Dvoudílné obrněnce pro ruské arktické brigády

Ruský strojírenský a zbrojní průmysl nabízí širokou škálu dvoudílných pásových vozidel, která mají obrovský potenciál ve vojenské i civilní sféře. Mezi nejnovější vojenské typy patří vozidlo DT-3PM, které slouží jako demonstrátor lehkého obrněnce. Plány ruské armády však zahrnují i silně pancéřovaný dvoudílný transportér DT-BTR.

Terénní pásová vozidla, která sestávají ze dvou částí spojených kloubem nejsou žádnou novinkou a západní i ruské firmy je vyrábějí už dlouhé desítky let. Jako příklad lze zmínit typ BvS 10 švédské značky Hägglunds (dnes součást korporace BAE Systems). Na špičku v tomto specifickém oboru se řadí i ruská společnost Viťaz (dříve Išimbajský závod dopravního strojírenství), jež vyrábí podařené prostředky série DT (dvuchzvěnnyj transportěr). K těžkým typům DT-10P, DT-20P a DT-30P (číslo odpovídá užitečné nosnosti v tunách) se posléze přidala lehčí vozidla a dosud nejnovější produkt představuje lehké obrněné vozidlo DT-3PM.

Těžké typy řad Viťaz a Vězděsuščij

Práce na dvoudílných pásových vozidlech pro používání na Sibiři, v arktických oblastech a na Dálném Východě byly v Sovětském svazu zahájeny už v 60. letech minulého století. V roce 1977 byl ve městě Išimbaj v autonomní republice Baškirie založen Išimbajský závod dopravního strojírenství, ze kterého o čtyři roky později vyjel prototyp těžkého dvoudílného transportéru. V roce 1982 byl tento prostředek zaveden do služby v sovětské armádě, a sice ve dvou variantách s označením DT-10P a DT-30P, kde číslo uvádělo nosnost v tunách a písmeno P odkazovalo ke schopnosti plavat. Do služby bylo sice formálně přijato také vozidlo DT-20P, jeho sériová produkce však nikdy nezačala. Vozidla DT-10P a DT-30P byla vyráběna až do roku 1986 a stala se známými pod názvem - Viťaz.

                                                              transportér DT-10P

                                                      (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

                                                              transportér DT-30P

                                                      (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

Vozidla našla využití i v civilní oblasti, kde sloužila a stále slouží k přepravě nákladů a osob či jako platformy pro jeřáby, bagry, montážní a vrtné soupravy apod. Mezitím se však pracovalo na modernizaci původní konstrukce, což zahrnovalo především instalaci výkonnějšího motoru JaMZ-8471.10 (588 kW) místo původního V-46 (522 kW). Vozidla prodělala též další změny, ale rozpad SSSR a následná ekonomická krize vedly k velkému zdržení, takže sériové podoby DT-10PM, DT-20PM a DT-30PM, souhrnně nazývané také série Vězděsuščij, mohly vstoupit do služby až v roce 2003.

                                                               transportér DT-10PM

                                                        (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

Podobně jako u první generace platí, že střední obměna s nosností 20 tun se zatím sériově nevyrábí. Na vozidla s nosností 10 a 30 tun ale ruská armáda hodně sází a hodlá je využívat nejen k dopravě osob a nákladů, ale i jako platformy pro zbraňové systémy, neboť už vznikly koncepty instalace mj. protiletadlových komplexů Pancir-S1, Tor-M1 a Buk-M1-2, raketometů Grad a Smerč nebo velkých bezpilotních letounů.

Vznik lehkých dvoudílných vozidel

Společnost, jež podle svého nejslavnějšího výrobku přijala v roce 2005 nové jméno Viťaz, ale v tomto oboru nepůsobí sama. V poslední době se začaly objevovat podobně řešené prostředky také od jiných ruských firem. Většinou ovšem jde o vozidla s daleko menší nosností, např. TTM-4902 Ruslan od firmy NPO Transport, vozidlo Unža nabízené firmou ZVM (Zavod vězděchodnych mašin) či prostředek GAZ-3344. Značka Viťaz, která se mezitím stala filiálkou Rubcovského strojírenského závodu a od roku 2008 spadá do struktury korporace Uralvagonzavod, se tedy rozhodla rozšířit své portfolio o lehčí dvoudílná vozidla, a to i za podpory Ministerstva obrany Ruské federace. To těsně souvisí se snahou Ruska rozšířit své působení v Arktidě, což se odráží i v budování tzv. arktických brigád, tj. útvarů s výbavou a výcvikem speciálně pro toto extrémní prostředí. Postupně byla vyvinuta dlouhá řada lehčích dvoudílných transportérů DT-2P, DT-3P, DT-4P, DT-5P, DT-7P a DT-8P, z nichž několik má již svoje místo v nabídce firmy Viťaz. Pozornost budeme věnovat jen vozidlům DT-3P a DT-4P, jež se zrodila vlastně na přímou objednávku ruského ministerstva obrany, a to v rámci zkušebně-konstrukčního úkolu (OKR) se jménem Ledorub.

                                                                transportér DT-3P

                                                       (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

Finálním výstupem tohoto zadání, který byl představen v roce 2013, se stal obrněný transportér DT-3PB. Konstrukčně se jedná o derivát prostředku DT-4P, ale z jeho původní čtyřtunové nosnosti připadá okolo tuny na lehké pancéřování obou částí. O pohon se stará diesel JaMZ-238B a v předvedené konfiguraci může vozidlo dopravit až 16 mužů (a verze DT-4P až 24 osob).

                                                       obrněný transportér DT-3PB

                                                     (foto: Uralvagonzavod (?) / FU)

Stejně jako u těžkých vozidel řady Viťaz jsou obě části spojeny aktivně pracujícím zařízením, které zabezpečuje přenášení hnací síly na pásový podvozek zadní části a umožňuje pohyby ve všech třech rovinách. Obrněnec je obojživelný a jeho plavbu zajišťuje otáčení pásů. Na stropě přední části se nalézá dálkově ovládané střeliště s kulometem NSV Utjos nebo Kord ráže 12,7 mm a na zadní část je možné umístit těžší zbraně, např. minomet nebo odpalovací zařízení pro protitankové řízené rakety.

Nový obrněný transportér DT-3PM

V rámci zadání Ledorub bylo vytvořeno ještě vozidlo VVT, což je speciální platforma pro montáž různých účelových zařízení. Společnost Viťaz ovšem následně vyrobila nový lehce obrněný transportér, jenž dostal označení DT-3PM. Ministr obrany Šojgu jej zhlédnul v březnu 2015, kdy vozidlo neslo tmavě zelený nátěr, zatímco široké veřejnosti se představilo v září stejného roku na výstavě RAE 2015, a to v pouštní kamufláži, kterou korporace Uralvagonzavod často používá pro exportní vzorky svých vozidel. Tentokrát se jedná o modifikaci nepancéřovaného vozidla DT-3P, což lze poznat i dle tvarů korby, které základní podobu bez pancíře připomínají, kdežto předchozí DT-3PB měl nápadně odlišný tvar korby s dopředu vystupující kapotou. Vozidlo DT-3PM dopraví celkem 17 mužů a prototyp je opatřen šestiválcovým turbodieselovým motorem značky Cummins, jehož výkon (176 kW) se na hnací kola přenáší za pomoci pětistupňové hydromechanické převodovky Allison 3000. Ve vozidle se nachází i systém vytápění značky Webasto, ovšem u sériových exemplářů lze čekat použití pohonných a dalších komponentů ruské výroby.

Těžší obrněnec z programu Arktika

Podle informací z roku 2015 chtějí ruské ozbrojené síly zavést do výzbroje neobrněné vozidlo DT-4P, obrněnec DT-3PM a vozidlo VVT. Tím ovšem ambice ruské armády zdaleka nekončí, neboť dvoudílné řešení má mít také těžší obrněný transportér, na němž firma Uralvagonzavod intenzivně pracuje. Existence tohoto projektu s označením OKR Arktika byla zveřejněna roku 2011. Tehdy prezentovaná podoba mluvila o trojici výsledků, a to neobrněném vozidle DT-5P a obrněncích DT-4PB a DT-BTR. V roce 2012 se sice objevila zpráva, že ministerstvo obrany financování projektu Arktika přerušilo, ovšem na základě zpráv z loňského roku lze soudit, že došlo spíš k jeho přepracování. Na výstavě Armija-2015 se každopádně objevil model nového dvoudílného obrněnce DT-BTR a generální ředitel podniku Uralvagonzavod potvrdil, že se na obrněnci Arktika nadále pracuje. Prototyp by mohl být hotový snad v roce 2016 a vstup do výzbroje se předpokládá v roce 2019. Půjde ale o prostředek podstatně větší a těžší, jelikož specifikace dnes uvádějí hmotnost až 25 tun. Vozidlo má přepravovat tři muže osádky a devět pěšáků a nemalou část oné váhy má tvořit pancéřování. Jestliže totiž DT-3PB a DT-3PM patří mezi lehce obrněná vozidla, jež mají stále klasická zasklená okna a boční dveře, pak obrněnec DT-BTR (resp. Arktika) má reprezentovat plnohodnotný transportér se silně obrněnou korbou se stropními poklopy a dálkově ovládaným bojovým modulem. Podle současných plánů by po roce 2020 měly základ výbavy arktických brigád vytvořit dvě hlavní typové řady vozidel, a to obrněné transportéry z projektu Rycar (ty mají mít turbínový pohon a mají sloužit vlastně jako náhrada rodiny MT-LB) a dvoudílné obrněnce Arktika.

                                                                                                Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                                  Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití.

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva.