internetový armádní magazín

Douglas F4D-1 Skyray - malý, nezvykle tvarovaný stroj USN

07.11.2012 17:50

V roce 1947 projevil Letecký úřad amerického námořnictva zájem o rychlou přepadovou stíhačku pro námořní letectvo. Pod vlivem válečných konstrukcí a projektů vynikajícího německého konstruktéra Dr. Lippische pak pro její konstrukci při prvním jednání se společností Douglas požadoval prostudování možnosti využití trojúhelníkového křídla pro stroj operující z letadlových lodí, vyznačující se mimořádnou stoupavostí a s hlavním úkolem napadat a ničit velké cíle letící rychlostí 920 km/h ve výšce nad 12000 m.

Firma Douglas provedla během roku potřebné studie a musela letecký úřad zklamat. Čisté deltakřídlo se nehodilo, hlavně pro prudký vzrůst odporu v oblasti rychlosti zvuku. Pro stroj, který měl operovat z letadlových lodí a přitom dosahovat vysokých rychlostí i splňovat další požadavky, se nejvýhodnější jevily šípové nosné plochy s velmi malou štíhlostí a široce zaoblenými konci. Podle toho byl tedy připraven i Douglasův návrh.

Koncepce takového křídla vycházela z jiné Lippischovy konstrukce, raketového Messerschmittu Me 163 Komet. Přestože problém se vzrůstajícím aerodynamickým odporem v oblasti rychlosti zvuku se podařilo úspěšně vyřešit, určitým oříškem se stala problematika váhové bilance stroje, který musel být z důvodu velkého namáhání, zejména při startu a přistání na palubě letadlové lodi, dostatečně robustní, ale zároveň nepříliš těžký, protože tehdejší proudové motory neoplývaly nijak závratnými výkony a hlavními přednostmi vznikajícího typu měla být jeho rychlost a stoupavost.

V době, kdy základní konstrukční práce skončily, podepsalo námořní letectvo s firmou Douglas smlouvu na výrobu dvou prototypů přepadových stíhaček s označením XF4D-1. Stroje měly pohánět motory Westinghouse J40, ale oba prototypy se musely na začátku zkoušek spokojit se staršími a slabšími Allison J35-A-17, protože motory J40 nebyly hotovy. První prototyp se dostal poprvé do vzduchu 23.1.1951. Následné letové zkoušky obou prototypů se potýkaly s velkým množstvím problémů, a ty se výrazně nezmenšily ani po instalaci motorů J40. O co méně bylo problémů se samotným letem a nedostatkem tahu, o to více bylo problému s motory. Motory J40 firmy Westighouse měly spoustu "dětských nemocí", které se dlouhodobě nedařilo překonat. V březnu 1953 proto padlo rozhodnutí, že stroje dostanou motory Pratt & Whitney J57-P-2, tedy motory s větším tahem než bylo požadováno, ale také s většími rozměry což si vyžádalo určité úpravy draku letounu. Naštěstí hlavní konstruktér typu - Ed Heinemann byl natolik prozíravý, že s takovou alternativou počítal a navrhl vnitřní konstrukci  trupu tak, že úprava na objemnější motor byla možná a nebylo nutné doslova "překopat" celý letoun.  

                                            tmavě zbarvený prototyp XF4D-1 v letu

                                                      (foto: U.S. NAVY / PD)

 

                                                bílý prototyp na palubě lodi Coral Sea

                                                             (foto: U.S. NAVY / PD)

 

Zatímco probíhala příprava sériové výroby strojů s motory J57-P-2, byly v létě 1953 zahájeny další zkoušky prototypů s novou variantou motorů J40. Druhý prototyp s tímto motorem zaznamenal několik světových rekordů a první prototyp absolvoval úvodní testy na palubě letadlové lodi Coral Sea. O osudu motoru J40 však již bylo rozhodnuto - v září padlo definitivní rozhodnutí U.S. NAVY jeho vývoj zastavit.

První sériový Douglas F4D-1 Skyray s motorem J57-P-2 podnikl svůj úvodní let 5.6.1954. Z mezinárodního letiště v Los Angeles s ním tehdy vzlétl zalétávací pilot Robert O. Rahn. Stroj hned v prvních dnech splnil veškerá očekávání. Novou motorovou jednotku neprovázely žádné viditelné potíže a letoun s ní bez problémů překročil rychlost zvuku i ve vodorovném letu, čímž se stal prvním námořním typem, který to dokázal.

                            F4D-1 se složenými křídly na palubě letadlové lodi Lexington (1959)

                                                           (foto: U.S. NAVY / PD)

 

První Skyraye přišly k řadovým jednotkám v dubnu 1956. Dodávky objednaných 419 kusů letounů byly splněny již v prosinci 1958. Celkem bylo letouny Skyray vyzbrojeno 13 stíhacích perutí U.S. NAVY a 8 perutí letectva námořní pěchoty - MARINES. Motory typu Pratt & Whitney J57-P-2 byly vybaveny pouze první série letounů F4D-1. Později se začaly do letounů montovat o něco výkonější motory J57-P-8, J57-P-8A a J57-P-8B.

Po technické stránce byl Skyray jednomotorový, nezvykle tvarovaný celokovový bezocasý středoplošník. Křídla byla třínosníková, s velmi malým úhlem nastavení a sklopnými koncovými oblouky. Na horní i spodní straně křídel byly čtvercové brzdící štíty. Trup začínal mohutným krytem antény radiolokátoru Westinghouse APX-50A nebo-li AN/APQ-50A (první série letounů ho neměly - byly namontovány až dodatečně) za nímž následovala přetlakovaná kabina pilota, sedícího na vystřelovacím sedadle Douglas, u pozdějších sérií letounů Martin-Baker Mk.V.

                                                               radar AN/APQ-50A

                                                    (foto: U.S. NAVY / J. Mulligan / PD)

 

Přední část trupu dále zahrnovala boční trojúhelníkové nasávací otvory. Kryty těsně za nimi zakrývaly prostory s autopilotem a akumulátory. Mezi těmito prostory bylo místo pro radiovybavení. Trup pokračoval skříní s motorovou jednotkou, která byla zakončena pevnou výtokovou tryskou. Nad zádí byla jednoduchá svislá ocasní plocha. Pod zádí se nacházel přistávací hák a aerodynamické těleso s pomocným nárazníkovým kolem chráním záď letounu při přistávání.

Letouny Skyray mohly nosit pod křídly dvě přídavné palivové nádrže (a v praxi je většinou nosily) o objemu po 1136 litrů paliva, nebo menší po 568 litrů paliva pro zvětšení doletu. Během služby se u jednotek objevila i úprava, kdy do levé přídavné palivové nádrže byla instalována sonda zařízení pro tankování za letu.

     Letoun F4D-1 U.S NAVY přistává na palubu letadlové lodi. Dobře patrný je sklopený záchytný hák

                 pod zádí. Levá přídavná nádrž je vybavena sondou pro tankování za letu.

                                                            (foto: U.S. NAVY / PD)                                                      

 

                                                         F4D-1 letectva námořní pěchoty

                                                                  (foto: USMC / PD)

 

Pevná výzbroj letounu sestávala ze čtyř rychlopalných kanónů Colt M-12 ráže 20 mm, uložených po párech uprostřed náběžné hrany křídel. Další výzbroj, nádrže či vybavení bylo možno zavěsit na sedm závěsníků pod křídly a trupem.

Do vybavení letounu patřil (na svou dobu velmi dobrý) střelecký systém typu Aero 13D nebo 13F. Nedílnou součástí tohoto systému byl uvedený radiolokátor AN/APQ-50A a zaměřovací soustava Mk.16 nebo Mk.18.

Stroje F4D-1 se na konci své kariéry dočkaly přeznačení na F-6A. Několik letounů F4D-1 bylo přestavěno na létající terče a jeden stroj byl speciálně upraven pro jejich navádění. Letouny F4D-1 mají též podíl na vývoji leteckých protiletadlových řízených střel rodiny Sparrow, které tehdy pro americké letecké složky vyvíjela společnost Douglas.

                                  F-4D-1 se střelou Sparrow - Naval Missile Center 1961

                                                      (foto: U.S. NAVY / PD)

 

F4D-1 nesloužily v žádném zahraničním letectvu, i když byly na export nabízeny a Indie o jejich nákupu krátkou dobu přemýšlela, a nikdy se také nezúčastnily žádných bojových operací. Mezi piloty nebyla tato letadla příliš oblíbená, protože pilotáž vyžadovala neustálou pozornost. Zkušení piloti však dokázali využívat některých špičkových vlastností těchto strojů, jako byla např. stoupavost. K oficiálnímu vyřazení typu z výzbroje došlo v únoru 1964.

 

 

 

TECHNICKÁ DATA

 

Typ:  námořní přepadový stíhací letoun

Pohon:  proudový motor Pratt-Whitney J57-P-8A o max. tahu 71,2 kN (nejrozšířenější varianta)

Max. rychlost:  1159 km/h

Dostup:  16764 m

Dolet:  1930 km

Výzbroj:  4 x kanón ráže 20 mm Colt M-12 (4 x 65 nábojů)

               maximálně 6 raketnic pro 7 nebo 19 neřízených raket ráže 70 mm

               maximálně 4 PLŘS AIM-9B Sidewinder (letouny posledních sérií)

               nouzově jedna puma 908 kg

Hmotnost:  prázdná 7268

Rozměry:  Rozpětí ................................ 10,21 m

                 Délka .................................. 13,93 m

                 Výška ..................................  3,96 m

                 Plocha křídel ........................ 51,75 m2

 

 

 

                                                                                                    Autor: ing. Zbyněk Novotný

 

 

 

Poslední revize článku: 21.11.2012

Vyhledávání

200001631-57b9758b31/50000000.jpg

 

 

 

 

B O N U S