internetový armádní magazín

Douglas C-124 Globemaster II

03.09.2013 15:20

Již v počátečním období druhé světové války došly všechny významné armády světa k poznání, že letecká doprava vojsk, techniky, materiálu a zásob je, a v budoucnosti bude absolutně klíčovou záležitostí. V případě Američanů byla převážná část jejich vojenské letecké přepravy ve druhé světové válce rozdělena mezi typy C-47, což byla vojenská verze známého stroje Douglas DC-3 a C-46 Commando. I když se jednalo o velmi spolehlivá letadla, z nichž určité množství bylo velmi intenzivně provozně využíváno ještě v šedesátých letech, měla daleko k ideálu. Tyto stroje nemohly přepravovat opravdu objemné náklady, větší vozidla nebo cisterny s palivem, podlahy jejich nákladových prostorů byly při stání šikmé a tyto nákladové prostory navíc nebyly vybaveny žádnými prostředky pro usnadnění nakládání. Také letová rychlost těchto strojů nebyla nijak závratná. Výrobci letadel si byli všech těchto neduhů vědomi a spolu s letectvem hledali nová konstrukční řešení, která by situaci změnila. 

Významným počinem amerického letectva USAAF na cestě za novou "kvalitou" byly za války vyhlášené specifikace na nový transportní letoun, které umožnily vznik moderně pojatého stroje Douglas C-74 Globemaster. Globemaster bylo velké letadlo o maximální vzletové hmotnosti 78000 kg poháněné čtyřmi motory Pratt & Whitney R-4360 Corncob a vybavené tříkolovým podvozkem příďového typu. Poněkud neobvyklým rysem C-74 Globemaster byly dvě oddělené kabiny pilotů s kapkovitými "stíhačkovitými" překryty. Americké letectvo mělo v úmyslu "pro začátek" pořídit asi padesát C-74 Globemaster, ale vývoj stroje se protáhl, takže prototyp letounu se dostal poprvé do vzduchu až 5. května 1945.

Válka skončila a i v USA došlo k omezování různých programů, včetně výroby transportních letadel. Nových C-74 se tedy k letectvu dostalo pouze čtrnáct. 

       

                                 Předchůdce Globemasteru II - typ Douglas C-74 Globemaster

                                                            (2 x foto: US Gov. / PD)

 

V roce 1947 americké vojenské letectvo přišlo s požadavky na vznik nových strategických transportních letounů. Byla zahájena jednání s leteckými výrobci, včetně společnosti Douglas, o možnosti rychlého vývoje takových letadel. Douglas odpověděl návrhem na využití existujícího C-74, který měl být celkově asi o více jak pětinu zvětšen, měl dostat vysoký trup s možností rozdělení na dvě patra a nová mohutná nákladová vrata v přídi pod vysoko posazenou kabinou posádky. Tento návrh se letectvu zalíbil, a tak se otevřela cesta ke vzniku stroje, který dostal označení C-124 Globemaster II.

                                     Douglas C-124A Globemaster II ve své plné kráse

                                                            (foto: USAF / PD)

                                                    

Prototyp YC-124 odstartoval ke svému prvnímu letu 27. listopadu 1949. Byl poháněn čtyřmi pístovými motory Pratt & Whitney R-4360-49 o výkonu po 2610 kW. Jeho příď  byla vybavena hydraulicky otevíratelnými vraty a vysouvatelnými rampami umožňujícími vjezd vozidel. V nákladovém prostoru o délce 23,47 m byly dva elektrické navijáky a dva stropní přesouvatelné jeřáby, každý s nosností 7257 kg. Na konci nákladového prostoru byl pak ještě výtah. Nákladový prostor bylo možno horizontálně rozdělit pro efektivnější přepravu malých břemen nebo osob, takže letoun mohl přepravovat až 200 plně vyzbrojených vojáků.

Posádku letounu obvykle tvořilo pět až šest osob - dva piloti, navigátor, palubní technik a jeden až dva specialisté pro náklad. Prostory posádky byly vysoko nad příďovými vraty a byly tvořeny pracovní kabinou, kuchyňkou, toaletou a odpočinkovým úsekem. Prostory byly přetlakované a klimatizované.  

         Letoun C-124A při plnění úkolů přepravy vojsk na korejský poloostrov v době korejské války.

                                                              (foto: USAF / PD)       

 

Po rychlých zkouškách prototypu byla počátkem roku 1950 zahájena sériová výroba. První letouny dorazily k jednotkám v květnu téhož roku a nesly označení C-124A. Posádky byly s letouny spokojeny, protože se rychle ukázalo, že se jedná velmi praktické a spolehlivé stroje, ale s oblíbeností u jiných příslušníků ozbrojených sil to již tak valné nebylo. Letouny vyžadovaly poměrně složitý servis a protože jejich nákladový prostor byl slabě tepelně a akusticky izolován nebyla jimi přeprava pro osoby nijak moc příjemná.

Sériová výroba C-124A dala celkem 204 kusů letounů a pak přešla na verzi s označením C-124C. Novější verze bylo vyrobeno celkem 243 kusů a poslední byl letectvu dodán v květnu 1955. Verze C-124C se vyznačovala meteorologickým radiolokátorem APS-42 v přídi a vřetenovitými tělesy na koncích křídel, které obsahovaly generátory teplého vzduchu k odmrazování náběžných hran křídel. Tato tělesa byla zpětně namontována i na většinu starších C-124A a nepředstavují tedy jasný rozpoznávací znak mezi verzemi.

C-124C byly vybaveny silnějšími motory Pratt & Whitney R-4360-63 o max. výkonu po 2834 kW a vrtulemi o zvětšeném průměru.

                                            Prototyp YC-124B s turbovrtulovými motory

                                                           (foto: US Gov. / PD)

 

Použité motory a jejich výkon byl věcí, s kterou se u C-124 trochu experimentovalo. Společnost Douglas měla v úmyslu vybavit novější verzi Globemasteru II turbovrtulovými motory a vytvořit na jejím základě tankovací letoun. Za tímto účelem byl postaven jeden prototyp s označením YC-124B, který měl namontovány motory Pratt & Whitney YT-34-P-6 s výkonem po 4124 kW. První let tohoto prototypu proběhl 1. února 1954. K sériové výrobě však nedošlo.

                                                    Douglas C-124C Globemaster II

                                                       (foto: twm1340 / CC BY-SA)

  C-124C při operaci Stair Step v době berlínské krize.            C-124C v době války ve Vietnamu.

                         (foto: USAF / PD)                                                     (foto: USAF / PD)

     C-124C jako zkušebna motoru YT-57 pro letoun C-132            Připravovaný letoun Douglas C-132

                             (foto: USAF / PD)                                                          (foto: PD)

 

Jeden sériový letoun C-124C byl přestavěn na zkušebnu motorů. V přídi tohoto letounu našel své místo turbovrtulový motor Pratt & Whitney YT-57 s plánovaným výkonem až 11000 kW, který byl vyvíjen pro zamýšlený mohutný transportní letoun s šípovými nosnými plochami, maximální rychlostí 774 km/h a nosností přes 60 t - Douglas C-132. Během zkoušek motoru se však naráželo na velké množství problémů, takže byl program v roce 1957 ukončen.

      C-124C přistávající 10.6. 1984 na základně Travis před svým umístěním do leteckého musea.

                                                           (foto: USAF / PD)

 

Letouny Globemaster II jsou spojeny s plněním přepravních úkolů pro potřeby amerických ozbrojených sil od doby korejské války až do doby války ve Vietnamu. Velmi významná byla jejich úloha při zásobování Západního Berlína v době sovětské blokády nebo při přepravě amerických balistických raket Thor na základny ve Velké Británii.

První linii přepravy Globemastery II opustily v roce 1970, kdy byly nahrazeny letouny C-5A Galaxy. Ještě několik dalších let pak plnily úkoly u Air Force Reserve a Air National Guard.

 

 

TECHNICKÁ DATA    (Douglas C-124C)

 

Typ:  strategický transportní letoun

Pohon:  4 x Pratt Whitney R-4360-63 o max. výkonu 2834 kW

Maximální rychlost:  520 km/h

Dostup:  8000 m

Dolet:  11000 km (max. přeletový)

Výzbroj:  bez výzbroje

Hmotnost:  prázdná 45888 kg, max. vzletová 88200 kg

Rozměry:  délka ................................... 39,8 m

                 výška .................................. 14,72 m

                 rozpětí ................................. 53,1 m

                 plocha křídel ........................ 233,1 m2

 

 

                                                               

                                                                                               Autor: ing. Zbyněk Novotný

 

 

 

Poslední revize článku: 5.9.2013

Vyhledávání

 

 

 

 

 

 

B O N U S