internetový armádní magazín
Dělostřelecký krok vpřed
Dělostřelectvo v současné době opět potvrzuje své legendární označení „Královna bojiště“. Ač bylo v minulosti, zejména v době nástupu raketové techniky opakovaně odsuzováno jako historický relikt, i dnes hraje významnou roli prakticky ve všech armádách světa. Mnohé válečné konflikty poslední doby (Ukrajina, ale také Irák, Sýrie atd.) ukazují, že dělostřelectvo má stále svůj význam, a že bez nasazení dělostřelectva nelze dosáhnout relevantního úspěchu.
Dalo by se říci, že podobně jako v kterékoliv jiné oblasti lidské činnosti, i v oblasti dělostřelectva panuje určitá „móda“. V současnosti jsou tak upřednostňovány zejména samohybná děla, a to ať již na pásovém nebo kolovém podvozku. Co se týče samotné dělostřelecké zbraně, čím dál více je prosazována ráže 155 mm, pro kterou je k dispozici moderní výkonná munice. U moderních děl se také čím dál více prodlužuje jejich hlaveň. Zatímco dříve byly dělové hlavně nejčastěji v délce 38/39 ráží, později byla tato hodnota prodloužena na 45 ráží a dnes je čím dál více prosazována módní délka 52 ráží. Díky nim moderní děla běžně dosahují dostřelu kolem 40 km.
Je otázka, kam tento trend bude pokračovat dál. Dalo by se říci, že dnešní samohybná děla se tak dostala na určité rozcestí. Důvodem pro toto tvrzení je především fakt, že takovýchto dělostřeleckých systémů je čím dál více. Roste počet států, které si moderní samohybná děla pořizují, ale i těch, které jsou schopny je vyrábět. Většina současných konstrukcí si je také nejen vzhledem, ale i technickým provedením velice podobných. Je tak čím dál více pravděpodobné, že v nějakém konfliktu budoucnosti proti sobě budou stát samohybná děla s velmi podobnými výkony.
Na první pohled se tento stav může jevit jako vyhovující, když samohybná děla v mnoha vyspělých armádách doplňují raketomety, dosahující výrazně většího dostřelu. Jedná se např. o moderní ruský raketomet Smerč a americký MLRS, které dosahují dostřelu více než 100 km.
Bohužel, realita je poněkud jiná. Moderní raketomety se výrazně posunuly od někdejších jednoduchých konstrukcí, určených spíše pro pokrytí velké plochy bez ohledu na přesnost. U dnešních raketometů je vyžadována schopnost co nejpřesnější palby na bodové cíle. Toho je dosahováno pomocí moderní řízené munice, jejíž velkou nevýhodou je ale její vysoká cena.
Řešením takové situace může být proto spíše zkonstruování nového samohybného děla, dosahujícího většího dostřelu. Je ale otázkou, jak by toho mohlo být dosaženo.
Je zřejmé, že tohoto nemůže být dosaženo tím zdánlivě nejjednodušším krokem, tj. prostým dalším prodloužením hlavně. Již dnešní nejčastější hodnota délky hlavně 52 ráží je do jisté míry krajní a vysoké výkony takovýchto děl jsou poněkud vykoupeny jejich nižší životností (zde je možno připomenout, že rozsáhlé zkoušky někdejšího geniálního dělostřeleckého konstruktéra Geralda Bulla prokázaly, že pro moderní dělo je ideální délka hlavně 45 ráží). Je sice možné, že vzniknou konstrukce, které půjdou za hranici délky hlavně 52 ráží, je ale pravděpodobné, že půjde spíše jen o ojedinělé případy.
V současné době se konstruktéři zaměřili především na munici. Využitím technologicky nové munice se podařilo dosáhnout dělostřeleckým systémům mnohem větších výkonů. Nicméně i zde je zřejmé, že tento trend nemůže pokračovat do nekonečna, a že brzy narazí na své meze, dané fyzikálními zákony. Řešením není ani orientace na raketový pohon, která by proměnila děla v pouhá odpalovací zařízení raket. Nevýhodou těchto střel je jejich velice komplikovaná konstrukce, snížená odolnost – a v neposlední řadě také výrazně vyšší cena, která by zabránila nějakému většímu rozšíření. Řešením této situace by tak mohl být návrat k ráži 203 mm.
Samohybná děla ráže 203 mm
Ráže 203 mm je dnes v dělostřelecké technice spíše okrajovou záležitostí. Tím, že se pozornost dělostřeleckých expertů soustředila především na ráži 155, resp. 152 mm došlo k určitému opomíjení možností této ráže, která přitom kdysi byla považována za vysoce perspektivní.
Přímo legendární konstrukcí v ráži 203 mm je americké samohybné dělo M110/M110 A2, jehož vývoj započal již v padesátých letech minulého století. Ve své době zaujalo svými vysokými výkony, ale také svou mobilitou. Dosáhlo proto velkého rozšíření nejen v armádě USA, ale také v armádách zemí NATO a dalších spojenců USA. Většina samohybných děl M110 byla i přes průběžnou modernizaci v souvislosti s nástupem nových 155mm děl vyřazena. Z dnešního pohledu M110 představuje zastaralou konstrukci, poplatnou své době. Hlavní nevýhodou je především zcela zastaralá munice, výrazně zaostávající za moderními 155mm typy. Nevýhodou je i ne zcela šťastně řešený podvozek, neposkytující žádnou ochranu obsluze atd.
houfnice M110A2 (PD)
Obdobná konstrukce se během studené války zrodila i v opačném táboře, v tehdejším Sovětském svazu. V průběhu sedmdesátých let tak zde vzniklo samohybné dělo 2S7 Pion, široce používané nejen sovětskou armádou, ale také armádami bývalého východního bloku (včetně někdejší ČSLA).
Na sovětské konstrukci je patrné, že je mnohem novější a tedy i modernější. Dosahuje výkonů srovnatelných s M110, oproti níž je ale pohyblivější a má lepší průchodnost těžkým terénem. Nicméně i v případě děla 2S7 Pion je zásadní nevýhodou munice, s parametry horšími než v případě munice M110.
Celkově vzato u obou typů je zřejmá jejich zastaralost, daná datem jejich vzniku. Také v moderní době se ale objevily pokusy zkonstruovat samohybné dělo podobně velké ráže. Nejznámějším příkladem je irácká konstrukce děla Al-Fao (ráže 210 mm), výplod již zmíněného konstruktéra Geralda Bulla. Jde de facto o zvětšenou verzi jeho samohybného děla Al-Majnoon (kopie jihoafrického děla G-6). Toto dělo bylo zkonstruováno během irácko-iránské války coby reakce na severokorejská děla Koksan, která byla ve výzbroji iránské armády. Nutno uznat, že Al-Fao představuje velice zajímavý typ, který ostatně dodnes drží rekord coby dělo s největším dostřelem (při použití klasické, neraketové munice). Zajímavé je i použití kolového podvozku, který ovšem podle některých zpráv měl určité potíže se stabilitou.
Al-Fao
(foto: Midman / CC BY-SA)
Samo irácké dělo Al-Fao se bohužel narodilo do nesprávné doby. Jeho vývoj byl ukončen až v roce 1990, kdy Irák anektoval Kuvajt. Následné embargo, operace „Pouštní bouře“ atd. pak zabránily dokončení vývoje a zahájení sériové výroby. Přesto irácké dělo Al-Fao představuje jeden z nejzajímavějších, do jisté míry neprávem opomíjených typů a dalo by se říci, že ukazuje jednu z možných cest ke zdokonalení dělostřelectva.
Jak by 203mm samohybné dělo mohlo vypadat?
Klíčovým prvkem takového hypotetického samohybného děla by pochopitelně bylo samotné dělo, respektive kanónová houfnice ráže 203 mm.
Jak již bylo zmíněno, v současné době vývoj 203mm děla neprobíhá (byť se objevují nepotvrzené zprávy o vývoji 203mm děla v Číně a Severní Koreji). Přesto je pravděpodobné, že vývoj takovéhoto děla by nemusel být až tak složitý.
Základem pro vývoj takového děla by mohla být hlaveň děla M110 A2. Využití modernějších technologií a materiálů by pak umožnilo zvýšení výkonnosti a životnosti této hlavně. Díky použití moderních materiálů by bylo zřejmě dosaženo i určitého snížení hmotnosti a celkového zjednodušení konstrukce. Obdobně tak by ovšem základem či vzorem pro vývoj mohlo být dělo 2A44 Pion.
Do jisté míry klíčovým prvkem při vývoji nového samohybného děla by bylo především zkonstruování zcela nové 203mm munice. Právě ta je zřejmě největší slabinou jak americké, tak i sovětské konstrukce. Dalo by se říci, že dnes používaná 203mm munice je zhruba na úrovni let sedmdesátých, což je pochopitelně zcela nedostatečné. Nižší úroveň munice způsobuje, že dostřel stávajících 203mm děl je překonáván současnými 155mm děly! Je ale patrné, že vývoj nové 203mm munice by nemusel být až tak náročný. V mnohém by se mohlo vyjít i ze stávající 155mm munice, která byla dovedena téměř na vrchol dokonalosti. Vývoj nové 203mm munice by neznamenal pouhé zvětšení 155mm projektilů, přesto by se dala aplikovat celá řada moderních prvků v nich použitých. Použití rozměrnějších 203mm projektilů by pak umožňovalo aplikaci i prvků, které i přes rozsáhlou miniaturizaci nelze využít v případě ráže 155 mm. I to by patrně dále přispělo k prodloužení dostřelu.
Výrazným modernizačním prvkem by bylo samozřejmě použití moderního systému řízení palby. Ten je nedostatkem především sovětské konstrukce, v níž se odráží určité technologické zaostávání Sovětského svazu (nutno ovšem podotknout, že také Sovětský svaz se ve své poslední fázi zaměřoval spíše na zdokonalení 152mm typů). Také v této oblasti by bylo ale možno použít zkušenosti z vývoje moderních 155mm děl. V některých případech by patrně šlo po určité modifikaci přímo použít systémy řízení palby 155mm samohybných děl.
Zásadním prvkem nového 203mm samohybného děla by bylo samozřejmě použití vhodného podvozku, ze kterého by vyplývala i samotná koncepce daného samohybného děla.
Je otázkou, zda by bylo vhodné použít pásový podvozek, jako je tomu v případě amerického děla M110 či sovětského děla Pion. Právě použití pásového podvozku v případě těchto děl lze dnes vnímat spíše jako zastaralé. Pásový podvozek umocňuje složitost samohybného děla, prodražuje jeho vývoj, ale také zvyšuje provozní náklady. Nabízí se proto spíše možnost použití podvozku kolového. Ten by dosahoval poněkud nižší průchodnosti terénem než pásové podvozky, oproti nim by ale byl výrazně mobilnější a konstrukčně jednodušší.
Je otázkou, jak by takový kolový podvozek měl vypadat. Jak ukazuje zkušenost s vývojem samohybného děla Al-Fao, v případě konstruování takového podvozku by měl být kladen důraz spíše na odolnost a celkovou robustnost konstrukce než na její rozměry (vzhledem k celkovým rozměrům je již poněkud podružné, zda je o metr kratší či delší). Větší rozměry by pak umožňovaly lépe absorbovat zpětný ráz, umožňovaly by ale také vylepšit technické vybavení děla, převážet větší množství munice atd.
Zcela jistě by nešlo jen mechanicky aplikovat podvozek některého ze současných samohybných děl, odvozený od podvozků běžných nákladních automobilů, jak je tomu v řadě případů dnes. Řešením by bylo spíše použití nějakého ze specializovaných těžkých podvozků. Příkladem takového těžkého automobilu je např. široce rozšířený MAZ-543 (používaný jako nosič celé řady zbraňových systémů) či spíše jeho modernější nástupce, běloruský nákladní automobil MZKT-7930 Astrolog. Dalším příkladem může být americký Oskosh-MTVR nebo čínský Wanshan VS 2400.
dělostřelecký systém Bereg na podvozku MAZ-543M
(foto: Leonidl / CC BY-SA)
Výsledný dělostřelecký systém by tak mohl vzdáleně připomínat ruský samohybný systém Bereg, určený pro pobřežní obranu (ten sice disponuje kanonem ráže pouze 130 mm; jde ale o mimořádně výkonný kanon a jeho nižší ráže byla zvolena především proto, že jde o ráži tradiční v ruském námořnictvu a pobřežní obraně. Je přitom zřejmé, že daný podvozek by unesl i mnohem těžší dělo). Oproti němu by ale mohl být patrně menší a nižší.
Závěr
Z výše uvedeného vyplývá, že vývoj takového atypického těžkého dělostřeleckého systému by nemusel být až tak náročný. Při vývoji samotné dělostřelecké zbraně by mohly být využity mnohem modernější technologie, než jaké byly k dispozici v době vývoje děl M110 či 2S7 Pion. Použití modernějších materiálů by pak dovolovalo především snížit zpětný ráz (který by patrně byl největším problémem), ale také by vedlo k celkovému zjednodušení konstrukce. Výhodou by bylo využití již stávajících komponentů - tedy těžkého podvozku používaného již u jiných systémů, ale stejně tak i systému řízení palby atd. To vše by vývoj SHD zjednodušovalo a urychlovalo.
Jinou otázkou je, zda by takovéto těžké samohybné dělo nalezlo praktické uplatnění, a zda vůbec patří na soudobé bojiště.
Je zřejmé, že takovéto samohybné dělo by vyvolalo řadu kontroverzí. Nejvíc kritiky by se patrně sneslo na značné rozměry takovéhoto samohybného děla, které by bylo již z dálky viditelné. Takovéto názory jsou ale do jisté míry poplatné druhé světové válce. Je třeba si uvědomit, že díky svému dostřelu by takovéto samohybné dělo mohlo operovat daleko za místem bojiště (bylo by tak vhodné především pro konflikty, kde je bojová linie velice nejasná, což je ale příznačné právě pro moderní konflikty). Běžný nepřátelský pěšák by tak samohybné dělo ani neviděl. Pro moderní detekční systémy pak je do jisté míry jedno, zda je dělostřelecký systém o něco menší či větší. Dané hypotetické samohybné dělo by tak bylo stejně zjistitelné jako např. současné velmi rozšířené těžké a rozměrné samohybné dělo PzH-2000.
To, že faktor větších rozměrů na moderním bojišti poněkud ztrácí na významu, dokazuje celkové zvětšení bojových systémů (jako spíše kuriózní příklad lze uvést moderní raketomet MCLS ze Spojených arabských emirátů, který dosahuje délky 29 m). Rozměry, ale také vysoká hmotnost by takovému dělu také nejspíše znemožňovaly jeho vzdušný transport (totéž se ale dá říci i o zmíněném PzH-2000 atd). Takovéto SHD by ale nebylo určeno do různých zahraničních misí, pro které jsou vhodnější mnohem lehčí konstrukce. Jeho úkolem by bylo spíše nasazení na území daného státu. Je třeba si uvědomit, že takovéto SHD by bylo spíše doplňkem běžných, lehčích konstrukcí ráže 155 mm.
Nevýhodou takového samohybného děla by byla patrně také jeho vysoká cena. Jak ale již bylo řečeno, vzhledem k využití řady stávajících komponentů by vývoj takového děla nemusel být až tak náročný a tedy drahý. Navíc, u moderní vojenské techniky je dnes rozhodující spíše její software. Takovéto dělo by tedy bylo relativně drahé, ale nebylo by patrně o moc dražší než dnešní samohybná pásová 155mm děla. Je třeba si také uvědomit, že vzhledem k výrazně vyšším výkonům by takovýchto děl mohlo být výrazně méně.
Takovéto samohybné dělo by patrně také bylo označeno za anachronismus, patřící spíše do dob studené války. I tento argument ale bohužel ztrácí na účinnosti. Současný geopolitický vývoj naznačuje, že studená válka se opět obnovuje, ostatně podle mnohých politologů nikdy neskončila a jen byla na nějaký čas přerušena. Ona současná studená válka se sice v mnohém liší od oné studené války probíhající v dřívějších letech (nejde o ideologický střet dvou bloků, ale spíše soupeření většího množství velmocí), přesto s ní má řadu společných rysů. Opět se objevují prvky soutěžení mezi jednotlivými velmocemi, zbrojní závody atd. Jednotlivé velmoci, ale i menší státy se tak snaží přetrumfnout ty ostatní, a to mimo jiné vývojem zcela nových, výkonnějších zbraňových systémů. Je proto možná jen otázkou času, než se nějaké obdobné těžké samohybné dělo někde objeví.
Autor článku: David Khol
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Zachovejte licenci 3.0 Česká republika License.