BMP-1 - opěvovaný i zatracovaný průkopník

Sovětské obrněné vozidlo, které nese pojmenování BMP-1 (Bojevaja Mašina Pjechoty - 1) je možno považovat za první a průkopnické bojové vozidlo pěchoty na světě. Někteří rádoby-odborníci se sice snaží průkopnickou roli tohoto vozidla všemožně znehodnotit a zpochybnit, ale fakta je třeba brát taková jaká jsou.

V období začínající studené války sloužily pro dopravu pěchoty na bojiště především obrněné transportéry. Jednalo často o kolopásová vozidla konstrukčně navazující na německá, či americká vozidla 2. světové války, nebo vozidla využívající kolových podvozků nákladních automobilů. V tehdejším Sovětském svazu byl typickým představitelem této kategorie obrněný transportér BTR-152. Tato vozidla dokázala dobře plnit úlohu lehce pancéřovaného dopravního prostředku, ale již nebyla vhodná k zajištění rychlých bojových operací v součinnosti s novými tanky. Začínalo být zřejmé, že ideálním vozidlem k zajištění takových úloh by byl stroj na pásovém podvozku, který by se vyznačoval podstatně větší průchodností a rychlostí v terénu, vyšším stupněm ochrany přepravované pěchoty, vlastní dostatečně silnou organickou výzbrojí a schopností překonávat vodní překážky plaváním. Již tento základní výčet požadavků mohl vzhledem k tehdejší úrovni technických a technologických znalostí představovat pro konstruktéry nového vozidla celkem tvrdý oříšek, ale nebylo to ještě vše, co bylo potřeba splnit. Vozidlo muselo být maximálně spolehlivé a "vojákuodolné", tedy jednoduché, robustní a lehce opravitelné a navíc mělo být schopné bojové činnosti v podmínkách chemického a radiačního zamoření.  

Základní, velmi volné specifikace nově požadovaného bojového vozidla byly předány konstrukčním kancelářím případných výrobců k řešení asi v roce 1958. Část vzešlých návrhů vozidel se nedokázala oprostit od překonané koncepce kombinující použití kol a pásů a byla konstrukcí a vzhledem celkem exotická. V roce 1961 byly postaveny prototypy jednotlivých vozidel a podrobeny srovnávacím testům na zkušebních polygonech. Jako vítězné byly vyhodnoceny návrhy Volgogradského traktorového závodu a Čeljabinského traktorového závodu. Obě vozidla těchto výrobců byla čistě pásová. V případě volgogradského vozidla, které bylo označováno jako Objekt 914, se jednalo o stroj postavený na základě plovoucího tanku PT-76. Vozidlo z Čeljabinska - Objekt 764, vycházelo konstrukčně z polárního tahače a jako jediné mělo koncepci s motorem v přední části a prostorem výsadku v zádi.

Pro stanovení konečného vítěze obě vozidla pokračova v intenzivních porovnávacích testech. Každé mělo své výhody a nevýhody, ale vojákům se hodně zamlouvaly velké zadní dveře výsadku Objektu 764. Objekt 764 byl pro další fázi zkoušek upraven inženýry čeljabinského závodu do podoby, která dostala označení Objekt 765. Provedená úprava na vozidle dále umocňovala výhodu zadních velkých dveří tím, že byly odstraněny vodomety pro pohon vozidla ve vodě a tím se prostor výsadku stal přívětivějším a trošku prostornějším. Pohon vozidla ve vodě byl přenechán pásům.

Objekt 765 se nakonec stal vítězem náročného porovnávacího klání. Vojskové zkoušky vozidla byly zahájeny v roce 1965 a v roce následujícím byl typ přijat do výzbroje pod označením BMP-1. Veřejnosti se vozidlo představilo v listopadu 1967 na velké přehlídce v Moskvě a u západních pozorovatelů vzbudilo zasloužilý obdiv.

Vozidlo BMP-1 charakterizuje velmi nízká silueta a příď  korby s extrémně skloněnými pancíři. V přední pravé části vozidla je uložena pohonná jednotka, kterou tvoří vznětový šestiválec UTD-20 o maximálním výkonu 221 kW. Na motor navazuje mechanická převodovka s pěti rychlostními stupni vpřed a jedním rychlostním stupněm vzad. Příď vozidel prvních výrobních sérií (do roku 1969) byla asi o 25 cm kratší než sérií pozdějších (k prodloužení přídě došlo z důvodu nutnosti zvýšení vztlaku). Vlevo od motoru vozidla sedí řidič. K pozorování prostoru před vozidlem používá trojici jednoduchých hranolových periskopů. Prostřední periskop je možno pro noční operace zaměnit za infrapřístroj TVNO-2. Řidič využívá ještě i čtvrtý periskop, který směřuje vlevo. Tento periskop však vozidla prvních sérií nemají. Za řidičem sedí velitel. Stejně jako řidič má vlastní příklop, ten je však integrován do otočné velitelské věžičky. Její součástí jsou též dva pozorovací hranolové periskopy a centrálně umístněný kombinovaný denní / noční pozorovací přístroj aktivního typu TKN-3B. Téměř nezbytnou součastí infračervené větve přístroje je infraleflektor OU-3GA2 umístněný nad hlavou přístroje. S tímto přístrojem se v původní konfiguraci BMP-1 nepočítalo, takže po jeho instalaci došlo k situaci, kdy infraleflektor zavazí hlavni kanónu při otáčení věže. 

V prostoru za motorem, ve střední části vozidla se nachází jednomístná plně otočná bojová věž s elektrickým pohonem. Zde se nachází zbraňový systém a stanoviště střelce-operátora, taktéž vybavené vlastním příklopem. Střelec-operátor má ke své činnosti k dispozici kombinovaný denní / noční pozorovací zaměřovací přístroj 1PN22M2 (dřívější série do roku 1974 - 1PN22M1). K pozorování okolí vozidla využívá i čtveřici hranolových periskopů. 

Zadní část korby vozidla je vyhrazena pro osmičlenný pěchotní výsadek. Členové výsadku sedí po čtveřicích zády k sobě. Každý má k dispozici střílnu s pozorovacím periskopem. Výsadek opouští vozidlo  dvoukřídlými dveřmi v zádi, které slouží i jako nádrže paliva, případně čtyřmi střešními obdelníkovými příklopy. Zadní dveře jsou opatřeny pozorovacími periskopy a levé křídlo dveří i střílnou.

Zbraňový systém vozidla je tvořen ve věži lafetovaným nestabilizovaným nízkotlakým kanónem 2A28 "Grom" ráže 73 mm s hladkým vývrtem hlavně a spřaženým kulometem PKT ráže 7,62 mm. Kanón má poloautomatické nabíjecí zařízení umožňující maximální rychlost střelby až 10 ran za minutu, ale nabíjet lze v případě poruchy i ručně. Celková rychlost střelby je pak pochopitelně menší. Některé "chytré" prameny uvádějí, že i s ručním nabíjením lze střílet stejně rychle, ale to lze označit jen za "řeči hloupého zbrojnoše". Jako munice pro kanón jsou používány křidélky stabilizované reaktivní kumulativní střely PG-15V a tříštivotrhavé střely OF-15V (od roku 1974). Tříštivotrhavé střely nejsou s nabíjecím automatem plně kompatibilní, a proto se nabíjejí pouze ručně. Celková vezená zásoba munice pro kanón je 40 kusů. Pro spřažený kulomet je běžně vezeno 2000 nábojů. Náměr kanónu a spřaženého kulometu je od -4^o do +30^o. Hlavňové zbraně BMP-1 doplňuje PTRK 9S428 s PTŘS 9M14M "Maljutka" s povelovým naváděním. Odpalovací zařízení pro PTŘS se nachází nad hlavní kanónu a střelec může střelu na toto odpalovací zařízení ustavit bez opuštění věže. Využívá k tomu specíálně určeného příklopu. Ve vozidle jsou vezeny 4 "Maljutky".

Pancéřování vozidla je tvořeno ocelovými pancíři dosti proměnné tloušky a bylo považováno za nedostatečné již po prvních bojových zkušenostech, ale je plně v souladu se sovětskou konstrukční školou a tehdejším sovětským pojetím dávajícím přednost menší siluetě, menší hmotnosti a větší pohyblivosti vozidla před silnou pancéřovou ochranou. Čelo věže a korby by mělo odolat zásahům střel ráže 20 mm vypálených ze vzdálenosti 600 m, boky a záď  pak střelám ručních zbraní.

Podvozek BMP-1 je tvořen šesti páry jednoduchých pojezdových kol s torzním pérováním (první a šestý pár je vybaven tlumiči), třemi páry nosných kladek, hnacími rozetami vpředu a napínacími koly vzadu.

BMP-1 je plovoucí. K pohodu ve vodě je využíváno pásů. Rychlost plavby je maximálně 7 km/h.

Vozidla BMP-1 byla hojně vyvážena a zůčastnila se řady ozbrojených konfliktů, prvního již v roce 1973 na Středním východě, a to se střídavými úspěchy. Prokázaly se některé přednosti i nedostatky, které se odrazily ve změnách na později vyráběných vozidlech. Těmito změnami vznikly na konci sedmdesátých let verze BMP-1P a BMP-1PG. Systém s řizenými střelami 9M14M "Maljutka" byl u nich vyměněn za, na stropě věže instalovaný, systém 9P135 s PTŘS 9M111 Fagot nebo 9M113 Konkurz, byla zavedena nová ochrana proti neutronovému záření, nový automatický protipožární systém v prostoru osádky a instalovány dvě trojice vrhačů dýmových granátů na věž. V případě vozidel BMP-1PG byl navíc na věž instalován ještě automatický granátomet AGS-17 ráže 30 mm.

Na základě prvních zkušeností z války v Afghánistánu vznikla v osmdesátých letech verze BMP-1D s přídavným ocelovým pancéřováním boků korby a se zlepšenou ochranou proti minám. 

Kromě základních verzí BMP-1 existují i velitelské verze BMP-1K a BMP-1PK s rozšířeným spojovacím vybavením a menším počtem členů osádky, štábní verze BMP-1Š vyzbrojená pouze kulometem PKT, velitelsko-štábní verze BMP-1KŠ a BMP-1KŠM vybavené místo kanónu mohutnou výsuvnou teleskopickou anténou. Dále na bázi BMP-1 existuje celá řada speciálních vozidel bojového, dělostřeleckého nebo ženijního průzkumu, vozidel opravárenských, vyprošťovacích a dalších.

Výroba vozidel BMP-1 skončila v roce 1987.

TECHNICKÁ DATA    (BMP-1 Sp.3)

Typ:  bojové vozidlo pěchoty

Osádka:  3 + 8 osob

Hmotnost:  13,2 t

Délka:  6,74 m

Šířka:  2,94 m

Výška:  2,06 m

Pohon:  vznětový šestiválcový motor UTD-20 s výkonem 221 kW

Max. rychlost:  65 km/h

Dojezd:  600 km

Výzbroj:  kanón 2A28 ráže 73 mm (40 ks nábojů)

               spřažený kulomet PKT ráže 7,62 mm (2000 nábojů)

               PTŘS 9M14M "Maljutka" (4-5 ks)