Vojenská technika, zbraně

Mikojan MiG-23B, BN "Flogger F, H" - myšlenky na Jaguára

Koncem šedesátých let minulého století se v sovětském vojenském letectvu ukázalo, že v padesátých letech protěžované a v široké míře zavedené rychlé stíhací bombardéry nejsou všemocné a pro přímou podporu pozemních vojsk málo vhodné. U představitelů letectva proto došlo k návratu myšlenky na vyzbrojení letouny, které by bylo možno označit za bitevní, nebo-li "šturmoviky". Bylo však otázkou: O jaké letouny by mělo jít? Jedna skupina prosazovala letouny pomalejší, podzvukové, ale silně pancéřované. Druhá skupina prosazovala letouny rychlejší, nadzvukové, slaběji pancéřované, které se podstatně více podobaly stíhacím bombardérům.

Konkrétní propozice na konstrukci bitevního letounu byly oficiálně vydány počátkem roku 1969. Byly poměrně volné, takže souběžně začaly vznikat letouny obou konkurenčních koncepcí, tedy podzvukové i nadzvukové. Ve skupině nadzvukových letadel začal vznikat stroj navazující na známý stíhací bombardér Su-7B, který byl později zařazen do výzbroje pod označením Su-17, a letoun konstrukční kanceláře Mikojana, jehož další vývoj vedl k letounu MiG-27.

Mikojanův první projekt bitevního letounu - "šturmoviku", nesoucí označení MiG-27Š byl výrazně přepracovanou verzí MiGu-21. Měl mít jeden motor bez přídavného spalování a dva boční nasávací otvory, které dovolily posunutí pilotní kabiny značně vpřed, což spolu s vhodným skosením přídě umožňovalo pilotovi dobrý výhled hlavním zájmovým směrem. I druhý projekt - I-27-11 měl s MiGem-21 něco společného, protože byl postaven na základě letounu MiG-21I Analog - letounu, který posloužil při vývoji Tu-144. Převzato bylo zajímavé křídlo, trup byl však úplně nový s delší příďí, která měla obsahovat zařízení pro navádění raket. Pohon měly zajišťovat dva motory bez přídavného spalování neurčeného typu. Jako nejperspektivnější, nejrychleji realizovatelný a nejlevnější se však ukázal projekt, který pro svůj základ počítal s tehdy novým stíhacím letounem s měnitelnou geometrií křídel - MiGem-23. Maketa tohoto letounu, trochu připomínající francouzsko-britský Jaguar byla představitelům sovětského letectva předvedena koncem roku 1969 a po jejím zhodnocení byl schválen další vývoj pod označením MiG-23B. Jako výchozí byl použit stíhací letoun MiG-23S, u kterého byl vyměněn původní typ motoru za výkonější Ljulkův AL-21F3, zesílen podvozek a odstraněn radiolokátor Sapfir-S. Do nově tvarované skosené přídě se nastěhoval komplex Sokol-23S integrující laserový dálkoměr Fon, střelecký zaměřovač ASP-17B a bombardovací zaměřovač PBK-3. Letoun obdržel navigační soustavu NK-23 obsahující systém blízké navigace RSBN-6S, kurzový systém IKV-8 a dopplerovský systém DISS-7. Soustavu doplnil systém automatického řízení (autopilot) SAU-23B.

Jako pevná výzbroj letounu byl zachován původní dvouhlavňový kanón ráže 23 mm GŠ-23L s 200 náboji. Další výzbroj zavěšovaná na závěsníky pod křídly i trupem může dosáhnout maximální celkové hmotnosti 3000 kg a zahrnuje kanónové kontejnery, bloky neřízených raket, těžké neřízené rakety a rádiově naváděné raketové střely Ch-23M. K navádění Ch-23M slouží integrovaná aparatura Delta-NM jejíž anténa je patrná na pravém křídle nad závěsníkem. Pumová výzbroj může být tvořena neřízenými bombami kalibrů od 50 do 500 kg.

Prototyp stroje MiG-23B se dostal poprvé do vzduch 18.2.1971. Ještě téhož roku byla zahájena sériová výroba, ale po vyrobení 24 kusů byla přerušena a byly provedeny určíté změny v konstrukci. Byla zvětšena plocha pohyblivé části křídel, zabudován motor R-29-300, protože AL-21F3 byly přednostně určeny pro bombardéry Su-24 a zmodifikován zaměřovací komplex na verzi Sokol-23N. Bylo upraveno pancéřování kabiny pilota, instalován ochranný rušící systém SPS-141, výstražná stanice SPO-10 Sirena a plnění prostoru v nádržích nad palivem neutrálním plynem. Takto modifikovaný letoun dostal označení MiG-23BN. Sériová výroba začala probíhat od roku 1973 a vyrobené stroje byly určeny převážně na export, protože sovětské letectvo se rozhodlo pro daleko modifikovanější letouny, které však již nesou označení MiG-27.

Stroje MiG-23BN mohou nosit celkem tři přídavné palivové nádrže o objemu po 800 l paliva. Jedna nádrž se umístňuje na centrální podtrupový závěsník a dvě na závěsníky na pohyblivých částech křídel. Několik strojů dodaných do Iráku bylo místními specialisty vybaveno vystémem pro doplňování paliva za letu s pevným ráhnem, které bylo adaptací zařízení letounů Mirage. Iráčané v době války s Iránem prováděly též pokusy s vyzbrojením MiGů-23BN francouzskými protilodními střelami AM-39 Exocet.

MiGy-23BN sovětského letectva, letectva ČSSR, NDR a BLR disponovaly schopností nosit jednu taktickou jadernou pumu.