internetový armádní magazín

Bitevní vrtulníky včera, dnes a zítra

19.09.2014 10:10

Ve výbavě většiny dnešních moderních armád najdeme speciální bitevní vrtulníky, které se používají mj. k ničení tanků či přímé podpoře vlastních pozemních vojsk. Mezi hlavní a nejznámější typy v této kategorii určitě patří sovětský Mi-24 a americký AH-64 Apache, jejichž konstrukční filozofie se ale značně liší.

 

Zavedení vrtulníků do služeb ozbrojených sil je považováno za jeden z nejdůležitějších zlomů v kvalitativním rozvoji vojenské techniky ve 20. století. Díky své schopnosti kolmého startu a přistání a možnosti „viset“ na místě nabízejí dříve prakticky nedostupné možnosti, ať již jde o dopravu materiálu i osob, rychlé zásobování, vyhledávací a záchranné úkoly či pochopitelně o nasazení nejrůznějších zbraní. Takřka zákonitě se poté vytvořila kategorie bitevních vrtulníků, konstruovaných v podstatě jako pohyblivé a odolné zbraňové platformy, jinými slovy „létající tanky“.

 

První válečné zkušenosti

Hned na úvod je nutno ujasnit důležitý rozdíl mezi dvěma pojmy:  „Bojové vrtulníky“ (CH - combat helicopters, BV - bojevyje vertoljoty) představují nadřazený termín, jenž zahrnuje fakticky všechny helikoptéry s útočnou výzbrojí. Většinu typů této kategorie tak tvoří víceúčelové, transportní a průzkumné stroje vybavené různými zbraněmi. Přestože z hlediska výzbroje občas představují skutečně účinné prostředky (mnohé mohou nosit i protitankové a protiletadlové rakety), chybí jim obvykle významější pancéřová ochrana a často také rychlost, jakou se mohou chlubit bitevní „speciály“. Stroje označované jako „bitevní vrtulníky“ (AH - attack helicopters, UV - udarnyje vertoljoty) jsou určeny čistě pro útočné akce, nejčastěji přímou podporu vlastních vojsk a ničení nepřátelských tanků. Díky tomu se vyznačují charakteristickou konstrukcí, pro niž je typický mj. dosti úzký pancéřovaný trup, kabina pro dvě za sebou sedící osoby (tj. pilota a střelce-operátora), rychlopalný kanón pod přídí a boční závěsy pro neřízené a řízené rakety. Bojové helikoptéry v širším smyslu byly použity již v Koreji nebo Alžírsku, ale první „válkou bitevních speciálů“ se stal Vietnam. Tam se nejprve hodně uplatňovaly vyzbrojené modifikace slavného víceúčelového stroje UH-1 Iroquois (alias „Huey“), ovšem od roku 1968 se připojil typ Bell AH-1 Cobra, první sériově vyráběný bitevní vrtulník světa.

                                                prototyp vrtulníku Bell AH-1 Cobra

                                                   (foto: Redstone Arsenal / PD)  

 

Právě jeho koncepce definovala výše zmíněný charakteristický vzhled celé této kategorie techniky. Vzhledem k charakteru nepřítele, kterému Američané čelili, užívala Cobra nejvíce rychlopalné šestihlavňové kulomety, automatické granátomety či neřízené rakety, tedy obecně zbraně proti „měkkým“ cílům, záhy však její arzenál obohatily rovněž kanóny a řízené protitankové raketové střely TOW. A vývoj pokračoval dál.

 

Mi-24 nad Afghánistánem

Nasazení helikoptér AH-1 ve Vietnamu velmi zapůsobilo mj. na sovětskou armádu, která poté začala usilovat o stroj s podobnými charakteristikami. Rusové ale k jeho konstrukci přistoupili značně odlišným způsobem. První koncepty a modely se později slavným tvarům Mi-24 příliš nepodobaly. 15. srpna 1969 vzlétnul prototyp, jenž vzhledově odpovídal počátečním sériovým verzím Mi-24A a Mi-24B, v nichž dva členové osádky sedí vedle sebe v hranaté kabině; až od varianty Mi-24D se setkáváme s dobře známou „dvoustupňovou“ kabinou, v níž střelec a pilot sedí za sebou pod zaoblenými kryty.

         bitevní vrtulník Mil Mi-24A vietnamského letectva                    sovětské Mi-24D v Afghánistánu

                     (foto: M. Radzi Desa / GNU-FDL)                                        (foto: US Gov. / PD)

 

Hlavní odlišnost Mi-24 od západních typů spočívá v jeho schopnosti nést ještě třetího člena osádky (technika) a dále osm mužů v záďovém prostoru pro výsadek, což z něj dělá jakési „létající bojové vozidlo pěchoty“. Dále se vyznačuje mohutným „křídlem“, jež neslouží jen pro nesení až 1500 kg výzbroje, ale má také aerodynamický profil, jenž velmi přispívá k rychlosti, obratnosti a stabilitě Mi-24, který navzdory velkým rozměrům nabízí opravdu pozoruhodnou pohyblivost. Další specifikum Mi-24 představuje skutečnost, že jde o vlastně jediný vrtulník, který běžně shazuje letecké bomby; to koneckonců souvisí s jeho základním posláním, jímž je cosi jako „vzdušná dělostřelecká podpora“ pozemních sil. To byl i jeho primární úkol během sovětské intervence v Afghánistánu, kde Mi-24 podstatně přispívaly k počátečním úspěchům Sovětů, což ukončilo až masové užívání přenosných protiletadlových raket, zejména slavného amerického typu Stinger. Ty si vynutily montáž ochranných prostředků, jako jsou chladiče výfukových plynů, tepelné rušiče a vrhače klamných cílů. Rozvíjela se také hlavňová výzbroj, která se ze 12,7mm kulometů (u verzí A, B, D a V) změnila na pohyblivý kanón ráže 23 mm (Mi-24VP), případně pevný 30mm kanón (Mi-24P).

 

Apache ve válce v Zálivu

AH-1 a Mi-24 vznikly spíše jako nástroje pro ničení plošných a „měkkých“ cílů, armáda USA však již od začátku 70. let požadovala bitevní vrtulník druhé generace, u kterého se bude klást největší důraz na ničení tanků a na operace za všech podmínek viditelnosti. Náročné zadání se podařilo nejlépe naplnit typu AH-64 Apache od značky Hughes (později McDonnell Douglas, dnes Boeing), jehož prototyp vzlétl 30. srpna 1975; o devět let později získala US Army první sériové kusy základního provedení AH-64A.

          prototyp vrtulníku Hughes YAH-64 v roce 1976                            ... a v roce 1982

                                                        (2 x foto: U.S. Army / PD)

 

V konstrukci „Apače“ se promítly jak zkušenosti z Vietnamu, tak i předpokládaný charakter hypotetického konfliktu proti sovětskému bloku ve střední Evropě. Apache tak disponuje špičkovým přístrojovým vybavením, vysokou odolností (více než tunu jeho hmotnosti tvoří pancéřování) a širokým spektrem výzbroje, která zahrnuje kanón ráže 30 mm pod přídí, protitankové řízené střely Hellfire a neřízené rakety ráže 70 mm, u pozdějších variant i protiletadlové rakety. K očekávanému konfliktu mezi USA a SSSR sice (naštěstí) nedošlo, Apache ale přesto záhy dostal příležitost k bojovému uplatnění, když se asi polovina všech kusů v roce 1990 přesunula do Saúdské Arábie jako ochrana proti případnému útoku Iráku. V lednu 1991 se pak AH-64 masivně zapojily do operace „Pouštní bouře“. Jednalo se o takřka ideální podmínky, jelikož koalice se těšila skoro absolutní vzdušné nadvládě, takže si AH-64 připsaly zničení stovek iráckých obrněných vozidel, z toho více než 270 tanků. To pak samozřejmě podpořilo úspěch tohoto výkonného vrtulníku na světovém trhu. Dobře se vede i jeho zdokonalené verzi AH-64D, jejíž základní odlišnost tvoří možnost nést radar Longbow s milimetrovými vlnami nad rotorem.

 

Proměny ruského přístupu

Nástup AH-64 Apache do US Army pochopitelně nemohl zůstat bez odpovědi na druhé straně „železné opony“. Mi-24 představoval nepochybně vysoce účinný prostředek palebné podpory, měl však i své nedostatky, a tak sovětská armáda začala hledat novou bitevní helikoptéru. Ale dvě sovětské „vrtulníkové“ konstrukční kanceláře Mil a Kamov přistoupily k zadanému úkolu naprosto odlišným způsobem. První z nich postavila konvenčně řešený typ Mi-28, u něhož lze vidět inspiraci koncepcí AH-64, resp. „normální“ filozofii protitankového bitevního vrtulníku.

             prototyp stroje Mil Mi-28 (1993)                            prototyp stroje Kamov Ka-50 (1993) 

           (foto: Rob Schleiffert / CC BY-SA)                                       (foto: T. Szulc / PD)

 

Naopak konkurenční typ Ka-50 od Kamova znamenal revoluci téměř ve všech směrech. Vůbec poprvé byl u bitevního vrtulníku použit design se dvěma protiběžnými nosnými rotory (tedy bez ocasního vyrovnávacího rotoru), vedle toho je Ka-50 dosud jediným strojem této kategorie, jenž má jen jediného člena osádky (kterému „asistuje“ ve své době hypermoderní počítačový komplex pro navigační a zaměřovací úkoly). Poprvé byla také instalována vystřelovací sedačka. Za zmínku stojí též fakt, že u Ka-50 byl od počátku zohledňován požadavek boje proti vzdušným cílům, což se odrazilo na jeho nejvýkonnější zbrani, nadzvukové raketě Vichr, která je sice konstruována primárně jako protitanková, dovede však efektivně ničit i pomalejší létající cíle. Celkově se dá říci, že Ka-50 dalece přesahuje koncept „klasického“ bitevního vrtulníku a je spíše něčím jako vrtulníkovým ekvivalentem víceúčelového bojového proudového letadla. To ostatně platí také o nové dvoumístné verzi Ka-52. V éře SSSR sice konkurs vyhrál Ka-50, byla ovšem vyrobena jen malá série a ruská armáda určila do role protitankového bitevníku stroje Mi-28N zvané Night Hunter, avšak šalamounsky pro průzkumné a speciální akce dala přednost výkonnějšímu, ale dražšímu Ka-52 Alligator.

 

Rozšiřování spektra typů

Další velmoci světa poté logicky nehodlaly zůstat stranou a také se pustily do vývoje a výroby bitevních vrtulníků. Značka Eurocopter, jež vznikla jako společný podnik Francie a Německa, uvedla na trh typ Tiger (ve Francii a Španělsku zvaný Tigre), jenž existuje v několika verzích, lišících se přístrojovým vybavením a zbraněmi; kromě tří evropských zemí uspěl tento typ i v Austrálii. Italská firma Agusta (dnes italsko-britská značka AgustaWestland) vyvinula helikoptéru A129 Mangusta, jež je nyní nabízena ve spolupráci s tureckou firmou TAI pod jménem T129. Velké naděje se vkládaly do jihoafrického typu Denel CSH-2 (AH-2) Rooivalk, ten ale nakonec odebrala jen armáda samotné Jižní Afriky. Velice specificky pojalo konstrukci vrtulníku Japonsko, kde byl vyvinut stroj Kawasaki OH-1 (často přezdívaný rovněž „Ninja“), který je oficiálně označován za průzkumný, ale koncepcí jednoznačně odpovídá helikoptéře bitevní; navíc už se pracuje na explicitně útočné verzi AH-2. Dlouho se čekalo také na bitevní vrtulník z Číny, který nakonec představila firma Changhe pod názvem WZ-10 Thunderbolt.

                                  čínský bitevní vrtulník s ruskými geny - Changhe WZ-10

                                                     (foto: Peng Chen / CC BY-SA)

 

O zahraniční účasti v projektu se obecně vědělo, ale základní konstrukce byla pokládána za originálně čínskou, dokud v březnu 2013 ruská firma Kamov neoznámila, že celý design vytvořila ona podle čínských požadavků. Čína vyvinula i druhý bitevník Harbin WZ-19 Black Cyclone, vlastně bitevní modifikaci typu Z-9, což je pro změnu licenční kopie francouzského typu AS 365 Dauphin. Zatím nejnovějším přírůstkem do skupiny bitevních „speciálů“ je LCH (Light Combat Helicopter) pocházející od indické firmy HAL. Pro úplnost lze ale dodat, že projekty či prototypy bitevních helikoptér se objevily také v jiných zemích, a to včetně Československa, kde Výzkumný a zkušební letecký ústav (VZLÚ) pracoval na helikoptéře zvané HC-4B.

 

Nad bojištěm ve 21. století

„Klasické“ typy AH-1 Cobra, AH-64 Apache a Mi-24 byly samozřejmě průběžně zlepšovány, aby mohly v rozrůstající se konkurenci na trhu i ve válečném nasazení dále slavit úspěchy. To se nejvíce týká Mi-24, který je s počtem kolem 2500 zhotovených kusů (s tím, že jeho výroba i nadále pokračuje) suverénně nejrozšířenější bitevní helikoptérou světa. Technologicky už ale jeho základní verze ze sovětské éry hodně zaostávají, především kvůli absenci senzorů pro boj za snížení viditelnosti, a tudíž se objevil pozoruhodný počet modernizačních projektů, s nimiž se „Krokodýl“ (jak Mi-24 někdy říkají Rusové) může změnit na moderní vojenský prostředek. Extrém představuje jihoafrický program ATE Super Hind, v jehož rámci byly modernizovány mj. alžírské Mi-24 a který zásadně mění také vzhled strojů. Mi-24 se ve službách mnoha zemí zapojil doslova do desítek konfliktů, mezi nimiž stojí za zmínku např. irácko-íránská válka, ve které došlo na souboje iráckých „Hindů“ s íránskými Cobrami, nebo četné občanské války. V současné době bojují Mi-24 např. na straně vlády Sýrie. Další záznamy se objevily i na „kontu“ amerického AH-64 Apache, který se zapojil mj. do operací na Balkáně a do konfliktů v Afghánistánu a Iráku. Potvrdilo se, že není jen skvělým prostředkem pro ničení tanků, ale i vysoce účinným nástrojem v asymetrických válkách, což ostatně dokazuje též jeho angažmá v armádě Izraele. Jak Mi-24, tak AH-64 vykazují i mimořádnou odolnost, protože na jejich nejlépe pancéřované části nestačí dokonce ani 23mm kanóny! Zatím nejnovější varianty jako AH-64E Guardian nebo Mi-35M3 dosud představují vysoce výkonné prostředky, které na trhu i nad bojištěm určitě vydrží ještě řadu let.

 

Co nás čeká v budoucnosti

Navzdory pokračujícím úspěchům je však patrné, že potenciál rozvoje klasických vrtulníků (a to nejen bitevních) bude v dohledné době vyčerpán. Předpokládá se, že v horizontu roku 2025 budou dnes standardní vrtulníky (čili stroje s jedním nosným a jedním vyrovnávacím rotorem, případně se dvěma nosnými rotory) pomalu nahrazovány poněkud odlišně řešenými stroji, jež se budou vyznačovat především podstatně vyšší cestovní rychlostí. Toho se dosáhne použitím pomocných pohonných systémů pro horizontální pohyb, které USA, Rusko, západní Evropa a Čína vyvíjejí, případně již zkoušejí. Jednou z možností je koncept Compound Helicopter, jenž ocasní rotor nahrazuje tlačnou vrtulí a soustavou „žaluzií“, díky nimž vrtule zároveň zajišťuje i kompenzaci krouticího momentu nosného rotoru. Snad nejvíce se dnes ale hovoří o koncepci X2, kterou prosazuje zejména americká firma Sikorsky, ačkoli velice podobné stroje chystá i ruská společnost Kamov, které je tato koncepce velmi blízká. V zásadě jde o vrtulník se dvěma souosými protiběžnými rotory, který ovšem nese na zádi přídavnou tlačnou vrtuli. Demonstrátor X2 dosáhl při zkouškách rychlosti přes 460 km/h, avšak od sériových bojových prostředků této koncepce se očekává rychlost možná i okolo 600 km/h.

                                

                                     Sikorsky S-97 Raider - vrtulníková budoucnost ???

                                                   (foto: Sikorsky / Raider / FU)

 

Právě na takto designovaný bitevník se nejvíce sází jakožto na budoucí náhradu AH-64, stejně tak ruské bitevní helikoptéry by perspektivně mohl vystřídat podobně pojatý stroj UVK (udarnyj vertoljotnyj kompleks) od firmy Kamov. Kromě toho se předpokládá i větší rozšíření bezpilotních bojových vrtulníků, ačkoli není pravděpodobné, že by ty pilotované měly v brzké době zmizet ze scény. Hlavní úkoly bitevních helikoptér se asi také příliš nezmění, a proto lze očekávat, že i poté, kdy populární typy AH-64 a Mi-24 doslouží, budou bitevní vrtulníky stále představovat důležitý nástroj přímé letecké podpory.

 

Přístrojové vybavení bitevních vrtulníků

Bitevní vrtulníky první generace, tedy AH-1 Cobra a Mi-24, byly koncipovány především pro ničení spíše „měkkých“ cílů v rámci přímé letecké podpory pozemních sil. V tomto smyslu se fakticky jednalo o „létající dělostřelectvo“, určené pro působení ve dne a za dobré viditelnosti, což se projevilo i absencí zařízení pro boj v noci či za nepříznivých povětrnostních podmínek. AH-64 Apache lze považovat za první typ druhé generace, určený pro ničení tanků za jakékoli viditelnosti. Výsledkem byla ve své době skutečně pokročilá sestava senzorů, která v podstatě definovala standard pro další typy. Apache disponuje televizní kamerou se zesilovačem světla pro noční vidění, infračerveným senzorem a laserovým dálkoměrem a značkovačem. Je velice příznačné, že nejrůznější modernizační programy pro Mi-24 obsahují na prvním místě montáž senzorů, které umožňují tomuto vrtulníku působit i v noci, což jeho základní verze z éry SSSR dokážou jen dosti omezeně. Byl to však opět Apache, u kterého se objevil další důležitý prvek výbavy, a to radiolokátor pracující s vlnami milimetrové délky (Millimeter Wave Radar), jenž je k dispozici u verze AH-64D Apache Longbow. Rovněž na dalších typech helikoptér se tedy začínají objevovat milimetrové radary (např. ruský Arbalet), avšak předpokládá se, že některé budoucí stroje ponesou už výslovně univerzální střelecké radary decimetrových délek, odvozeniny radarů používaných v moderních prroudových víceúčelových bojových letounech. 

 

 

 

                                                                                        Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                          Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

 

 

 

 

 

Poslední revize článku: 19.9.2014

 

 

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva !!!

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití !!!

Vyhledávání

Array

 

 

 

 

 

 

 

 

B O N U S