Vickers Valiant B.Mk 1 - první "V" bombardér - robustní a jednoduchý

Vickers Valiant je prvním bombardérem z britského vývojového programu, kterému se říkalo V-Class Bombers, tedy bombardovací letouny třídy "V". Byly to bombardéry, jejichž bojová jména začínala vždy písmenem "V" (Valiant, Vulcan, Victor). Vývoj těchto bombardérů je spjat s nastupující érou letadel poháněných proudovými motory a příchodem jaderných zbraní. Tato éra sebou nezadržitelně přinesla nové úvahy o způsobu nasazení bombardérů. Nové bombardéry měly být schopny létat velkou rychlostí a ve velkých výškách, což mělo samo osobě zajistit jejich ochranu a úspěšný průnik do vzdušného prostoru protivníka. Nad určeným cílem pak mělo dojít k odhození jaderné pumy.

Cesta k bombardérům třídy "V" nebyla jednoduchá a přímočará. V roce 1946 vypsalo tehdejší britské ministerstvo zásobování specifikace s označením B.14/46, podle kterých měl být postaven bombardovací letoun středního doletu se čtyřmi motory Rolls-Royce Avon RA.3, schopný dopravit jednu pumu o hmotnosti 4550 kg na na cíl vzdálený 2775 km. Dolet s menším nákladem měl být 6475 km a dostup minimálně 13725 m. Cestovní rychlost měla být kolem 800 km/h. Vývoj letounu podle těchto specifikací byl svěřen firmě Short Brothers & Harland. Ta vypracovala návrh letounu s označením SA.4, ale vývoj se zadrhl na otázce financování a oficiální objednávka na stavbu prototypů přišla až v roce 1948. Zkoušky protypů započaly v roce 1951, to však byl již typ považovaný za zastaralý a stal se pouze zálohou vývojového programu letounů stavěných podle novějších a progresivnějších specifikací B.35/46.

Specifikace B.35/45 byly taktéž vyhlášeny v roce 1946, ale zohledňovaly již poznatky získané na konci války v německých konstručních kancelářích. Do soutěže na konstrukci proudového bombardéru podle těchto specifikací se přihlásily firmy Avro, Handley Page a Vickers. Soutěž neměla vítěze. Administrativně bylo rozhodnuto, že nové stroje budou odebírány od všech tří výrobců, a že podle původních specifikací B.35/45 budou probíhat jenom studie a projekční práce.

V dubnu 1948 byly vypsány nové specifikace s označením B.9/48, přizpůsobené návrhu firmy Vickers, který nesl tovární typové číslo 660. V únoru 1949 byla objednána stavba dvou prototypů. První z nich (Vickers 660) měl být poháněn čtveřicí motorů Rolls-Royce Avon RA.3 s tahem 28,91 kN a druhý (Vickers 667) motory Amstrong Siddeley Sapphire. První vzlet prvního prototypu se uskutečnil dne 18. května 1951. O měsíc později, tedy v červnu 1951, dostal oficiálně bojové jméno Valiant.  

První prototyp Valiantu byl ztracen v lednu 1952 kvůli požáru za letu, způsobeném netěsností palivového systému. V té době již byl letoun vybaven novějšími motory RA.7 s tahem 33,37 kN. Osádka stroje se zachránila s výjimkou druhého pilota, který zahynul při katapultáži, asi po nárazu do vodorovné ocasní plochy. Po úpravě palivového systému byl 11. dubna 1952 zalétán druhý prototyp, který se od prvního lišil většími a konstrukčně odlišnými vstupními otvory vzduchu k použitým motorům RA.7. Původně zamýšlené motory Sapphire nebyly použity. S druhým prototypem byly úspěšně dokončeny všechny potřebné testy a státní zkoušky.

V roce 1953 byla zahájena výroba pětikusové ověřovací série letounů Valiant B.Mk 1 s motory RA.14 s tahem 44,49 kN, z nichž první vzlétl 22. prosince 1953, a následně výroba sériových strojů s motory RA.28. Letouny nastoupily řadovou službu u RAF v lednu roku 1955.

Sériový letoun Valiant B.Mk 1 byl pětimístný čtyřmotorový bombardovací letoun. Jednalo se o celokovový stroj s doutníkovitým trupem, šípovým křídlem a jednoduchými šípovými ocasními plochami. Přední část trupu byla přetlakovaná a obsahovala kabinu osádky. Osádka byla tvořena dvěma piloty, navigátorem-mechanikem, navigátorem-bombometčíkem a operátorem elektroniky. Osádka nastupovala do letounu oválnými dveřmi na levém boku přídě. Piloti byli vybaveni kataputážními sedadly Martin-Baker Mk.3A. Ostatní členové osádky opouštěli nouzově letoun vlastními silami dveřmi, před které se v těchto případech vysunoval větrný deflektor, umožňující relativně bezpečnější vystoupení i při vysokých rychlostech. Pod přídí letounu se nacházela vana s okny optického bombového zaměřovače, která se též stávala dočasným stanovištěm navigátora-bombometčíka.

Za přední přetlakovanou částí trupu byl umístněn úsek obsahující elektroniku, tlakové zásobníky vzduchu, hasící zařízení, klimatizaci a speciální pouzdro s nafukovacím člunem. Spodní část tohoto úseku byla tvořena šachtou přední podvozkové nohy. Střední až zadní část trupu obsahovala rozměrnou pumovnici. Nad pumovnicí byla konstrukce nesoucí hlavní nosníky vnitřní části hřídla obsahující otvory pro uložení motorů a přívodních vzduchvých kanálů. Vnitřní část křídla byla integrální součástí trupu. Po obou stranách této konstrukce byly úseky palivových nádrží a dalších součástí palivového systému.

Letoun Valiant měl křídlo s dvojím úhlem šípu. Vnitřní třetina křídla měla úhel šípu 45^o, vnější část pak 24^o. Menší úhel šípu na vnějších částech křídla kompenzoval v těchto místech nižší tloušťku profilu, která pomáhala redukovat případné sklony letounu k třepání nosné plochy a nárůstu odporu při vysokých rychlostech. Zhruba v polovině každé poloviny křídla byly instalovány malé aerodynamické plůtky. Pod každou polovinou křídla mohla být k prodloužení doletu zavěšena přídavná nádrž s objemem 7 500 litrů.

Ocasní plochy Valiantu byly šípovité, s výškovkou namontovanou asi v polovině výšky svislé ocasní plochy. 

Sériové Valianty byly poháněny čtveřicí proudových motorů Rolls-Royce Avon RA.28 s maximálním tahem 44,7 kN a s možností vstřiku směsi vody a methanolu pro zvýšení výkonu během vzletu. Výzbroj letounu byla tvořena jednou jadernou pumou nebo bombami kalibru 454 kg. Hlavňovou výzbroj letoun neměl, i když se uvažovalo o instalaci zadního střeliště s dvojicí kanónů ráže 20 mm v koncovém kuželu. 

Zajímavostí Valiantů byl fakt, že velká většina systémů a ovládacích prvků letounu byla elektrická. Veškeré systémy byly zdvojené a zálohované. Aby byla zajištěna dostatečná dodávka energie, každý motor poháněl generátor o výkonu 22,5 kW. 

RAF bylo dodáno celkem 39 letounů čistě bombardovací verze B.Mk 1. Kromě této verze existovala též obměna Valiant B(PR).Mk 1, upravená současně pro fotografický průzkum nebo bombardování, obměna Valiant B(PR)K.Mk 1, která uměla totéž, ale navíc mohla plnit úlohu tankovacího letounu, a obměna Valiant B(K).Mk 1 umožnující sloužit jako bombardér nebo tanker.

Valianty měly sloužit v roli strategických jaderných bombardérů. Původně se uvažovalo o shozech pum z velkých výšek, ale sestřelení amerického průzkumného letounu U-2 ve velké výšce pomocí rakety země-vzduch vedlo k přechodu na nácvik taktiky útoku z malých výšek. Lety v malých výškách však výrazně namáhaly konktrukci letounu a snížily její životnost.  

Jako bombardovací letouny se Valianty udržely v první linii do roku 1962. Dnem 1. ledna 1965 byly všechny Valianty staženy ze služby, protože prohlídky letounů provedené v roce 1964 odhalily vážná poškození nosníků křídla únavovými lomy materiálu.

TECHNICKÁ DATA

Typ:  dálkový bombardovací letoun

Pohon:  4 x proudový motor Rolls-Royce Avon RA.28 (Avon 204/205) s tahem 44,7 kW

Max. rychlost:  912 km/h

Dostup:  16460 m

Dolet:  bojový 5550 km (s přídavnými nádržemi 7250 km)

Výzbroj:  1 x jaderná puma o hmotnosti 4536 kg nebo

               21 bomb kalibru 454 kg

Hmotnost:  prázdná 34419 kg

Rozměry:  délka .......................... 32,99 m

                 výška ........................... 9,8 m

                 rozpětí ........................ 34,85 m

                 plocha křídel .............. 219,43 m²