internetový armádní magazín

Xian JH-7 a JH-7A - stíhací bombardéry Říše Draka

07.09.2012 10:50

V polovině roku 1998 na výstavě „Air Shov China 98“ se divákům letovými ukázkami představil nový  čínský stíhací-bombardovací letoun JH-7, exportní označení FBC-1 Flying Leopard, v kódu NATO - "Flounder". I když se ve světě vědělo o vývoji toho bojového letounu, jeho představení vyvolalo určité překvapení, protože všeobecně panovalo hodně pochybností o schopnosti  Číňanů dotáhnout vývoj tak složitého stroje do úspěšného konce. JH-7 totiž sliboval přiblížit se svými vlastnostmi a bojovými schopnostmi takovým ikonám letecké techniky jako jsou F-111 nebo Su-24.

Čínská potřeba nového stíhacího-bombardovacího letounu byla již na počátku sedmdesátých let značná. Jednotky vojenského letectva PLAAF i námořního letectva PLANAF disponovaly v této době v dané kategorii pouze typy Q-5 a H-5, což jsou deriváty sovětských MiG-19, respektive Il-28. Čínští představitelé proto v roce 1973 rozhodli o vývoji zcela nového stroje, který by tyto potřeby uspokojil.

Pracemi byl pověřen letecký institut č. 603 v Xianu (známý též jako - XAC - Xian Aircraft Company). Zmíněný institut se i přes rozcházející se požadavky vojenského a námořního letectva na nový stroj rozhodl poptávku obou zmíněných složek uspokojit projektem jediného univerzálního letounu. Projekt dostal označení H-7 a byl předložen k posouzení v roce 1976. Oficiální schválení projektu přišlo v únoru 1977. 

Během prací na letounu  se však neustále prohlubovaly rozdíly v požadavcích, které si kladlo vojenské letectvo a námořní letectvo. Vojenské letectvo požadovalo podstatně výkonnější stroj, který by se daleko více podobal sovětskému Su-24, zatímco námořní letectvo bylo skromnější a dávalo přednost některým diametrálně odlišným a jednodušším konstrukčním řešením.

Protože se nedařilo tyto požadavky ujednotit byl nakonec celý program H-7 rozdělen na dva samostatné projekty. Modifikace letounu H-7 pro vojenské letectvo měla dostat dvoumístnou kabinu posádky se sedadly vedle sebe a křídla s měnitelnou geometrií, zatímco verze pro námořní letectvo měla disponovat kabinou posádky s tandemovým uspořádáním a pevnými křídly s bohatou mechanizací. Rozdělení projektu a vývoj v podstatě dvou odlišných letounů znamenal pro institut v Xianu značnou zátěž a navíc vývoj verze s měnitelnou geometrií křídel začal brzy narážet na nepřekonatelné překážky. V roce 1982 se vývoj zřejmě dostal do takové fáze, kdy již byly téměř vyčerpány přidělené finanční prostředky, ale cíl byl ještě v nedohlednu. Proto byly veškeré práce na složitější verzi pro vojenské letectvo zcela zastaveny a bylo rozhodnuto dopracovat pouze verzi pro letectvo námořní. I zde však byla řada problémů a osud letounu byl stále na vážkách.

Pro nový námořní stíhací-bombardovací letoun, který do své podoby převzal řadu prvků připomínajících západoevropský nadzvukový bitevní letoun SEPECAT Jaguar, počítalo s nově vyvinutými motory WS-6. Jejich vývoj však také neprobíhal hladce, a tak bylo nalezeno náhradní řešení v podobě zástavby motorů typu WS-9 – bezlicenčních kopií starších britských Rolls-Royce Spey Mk.202 o maximálním tahu s přídavným spalováním 91,2 kN. I tak však letoun prošel ještě několika krizemi vývoje než se v roce 1987 definitivně rozeběhly práce na stavbě pěti letových prototypů a jednoho neletového exempláře pro statické zkoušky. První letový prototyp již s typovým označením JH-7 se od vzletové dráhy poprvé odlepil 14. prosince 1988.

                                                         první prototyp JH-7  

                                                       (foto: china int. / FU)               

     

V roce 1992 byla zahájena výroba asi dvacetikusové série letounů určených k jejich ověření u leteckých jednotek PLANAV. Protože se stále nedařilo zvládnout výrobu motorů WS-9 byly do strojů namontovány originální britské motory Spey Mk.202. Letouny byly všechny předány k užívání v roce 1994. Certifikační zkoušky typu JH-7 však byly ukončeny po překonání dlouhé řady problémů a havárii jednoho prototypu až v roce 1998. Předsériové stroje měly kromě britských motorů instalovány i britské radiolokátory Type 232H Eagle Eye (Orlí oko).

  Testovaný JH-7 - dobře patrná jsou nasávací hrdla vzduchu a podvozek připomínající letouny Jaguar,

  tandemová kabina se samostatně otevíratelnými překryty a třídílným štítkem, použití jediné centrální

  kýlové plochy, umístění kanónu na pravém boku spodní části stroje.

                                                         (foto: US GOV / PD)

 

První opravdu sériové JH-7 primárně určené k ničení hladinových cílů a důležitých pozemních cílů v hloubce území protivníka se u jednotek námořního letectva objevily až v roce 2002. Jejich motory byly opět britské originální Spey Mk.202, kterých si Číňané v roce 2001 pořídily asi 50 z přebytků britského RAF. Tyto sériové stroje již měly čínské radiolokátory typu JL-10A se schopností mapování terénu a schopností odhalit velké námořní cíle na vzdálenost až 100 km,  letouny v horní polosféře na 80 km a v dolní polosvéře na 54 km. Letouny sériové i předsériové dostaly do svého vybavení výstražný radiolokační systém KJ-8602/RW-1435, který zajišťuje výstrahu při ozáření radarem protivníka, aktivní rušič typu Type 960-2 a výmetnice klamných IČ/RL cílů typu GT-1. Jako pevná výzbroj se uplatnil dvouhlavňový kanón ráže 23 mm Type 23-3 se zásobou 200 nábojů, který je kopií ruské zbraně GŠ-23L. Podvěsná výzbroj do celkové maximální hmotnosti 5000 kg se u JH-7 umísťuje na jeden podtrupový a šest podkřídlových závěsných bodů, přičemž vnější podkřídlové (koncové) závěsníky jsou vyhrazeny pouze pro PLŘS krátkého dosahu. Hlavní výzbrojí JH-7 jsou neřízené pumy různých typů kalibru do 500 kg, neřízené rakety v raketových blocích a protilodní řízené střely s aktivním radiolokačním navedením YJ-81 a YJ-83K. 

I když se letoun JH-7 podařilo dopracovat do použitelné podoby a rozhodně představoval oproti obstarožním Harbin H-5 „Beagle“ značný pokrok, čínské námořní letectvo nebylo příliš spokojeno. Objednalo proto vývoj pokročilejší verze s označením JH-7A (na export FBC-1M Flying Leopard II).  Byl požadován především výkonnější zbraňový systém a moderní avionika. Vývoj pokročilejší verze byl rozhodně usnadněn faktem, že čínský letecký průmysl dostal možnost seznámit se s ruskými letouny řady Su-27, jejich stavbou, vybavením a výzbrojí. 

       JH-7A při cvičném odhozu padákem bržděné pumy, zřejmé je použití dvojice kýlových ploch

                                                         u této verze letounu

                                                        (foto: china int. / FU)

 

U JH-7A došlo ke změnám v konstrukci draku a použití nových kompozitních materiálů, což vedlo k celkovému snížení hmotnosti letounu a současně zvýšení pevnosti. Upravena byla aerodynamika, byly ostraněny plůtky na křídlech a změněny kýlové plochy. Značných změn se dočkala kabina posádky. Sedadla pilota a operátora byla usazena s výrazně větším převýšením, čelní vícedílný štítek kabiny byl nahrazen novým jednodílným, před pilotem se objevil průhledový displej (HUD) a oba členové posádky dostali k dispozici multifunkční barevné obrazovky nahrazující část klasických přístrojů. Analogový systém řízení letounu byl nahrazen novým digitálním. Změnil se obranný systém – ten je nově tvořen stanicí radiotechnického průzkumu KZ-8608 a aktivním rušičem typu KG-8605.

                  JH-7A s výstavkou pumové výzbroje, na křídle letounu jsou PLŘS typů PL-5 a PL-8

                                                           (foto: china int. / FU)

 

Zbraňový systém letounu JH-7A umožňuje použití protizemních řízených střel KD-88, řízených pum LS-500J (LT-2) a protiradiolokačních střel YJ-91 (kopie ruských Ch-31P). Díky instalaci dalších čtyř závěsníků, dvou pod trupem a dvou pod křídly může stroj nosit více protizemní, či protilodní výzbroje a speciální průzkumná a zaměřovací zařízení (např. kontejner K/JDC01 - laserový ozařovač cílů pro navádění pum LS-500J)

První ze čtyř prototypů letounu JH-7A se poprvé dostal do vzduchu 1. července 2002. Zkoušky prototypů proběhly pravděpodobně bez větších problémů, takže již počátkem roku 2004 mohlo PLANAF začít přebírat první nové sériové stroje. Na rozdíl od starší verze JH-7 se novější JH-7A dostaly i do výzbroje PLAAF, a to i za situace, že tato složka již disponovala výkonnějšími stíhacími bombardéry Su-30MKK/MK2 ruské provenience.

Čínské námořní letectvo dostalo údajně kolem čtyřiceti JH-7A a vojenské letectvo asi dvacet těchto strojů.

                                                                      JH-7A

                                                           (foto: china int. / FU)

 

                                         JH-7A s protilodními řízenými střelami YJ-12

                                                         (foto: china int. / FU)

 

 

 

TECHNICKÁ DATA   

 

Xian JH-7

 

Typ:  stíhací bombardovací letoun

Pohon:  2 x proudový motor Rolls-Royce Spey Mk.202 o max. tahu 91,2 kN 

Max. rychlost:  1808 km/h

Dolet:  3650 km

Dostup:  15600 m

Výzbroj: 1 x kanón ráže 23 mm Type 23-3 (200 nábojů)

               podvěsná výzbroj do celkové maximální hmotnosti 5000 kg

               - max. 4 protiletadlové řízené střely PL-5

               - max. 4 protilodní řízené střely YJ-81, YJ-83K

               - neřízené pumy a pumové kontejnery kalibrů do 500 kg

               - bloky neřízených raket ráže 57 mm, 90 mm, 130 mm      

Hmotnost:  max. vzletová 28475 kg

Rozměry:  Rozpětí ............................ 12,705 m

                 Délka .............................. 22,325 m

                 Výška .............................   6,575 m

                 Plocha křídel ...................  52,3 m2

 

 

 

XIAN JH-7A

 

Typ:  stíhací bombardovací letoun

Pohon:  2 x proudový motor Xian (WoShang) WS-9 Qinling o max. tahu 91,2 kN

Max. rychlost:  1859 km/h

Dolet:  3700 km

Dostup:  15600 m

Výzbroj: 1 x kanón ráže 23 mm Type 23-3 (200 nábojů)

               podvěsná výzbroj do celkové maximální hmotnosti 6500 kg

               - max. 4 protiletadlové řízené střely PL-5, PL-8

               - max. 4 protilodní řízené střely YJ-81, YJ-83K

               - max. 2 protilodní řízené střely YJ-12

               - max. 4 protiradiolokační řízené střely YJ-91

               - max. 4 protizemní řízené střely KD-88

               - max. 4 laserem naváděné pumy LS-500J (500 kg)

               - neřízené pumy pumové kontejnery kalibrů do 500 kg

               - bloky neřízených raket ráže 57 mm, 90 mm, 130 mm  

Hmotnost:  max. vzletová 30000 kg

Rozměry:  Rozpětí ............................ 12,705 m

                 Délka .............................. 22,325 m

                 Výška .............................   6,575 m

                 Plocha křídel ...................  52,3 m2

 

 

 

                                                                                                                       Autor článku: ing. Zbyněk Novotný

 

 

 

 

 

Poslední revize článku:  7.1.2013

Vyhledávání

Array

 

 

 

 

B O N U S