Iljušin Il-28 "Beagle" - sovětská Camberra

Frontový proudový bombardér Iljušin Il-28, nosící v NATO jméno "Beagle", je dítkem začínající studené války a éry jaderného zastrašování.

Sovětský vůdce - "velký generalisimus" Stalin, vydal na jaře roku 1947 příkaz k urychlenému zahájení stavby prototypů bombardérů taktického určení schopných nosit novou sovětskou jadernou pumu. V té době pracovala konstrukční kancelář S.V. Iljušina na vývoji letounu Il-22 - prvním sovětském bombardovacím letounu s čtyřmi proudovými motory a současně rozpracovávala úvahy nad jeho následovníkem. Letoun Il-22 vzlétl poprvé v červnu 1947, ale již v srpnu, tedy po dvou měsících zkoušek bylo jasné, že tento letoun svými výkony neoslní a pro plnění požadovaných úloh nebude vhodný. Konstrukční kancelář tedy upnula veškeré své úsilí k vývoji následníka - letounu, který dostal označení Il-28.   

Byla zvolena koncepce letounu s přímým štíhlým křídlem a šípovými ocasními plochami, která byla rozpracována za pomoci CAGI - institutu pro aerodynamiku a hydrodynamiku. Přímé křídlo bylo méně vhodné z hlediska dosahování maximálních rychlostí, ale byla mu dána přednost pro jeho jednoduchost a dobré vlastnosti při nízkých rychlostech. 

Úvodní projekční práce na Il-28 byly ukončeny v lednu roku 1948. Paradoxně Iljušin neměl oficiální pověření k vývoji stroje a tak rozhodnutí o pokračování vývoje a zahájení stavby prototypu vydal na vlastní zodpovědnost. Teprve v červnu 1948 byla stavba oficiálně zařazena do plánu, ale to již ve výrobní hale stál téměř hotový stroj.

Prototyp Il-28 poprvé vzlétl 8. července 1948 pilotován zalétávacím pilotem V.K. Kokkinakim. O pohon tohoto stroje se staraly dva britské motory Rolls-Royce Nene. Dne 30. prosince téhož roku pak stroj uskutečnil první let s licenčně vyrobenými motory, které nesly označení RD-45F.

V období od února do dubna 1949 se stroj podrobil, společně s konkurenčními letadly Tupolev Tu-73 a Tu-78 státním zkouškám. Výsledky byly pozitivní, ale získání rozhodnutí o budoucnosti letadla nebylo jednoduché. Někteří vojenští představitelé prosazovali stroj Tupoleva, někteří stroj Iljušina. Stalin údajně osobně nařídil tehdejšímu veliteli letectva maršálu Veršininovi, aby nechal speciálně vytvořit tři kompletní osádky tvořené zkušenými piloty, které porovnají oba typy a vypracují posudek. Výsledky zkoušek, testů a posudků byly předmětem zvláštního setkání se Stalinem v polovině května. Stalin po tomto setkání rozhodl o zahájení sériové výroby typu Il-28. Požadoval však zvýšení letových výkonů a účast pětadvacetičlenné formace těchto letadel na prvomájové přehlídce roku 1950. Iljušin Il-28 se musel pro zvýšení výkonů podrobit řadě úprav. Byly instalovány nové motory Klimov VK-1, změnil se tvar motorových gondol, aerodynamickým vyvážením směrovky se zmenšily síly v okruhu směrového řízení, přepracována byla hydraulická soustava, změnilo se zasklení přídě i pilotní kabiny, radiolokátor původně umístněný pod ocasními plochami byl přestěhován před pumovnici.

Upravený Il-28 vzlétl poprvé 8. srpna 1949. Sériové letouny začaly přicházet k jednotkám sovětského letectva v roce 1950 a postupně se dostaly i do mnoha dalších letectev světa. "Beagly" se staly určitou obdobou britských strojů Camberra, se kterými je někteří odborníci často srovnávají.  

Iljušin Il-28 je dvoumotorový hornoplošník. V jeho stavbě bylo použito v hojné míře duralu. Příď stroje zabírá prostor navigátora vybavený bombardovacím zaměřovačem OPB-5S a sadou navigačních přístrojů. Za prostorem navigátora se nachází pilotní kabina vybavená řízením beranového typu, letovým přístrojovým vybavením a reflexním zaměřovačem PKI-1 pro střelbu pevnými kanóny. Částečně pancéřované stanoviště posledního člena osádky střelce-radisty je na konci trupu. Ten ovládá elektro-hydraulicky poháněnou střeleckou věž Il-K6 vybavenou dvojicí kanónů ráže 23 mm. Rozsah pohybu věže je v horizontále +/- 70^o a ve vertikále +40^o až -60^o. Všechny tři prostory osádky jsou přetlakované klimatizované. Prostor navigátora a pilota jsou vybaveny katapultážním sedadlem KK-1.

Střed trupu zabírá pumovnice s pneumaticky ovládanými vraty. Pumovnice umožňuje alternativní zavěšení osmi kusů klasických bomb kalibru 250 kg, nebo čtyř kusů kalibru 500 kg, jedné bomby o 1500 kg nebo 3000 kg. Teoretickou výzbrojí mohla být jedna jaderná puma. V prostoru před pumovnicí se nachází radiolokátor PSBN-M.

Křídlo letadla je vybaveno mechanizací odtokové i náběžné hrany. Ve dvou pětinách rozpětí křídla se nachází motorové gondoly ukrývající proudové motory Klimov VK-1A a prostor pro zatažení hlavních podvozkových noh. Na křídla bylo možno umístnit k usnadnění startu dvojici pomocných raketových motorů na tuhé palivo s délkou hoření asi 13 sekund.

Od základního provedení Il-28 bylo odvozeno několik speciálních verzí. Nejvýznamější jsou cvičná verze "U" a průzkumné verze "R", "RT", "RTR".

Letouny Il-28 byly dlouho dobu vyráběny v Číně pod označením Harbin H-5. 

TECHNICKÁ DATA 

Typ:  taktický bombardovací letoun

Pohon:  2 x proudový motor Klimov VK-1A o maximálním tahu 26,88 kN

Max. rychlost:  906 km/h

Dolet:  2400 km

Dostup:  12500 m

Výzbroj:  - 2 x kanón NS-23 nebo NR-23 ráže 23 mm (2 x 100 ks nábojů)

               - 2 x kanón NS-23 nebo NR-23 ráže 23 mm v dákově ovládané

                  střelecké věži Il-K-6 (2 x 225 ks nábojů)

               - maximálně 3000 kg pum

Hmotnost:  prázdná 12890 kg, max. vzletová 23200 kg

Rozměry:  délka                             17,65 m

                 výška                              6,7 m

                 rozpětí                           21,45 m

                 plocha křídel                  60,8 m²