Vojenská technika, zbraně

Tupolev Tu-128 "Fiddler" - sovětský stíhač těžké váhy

Tu-128, v kódu NATO "Fiddler" (šumař), byl a dosud je největším stíhacím letounem na světě. Jeho vývoj byl více než ovlivněn jiným "tůčkem", které se však nikdy nevyrábělo. Tímto "tůčkem" byl stroj Tu-98 - původně konstruovaný jako rychlý frontový bombardér s trojčlennou posádkou a vzletovou hmotností kolem třiceti tun. Tu-98 byl elegantní letoun se spoustou konstrukčních novinek, ale nikdy se u něho nepodařilo vyřešit problémy s vnitřní aerodynamikou v dlouhých kanálech přívodu vzduchu k motorům. Tyto problémy ovlivnily konstrukční řešení následně vyvíjeného bombardéru Tu-22. Vraťme se však k Tu-128. Koncem padesátých let považoval Sovětský svaz za největší hrozbu americké bombardéry B-52. Bylo proto rozhodnuto vyvinout dálkový stíhací letoun, který by byl vybaven radarem s dalekým dosahem, schopným identifikovat cíle na největší možnou vzdálenost, a jenž by nesl výkonné rakety určené proti vzdušným cílům.

Neuvažovalo se o tom, že by měl vzniknout stíhací letoun, který by se dostával do vzdušných soubojů, proto kromě velkých rozměrů mohla být i jeho hmotnost výrazně vyšší než u normálních stíhaček. Vlastní konstrukční práce na letounu byly zahájeny v roce 1958 a za základ byl vzat právě Tu-98. Prototyp letounu byl postaven v létě 1960 a v lednu 1961 byl předán k zahájení státních zkoušek. První vzlet byl proveden 18.března 1961 a 24.dubna byla poprvé překonána rychlost zvuku. Souběžně se zahájením zkoušek začala probíhat sériová výroba letounů. Prototyp stroje byl představen veřejnosti v červenci 1961 na velké a známé letecké přehlídce v Tušinu vybaven velkým pouzdrem s měřící aparaturou na spodní části trupu, které bylo západními pozorovateli mylně považováno za kryt vyhledávacího radiolokátoru.

Sériové stroje vstoupily do řadové služby v dubnu 1965 pod označením Tu-128S-4, letectvo však propagovalo označení Tu-28P, takže je možno se setkat i s tímto označením. V NATO jsou tyto sériové stroje označovány jako "Fiddler B". Výroba probíhala do roku 1971 a skončila na čísle 188 kusů včetně prototypů.

Od poloviny šedesátých let začaly bombardéry přecházet na taktiku průniků v malých výškách. Tupolev proto vyvinul modernizovanou verzi stroje Tu-128, která absolvovala svůj první let v říjnu 1970. Tento stroj Tu-128M, nebo přesněji Tu-128S-4M byl vybaven systémy pro detekci a ničení cílů létajících v malých výškách. Zkoušky byly ukončeny roku 1974, ale sériová výroba nových strojů nebyla zahájena. Na verzi Tu-128S-4M byla upravena většina již vyrobených strojů, a to v opravnách pomocí modernizačních paketů dodaných výrobcem. Některé pakety obsahovaly i novou radiostanici R-846 a stroje těmito radiostanicemi vybavené jsou pak poznatelné podle vodorovně zakončené svislé ocasní plochy. Tato vodorovně zakončená SOP tedy není jednoznačným poznávacím znakem modernizovaných strojů, jak uvádějí některé prameny.

Tu-128 je dvoumotorový, dvoumístný těžký stíhací letoun s trupem poloskořepinové konstrukce a křídlem s dvojicí nosníků. Je poháněn motory Al-7F-2 a jeho hlavním neseným vybavením je radiolokátor RP-S Smerč, respektive RP-SM Smerč-M. Kabina pilotů je hermeticky přetlakovaná, pro případ dehermetizace je posádka vybavena oděvem VKK-6M a přilbou GŠ-4M. Ve výbavě kabiny jsou katapultážní sedadla KT-1.

Poslední Tu-128 byly vyřazeny asi v roce 1992.