internetový armádní magazín

Izraelská kořistní vojenská technika

30.03.2012 13:00

Průvodním jevem válek je ukořistění nepřátelské vojenské techniky. Jak s ní naložit? Obvykle se s velkou slávou ukáže na přehlídkách či je vystavena v muzeích, někdy se také využívá pro srovnávací zkoušky nebo zvýšení realističnosti výcviku. Pokud však dojde k velkým bojovým úspěchům a je ukořistěno opravdu velké množství protivníkových zbraní, nabízí se i myšlenka zavést je do výzbroje vlastní armády. V nemalém měřítku se to dělo na východní frontě druhé světové války, protože po invazi do SSSR padly do rukou německé armády opravdu obrovské počty sovětských vojenských vozidel a dělostřeleckých systémů. Z poválečné éry je pak nutno jmenovat hlavně Izrael, který ve vítězných válkách proti arabským zemím v letech 1956, 1967 a 1973 ukořistil velké počty výzbroje sovětské výroby. Vedle vystavení, zkoušek a výcviku se židovský stát rozhodl nejen pro zavedení některých zbraní do řadové služby, ale navíc provedl modernizace a využil jejich prvky k produkci nových zbraní. Seznámení s touto méně známou částí izraelské vojenské mašinérie nabízí následující text.

 

Transportéry BTR-152

Šestikolový obrněnec BTR-152 patří mezi nejznámější sovětská vojenská vozidla. Lze říci, že je to vlastně upravený podvozek nákladního automobilu ZiS-151 s novou pancéřovou korbou. Sériová výroba začala v roce 1950 a za dvanáct let vzniklo kolem 15 000 kusů, které Sovětský svaz provozoval a prodával spojencům včetně arabských zemí. V šestidenní válce v roce 1967 padlo do rukou izraelské armády několik desítek egyptských a syrských BTR-152, jež posléze převzala do své výbavy policie a armáda židovského státu. Menší část zůstala v původní verzi bez výzbroje nebo jen s kulometem ráže 7,62 mm, ale později došlo k modifikaci většiny kusů na protiletadlová vozidla pro izraelské letectvo. Izraelci namontovali do korby lafetu americké výroby, jež pocházela ze známých polopásových obrněných transportérů M3, kde sloužila pro čtyři kulomety M2 ráže 12,7 mm. V modifikovaných obrněncích BTR-152 však na tuto lafetu byly instalovány dva francouzské kanony Hispano-Suiza ráže 20 mm; ty Izraelci vymontovali z francouzských stíhacích bombardérů Ouragan po jejich vyřazení ze služby. Trochu komické spojení prvků ze tří různých států, zpravidla označované jako BTR-152 TCM-20, se osvědčilo a sloužilo až do poloviny 70. let.

                                                             BTR-152 TCM-20

                                                     (foto: Bukvoed / GNU FDL)

 

Jeden exemplář je zachován v muzeu izraelských vzdušných sil Hatzerim. Obrněnec BTR-152 v původní armádní verzi lze najít v muzeu obrněné techniky Latrun. Tam se nalézá též vyprošťovací vozidlo na bázi BTR-152 z výbavy libanonské milice, kterou Izrael svého času velmi podporoval. Jeřáb pochází z Izraele, avšak není jasné, zda byla tato konverze provedena v Libanonu nebo v Izraeli. Hodně odlišnou jeřábovou verzi obrněnce BTR-152 nepochybně provozovala izraelská policie, ovšem nikoliv pro vyprošťování vozidel, nýbrž k rozmontovávání barikád v palestinských oblastech. Zřejmě vznikl jen jeden kus, který je vystaven v policejním muzeu Kiryat Ata. Ještě se dá doplnit, že izraelská zbrojovka Nimda, která se podílela na úpravách ukořistěné techniky, vyrobila obrněný transportér Shoet, jenž na první pohled vykazuje silnou inspiraci BTR-152, ačkoli jde o nový výrobek. Izraelská armáda provedla zkoušky a konstatovala velkou převahu typu Shoet nad sovětským vzorem, avšak do své řadové výzbroje ho nakonec nezavedla.

 

Dobré zkušenosti s „Téčky“

Zřejmě nejcennější kořistí z šestidenní války v roce 1967 byly téměř čtyři stovky tanků T-54 a T-55 pocházející z egyptské armády. Egyptské vojáky totiž bleskový postup Izraelců naprosto šokoval a v mnoha případech svoje vozidla prostě opustili a dali se na útěk. Po skončení války se židovský stát rozhodl část těchto tanků zařadit do služby pod označeními Tiran 1 a Tiran 2; zřejmě jediná provedená úprava spočívala v instalaci izraelské vysílačky. Tanky Tiran se poté dobře uplatnily během tzv. opotřebovávací války, což byla kampaň nájezdů, náletů a přepadů, které prováděli Arabové v oblasti u izraelských hranic. Izrael reagoval podobně a 8. září 1969 uskutečnil tzv. operaci Raviv, což byl obojživelný útok na egyptské pozice na západním břehu Suezského průplavu. Začátek této akce uskutečnily tři tanky Tiran a šest transportérů BTR-50, což samozřejmě způsobilo u egyptských vojáků zmatek a usnadnilo další fáze útoku. Sovětské tanky se v Izraeli celkově osvědčily, mj. díky dobré schopnosti brodění, která je dělala zvláště vhodnými pro obojživelné operace; přece jen však stárnuly a jejich provoz začínal způsobovat i komplikace. Izraelci proto zahájili komplexní modernizační projekt TI-67, který jim umožnil ponechat si tyto tanky ve službě. Upravené T-54 dostaly jméno Tiran 4, kdežto T-55 obdržely název Tiran 5.

                                                               Tiran-4 (T-54)

                                                     (foto: Bukvoed / GNU FDL)

 

Ve vozidlech prvního zmíněného typu zůstal sovětský 100mm kanon, avšak do věží novějších T-55 byly vestavěny britské 105mm kanony L7. Sovětské kulomety ráže 7,62 i 12,7 mm byly nahrazeny zbraněmi na západní střelivo a část tanků obdržela minomety kalibru 60 mm. Na místo příslovečně „žravého“ sovětského motoru přišel úspornější agregát od firmy General Motors a byly nahrazeny zastaralé infračervené zaměřovače. Na tanky bylo přivařeno několik úchytů, schránek a košů, a to nejen kvůli přepravě různého vybavení (mj. lékárničky), ale také kvůli změně siluety obrněnců, aby se Tirany daly snadno odlišit od vozidel původních majitelů. Takto modifikované tanky poté bojovaly ve válce Jom Kippur v říjnu 1973 a sehrály důležitou roli na sinajské frontě, kde v několika případech značně zmátly Egypťany. Egyptská vláda totiž nikdy nezveřejnila rozsah ztrát z roku 1967, takže obyčejný egyptský voják netušil, že Izraelci provozují takové množství „arabských“ tanků.

 

Pohnuté osudy tanků Tiran

Válka na svátek Jom Kippur přinesla další cennou kořist v podobě tanků T-62, což byly tehdy nejlepší tanky sovětské výroby mimo území samotného SSSR. Izraelci pochopitelně nenechali takový cenný zisk ležet ladem a nedlouho po válce začali po vzoru programu TI-67 upravovat i tanky T-62. Výsledná vozidla dostala název Tiran 6 a také byla zavedena do řadové služby u izraelské armády, ačkoli není jisté, jaký rozsah měly provedené úpravy, resp. kolik tanků T-62 si ponechalo (tehdy skutečně vysoce výkonné) sovětské kanony ráže 115 mm a kolik obdrželo britská děla kalibru 105 mm.

                                                                 Tiran-6 (T-62)

                                                       (foto: Bukvoed / GNU FDL)

 

Podle některých zdrojů měla totiž montáž 105mm kanonu pouze pokusný charakter a nakonec dostalo přednost zachování původní sovětské zbraně. Na některé tanky Tiran 6 byly umístěny bloky dynamické ochrany Blazer a nové kryty pásů; tato verze se označuje též jako Samovar (což je údajně narážka na problémy původního sovětského motoru s přehříváním v poušti). Tirany byly z izraelské výzbroje postupně staženy během 80. let. Část byla předána už zmíněným jiholibanonským křesťanským milicím; ironií osudu některé z nich padly do rukou Hizballáhu, který je následně použil proti izraelské armádě. Některé Tirany se exportovaly mj. do Uruguaye a (což je další paradox) do Íránu, jenž od Izraele dostával velice hodnotnou pomoc během války proti Iráku. Dnešní íránské modernizace tanků tak částečně vycházejí i z této izraelské podpory. Zbylé Tirany ovšem rozhodně nečekala vrakoviště, jelikož Izraelci rozpoznali kvality podvozku T-55 a rozhodli se je dále využívat. Na bázi zkušeností z operace v Libanonu v roce 1982 byl s využitím součástí z podvozku T-55 zkonstruován těžký obrněný transportér Achzarit, ve své době patrně nejlépe chráněný pásový transportér světa. První kus byl vyroben roku 1988 a bylo postaveno několik desítek exemplářů, které se zúčastnily mnoha izraelských vojenských operací. Achzarit chrání pancíř o síle 20 cm a výzbroj základní verze tvoří dálkově ovládaný 7,62mm kulomet; některé modernizované Achzarity mají kulomet ráže 12,7 mm a lze instalovat i střeliště Rafael RCWS s 30mm kanonem, 7,62mm kulometem a protitankovými řízenými střelami Spike. Achzarit se dnes používá také v úloze obrněné ambulance. Transportér Achzarit i tanky Tiran 4, 5 a 6 jsou vystaveny v muzeu obrněné techniky Latrun.

                                                                  Achzarit

                                                      (foto: gkirok / GNU FDL)

 

„Kaťuše“ v izraelské armádě

Při zařazování ukořistěné techniky sovětského původu do vlastní výzbroje byl Izrael důsledný a v zájmu zmenšení logistických problémů vytvářel celé jednotky, které měly téměř výhradně kořistní výzbroj; jednou z nich byla 11. (záložní) obrněná brigáda. Nejednalo se jen o samotné sovětské tanky, ale i vyprošťovací a ženijní vozidla na jejich bázi a také obrněné transportéry. Je známo, že v menších počtech zařadil Izrael do výzbroje kořistní vyprošťovací tanky VT-55 a mostní tanky MT-55, což byly modifikace československé výroby. Kromě nich sloužily také sovětské pásové obrněné transportéry BTR-50 a československo-polské OT-62 TOPAS. Dá se narazit na informaci, že Izraelci uvažovali o možnosti zařadit do výzbroje také kořistní bojová vozidla pěchoty BMP-1, avšak k tomu patrně nikdy nedošlo. Stejně tak nelze ověřit zprávy, že izraelská armáda používá malý počet upravených T-72 pod názvem Tiran 7. Vedle obrněných vozidel všeho druhu rozhodně stojí za zmínku také dělostřelectvo; Izrael totiž ukořistil značné počty sovětských dělostřeleckých raketometů BM-24, kterým se po vzoru legendárních zbraní z druhé světové války někdy přezdívalo „Kaťuše“ (ačkoli to byla naprosto odlišná zbraň). Šlo o košové odpalovací zařízení pro dvanáct neřízených, rotací stabilizovaných raket s dostřelem okolo 10 km. Izraelci jich v roce 1967 ukořistili velké počty, takže ve válce Jom Kippur mohli poslat na bojiště dva prapory „Kaťuší“. Navíc zahájili sériovou výrobu vlastních 240mm raket a zkonstruovali odpalovací zařízení MAR-240 pro 36 raket na podvozku z tanku M4 Sherman (zdá se však, že byl postaven jen malý počet kusů). Každopádně je možné říci, že Izrael má ze všech zemí mimo dřívější „tábor socialismu“ největší zkušenosti se sovětskou technikou (snad jediným konkurentem může být Jihoafrická republika), což se odráží v tom, že izraelské firmy dnes mohou nabízet pestrou škálu modernizačních programů pro techniku sovětského původu, a to nejen pozemní, ale také leteckou. Namátkou lze uvést systém GRADLAR, což je upgrade 122mm raketometů BM-21 Grad, či „omlazovací kúru“ Lancer pro letouny MiG-21. Izraelský zbrojní průmysl tedy i nadále prokazuje pozoruhodnou schopnost improvizovat, kombinovat a modernizovat, čímž přispívá nejen k udržování obranyschopnosti židovského státu, ale rovněž k posilování své pozice na světovém zbrojním trhu.

 

 

                                                                                             Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                               Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

 

 

 

 

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text: L.Visingr  

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití.

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva.

 

 

Vyhledávání

Array