Válečný střet o Gran Chaco
Gran Chaco je rozsáhlé území v Jižní Americe, rozkládá se na ploše takřka 800 000 km2 mezi Bolivií, Paraguayí a Argentinou. Má subtropické podnebí, poměrně úrodnou půdu, kde se daří bavlně a chovu dobytka, a pralesy, které se řadí k pozoruhodným přírodním divům kontinentu. Právě toto území se stalo místem válečného střetnutí, které bylo svedeno Bolívií a Paraguayí.
Bolivijsko-paraguayský spor o Chaco měl své počátky již v období válek za nezávislost v polovině 19. století. V letech 1879, 1887 a 1894 byly uzavřeny mezi Bolivií a Paraguayí smlouvy, podle nichž mělo být Gran Chaco rozděleno mezi obě země, ale k jejich realizaci nikdy nedošlo. Když pak Bolivie ztratila v tzv. "Tichomořské válce" přístup k Tichému oceánu a Chaco se stalo se svojí vazbou na říční síť Paraguay-Paraná životně důležitým a jediným spojovacím uzlem s Atlantikem, spory se opět přiostřily.
Teprve v polovině dvacátých let dvacátého století však přerostly v otevřené nepřátelství. Tehdy byla totiž na sporném území severního Chaca o rozloze více jak 250 000 km2 objevena ropa a bolivijská vláda poskytla pod nátlakem USA koncesi na její těžbu americké společnosti Standard Oil. Prakticky ve stejné době však prodala těžební práva i Paraguay, jen s tím rozdílem, že jejich majitelem se stal britsko-holandský konkurent Američanů - společnost Royal Dutch Shell. Tehdejší španělský zástupce ve Společnosti národů Alvarez del Vayo o tom mimo jiné řekl: "V roce 1926 dostala společnost Standard Oil rozsáhlé koncese v oblasti Chaca a zahájila přípravnou práci k vrtání a rafinování. Ropa zde byla, ale nebylo ji možno z Bolivie dostat jinak, než přes Paraguay do některého brazilského přístavu. Pod nátlakem Argentiny a Velké Británie však Paraguay nebyla ochotna dát svolení k přepravě po svém území jinak než za takových podmínek, které Bolívie nemohla nebo nechtěla přijmout. Standard Oil se tak dostala do úzkých, neboť nemohla čerpat ropu přes Andy." Střetnutí naftařských gigantů tak vedlo k urychleným válečným přípravám na straně obou států. Koncem roku 1928 byly mezi oběma státy přerušeny diplomatické styky a na hranicích se stále častěji množily vzájemné přestřelky. Bolivie začala v Chacu budovat novou železnici, soustavu silničních komunikací a řetěz pohraničních pevností. Když selhala snaha speciální komise neutrálních států o urovnání sporů, zahájila bolivijská armáda 15. června 1932 válečné operace.
Pozemní síly obou nepřátelských stran byly na počátku střetnutí přibližně rovnocenné. Bolivijské i Paraguayské jednotky byly vyzbrojeny vesměs zbraněmi zahraničního původu a v přípravě bojových akcí se opíraly o pomoc zahraničních odborníků.
O tom, že na válce se dá dobře vydělávat svědčí fakt, že i za velmi vyhrocené politické a vojenské situace dodávali Britové klidně zbraně protivníkovi svého paraguayského spojence. V letech 1926 až 1927 byly mezi bolivijskou vládou a britskou zbrojovkou Vickers-Armstrong uzavřeny kontrakty v hodnotě dvou miliónů liber. Tyto kontrakty zahrnovaly dodávky pěchotních zbraní, munice, tanků a patnácti letounů - tří cvičných Vickers Vendace III, šesti průzkumných a lehkých bombardovacích Vickers Vespa III a šesti stíhacích Vickers 143. Bolivijské letectvo se tehdy dělilo na dvě složky - bojovou a cvičnou. Výzbroj bojové složky, které velel plukovník Bilbao Rioja, tvořilo vedle již zmíněných britských typů ještě pět holandských Fokkerů C-VC, patnáct francouzských Breguetů Br.19A-2, čtyři stíhací stroje Curtiss Hawk I a dvanáct průzkumných a lehkých bombardovacích Curtissů 14R Osprey zakoupených prostřednictvím známého amerického letce Jamese Doolittla o dva roky později. V lednu 1930 pak přišly ještě tři upravené švýcarské letouny Comte AC-3. Kromě tohoto převzalo bolivijské letectvo tři dopravní letouny Junkers Ju 52/3m, patřící přepravní společnosti Lloyd Aeroe Boliviano, a další Ju 52/3m poskytl spolu s tučným šekem Simón Itturi Patino - významný bolivijský průmyslník, jeden z nejbohatších mužů světa. Z těchto letounů vytvořená smíšená dopravní-bombardovací letka byla posléze doplněna ještě čtyřmi Junkersy F 13L a třemi W 34 a také jedním Fordem Tri-Motor.
Do Bolívie dodávalo později zbraně i tehdejší Československo. V letech 1932 až 1935 sem bylo dodáno na 55 tisíc pušek, 2982 kulometů a asi 82 miliónů nábojů.
Na druhé straně, v Paraguayi působila v letech 1926 až 1927 francouzská vojenská mise a s její pomocí byly v podstatě položeny základy paraguayských leteckých sil. Vojenské letectvo tehdy zakoupilo po sedmi průzkumných a lehkých bombardovacích letounech Potez 25A-2 a stíhacích Wibault 73 C1, dodaných během roku 1929. K nim se pojilo po třech cvičných strojích Morane-Saulnier MS-139 a Hanriot HD-32, dva Junkersy A-50 Jinior, po jednom letounu DH-60 Moth a Waco F. V průběhu války se pak objevily ještě tři stroje Consolidated 3 a jedna sanitní Breda Ba 44. Další dva dopravní letouny Travel Air Model 6000 pocházely z Argentiny, která do Paraguaye rovněž vyslala na počátku války svou vojenskou misi v čele s bývalým veteránem z 1. světové války Vicentem Almonacidou.
Paraguayské letectvo mělo v té době k dispozici asi 60 osob technického a létajícího personálu, rozděleného mezi 1. stíhací letku a 1. průzkumnou a bombardovací letku. Velitelské orgány letectva podléhaly přímo generálnímu štábu, v jehož čele stál na počátku konfliktu někdejší ruský generál Běljajev.
Vedle pozemního letectva se však vnitrozemská Paraguay mohla pochlubit i jistou raritou - námořní leteckou složkou s létajícími čluny SIAI SM-59 a pozemními stroji SALM-3. V roce 1933 byly dodány ještě dva italské letouny Macchi M-18.
Samotná válka probíhala v několika etapách, odvíjejících se na pozadí jednotlivých bolivijských a paraguayských ofenziv, při nichž svou specifickou roli hrály letecké síly obou stran. Bolivijské letectvo bylo od počátku aktivnější a praktickou činnost zahájilo v podstatě už s prvními výstřely na hranicích v roce 1928. Ještě v prosinci téhož roku provedlo první útok na Bahia Negro, ale v následujícím období přešlo k převážně výzvědné a průzkumné činnosti. Zvýšenou aktivitu ve vzduchu přineslo až vyhlášení válečného stavu a obsazení paraguayských pevností Carlos Antonio López, Corrales, Toledo, Boguerón a Carayá mezi 15. červnem a 31. červencem 1932.
Aby pomohlo v tíživé situaci svým pozemním jednotkám, nechalo paraguayské velení zřídit hned na počátku války detašované letiště v Palo Santu, kam se přemístoly tři Potezy z Asunciónu. Odtud měly operovat především v oblasti jižně od Boquerónu, kde zatím bez větších nesnází působily bolivijské Curtissy Osprey.
Koncem srpna 1932 připravila paraguayská armáda první větší protiofenzívu, směřující proti Boquerónu. Dne 9. září zaútočil 1. paraguayský sbor na bolivijská postavení, ale soustředěné bolivijské síly za účasti letectva útok zastavily. Velitel paraguayjské armády José Felix Estigarribia proto nechal přeskupit své jednotky a vyžádal si podporu letectva. Do bojů byly nasazeny tři Potezy a tři Wibaulty a přestože i Bolivijci zde soustředili maximum svých sil, včetně Junkersů Ju 52, nedokázali tentokrát paraguayský útok účinně eliminovat a 29. září Boquerón padl. O den později došlo nad Boquerónem k leteckému souboji, při kterém paraguayské letectvo ztratilo po jednom Potezu a Wilbaultu, ale v téže době utrpělo citelné ztráty i letectvo protivníka a jen počet bolovijských Scoutů se v oněch dnech scvrkl na polovinu. Z tohoto důvodu se obě strany snažily doplnit své stavy. Bolívii se podařilo získat především šest stíhacích Curtissů Hawk II, z nichž první příšel již v prosinci 1932 a poslední v srpnu 1933, a sedm průzkumných a lehkých bombardovacích Curtissů Falcon ze zásob chilského letectva. Paraguay naproti tomu získala prostřednictvím Estonska sedm Potezů a další leteckou techniku se snažila zakoupit v Itálii.
Druhá fáze bojů byla zahájena společnou akcí paraguayských pozemních a leteckých sil 8. října 1932 v sektoru Arce - Yucra. Bolivijská protiofenzíva však frontu v listopadu stabilizovala. Dne 25. prosince pak došlo ke střetnutí, kdy byl při průzkumném letu napaden a v následném souboji sestřelen třemi bolivijskými Curtissy Osprey paraguayský Potez. V té době si bolivijské letectvo udržovalo částečnou převahu nad prostorem Chaca a tak bolivijský generální štáb, vedený německým generálem Hansem Kundtem, rozhodl připravit vlastní ofenzívu. Ta měla být vedena proti důležité paraguayské komunikaci mezi Nanawou a Concepciónem. Na konci prosince soustředilo v určeném prostoru spolu s pozemními silami rovněž dvě smíšené letecké skupiny s dvanácti letouny Vespa, Scout, Breguet a Osprey a spolu s podpůrnou akcí jednotek 8. a 3. divize ve směru na Fernandez zahájilo 27. prosince útok. Bolivijská armáda zde však narazila na velmi tuhý odpor. Její vojáci, především Indiáni z pohoří And, nebyly dostatečně připraveni na boj v bažinatých a močálovitých lesích. Na jaře 1933 začala Paraguayská armáda přebírat strategickou iniciativu a svého protivníka začala pomalu zatlačovat za jeho výchozí pozice. Změna situace nastala i ve vzduchu, když Paraguayci nasadily 5. května do bojů nově zformovanou 2. stíhací letku, přezdívanou Los Indios, s pěti letouny Fiat CR-20bis.
Na počátku léta 1934 zahájila paraguyská armáda již třetí velkou ofenzívu a fronta se posunula až bolivijské pevnosti Ballivián na řece Pilcomayo, kde se 26. června odehrála vzdušná bitva mezi rojem paraguayských Potezů a skupinou bolivijských Curtissů Osprey a Falcon. Paraguayci nedali svým bolivijským protivníkům žádnou šanci a v patnácti minutách poslali všechny Curtissy k zemi. Ke konci srpna mělo bolivijské letectvo už pouze 5 letounů Hawk II, 2 letouny Vespa, 3 W34 a 10 Falconů a Ospreyů. Ve snaze nahradit ztráty dojednala Bolívie v USA kontrakt na dodávku čtyř dvoumotorových bombardovacích Curtissů BT-32 Condor. Při přeletu, který byl zajišťován prostřednictvím civilní letecké společnosti Tampa-New Orleans-Tampico Airlines, však byly letouny zabaveny na území Peru peruánským vojenským letectvem, které je posléze samo zařadilo do vlastní výzbroje.
Paraguajské letectvo na tom nebylo se svou výzbrojí o moc lépe, neboť jádro sil tvořilo už jen pět Potezů a dva Fiaty. Potýkalo se s embargem, vyhlášeným Společností národů na zbrojní dodávky do Bolívie a Paraguaye, které však bylo uplatňováno jaksi jednostranně. Proto se nepodařilo uskutečnit ani vyjednanou dodávku devatenácti letounů z Francie a pěti z Holandska. Přesto si však celkově paraguyská armáda uchovala větší bojeschopnost než její protivník, zejména poté co na Bolívii dolehly hospodářské obtíže a v zemi vypukla vnitropolitická krize. Když pak na podzim 1934 zahájil paraguayský generál Estigarribía novou paraguayskou ofenzívu, směřující především na bolivijské středisko naftového průmyslu Villa Montes, uskutečnila bolivijská armáda převrat.
Z této doby se také datuje první noční letecký útok, uskutečněný na půdě Jižní Ameriky. Paraguay, aby dodal důraz svým bojovým akcím, zapojil do útoku prakticky poslední rezervy a proto zmíněný nálet na pozemní cíle provedly dva letouny Macchi M-18 jejího námořního letectva.
Bolívie se mezitím rozhodla prostřednictvím Splečnosti národů najít z války přijatelné východisko, ale teprve v dubnu a květnu 1935 se podařilo postupně dosáhnout příměří. Válka již totálně vyčerpala hospodářství i lidské zdroje obou států , přičemž Bolívie v ní do té doby ztratila 57 tisíc vojáků, zatímco Paraguay 43 tisíce. Přesto však trvalo ještě tři roky - do července 1938 - než byla podepsána konečná mírová dohoda, v níž se Bolívie musela zříci dvou třetin sporného území. Navzdory tomu však skuteční původci války ze Standard Oil nepřišli zkrátka. V roce 1947 se vlivem posunu mocenských sil ve světě po 2. světové válce odklonila Paraguay od probritské politiky a rozhodla se filiálce americké společnosti - Pure Oil Co. of Paraguay poskytnout koncesi na průzkum a těžbu ropy na území Chaca. Tisíce životů Paraguayců a Bolivijcůtal tak padly zcela zbytečně.
Militarybox
Zpracováno na základě článku autorů: K.F. Takušinkerin, A. Lima
Zdroj doplňkových informací a fotografií:
- archiv Militarybox
- stránky www: wikipedia.org, austro-hungarian-army.co.uk, corbisimages.com,