Vojenská technika, zbraně

Challenger - technika s vůní orientu

Challenger - jak již toto jméno naznačuje, jedná se o přímého předchůdce tanků Challenger 2. Pokud se máme podívat na okolnosti vzniku tohoto tanku, musíme se přenést na konec sedmdesátých let minulého století, do země "létajících koberců" - do Iránu.

Irán byl velmi váženým zákazníkem zbrojovek západního světa, kupoval zbraně ve velkých objemech a dobře za ně platil. Někdy i sám podněcoval vývoj nových zbraní o které měl zájem, a které odpovídaly jeho potřebám.

Dvorním dodavatelem tanků pro Irán byla i britská státní zbrojovka Royal Ordnance Factory, která dodala v sedmdesátých letech kolem sedmi set tanků typu Chieftain různých modifikací a 187 zdokonalených Chieftainů továrního modelu FV4030/1 s exportním označením Shir. V druhé polovině sedmdesátých let právě u této zbrojovky Irán objednal vývoj a výrobu nového tanku podle svých potřeb, který dostal jméno Shir 1. Jednalo se o tank, který byl ještě výraznější modifikací úspěšného Chieftainu, měl mít motor Perkins Condor 12V, automatickou převodovku a elektronický systém řízení palby. Irán požadoval dodání 125 kusů tohoto tanku. Byl to však jen jakýsi menší "předkrm", protože následovala bombastická objednávka na 1225 kusů tanků modifikace Shir 2. Tank Shir 2 se měl vyznačovat podstatně změněnou konstrukcí s mnoha novými prvky. Měl být aplikován i nový britský vrstvený pancíř s označením Chobham. Práce na vývoji se rozběhly plným tempem, ale počátkem roku 1979 došlo v Iránu k islámské revoluci, což znamenalo změnu kurzu a postupné stornování všech objednávek zbraní, včetně britských tanků. Zbrojovka Royal Ordnance Factory byla postavena do situace, kdy měla výrobní haly plné rozestavěných tanků Shir 1 a téměř dokončený vývoj tanku Shir 2. Byla to situace zavánějící obrovským finančním průšvihem, ale nakonec se ji podařilo vyřešit. Tanky Shir 1 dostaly nové jméno Khalid a byly s úspěchem prodány do Jordánska, a ani vývojové úsilí na tanku Shir 2 nedošlo nazmar. Británie již několik let řešila problém perspektivní náhrady svých tanků. Od roku 1970 probíhal vývoj nového tanku ve spolupráci s Německem, ale tento společný program byl v roce 1977 zrušen a Britové pokračovali vývojem tanku s prozatimním označením MBT-80. Byly postaveny tři experimentální vozidla, ale i tento vývoj byl pro časový skluz a narůstající náklady v roce 1980 zrušen. V dané situaci se jako ekonomicky nejvýhodnější stalo použití projektu tanku Shir 2.

Projekt Shir 2 byl podle požadavků britské armády jen nepatrně pozměněn a vznikl tak tovární model tanku FV4030/4. V prosinci 1982 byl vydán příslib přijetí tanku do výzbroje za podmínek, že dojde k dořešení některých zjištěných nedostatků. V dubnu 1983 byl tank jménem Challenger oficiálně přijat do výzbroje britské armády. Do roku 1990 bylo postaveno 420 tanků. Challengery se zúčastnily bojových operací v Iráku v letech 1990 a 1991 a misí na území bývalé Jugoslávie.

Tanky Challenger v porovnání s potencionálními konkurenty, tedy Abramsy či Leopardy 2, prokázaly svoji vynikající pancéřovou ochranu, ale jinak byly cílem časté kritiky. Vzhledem ke své velké hmotnosti a slabšímu motoru byly rozhodně pomalejší a méně obratné, měly potíže se vzduchovými filtry motoru, těsností soustav a teplotními podmínkami v prostorech osádky. Největší kritika směřovala k účinnosti systému řízení palby, který nedosahoval ani zdaleka kvalit konkurenčních tanků - systém byl nepřesný a pomalý. Tyto nedostatky přispěly k poměrně rychlému ukončení kariéry tanku Challenger u britské armády a jeho nahrazení tankem Challenger 2.

Tank Challenger je klasickým věžovým tankem se čtyřčlennou osádkou. Řidič sedí v přední části korby uprostřed, velitel spolu se střelcem sedí vpravo a nabíječ vlevo v plně otočné bojové věži. Motor tanku se nachází vzadu. Výzbroj tanku je tvořena britským kanónem Royal Ordnance L11A5 ráže 120 mm s drážkovaným vývrtem hlavně a termickou ochranou. Používána je dělená munice - běžný palebný průměr je 64 kusů. S kanónem je spřažen kulomet FN L8A2 ráže 7,62 mm. Zbraňový komplet je plně stabilizován - rozsah náměru je od -10^o do +20^o. Do výzbroje tanku patří protiletadlový kulomet FN L37A2 ráže 7,62 mm, který je namontován na velitelské věžičce. Pro kulomety je běžně vezeno celkem 4000 nábojů.

Tank Challenger je vybaven elektronickým systémem řízení palby firmy GEC-Marconi s centrálním balistickým počítačem a soustavou snímačů hodnot.

Velitel tanku je vybaven denním pozorovacím přístrojem a soustavou periskopů umožňujících celokruhové pozorování a navádění střelce na cíl. Hlavní pozorovací přístroj může být pro noční podmínky nahrazen pasivním noktovizorem. Střelec je vybaven kombinovaným denním-nočním termovizním pozorovacím zaměřovacím přístrojem Barr & Stroud (Pilkington Optronics) s integrovaným laserovým dálkoměrem. Řidič používá k pozorování jeden široký hranolový periskop, pro noční podmínky nahraditelný pasivním noktovizorem firmy Pilkington Optronics.

Pancéřování tanku je velmi kvalitní a je tvořeno vrstvenými pancíři typu Chobham. Tank může být dodatečně vybaven návěsným přídavným pancéřováním.

Do výbavy patří přetlakový systém ochrany proti ZHN, klimatizační systém a automatické protipožární zařízení. Na obou stranách přední části věže je umístněno pět zadýmovacích granátometů.

Pohonnou jednotku tanku tvoří dvanáctiválcový vznětový motor Perkins Condor 12V o výkonu 895 kW. Na motor navazuje plně automatická hydraulická převodovka David Brown TN37. Pojezdové ústrojí je na každé straně tvořeno šesti pojezdovými koly, dvěma nosnými kladkami, napínacím kolem vpředu a hnací rozetou vzadu.

V průběhu výroby a služby tanků byly prováděny menší dílčí úpravy , které měly zabezpečit zlepšení pohyblivosti, odolnosti a obslužnosti. Tyto dílčí úpravy byly vyjádřeny v označení, a to od Mk.1 po Mk.4. Po zavedení tanků Challenger 2 byly tanky Challenger zpětně přeznačeny na Challenger 1.

Po ukončení služby v britské armádě se 288 tanků Challenger 1 podrobilo modernizační kůře a bylo prodáno do Jordánska pod označením Al Hussein.