Vojenská technika, zbraně

Suchoj Su-11 "Fishpot C" - mladší bratr "devítky"

Letoun Suchoj Su-11 byl stíhacím letounem PVO. Byl to souputník stroje Su-9 a počátky jeho vývoje jsou, stejně jako tomu bylo u Su-9, spjaty s letounem T-3. Návrh stroje T-3 vytvořil Suchoj po obnově své konstrukční kanceláře v roce 1953, a to na základě požadavku sovětského vedení na nový přepadový stíhací letoun vybavený tehdy vyvíjeným motorem s přídavným spalováním AL-7F.

Model T-3 byl schválen k realizaci a jeho stavba proběhla v druhé polovině roku 1955. První let stroje se uskutečnil dne 26. května 1956 a o měsíc později, přesněji 24. června 1956 byl představen na velké letecké přehlídce v Tušinu u Moskvy. Letoun uvedený jako nový přepadový stíhač neušel pozornosti západních pozorovatelů (což bylo účelem jeho veřejného předvedení) a dostal kódové označení NATO - "Fishpot". Jednalo se o stroj s trupem doutníkovitého tvaru s nasávacím otvorem vzduchu pro motor v přídi, na jehož horní hraně se nacházel kužel mající ukrývat anténu plánovaného radiolokátoru. Křídla byla trojúhelníková s úhlem šípu náběžné hrany 60^o, vytvořená a doporučená k použití institutem CAGI.

V rámci zkušebního programu T-3 a vývoje Su-9 byla prováděna řada pokusů s různě tvarovanými příděmi, typy regulace a velikostmi regulačních kuželů. Jeden nově postavený prototypový stroj s označením T-47 byl určen ke zkouškám případného použití výkonnějšího a rozměrově většího radaru typu Almaz a za tímto účelem byl vybaven delší a celkově mohutnější přídí a regulačním kuželem. Souběžně se zkouškami radaru na T-47 probíhal vývoj a zkoušky nového, na radiolokátor vázaného zbraňového systému, který byl testován na modifikovaném prototypu PT-8-4. Letoun PT-8-4 byl stroj původně patřící do vývojové větve Su-9 a měl představovat výrobní konfiguraci "devítky", ale na základě určitých okolností se tak nestalo.
Výsledky testů T-47 a PT-8-4 vedly ke vzniku stroje T-47-3, který byl přestavbou PT-7, dalšího dříve postaveného letounu známého svým dravým vzhledem. T-47-3 byl postaven pro použití radiolokátoru Oriol a zbraňového systému s raketami R-8M (K-8M), s podstatně větším rozsahem použití než měly rakety RS-2U/US na letounech Su-9. T-47-3 absolvoval svůj první let 25.12.1958. Zkoušky probíhaly celkem slibně a tak bylo postaveno asi dalších pět prototypů. Ty vznikaly postupně opět přestavbou již existujících draků a byly použity především k testování funkce radiolokátoru, raket a motoru.

Na konci roku 1961 byl typ schválen pro sériovou výrobu jako Su-11. Oficiální přijetí do výzbroje je datováno dnem 5.2.1962 a první sériový stroj vzlétl v červenci téhož roku. Výroba letounů probíhala do roku 1965 a dala pouze 108 kusů. Důvodem výroby tak nízkého počtu letounů Su-11 bylo to, že konstrukční kancelář Jakovleva prosadila rozsáhlejší výrobu a zavedení do výzbroje svého konkurenčního typu Jak-28P. Argumentem byla údajně větší bezpečnost letounů dvoumotorové koncepce. Tento argument měl velký vliv na vývoj veškerých dalších interceptorů v SSSR, včetně těch vyvíjených v OKB Suchoj. Su-11 dostal v NATO kódové označení "Fishpot C".

Letouny Su-11 byly díky své mohutnější přídi o několik centimetrů delčí než Su-9 a též o téměř tunu těžší. O pohon se staral motor Ljulka AL-7F-2 o maximálním tahu 101 kN. Vstup vzduchu k motoru byl regulován pomocí pohyblivého kuželu, který byl řízen automatickým elektrohydraulickým systémem ESUV-1S. Uvnitř tohoto kuželu byl uložen radiolokátor typu RP-11 Oriol.

Kokpit pilota byl kryt kapkovitým překrytem. Překryt byl tvořen pevným štítkem, jehož výplně byly z křemičitého skla a odsouvatelnou částí z tepelně odolného plexiskla. Prostor kabiny byl přetlakovaný a klimatizovaný. Pilot seděl na vystřelovacím sedadle typu KS-3.

Su-11 měl na svou dobu odpovídající přístrojové vybavení, jehož součástí byl gyrokompas, horizont, rychloměr, machmetr, akcelerometr, výškoměr a další přístroje.

Do základního vybavení Su-11 patřil mimo jiné automatický zaměřovač, radiokompas ARK-10, přijímač navigačního systému, radiovýškoměr, radiostanice RSIU-5 a přijímač pozemních řídících signálů. Stroj Su-11 byl, stejně jako "bratr" Su-9 typickým představitelem stíhacího letounu systému PVO.

Výzbroj letounu byla tvořena dvojicí leteckých protiletadlových řízených střel, které byly umístněny na závěsnících pod křídly. Jednalo se o rakety řady R-8M (K-8M), přičemž obvykle byla nošena jedna raketa R-8MR s radiolokačním naváděním a jedna raketa R-8MT s inračerveným samonavedením. Letoun mohl nosit pod trupen dvojici vedle sebe umístěných přídavných palivových nádrží o obsahu po 720 litrů paliva. Na pozice těchto nádrží bylo možno zavěsit dvojici kanónových kontejnerů UPK-23-250 s kanóny ráže 23 mm.

Start letounu bylo možno zkrátit pomocí dvojice odhazovatelných raketových motorů, přistání pak pomocí stuhového padáku PT-7 nebo PTA-7B.

Suchoj Su-11 byl díky svému radaru a raketovým střelám výkonějším zbraňovým systémem než Su-9, ale jeho letové vlastnosti byly o trošku horší. Vyřazování letounů Su-11 začalo v polovině sedmdesátých let. Některé vyřazené stroje posloužily k přestavbě na rádiem řízené létecké cíle.