Avro Vulcan B Mk.2, B Mk.2A - služba pro čest a slávu Británie

Cesta ke vzniku britského bombardéru Avro Vulcan začíná poměrně brzy po 2. světové válce. Na základě vyhlášených specifikací s označením B.35/46 měl být postaven nový proudový bombardovací letoun pro nošení britské jaderné zbraně. Tyto specifikace zohledňovaly nejnovější poznatky z oblasti letectví, včetně těch které byly získány na konci války v německých konstručních kancelářích a dostaly se do britských rukou. Do soutěže na konstrukci proudového bombardéru podle těchto specifikací postoupily celkem tři letecké firmy: Avro, Handley Page a Vickers. Po počátečních snahách o vyřazení návrhu firmy Vickers pro jeho určitou konzervativnost, neměla soutěž nakonec žádného vítěze a žádné poražené, ale bylo administrativně rozhodnuto, že nové stroje budou odebírány od všech tří výrobců. Konzervativní bezproblémová konstrukce od Vickerse byla považována za jakousi zálohu pro případ selhání vývoje u společností Avro a Handley Page.

Firma Avro použila při koncepci svého typu, označeného jako Avro 698, téměř trojúhelníkového samokřídla. Bylo to velmi odvážné řešení. Aby se umožnilo předběžné ověření charakteristik letadla, postavila firma Avro v letech 1949 až 1953, podle zvláštních specifikací E.15/48, několik experimentálních jednomotorových proudových letounů bezocasé koncepce s trojúhelníkovými křídly, známé jako Avro 707. Letadla byla vyrobena poměrně rychle pomocí řady  součástí od používaných letadel. Zkušební program Avro 707 přinesl cenné postřehy ohledně vlastností letu budoucího bombardéru, ale i tak nebyla cesta k prvnímu prototypu Vulcanu úplně jednoduchá.

                             Avro Vulcan B Mk.2 na výstave ve Farnborough v roce 1962

                                                      (foto: TSRL / CC BY-SA)

                                                             Avro Vulcan B Mk.2

                                                          (foto: RuthAS / CC BY)

Letoun Vulcan měl být poháněn čtyřmi motory Bristol BE.10. Jednalo se o dvouhřídelové motory, s oddělenými hřídely pro pohon vysokotlaké a nízkotlaké části kompresoru, a se dvěma oddělenými turbínami  pro každou tuto část. Motory BE.10 postupně vyzrály v sériový typ Olympus, ale v době dokončování prototypu Vulcanu ještě nebyly k dispozici, tak byly do letounu instalovány motory Avon RA.3.

První prototyp Vulcanu (VX770) odstartoval k prvnímu letu 30. srpna roku 1952. O rok později se první prototyp dočkal nových motorů Armstrong Siddeley Sapphire A.S.Sa.6s, a později v roce 1957 ještě motorů Rolls-Royce Conway RCo.7. Zamýšlené motory Olympus byly instalovány až na druhý prototyp.

Druhý prototyp letounu (VX777) vzlétl poprvé 3. září 1953 s motory Bristol Siddeley Olympus 100. Okamžitě se zapojil do letových zkoušek, ale v červenci 1954 havaroval a znovu vzlétl až v roce 1955. 

Sériová výroba letounů s označením Vulcan B Mk.1 byla zahájena v roce 1955. První výrobní série čítala celkem 25 letounů, které byly vybaveny motory Bristol Siddeley Olympus 101 a měly rovné náběžné hrany křídel. V průběhu zkoušek se však přišlo na to, že při větším zatížení během obratu letounu ve větších výškách se na konci křídla objevuje třepání a tím hrozí nebezpečí vzniku únavy materiálu. Druhý prototyp Vulcanu byl proto v říjnu 1955 vyzkoušen s novým křídlem, u něhož se šíp náběžné hrany v polovině rozpětí zmenšoval a potom ke koncům opět zvětšoval. Tvar se osvědčil, takže křídla všech již dříve vyrobených letounů byla modifikována. Současně byly namontovány i výkonnější motory Olympus 102. Celkem 20 letounů druhé výrobní série bylo vybaveno ještě výkonnějšími motory Olympus 104, které se pak později dostaly i do Vulcanů první série. Výroba letounů Avro Vulcan B Mk.1 skončila v dubnu 1959.

Již koncem roku 1955 byly zahájeny přípravné práce na zdokonalené verzi B Mk.2. Vývoj nové verze byl oficiálně schválem v květnu 1956. Tato nová verze letounu měla pevnější drak, křídla o větším rozpětí, byla vybavena novými silnějšími motory, novou elektrickou soustavou s napětím 200V, zesíleným podvozkem, pomocnou zdrojovou jednotkou Rover, turbínou Plessy pro nouzové napájení, větším ocasním kuželem s elektronickými rušícími systémy a několika dalšími novými prvky.

První Vulcan verze B Mk.2 poprvé vzlétl 31. srpna 1957 a zanedlouho byla zahájena sériová výroba prvních 25 objednaných letounů. První sériový letoun (XH533) se dostal do vzduchu 19. srpna 1958. První Vulcany B Mk.2 byly vybavovány motory Olympus 201 s tahem po 77,5 kN.

RAF objednalo pro své potřeby výrobu dalších dvou sérií Vulcanu B Mk.2 čítající 24 a 40 strojů. Jejich výroba skončila ke konci roku 1964, tedy v době kdy již neexistovala firma Avro, protože na základě reorganizace britského leteckého průmyslu provedené v roce 1963 začala výroba spadat pod koncern Hawker Siddeley. Část těchto letounů byla vybavena již motory Olympus 301.

Avro Vulcan B Mk.2 je možno stručně popsat jako čtyřmotorový proudový bombardovací letoun s pětičlennou posádkou tvořenou pilotem-kapitánem letounu, druhým pilotem, navigátorem, operátorem radaru a operátorem elektronických systémů.

Křídla letounu jsou samonosná, středoplošná s deltovitým půdorysem. Jejich konstrukce je celokovová, dvounosníková. Odtoková hrana křídel je vybavena elevony, které slouží jako křidélka i jako výšková kormidla. Nad a pod centroplánem se v případě potřeby vysunují čtyři páry brzdících štítů.

Trup stroje je taktéž celokovové konstrukce. V přídi se nachází pevná sonda pro příjem paliva ve vzduchu, která se na letounech B Mk.2 objevila v průběhu produkce a zpětně byla namontována i na dříve vyrobené stroje. Spodní část přídě je tvořena krytem ze skelného laminátu, pod kterým je ukryta anténa radiolokátoru H2S, později modernizovaného na provedení Mk.9A, antény radionavigačních systémů a později v roce 1965 přidaný radiolokátor pro kopírování terénu TFR - General Dynamics AN/APN-171.

Celá pětičlenná posádka letounu je soustředěna v přetlakové kabině v přední části trupu. Pod vypouklým krytem sedí vedle sebe piloti, za nimi o něco níže pak operátoři a navigátor. Vystřelovacími sedadly typu Martin Baker Mk.3K nebo Mk.3KS jsou vybavena pouze místa pilotů. Za kabinou se nacházejí palivové nádrže, akumulátory, kyslíkové lahve, pomocné vybavení a pumovnice. Trup je zakončen kuželem, který obsahuje soupravu elektronických obranných prostředků (ECM) - obsahující rušičky ARI 18075 Blue Diver a ARI 18076 Red Shrimp, varovný radarový přijímač ARI 18105 Blue Saga, dispenser ARI 18051 a radar ARI 5919 Red Steer. Později, po roce 1964 byl systém rozšířen o rušičku ARI 18205 a radar ARI 5919 Red Steer byl modernizován na verzi ARI 5952. V zádi letounu má své místo i brzdící padák. Ocasní plochy tvoří pouze svislá šípová plocha přecházející do hřbetu trupu vybavená směrovým kormidlem. V roce 1975 se na jejím vrcholu objevil nový výstražný systém ARI 18228.

Přistávací podvozek je klasický příďový s hydraulickým ovládáním. Hlavní nohy podvozku mají čtyři kola, přední noha dvě.

Pohon Vulcanu B Mk.2 zajišťují čtyři motory Bristol Siddeley Olympus 201 (asi první polovina produkce) nebo 301, které jsou umístěny v kořenech křídel. Motory Olympus 201 měly být později nahrazeny silnějšími motory Olympus 301, ale u většiny letounů se tak nestalo a sloužily až do svého konce s původním typem motorů. Letouny s motory Olympus 301 měly upraveny navávací otvory, aby byl zajištěn větší průtok vzduchu. Motory Olympus 301 měly maximální tah 98,1 kN, ale pro praktické použití byl tento tah omezen na necelých 89 kN.

                                                              Avro Vulcan B Mk.2

                                                    (foto: Ronnie Macdonald / CC BY)

                                                              Avro Vulcan B Mk.2

                                                    (foto: Ronnie Macdonald / CC BY)

Výzbroj verze B Mk.2 se během doby měnila. Na samém počátku byla nouzově tvořena jadernou pumou Yellow Sun Mk.2., avšak na základě poznatků z války v Koreji a rozvoje protivzdušné obrany bylo rozhodnuto změnit určení Vulcanů – z bombardérů pro klasické bombardování na nosiče naváděných raket. Verze B Mk.2 měla být nosičem střely Blue Steel. Elegantní nadzvuková střela Blue Steel s maximálním doletem 185 km byla vyvinuta společností Avro a zavěšovala se pod trup letounu do polozapuštěné polohy. Podle některých pramenů byly Vulcany schopné nosit tuto střelu označovány jako B Mk.2A. Manipulace se střelami Blue Steel byla však v praxi velmi komplikovaná, a to pro použití nebezpečného peroxidu vodíku jako oxidačního činidla pro její pohon. Velení RAF se též nezamlouval její poměrně malý dolet, takže se začalo poohlížet po nové výzbroji. V roce 1960 byly pro Vulcany B Mk.2 vybrány americké balistické střely Douglas AGM-87A Skybolt s doletem až 1600 km. Velká část Vulcanů B Mk.2 byla proto pro jejich použití vybavena dvojicí závěsných pylonů. I Skybolty byly však velmi komplikované a v roce 1962 byl jejich další vývoj v Americe zastaven. Určitou dobu bylo uvažováno o pokračování vývoje Skyboltů v Británii, ale pak bylo rozhodnuto investovat prostředky jiným směrem (nákup balistických raket pro ponorky). Výzbrojí letounů zůstala tedy střela Blue Steel. Další možnou výzbroj tvoří až jednadvacet klasických pum kalibru 454 kg (1000 lb) nebo jaderné pumy WE177B.

V roce 1982, na úplném konci své kariéry, se letouny Vulcan B Mk.2 dočkaly bojového nasazení. Bylo to ve válce Velké Británie s Argentinou o Falklandy. Do této bitvy bylo nasazeno pět letounů, které byly dodatečně vyzbrojeny protiradiolokačními řízenými střelami AGM-45 Shrike pro ničení argentinských radarů a vybaveny inerciálním navigačním systémem Carousel INS a systémem radioelektronického boje Westinghouse AN/ALQ-101.

Zanedlouho po skončení  britsko-argentinské války o Falklandy bylo rozhodnuto o vyřazení Vulcanů z výzbroje RAF.

TECHNICKÁ DATA

Typ:  strategický bombardovací letoun

Pohon:  4 x proudový motor Bristol Siddeley Olympus 301 s tahem 98,1 kN

Max. rychlost:  1040 km/h

Dostup:  16800 m

Dolet:  bojový 7400 km

Výzbroj:  1 x střela Blue Steel s jadernou hlavicí nebo

               2 x střela Skybolt s jadernou hlavicí nebo

               jaderné pumy WE177B nebo

               21 bomb kalibru 454 kg

               (později 4 x protiradiolokační řízená střela Shrike)            

Hmotnost:  prázdná 46 778 kg

Rozměry:  délka .......................... 30.45 m

                 výška ........................... 8,28 m

                 rozpětí ........................ 33.83 m

                 plocha křídel .............. 368,3 m²

                                                                                          Autor článku: ing. Zbyněk Novotný

Článek na Militaryboxu:  Avro Vulcan B Mk.1, B Mk.1A - obří ptakoještěr