Bojové vozidlo palebné podpory - otazníky nad podobou a možnostmi

"Vytáhli jsme půlpalcák a já jsem si řekl: "Tak, teď jim to nandáme." No jo, jenže nepřítel měl ten půlpalcák taky."

Moderní konflikty, odehrávající se na počátku 21. století, přinesly celou řadu zajímavých jevů. Především tzv. asymetrické konflikty přenesly moderní západní armády (a nejen je) do podmínek zcela nového bojiště. Tyto konflikty se odehrávají převážně ve velice složitém terénu - ať již horském (Afghánistán, Čečensko) anebo městském (Irák). V takovém terénu se částečně vytrácejí přednosti vyspělých armád, především pak jejich technologická převaha.

Do jisté míry se změnil i protivník, kdy na místo klasických armád nastoupily různé povstalecké a teroristické skupiny. Ty navíc již dávno nepředstavují toliko shluky bojovníků s Kalašnikovy. Zcela běžně používají např. velkorážné kulomety, především legendární sovětské DŠK vz. 38/46, resp. jejich čínské kopie. Značného rozšíření v jejich výzbroji se dočkaly i lehké univerzální pancéřovky RPG-7, které jsou úspěšně používány jako prostředek palebné podpory. V mnoha konfliktech se navíc objevil i specifický druh techniky - tzv. "tacticals" - osobní automobily vybavené těžkými kulomety či lehkými kanony. Tato technika je přitom přímo ideální pro taktiku - "udeř a uteč", která dokáže způsobit vážné problémy i moderním vyspělým armádám. 

Je vcelku logické, že pro tyto konflikty je méně vhodná klasická těžká obrněná technika (především tanky a bojová vozidla pěchoty). Ta totiž byla navržena pro docela jiný konflikt - pro hypotetické velké střetnutí armád NATO a Varšavské smlouvy na evropském kontinentu. V asymetrických konfliktech dnešní doby tak často paradoxně dochází k tomu, že samy tyto prostředky potřebují ochranu, a to především před všudypřítomnými střelci z RPG. Ti přitom často útočí z velmi malých vzdáleností, takže mohou ohrozit i nejmodernější tanky.

Je pochopitelné, že jednotlivé armády již na toto nebezpečí reagovaly. Obrněná vozidla jsou tak často dovybavována doplňkovými zbraněmi, především kulomety v bezosádkových věžích. Čím dál více se ale ukazuje, že toto řešení je nedostatečné, a že je třeba zavést specializovaný bojový prostředek, který by zajišťoval palebnou podporu pěchotě a zároveň chránil těžkou techniku před bezprostředními útoky.

Určitým pokusem o takový systém je moderní ruské obrněné vozidlo BMPT - bojové vozidlo podpory tanků. Jde o zcela originální bojový systém, který dosud nemá ve světě obdoby. Potřebu takového stroje pocítila ruská armáda na základě trpkých zkušeností z čečenského konfliktu, kdy její technika (tanky T-72 a T-80, bojová vozidla pěchoty BMP-2 atd.) zaznamenala řadu ztrát.

                                                               BMPT Terminator

                                                      (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

BMPT představuje bezesporu technicky velice zajímavý a působivý systém. Přesto však v řadách odborné veřejnosti vyvolává celou řadu kontroverzí (viz např. A. Maralski). Je kritizováno především složení jeho výzbroje, které se proto v průběhu vývoje několikrát měnilo. Chybou je možná i to, že vozidlo BMPT je postaveno na bázi tanku. Toto řešení je zdánlivě lákavé, protože umožňuje využití podvozků přebytečných tanků, přesto má i svá negativa. Výsledkem je stroj, který sice disponuje celkovou mohutností a velkou palebnou silou, ale jehož potenciál je v asymetrickém konfliktu omezený. Systém jako takový je až příliš rozměrný a těžký, a v neposlední řadě také drahý. Je ostatně příznačné, že BMPT se zatím dočkal jen velmi omezeného rozšíření.

Nabízí se tak možnost vytvoření nového bojového systému, který by sledoval podobnou filosofii, ale přesto byl jiný. Bojového systému, který by byl lehčí, menší (což hraje nemalou roli v městském zastavěném terénu), a který by přitom disponoval mohutnou palebnou silou, která by dokázala eliminovat útočící skupiny.

Jak by takový bojový systém měl vypadat? 

Klíčovým prvkem je pochopitelně výzbroj takového systému. Ta by měla být dostatečně mohutná, aby dokázala odradit i protivníka disponujícího "tacticals", a měla by být schopna vysoké kadence, aby dokázala protivníka doslova „zahltit“.

Mělo by se navíc jednat o systém schopný přesné palby, systém jednoduchý a odolný a schopný práce i v horších podmínkách (vysoké teploty, prach). To vše naznačuje, že by se mělo jednat o systém spíše s hlavňovou výzbrojí.

Je zřejmé, že z tohoto úhlu pohledu se výzbroj BMPT jeví jako nedostatečná. BMPT pro tento druh boje sice disponuje dvěma 30mm rychlopalnými kanony 2A42, ty však mohou pálit jen každý samostatně.

Stejně tak se jako nevyhovující jeví i výzbroj moderních bojových vozidel pěchoty (jejichž úkolem přitom je právě doprovod tanků a eliminace nepřátelské pěchoty). Ta dnes disponují kanony ráží 25 až 40 mm, přesto v této úloze selhávají. Kanony BVP (stejně jako BMPT) jsou pro tuto úlohu možná až příliš výkonné, jejich dostřel a průbojnost jsou tak v asymetrickém konfliktu do jisté míry nevyužity. Na druhou stranu však postrádají onu potřebnou vysokou kadenci. Nabízí se tak možnost využití spíše lehčího systému. Ten by mohl využívat např. protiletadlového kanonu ZU-23 nebo spíše dvojkanonu ZU-23-2.

                                                                      ZU-23-2

                                                   (foto: Serge Serebro / CC BY-SA)

Kanony ZU-23 představují mimořádně úspěšnou konstrukci. Ve své někdejší primární úloze protiletadlového prostředku jsou již zcela nedostatečné, ale o to více jsou oblíbené ve své druhotné roli prostředku přímé palebné podpory. Byly tak nasazeny v celé řadě konfliktů, kde dosáhly nepopiratelných úspěchů, a to mnohem větších než leckteré výkonnější, ale také větší a těžší systémy.

I kanony ZU-23/ZU-23-2 se často dočkaly osazení na různé automobily a pick-upy. Obdobně tak byly tyto kanony osazeny především v ruské armádě na různé pásové podvozky, např. na výsadkové obrněné transportéry BTR-D. V některých případech byly těmito kanony osazeny i americké obrněné transportéry M113.

              ZU-23-2 na korbě automobilu                                ZU-23-2 na transportéru BTR-D

                   (foto: U.S. Army / PD)                                    (foto: Serge Serebro / CC BY-SA)

Všechna tato řešení ale byla do značné míry jen provizorní, často vznikající jen v polních dílnách. Nevýhody těchto řešení jsou přitom zřejmé. Zásadní nevýhodou je vysoká zranitelnost obsluhy kanonu, která de facto není ničím chráněna. V případě osazení na pick-upy je navíc zcela zjevné, že kanon je pro tato vozidla přiliš těžký a při palbě způsobuje značné otřásání, které snižuje přesnost.

Je zřejmé, že má-li bojový systém palebné podpory převýšit "tacticals", musí disponovat větší palebnou silou. Té lze přitom dosáhnout poměrně snadno pouhým spojením více hlavní do jednoho systému. Určitým vzorem pro tento systém by tak mohl být íránský protiletadlový systém Mesbah, vzniklý spřažením šesti kanonů ZU-23, nebo v druhé novější variantě čtyř dvojkanonů ZU-23-2.

Sám systém Mesbah představuje spíše kuriózní konstrukci. Je typickým výrobkem íránského průmyslu a do jisté míry improvizací. Ve své roli protiletadlového systému je dnes již spíše obtížně využitelný. O to více vynikají jeho schopnosti působit jako systém palebné podpory. Na první pohled jsou přitom zřejmé výhody této konstrukce jako vysoká kadence, celková jednoduchost a provozní nenáročnost.

V případě přípravy analogického západního systému by se mělo rozhodně jednat o poněkud jinou konstrukci. Ta by měla představovat spíše klasickou bojovou věž, pokud možno bezosádkovou. Důležité je i to, aby takováto věž byla řešena jako modulární, aby bylo možno případně využít různé kanony ráže 20 až 25 mm na základě požadavků konkrétního zákazníka.

Jaký podvozek?

Otázkou zůstává, na jaký podvozek by taková věž měla být osazena. Jak ukazuje příklad BMPT, použití tankového podvozku by bylo spíše neúčelné a zřejmě i neekonomické. Velice diskutabilní je osazení této věže i na podvozky nákladních automobilů. Jako mnohem vhodnější se nabízí osazení na některý lehčí pásový podvozek, například vozidel řady BMP.

Ruská bojová vozidla BMP-1/2 představují velice zajímavý druh obrněné techniky. Ve své roli bojového vozidla pěchoty jsou dnes do značné míry zastaralá. Mezi jejich hlavní nevýhody patří nižší odolnost, především v případě BMP-1 i nevhodná výzbroj. Problémem je ale i nedostatečný prostor pro výsadek, což je přitom faktor čím dál zásadnější. Přesto jsou i nadále vozidla BMP-1/2 ve světě velice rozšířená. Často mají ještě dostatečnou technickou životnost a velkou výhodou je i vybudované technické zázemí.

Využití podvozku vozidel řady BMP by bylo bezesporu velice výhodné. Vždyť tato vozidla se vyznačují poměrně malými rozměry, dobrou pohyblivostí a průchodností, což jsou vlastnosti pro daný bojový systém do jisté míry klíčové. Zároveň jde ale o vozidla poměrně odolná a robustní. Sesazení původní věže a především vynechání výsadku by pak vytvářelo dostatečnou hmotnostní rezervu pro osazení novou bojovou věží s bojovým systémem podobným systému Mesbah. Zároveň by vzniknul dostatečný prostor jak pro výzbroj, tak samozřejmě i pro posádku takového systému, která by patrně nemusela být nijak početná. Jak naznačují zkušenosti z aplikace jiných bojových systémů na tyto podvozky, samo osazení takovouto věží by patrně nebylo výraznějším technickým problémem.

Takovéto vozidlo by pochopitelně muselo být vybaveno i potřebnými zaměřovacími systémy, systémem řízení palby atd. I díky tomu by získal převahu nad "tacticals", jejichž zbraně disponují jen velice jednoduchými miřidly. Aplikace tohoto vybavení by ale patrně byla poměrně snadná. Toto vybavení by navíc mělo být řešeno jako modulární pro uspokojení konkrétního zákazníka.

Je patrné, že na samotném podvozku BMP by mohly být provedeny další úpravy. Jedná se např. o posílení pancéřové ochrany boků vozidla, především ale posílení protiminové ochrany. Jak ukazují ale zkušenosti českých konstruktérů z projektů MGC-1 či BVP-M2 Šakal, i to je poměrně snadno realizovatelné. Přes všechny tyto rozsáhlejší úpravy užívaných podvozků by vznikl poměrně levný a přitom výkonný bojový systém.

Využití podvozku vozidel BMP-1/2 by bylo ekonomicky výhodné. Vždyť mnohé armády těmito vozidly disponují v dosud značných počtech, nechtějí je ale již (kvůli výše zmíněným nedostatkům) provozovat v primární roli bojového vozidla pěchoty. Přitom tato vozidla často mají ještě dostatečnou technickou životnost, která může být dál prodloužena. Použití podvozků přebytečných BMP by tak výrazně snížilo cenu systému, který by tak byl zajímavý i pro méně movité zákazníky.  

Nemusí se však jednat jen o podvozky vozidel BMP-1/2. Obdobně může jít i o legendární americké obrněné transportéry M113, které jsou ve své původní úloze již značně zastaralé, ale jsou spolehlivé a odolné, nebo i jiné pásové podvozky zhruba stejné hmotnostní a výkonové kategorie. Vzniklo by tak vozidlo, které by bylo do jisté míry unikátní, a které by pěchotě poskytovalo jedinečnou palebnou podporu, zároveň by ale mohlo chránit těžkou techniku (především drahé MBT) před napadením střelci s RPG. Jako takové jej proto lze označit jako bojové vozidlo palebné podpory (BVPP).

Měla by takováto konstrukce šanci na úspěch?

Je samozřejmě otázkou, zda takovéto vozidlo by mohlo být skutečně úspěšné, především zda by mohlo mít nějaký komerční úspěch. Mnohé ale naznačuje, že ano.

Je pochopitelné, že tato bojová vozidla palebné podpory by nemohla nahradit již používané systémy, např. klasická BVP či OT. Mohla by je ale vhodně doplňovat. Především pak ale by mohla představovat ideální doprovod lehkým obrněným vozidlům a OT v asymetrickém konfliktu. 

O takovéto vozidlo by tak mohly mít zájem i vyspělé západní armády, především armády NATO. Ty patrně i po skončení misí v Afghánistánu a Iráku se budou zúčastňovat i dalších vojenských misí, byť již patrně ne v takovém rozsahu. V nich pak budou čelit stejným či podobným problémům. Tato bojová vozidla palebné podpory by tak mohla být vhodnou odpovědí na čím dál zdatnějšího protivníka (různé povstalecké a teroristické skupiny), který přechází od sebevražedných útoků k mnohem promyšlenějším a sofistikovanějším útokům ze zálohy.

Ještě většího úspěchu by ale tato bojová vozidla palebné podpory mohla dosáhnout u armád těch rozvojových států, které bojují s povstaleckými skupinami. Nejde přitom jen o zmíněný Irák či Afghánistán. Podobným příkladem je např. i Jemen, potýkající se léta s vnitřním konfliktem. Stejně tak by se dalo hovořit i o řadě afrických států (např. Mali), které si přitom nemohou koupit drahou techniku. Dosavadní zkušenosti ukazují, že je lépe tyto státy (i přes jejich problematičnost) a jejich armády podporovat, než příliš pozdě v nich prostřednictvím vojenských misí zasahovat. Lze proto předpokládat, že v dnešním světě plném asymetrických konfliktů by si takovéto bojové vozidlo palebné podpory dokázalo najít své místo.

                                                                                            Autor článku: David Khol

Poslední revize článku: 21.1.2015