internetový armádní magazín

Fairchild A-10A, C Thunderbolt II - škaredý, ale dost dobrý

31.07.2012 10:00

Letoun Fairchild A-10, oficiálně pojmenovaný Thunderbolt II a všeobecně známý jako Warthog, je jeden z mála strojů na světě zkostruovaným nekompromisně pro úlohu přímé letecké podpory pozemních vojsk (CAS). Začátek jeho vývoje spadá do šedesátých let dvacátého století, kdy se americká armáda stále více zaplétala do války ve Vietnamu. Američané zde při svých operacích zjistily, že značně postrádají specializovaný bitevní letoun, který by mohl ničit nepřátelské síly i v bezprostřední blízkosti vlastních jednotek. Pro účely podpory pozemních jednotek úžívané stroje - A-1 Skyraider byly zastaralé a pomalé a A-7 Corsair II zase příliš rychlé a málo odolné.    

V roce 1964 začala tedy U.S. Army uvažovat o vytvoření speciálního systému - pokročilé vzdušné palebné podpory (AAFSS). Pod komplikovaným názvem se ukrýval stroj použitelný za každého počasí s rychlostí kolem 410 km/h, který by armáda mohla vyvíjet, protože to mohl být i kombinovaný vrtulník. Úplně stejně tak, začalo i U.S. Air Force uvažovat  o konstrukci nového stroje letecké podpory, který by mohlo nasazovat přesně podle požadavků armády. Asi v polovině roku 1966 se úvahy obou složek spojily a odrazily se v zahájení programu útočného experimentálního letounu A-X.

V březnu roku 1967 byl v souladu s plánem programu jednadvaceti společnostem leteckého průmyslu zaslán požadavek na předložení jejich návrhů letounů, které by mohly splňovat podmínky letectva. Podmínky byly velmi volné, protože se nepředpokládalo, že by některý návrh vedl přímo až k úplnému vývoji nového letounu.

A-X měl disponovat velkou vytrvalostí a zbraňovou únosností a současně být schopen manévrování při malých rychlostech a dokázat přežít pozemní ostřelování. Letoun A-X měl nést těžký vestavěný kanón, který by byl zvětšenou verzí velmi úspěšného kanónu M61 - systému Gatling. Ničení bodových cílů kanónem je totiž nejlevnější způsob.

Zatímco firmy pracovaly na odpovědích, U.S. Air Force pracovalo na podrobnější specifikaci požadavků. Konečné technické požadavky byly vydány až v květnu roku 1970. Zahrnovaly požadavek rychlosti v rozsahu 650 až 740 km/h, zbraňovou únosnost na podvěsech 7250 kg, která však mohla být zaměněna za vnitřní palivo nebo 1350 kanónových nábojů. Letoun A-X měl být schopen nést 4300 kg vnější výzbroje a vnitřní munice na akční radius 460 km s vyčkáváním po dobu dvou hodin v oblasti cíle. Manévrovatelnost měla být taková, že letoun měl bezpečně a účinně operovat pod výškovou hladinou 305 m a při dohlednosti 1800 m. Další tři důležité požadavky byly: vysoká míra přežití, jednoduchost a rychlá použitelnost. Nové návrhy společností měly být předloženy nejpozději do srpna 1970.

Na upřesněné požadavky odpovědělo letectvu šest společností: Cessna, Lockheed, General Dynamics, Boeing-Vertol, Northrop a Fairchild. Rozhodnutí bylo po letech různých rozborů a upřesňování poměrně rychlé a vyznělo úspěšně pro společnosti - Northrop a Fairchild (respektive její pobočku Rebublic Aviation). Jejich návrhy dostaly přiděleno označení A-9 a A-10. Každá firma měla postavit dva prototypy. Kontrakt Northropu na stavbu dvou prototypových strojů YA-9A měl hodnotu 28,9 miliónu dolarů a kontrakt Fairchildu na stavbu dvou YA-10A hodnotu 41,2 miliónu dolarů. Důvodem finančního rozdílu bylo, že Fairchild plánoval postavit letoun blízko sériovému provedení, zatímco Northrop jej směřoval blíže klasickému prototypu.

                                         první prototyp YA-10A před výrobní halou

                                                         (foto: USAF / PD)

 

První prototyp YA-10A byl dokončen na jaře 1972 a poprvé vzlétl 10. května téhož roku. V červenci se do zkoušek zapojil i druhý prototyp. Oběma výrobcům - Northropu i Fairchildu, byl dán čas cca pět měsíců na odstranění případných provozních problémů jejich letounů. Dne 24.10.1972 byly oba prototypy YA-10A převzaty zkušební jednotkou JTF, pověřenou celkovým porovnáním YA-10A s konkurenčním YA-9A.

  

                                               YA-10A při testech podvěsné výzbroje

                                                            (foto: USAF / PD)

 

Výsledky letového porovnávání byly velmi těsné. Stroj YA-9A byl v oblasti ovladatelnosti lepší, ale byl o něco málo náročnější na pozemní údržbu. Rozhodujícím faktorem v rozhodování letectva se tak stala schopnost přežití, která byla u nekonvečně pojatého letounu firmy Fairchild větší. Pokud pomineme různé politické tlaky, svoji určitou úlohu v rozhodování sehrála i skutečnost, že letoun YA-10A byl svou podobou blíže sériovému provedení. Dne 18.1.1973 letectvo oficiálně vyhlásilo, že vítězem výběrového řízení je letoun YA-10A firmy Fairchild.

Vítězství v konkurzu ovšem ještě neznamenalo zařazení letounu do výzbroje. Firma Fairchild obdržela 160 milónů dolarů na výrobu deseti předsériových strojů a až na základě jejich výkonů mělo padnout konečné rozhodnutí. V důsledku rostoucí cenové inflace však došlo ke změnám v podmínkách kontraktu a  bylo rozhodnuto snížit počet předsériových strojů na šest. První předsériový letoun se dostal do vzduchu 15.2.1975. Již v prosinci 1974 byla však zadána výroba prvních 52 sériových A-10A, z nichž první vzlétl 21.10.1975. Sériová výroba letounů běžela až do začátku roku 1984 a dala více než 700 kusů.

Fairchild A-10A je konstruován jako jednomístný dolnoplošník s rovnými křídly a dvojitými svislými ocasními plochami. Pohánějí ho dva proudové motory General Electric TF34-GE-100A s tahem po 40,3 kN, umístěné v samostatných gondolách nad zádí letounu. Celková konstrukce stroje se vyznačuje maximální jednoduchostí a vysokou mechanickou odolností.

    

         spodní část přídě s otevřenými panely                      průhledový displej v pilotní kabině

                         (foto: USAF / PD)                                               (foto: US Gov / PD)

 

                         levá polovina kokpitu                                           pravá polovina kokpitu

                          (foto: US Gov / PD)                                              (foto: US Gov / PD)

 

                                         A-10A nad Irákem při operaci Pouštní bouře

                                                            (foto: USAF / PD)

       

Pilot sedí v kabině chráněné titanovým pancíři s vrstvou balistického nylonu. Toto pancéřování by mělo odolávat zásahům střel ráže 23 mm. Kabina je vybavena jednoduchým průhledovým displejem HUD od firmy Kaiser Electronic, jedním zobrazovacím displejem k navádění raket a sadou klasických přístrojů. Vystřelovací sedadlo pilota je typu ACES II, u prvních vyrobených letounů bylo typu IE-9 Escapac.

Palivové nádrže letounu jsou samotěsnící, jsou vyplněny panely gumové pěny, která zpomaluje unikání paliva po průstřelu a brání pohybu plamenů uvnitř nádrže. Veškerá palivová potrubí mají protipožární obal. K palivovému systému je možno připojit přídavné palivové nádrže a letoun je vybaven i systémem pro tankování za letu.

Řízení letounu je hydraulické s dvěma oddělenými okruhy a manuální zálohou. Tříkolový podvozek se vysunuje hydraulicky, v případě selhání hydrauliky je však zajištěno jeho vysunutí vlastní vahou a náporem vzduchu.

                                                             GAU-8A Avenger

                                                           (foto: US Gov / PD)

 

Pevnou výzbroj stroje tvoří sedmihlavňový rotační kanón General Electric GAU-8/A Avenger ráže 30 mm s maximální rychlostí střelby 4200 ran za minutu a zásobníkem o obsahu až 1350 nábojů (běžně je plněno 1174 nábojů). Podvěsná výzbroj je zavěšována na celkem jedenáct závěsných bodů (tři pod trupem a osm pod křídly) a její celková maximální hmotnost může být až 7250 kg (s plnými palivovými nádržemi 6640 kg). Do arzenálu výzbroje patří především protizemní řízené střely AGM-64 Maverick s televizní nebo infračervenou navádcí soustavou, neřízené pumy Mk.82 (227 kg), Mk.84 (907 kg) a jejich bržděné varianty, pumové kontejnery řady CBU nebo Mk.20 Rockeye, případně britské BL755, bloky neřízených raket FFAR ráže 70 mm a ZUNI ráže 127 mm. Letouny A-10A mohou sloužit jako nosiče i další výzbroje, jako např. laserem naváděných pum řady GBU nebo protitankových laserem naváděných střel Hellfire, ale nemohou je samostatně používat. Boj proti pozemním cílům letounu usnadňuje systém Martin Marrietta AN/AAS-35 Pave Penny, který vyhledává cíle označené laserovým paprskem prostředků pozemních návodčích, vrtulníků nebo jiných letounů.  Tento systém byl naletouny přidán v roce 1978.

K boji se vzdušnými cíly může letoun nosit až 4 (obvykle však pouze 2) protiletadlové řízené střely řady AIM-9 Sidewinder.

Na závěsnících A-10A se též běžně objevují kontejnery radiolektronického boje Westinghouse AN/ALQ-119 nebo AN/ALQ-131 stejného výrobce. 

Na konci 80. let byla část A-10A přeřazena k jednotkám předsunutých leteckých návodčích (FAC), kde se jejich úkolem stalo vyhledávání a označování cílů pro bombardovací letouny. Tyto letouny nesou označení OA-10A.

                                           A-10C na základně Davis-Monthan v roce 2006

                                                    (foto: USAF / A. Goosic / PD)

 

V roce 2005 vznikla modernizovaná verze letounu s označením A-10C. Ta si ponechává všechny vlastnosti starších A-10A, je však vybavena modernější avionikou, novým počítačem, datalinkem, modernizovanými navigačními, komunikačními a zbraňovými systémy. Kokpit letounu je vybaven dvojicí barevných multifunkčních obrazovek a řadou ovládacích prvků převzatých od letounů F-16C a F-15E. Na letouny A-10C mohou být zavěšeny kontejnery LITENING AT a Sniper XR, které umožňují použití nových přesných zbraní.

 

 

 

TECHNICKÁ DATA   (A-10A)

 

Typ:  bitevní letoun

Pohon:  2 x proudový motor General Electric TF34-GE-100A s tahem 40,3 kN

Max. rychlost:  834 km/h

Dostup:  13716 m

Dolet:  bojový 1800 km *, maximální přeletový s přídavnými nádržemi 4148 km *

Výzbroj:  1 x kanón ráže 30 mm GAU-8/A Avenger (1350 ks munice)

               podvěšená výzbroj do celkové maximální hmotnosti 7250 kg

               - max. 8 x protizemní řízená střela AGM-65 B/D  Maverick

               - neřízené pumy a pumové kontejnery

               - bloky neřízených raket  ráže 70 mm a 127 mm

Hmotnost:  prázdná 11321 kg, max. vzletová 22680 kg

Rozměry:  Rozpětí ............................... 17,53 m

                 Délka ................................. 16,26 m

                 Výška .................................. 4,47 m

                 Plocha křídel ......................  47,01 m2

 

* přibližný údaj

 

 

 

 

                                                                                           Autor:  ing. Zbyněk Novotný

 

 

Vyhledávání

200001631-57b9758b31/50000000.jpg

 

 

 

 

B O N U S