straně čtyři pojezdová kola, hnací a napínací kolo a dvě nosné kladky. Korba byla vodotěsná a její výtlak postačoval k tomu, aby se tank udržel na hladině, zatímco pásy pracovaly jako vesla. Výtlak mohlo ještě zvýšit připojení nylonových plováků. Pod přídí byla umístěna sklopná radlice, která při plavbě fungovala zároveň jako vlnolam.

Postupně vznikly tři verze

Výroba tanku probíhala v letech 1966‑1971. Předsériové a první sériové kusy odpovídaly verzi Strv 103A, která ještě neměla radlici a nebyla u ní řešena možnost plavby. Základním typem švédské armády byl Strv 103B, k němuž se vztahuje předchozí popis. Jeho hlavní výzbrojí byl 105mm kanón L74 (modifikace britské zbraně L7) s drážkovým vývrtem hlavně a automatickým nabíjením. Doplňkovou výzbroj tvořily tři 7,62mm kulomety (dva spřažené uvnitř korby a jeden pohyblivý na její horní straně) a dvě čtyřnásobné baterie zadýmovacích granátometů. Pro boj v noci sloužil jednoduchý systém nočního vidění.

V roce 1986 byla zahájena modernizace části Strv 103B na standard Strv 103C. Do výzbroje přibyly nové britské podkaliberní střely APDS. Systém řízení palby byl doplněn balistickým počítačem, laserovým dálkoměrem a novými pasivními noktovizory švédské výroby. Další úpravy zahrnovaly nahrazení původního motoru novým vznětovým agregátem Detroit Diesel 6V‑53T o výkonu 213 kW, výměnu převodového ústrojí, zvětšení kapacity palivových nádrží a zvýšení ochrany proti kumulativním střelám pomocí přídavného pancéřování.

Firma Bofors dodala švédské armádě celkem 312 kusů Strv 103. Objevila se také celá řada zahraničních zájemců, ale žádný kontrakt nakonec nebyl uzavřen. Neuspěla ani modernizovaná varianta REMO 103, navržená koncem 80. let. Nástupcem Strv 103 se měl stát typ 4. generace Strv 2000, ale kvůli jeho velké ceně dalo Švédsko přednost nákupu zahraničních tanků.

S věží nebo bez ní?

Krátce pro prvních prezentacích se experti předháněli v různých prognózách, obvykle v tom smyslu, že Strv 103 předznamenává nástup nové generace tanků. V ostatních zemích se sice okamžitě rozběhly studie bezvěžových vozidel, ale všechny skončily stejným závěrem: Nízká silueta a další výhody nemohou vyvážit problémy spojené s pevným umístěním kanónu. Strv 103 tak zůstává osamoceným pokusem o změnu směru vývoje tanků, který zatím nenašel následovatele. Perspektivně se o bezvěžové koncepci uvažuje pro lehké průzkumné tanky.

Na druhou stranu je ale třeba říci, že klasická věž už se pokládá za překonanou. Pro tanky budoucnosti, jako je např. americký FCS připadá v úvahu jisté kompromisní řešení. Celá osádka se téměř jistě přesune do korby, kde bude mnohem lépe chráněna; moderní elektronika zajistí dostatečnou kvalitu přenosu informací ze senzorů ve věži. Na uspořádání samotné věže pak panují dva názory.

První možností je ponechání menší bezosádkové pancéřované věže. Druhou cestou je tzv. polověžový tank, jehož „věž“ je tvořena jen pohyblivě lafetovaným kanónem, jehož výhodou je pochopitelně nízký profil, ale problém představuje nedostatečná pancéřová ochrana zbraní a senzorů.

                                                                                     Autor článku:  Lukáš Visingr

                                                                                     Pro Militarybox upravil:  ing. Zbyněk Novotný

Zdroje informací a fotografií:

- Tanky 1. až 4. díl (Soukup), Moderní tanky (Macháček), Jane’s Armour and Artillery, Federation of American Scientists

- archiv Militarybox

- stránky www:  globalsecurity.org, softpedia.com, freerepublic.com