Vzestup turbovrtulových bojových letounů

Vzestup kategorie turbovrtulových bojových letounů jistě přímo souvisí se změnou charakteru moderních válek. Místo rozsáhlých konvenčních střetů regulérních armád probíhají „konflikty nízké intenzity“, v nichž jsou protivníky ozbrojených sil vyspělých zemí nejrůznější povstalci, teroristé, piráti nebo skupiny organizovaného zločinu. Válčí se v obtížně dostupných horách a džunglích nebo v hustě zalidněných městech. Nepřítel je sice slabě ozbrojený, avšak nesnadno identifikovatelný. A zkušenosti z posledních let přesvědčivě dokládají, že pro konflikty tohoto druhu je turbovrtulový bojový letoun ideální zbraní.

Dlouhý seznam předností

Turbovrtulová letadla jsou pochopitelně pomalejší než ta proudová (přestože ne o tolik, jak se běžně soudí), což ale v těchto konfliktech vůbec není nedostatkem, spíše naopak. Znamená to totiž schopnost létat v malých výškách v širokém rozsahu rychlostí. Turbovrtulové stroje jsou v nízkých rychlostech velice obratné, což je výhodou nejenom při útocích na menší pohyblivé cíle, ale také při soubojích s vrtulníky. Ve srovnání s podobně velkými proudovými stroji mají zhruba poloviční spotřebu paliva, což pochopitelně znamená dvojnásobný akční rádius (běžně přes 1500 km). Postačují jim nezpevněné vzletové dráhy kratší než 500 m, mají nízké náklady na provoz i údržbu, jsou jednodušší a v neposlední řadě též levnější. Díky slabšímu tepelnému vyzařování a menším rozměrům jsou obtížnějšími cíli pro protiletadlové zbraně. Souhrnně lze říci, že jsou optimální právě pro mise typické pro „konflikty nízké intenzity“. Jde především o zpravodajství, sledování a průzkum (ISR, Intelligence, Surveillance and Reconnaissance), boj proti povstalcům (COIN, Counter-Insurgency), přímou leteckou podporu, úlohu předsunutých návodčích nebo hlídkování nad hranicemi a pobřežím. Soupisu uživatelů těchto letounů zatím dominují „slabé státy“, jejichž vlády nekontrolují některé části území a čelí terorismu, guerille či narkomafii, ale tato situace se začíná pomalu měnit.

Úspěšný Super Tucano

Většina soudobých turbovrtulových bojových letounů má podobnou konstrukci a je odvozena od výkonných cvičných strojů. Jedná se o štíhlé dolnoplošníky, které mají prázdnou hmotnost od 1700 do 2500 kg a pod závěsníky mohou přepravit 1000 až 1500 kg zbraní. O jejich pohon se stará některá z obměn turbovrtulového motoru Pratt & Whitney Canada PT6 s výkonem od 700 do 1200 kW. Nejvyšší rychlost těchto strojů se pohybuje mezi 560 a 640 km/h. Typickým zástupcem a také komerčně rozhodně nejúspěšnějším typem této kategorie je EMB-314 Super Tucano od brazilské značky EMBRAER. Přesto se ale vyznačuje i určitými zvláštnostmi; jako jediný existuje v podobě dvoumístné (A-29B či AT-29) i jednomístné (A-29A), kromě závěsů pod křídlem nese také pevnou výzbroj (dva 12,7mm kulomety) a rozsáhle využívá elektroniku a zbraně z Izraele. Brazilské letectvo objednalo 99 strojů (z nichž přes 70 slouží) a následovali zahraniční zájemci. Kontrakt na 24 kusů pro Venezuelu zablokoval nátlak USA, ale Kolumbie už provozuje 25 strojů a již začaly dodávky 24 letadel pro Ekvádor. Chile objednalo 12 strojů, letos v lednu přišla smlouva na osm pro Dominikánskou republiku a nejnovějším zájemcem je údajně Angola. Jeden EMB-314 zakoupila kontroverzní soukromá vojenská firma Blackwater Worldwide, od letošního roku přejmenovaná na Xe.

AT-6B pro irácké letectvo

Za hlavní konkurenty EMB-314 na světovém trhu dnes platí letouny pocházející od švýcarské značky Pilatus. Ta dnes nabízí velice úspěšný PC-9M a jeho supermoderního nástupce PC-21; švýcarské stroje dnes létají mj. s výsostnými znaky Austrálie, Mexika, Slovinska, Chorvatska, Irska, Saúdské Arábie nebo Singapuru. Ale patrně největším úspěchem Švýcarů bylo vítězství ve výběrovém řízení na pokročilý cvičný letoun pro americké ozbrojené síly. Vyhrál stroj T-6 Texan II, de facto PC-9 Mark II „amerikanizovaný“ značkou Raytheon Aircraft (nyní Hawker Beechcraft). Posléze si jej objednaly mj. Kanada, Řecko, Maroko či Izrael. Už stroje T-6A pro některé uživatele mohou nést zbraně a v roce 2006 přišlo vysloveně bojové provedení AT-6B. První exportní úspěch se dostavil v prosinci 2008, kdy si Irák objednal 36 kusů. Vedle letounů značky Pilatus a jejich amerických modifikací se postupně prosazuje též jihokorejský typ KAI KT-1 Ungbi, resp. jeho vyzbrojené verze KA-1 a KO-1. Podařilo se mu získat již dvě vývozní objednávky, a to pro Indonésii a Turecko. Bez komerčního úspěchu zatím zůstává nový letoun A-67 od malé společnosti US Aircraft Corporation.

Cestující, senzory i zbraně

Výše jmenované typy lze považovat za jakési turbovrtulové útočné stíhačky. Postupně se však etabluje i další skupina; její původ leží v kategorii civilních víceúčelových užitkových letadel, jež jinak slouží pro přepravu osmi až patnácti osob či jedné až dvou tun nákladu. Ve vojenství se uplatňují nejen jako štábní a lehké nákladní, ale stále více i jako nosiče špičkových senzorů pro mise ISR a nejnověji také zbraní pro operace COIN. Dnes nejznámější příklad představuje typ Cessna 208B Grand Caravan, který byl upraven na verzi 208B ISR Armed Caravan. Ta se někdy označuje za pilotovaný protějšek bezpilotního letounu MQ-1 Predator; pod trupem nese stejné kulové pouzdro s elektrooptickými senzory a pod křídlem se nalézají dva závěsníky pro řízené rakety či lehké pumy. O konverzi se stará společnost ATK Integrated Systems. Ačkoliv nejznámějším zákazníkem je irácké letectvo (viz ATM 6/2009), tyto letouny putovaly mj. i do Libanonu. (Pro zajímavost lze dodat, že už v roce 1989 prezentovala firma Cessna ozbrojenou variantu stroje U-27 Caravan, jež měla průzkumný kontejner, 12,7mm rotační kulomet, 70mm neřízené rakety a protiletadlové střely Stinger.) Podobnou přestavbu prodělávají i letadla série Beechcraft King Air. Irák si objednal 24 letounů King Air 350ISR, jež nesou v kontejneru pod trupem radiolokátor AN/APY-8 Lynx a vysouvací optický a infračervený systém L-3 Wescam MX-15 a pod křídlem dva zbraňové závěsníky.

Task Force ODIN

Militarizované verze typů série King Air už řadu let používají rovněž americké ozbrojené síly. A jsou mezi nimi i varianty pro mise ISR a COIN. Na prvním místě je třeba jmenovat zvláštní leteckou jednotku US Army, jež nese název Task Force ODIN; jméno starogermánského boha je zároveň zkratkou slov Observe, Detect, Identify and Neutralize, která velice dobře vystihují poslání útvaru. Má za úkol precizně vyhledávat a zneškodňovat, a to nejen samotné teroristy a další ozbrojence, ale i jejich úkryty a v neposlední řadě obávané IED (improvizované výbušné nástrahy). Jednotka Task Force ODIN zahájila činnost v srpnu 2006 v Iráku, ale dnes působí i v Afghánistánu. Jedná se o útvar malý (jen cca 250 mužů a 25 letadel), ovšem v poměru k této malé velikosti pozoruhodně výkonný; za jeden rok akcí v Iráku údajně zlikvidoval okolo 3000 ozbrojenců! Hlavním typem letounu je C-12R Horned Owl čili senzorová verze typu King Air 200 nesoucí podobnou výbavu jako irácké King Air 350ISR. Palubní senzory představují „oči a uši“ Task Force ODIN, zatímco „mozkem“ jsou výkonné počítače používající algoritmy pro zpracování obrazu a vyhledávání vzorců. „Ústa“ jednotky tvoří špičkové systémy pro přenosy dat v reálném čase k jiným silám US Army, hlavně bitevním vrtulníkům AH-64 Apache. Task Force ODIN ale má i své „pěsti“, kterými jsou bezpilotní letouny RQ-5 Hunter, RQ-7 Shadow a MQ-1C Sky Warrior s přesně naváděnou výzbrojí.

Projekt Imminent Fury

O turbovrtulová bojová letadla se několik let zajímají samozřejmě i vzdušné síly USA. Velení speciálních operací amerického letectva (AFSOC) v roce 2007 navrhlo zformování zvláštního křídla pro „nepravidelné války“ (Irregular Warfare Wing), jež by mělo disponovat mj. dvaceti turbovrtulovými útočnými stíhačkami (mělo se volit mezi EMB-312 Tucano, EMB-314 Super Tucano a Beechcraft AT-6B) a stejným počtem lehkých užitkových letadel schopných působit jako transportní, průzkumná i bojová (buďto Cessna Caravan, nebo některý typ firmy CASA). Také je známo, že AFSOC pod označením U-28 používá šest letadel Pilatus PC-12, o kterých bylo sděleno pouze to, že „poskytují podporu speciálním silám na bojišti“. Koncem roku 2007 však převzaly iniciativu námořnictvo a námořní pěchota, jejichž velitelství speciálních operací (NAVSPECWAR) zahájilo dosud částečně tajný projekt Imminent Fury. Kvůli úniku jednoho dokumentu v březnu 2009 se ale ví, že jde o nákup nebo pronájem univerzálních pilotovaných „expedičních“ letounů kategorie ISR k přímé podpoře speciálních sil. Prvním kandidátem měl být AT-6B, který však tehdy nebyl dostupný, takže si US Navy pronajalo jeden kus EMB-314 (pro který Pentagon v srpnu 2008 převzal i oficiální název brazilského letectva A-29B). Tento dokument dále uvádí, že Super Tucano úspěšně prodělal první fázi zkoušek (integrace senzorů a zbraní) a mají následovat vyhodnocovací bojové testy.

Plány generála Schwartze

Podle aktuálních informací se ovšem celý projekt vrátil do působnosti letectva. Náčelník štábu US Air Force, generál Norton Schwartz, v dubnu 2009 uvedl, že je vedena intenzivní debata o potřebě „lehké útočné platformy“, jež by fungovala jako cvičný letoun pro americké letectvo i spojenecká letectva a zároveň bojové letadlo proti povstalcům a teroristům. Generál Schwartz (který, což je v této souvislosti poměrně zajímavé a důležité, dříve velel speciálním jednotkám USAF) také oznámil, že v červnu 2009 se letectvo začne zabývat konkrétními plány vytvoření útvaru pro „nepravidelné války“. A programu nahrává také návrh nového rozpočtu Pentagonu, jenž se zaměřuje právě na tento typ konfliktů. Další důležitý krok přišel na počátku srpna, kdy letectvo vydalo „žádost o informace“ (Request for Information; zpravidla první formalita před objednávkou) k pořízení 100 lehkých útočných letounů. Podle specifikací má jít o dvoumístný stroj s nejméně čtyřmi závěsníky a laserovým značkovačem. Má nést dvě pumy o váze 227 kg a k nim 70mm neřízené rakety a kulomet. Dále se požaduje např. pancéřovaný kokpit, displeje kompatibilní s brýlemi pro noční vidění, vrhače klamných cílů a dolet cca 1600 km. Počáteční operační způsobilosti má být dosaženo roku 2013. Za favorita lze patrně pokládat AT-6B, a to hlavně díky příbuznosti s již zavedeným T-6A Texan II.

Novinka jménem AT-802U

Na letecké výstavě v Le Bourget 2009 se však objevil další stroj, který bude nabízen americkému letectvu. Už hranaté tvary a pevný podvozek letounu jménem Air Tractor AT-802U prozrazují, že není příbuzným cvičných strojů a že vznikl jako konverze zemědělského práškovacího letounu, na jejichž produkci se Air Tractor specializuje. Na rozdíl od výše jmenovaných „stíhaček“ představuje AT-802U jednoznačně „bitevník“. Vyznačuje se sice nižší rychlostí (340 km/h) a kratším doletem (800 km), ale zato je daleko levnější a nabízí vyšší balistickou odolnost a mnohem větší nosnost výzbroje (cca 3600 kg). Na výstavě se pod závěsníky objevily dva 12,7mm kulomety GAU-19/U, dvě bomby Mk 82 (váha 227 kg) a dvě raketnice M260 po sedmi 70mm neřízených raketách. Celkem lze namontovat patnáct závěsů, jež mohou nést mj. řízené rakety Hellfire II a DAGR či střelecký a navigační kontejner Sniper XR. Konverze zemědělských letounů na bitevníky však není novinkou; ozbrojené verze svých práškovacích typů vyvinuly mj. firmy Ayres, Fletcher, Transavia a SOCATA. (Coby kuriozitu lze doplnit, že tomu neunikly ani československé typy. Egyptští pohraničníci údajně vyzbrojili kulomety nejméně jeden Z-37 Čmelák a existoval také návrh vyzbrojené bitevní verze letounu Z-137T Agro-Turbo, snad pro armádu NDR.)

Výhled do budoucnosti

Je zřejmé, že donedávna obskurní a podceňovaná kategorie turbovrtulových bojových letounů zažívá velký vzestup. Začíná se už také vnitřně diferencovat. Na jedné straně najdeme lehké a hbité „stíhačky“ příbuzné výkonným cvičným letounům; následují těžší „bitevníky“ odvozené od letadel pro zemědělské práce. Na druhém konci „nabídky“ pak figurují původně dopravní a užitkové stroje, které nyní slouží zejména jako nosiče senzorů a zbraní pro mise ISR či COIN. Hlavně u první skupiny se projevuje velký technologický pokrok, díky němuž se tyto zdánlivé „hračky“ mohou po stránce elektroniky či výzbroje téměř rovnat proudovým stíhačům. Určité známky rozvoje turbovrtulových bojových letadel bylo možno sledovat už v 90. letech, ovšem klíčový impuls znamenala válka proti terorismu, resp. asymetrické konflikty v Afghánistánu a Iráku. Turbovrtulové bojové letouny přestávají být téměř výlučnou doménou „slabých států“ a míří i do výbavy vyspělých zemí, kde se mohou vhodně uplatňovat při zahraničních operacích a akcích speciálních jednotek. Dá se očekávat, že vzdušné údery proti povstalcům a teroristům bude v dohledné době zajišťovat „triáda“, kterou vytvoří bezpilotní letadla, bitevní vrtulníky a nová generace turbovrtulových bojových letounů.

                                                                                                 Autor článku:  Lukáš Visingr

Zdroje informací: 

- US Air Force, US Navy, EMBRAER, Air Tractor, Defense Industry Daily, Defense News, GlobalSecurity.org, Flight International, Wikipedia

Zdroj obrázků ve fotogalerii:

- airliners.net, flightglobal.com