internetový armádní magazín

Ničivá síla z plzeňské Škodovky

06.03.2017 14:25

Škodovy závody v Plzni patřily svého času mezi nejvýznamnější zbrojovky světa. Měly velký podíl i na faktu, že se Československo ve 30. letech pohybovalo na špičce žebříčku světových vývozců zbraní, a že v některých letech obsazovalo dokonce první příčku. Škodovka vyvíjela a vyráběla především dělostřelecké zbraně, jimž se začala věnovat už v éře Rakouska-Uherska a které se směle měřily i s produkty německého giganta Krupp. V následujícím článku vám tedy nabízíme stručný popis těžkých a tzv. hrubých (středních polních) kanónů, houfnic a moždířů ze zbrojovky v Plzni.

 

Jak Škodovka ke zbraním přišla

Historie značky Škoda se dá vysledovat do roku 1859, kdy v Plzni vznikla pobočka sléváren a strojíren hraběte Valdštejna. O deset let později se majitelem podniku stal jeho hlavní inženýr Emil Škoda, jehož jméno posléze firma dostala. Když se Emil Škoda ujal vedení, jednalo se o poměrně malý podnik se 33 dělníky, ale ještě za Škodova života se z něj stal gigant, ve kterém pracovalo přes 4200 lidí.

                Emil Škoda                               škodovácká výroba věží pro lodě císařského námořnictva

                    (PD)                                                                            (PD)   

 

Emil Škoda byl nejen prozíravým inženýrem, jenž zavčas poznal, že budoucnost patří legované oceli, ale i dobrým podnikatelem, jelikož pochopil, že tak obrovský podnik, jaký vytvořil, již nemůže spravovat sám, a proto jej v roce 1899 přetvořil na akciovou společnost, ovšem rok po tomto svém činu zemřel. V té době už patřily Škodovy závody mezi významné výrobce zbraní, kde ovšem nepůsobily od začátku. Byla to paradoxně jejich vysoce progresivní orientace na kvalitní ocel, co jim kladlo překážky, jelikož Rakousko-Uhersko bylo z tohoto pohledu nesmírně konzervativní a jeho dělostřelectvo pořád sázelo na bronz. Ten sice vykazoval proti starším druhům oceli určité výhody, jenže se vzrůstem výkonů děl se ukázalo, že bronzové dělové hlavně již nemohou stačit. Nové legované ocelové slitiny, jež uvedl na trh německý Krupp, pak bronz zcela deklasovaly. Rakousko-Uhersko proto naléhavě potřebovalo výrobce ocelových děl. Našlo jej právě v Plzni, kde Škoda v roce 1886 založil novou ocelárnu a o dva roky později se začal záměrně orientovat na zbrojní výrobu. Díky tomu se jeho podnik stal největší průmyslovou firmou monarchie a na špici zůstal i posléze v Československu, kde měl fakticky monopol na dodávky dělostřelecké výzbroje. Na vrcholu svého působení ve 20. a 30. letech zaměstnávala Škoda Plzeň přes 35 000 lidí.

 

Diskuse o koncepci děl

Spor o materiál dělových hlavní ale nebyl jediný, který musela Škodovka vybojovat proti konzervativní generalitě rakousko-uherské armády. Další významná debata se týkala samotné koncepce děl, protože armáda monarchie sázela v sektoru polního dělostřelectva téměř výhradně na kanóny, tedy zbraně s delší hlavní určené pro přímou palbu dolní skupinou úhlů. Firma Škoda však již tehdy doporučovala zavést do výzbroje i houfnice, tedy zbraně s kratší hlavní a střílející spíše horní skupinou úhlů (nepřímo), jelikož ty mohou vystřelit granáty i do zákopů, kde je nepřítel poměrně v bezpečí před palbou kanónů. Důstojníci císařské armády však houfnice dlouho odmítali, takže je plzeňská Škoda vyráběla jedině pro prozíravější zahraniční zákazníky. Výjimku reprezentovaly jen tzv. moždíře, gigantické zbraně obrovských ráží, které však tvořily součást dělostřelectva těžkého, nikoli polního. Až první světová válka, která se záhy proměnila v zákopový "pat", ukázala, že Škodovi inženýři měli pravdu, a teprve pak začaly polní houfnice z Plzně směřovat do armády habsburské monarchie. Na tomto místě bude ještě vhodné se aspoň krátce zmínit o kategoriích děl, resp. o organizaci rakousko-uherského dělostřelectva, protože tu do značné míry převzala také armáda Československé republiky. Děla se standardně členila na polní a těžká s tím, že ta první sloužila pro ničení cílů přímo na bojišti, zatímco těžká pálila na cíle za frontou, což bylo v době, kdy bombardovací letectvo nebylo ještě tak rozvinuté, vlastně jediným způsobem, jak napadnout týl nepřítele. V rámci polních děl pak existovaly zbraně lehké a tzv. "hrubé", které by se dnes označovaly jako střední. Hrubá a těžká děla mohla mít shodnou ráži (15 cm), ovšem u těžkých se užívala delší hlaveň, jež logicky prodlužovala i dostřel. U těžkého dělostřelectva se později kladl i větší důraz na motorizaci dopravy zbraní.

 

Na počátku byla výzbroj pro lodě

Poněkud paradoxní ale bylo, že společnost Škoda, ležící hluboko ve vnitrozemí, zahájila svou zbrojní výrobu v oblasti námořních zbraní. Nesmíme ovšem zapomínat, že v té době prožívalo velkou expanzi námořnictvo monarchie, které se chtělo vyrovnat tomu italskému, a proto byla veliká poptávka po lodních dělech. Na konci 80. let tak Škoda začala vyvíjet své první zbraně, nejprve lodní kanóny středních ráží (37, 47 a 66 mm), posléze však začaly kalibry rychle růst, což ostatně logicky souviselo s tím, jak se zvětšovaly rozměry křižníků a bitevních lodí, jež se stavěly pro námořnictvo císaře pána (pro zajímavost se hodí dodat, že nové lodě byly obvykle zhotovené z oceli z Plzně a Vítkovic). Škoda nejprve vyráběla námořní zbraně na bázi licence od německého Kruppa, ale posléze přešla k vlastním konstrukcím. V roce 1900 vznikl v Plzni první kanón ráže vyšší než 100 mm, a sice zbraň ráže 120 mm. Krátce poté následovalo i dělo ráže 150 mm, pak 190 mm, 240 mm a v roce 1908 i vynikající dělo kalibru 305 mm s hlavní o délce 45 ráží. Nové zbraně pak dostaly tři bitevní lodě třídy Radetzky; stojí patrně za zmínku, že plavidlo Radetzky představovalo jedinou velkou válečnou loď v historii, jež měla jméno českého vojevůdce. Každá měla dvě věže po dvou 305mm dělech, avšak již záhy přišla čtveřice bitevníků třídy Tegetthoff, jež měly dokonce čtyři věže po třech dělech stejného typu.

                                 30,5cm děla Škoda ve věžích bitevní lodi SMS Tegetthoff

                                                             (foto: Alois Beer / PD)

 

Díky těmto věžím, které také pocházely z Plzně, mělo loďstvo monarchie jako vůbec první na světě bitevní lodě s třídělovými věžemi. Další třída bitevníků, které však už nebyly dostavěny, měly obdržet děla Škoda ráže dokonce 350 mm. Nová zbraň se však přece jen dostala do boje i bez oněch lodí, jelikož dva kusy (nazvané 35cm Marinekanone L/45 vz. 16) byly usazeny na pozemní lafety a použity na italské a balkánské frontě.

 

Gigantické moždíře pro obléhání

Prvním speciálním těžkým pozemním dělem, které v Plzni vzniklo, byl příslušník oné již výše zmíněné kategorie moždířů, tzn. vlastně mimořádně mohutných houfnic, které byly používány primárně na ničení stálých pevností nepřítele. Oním prvním typem byl 24cm moždíř vz. 1898, který zpočátku tahali koně, ovšem později se začaly používat motorové tahače. Císařská armáda získala téměř pět desítek kusů, ale vzhledem k tomu, jak se zvyšovala odolnost italských pevností, které měly být hlavním cílem rakouských moždířů, potom nařídila Škodovce vyrobit ještě větší obléhací dělo. Tak se zrodila nepochybně jedna z nejlepších a nejslavnějších zbraní v celé historii Škodovky, a to obrovský 30,5cm moždíř vz. 11.

                                                              30,5cm moždíř vz. 11 (PD)

 

                                                              30,5cm moždíř vz. 11 (PD)

 

Vzhledem k jeho hmotnosti již nemělo smysl uvažovat o koňském potahu, takže zbraň rozloženou na tři díly - hlaveň, lafetu a ložiště dopravovaly tři přívěsy se třemi motorovými tahači. Ve své době se jednalo o opravdu špičkovou zbraň, s největší pravděpodobností nejlepší na světě, přinejmenším do doby, než se v německé armádě objevila slavná "Tlustá Berta", tedy moždíř ráže 420 mm. Ostatně moždíře z Plzně skutečně zapůsobily i na samotné Němce, kteří si od Vídně vyžádali čtyři baterie (osm zbraní) proti opevněním na západní frontě. Armáda monarchie si objednala celkově 24 zbraní, ale i navzdory špičkovým výkonům se projevily i nedostatky, které plzeňská firma napravila u zdokonaleného 30,5cm moždíře vz. 11/16.

Prodloužením hlavně následně vznikl 30,5cm moždíř vz. 16 a celkově bylo vyrobeno 76 moždířů všech tří typů. Dalších sedmnáct zbraní Škodovka zhotovila po válce po armádu ČSR, jejíž těžké dělostřelectvo tedy mohlo (mj. díky moždířům) směle konkurovat všem evropským velmocím. Naše doktrína předpokládala střelbu z moždířů nejen na pevnosti, ale i na soustředění nepřátelských vojsk.

 

Dva moždíře v menších kalibrech

Kromě modernizace 30,5cm moždíře požádala rakousko-uherská armáda také o vývoj nového moždíře menší ráže, který by vystřídal již nevyhovující vz. 1898. Měla vzniknout zbraň, která by svým účinkem stála zhruba někde mezi 15cm houfnicí a 30,5cm moždířem. Značka Škoda se rozhodla pro kalibr 211 mm a vyrobila 21cm moždíř vz. 16, od počátku opět určený pro tah motorovými vozidly. Zkoušky na frontě však nedopadly nejlépe, ukázalo se mnoho problémů, takže plzeňská zbrojovka musela dělo překonstruovat, při čemž mohla využít svoje zkušenosti s modernizací 30,5cm zbraně. Vývoj však byl dokončen až po válce, takže nové moždíře byly zavedeny až do výzbroje československé armády, která je označila jako 21cm moždíře vz. 18. Při dopravě byly rozloženy na dvě části (lafetu s hlavní a ložiště), z nichž každou převážel přívěs tažený nákladním vozem. Československá armáda vlastnila osmnáct kusů, kromě nichž ale Škodovka poté vyrobila i zdokonalenou verzi, která dostala označení vz. 28. Odlišovala se nejen ráží zvětšenou na 220 mm, ale také několika dalšími desítkami vylepšení, avšak armáda ČSR tuto zbraň nestačila koupit.

                                               22cm mozdzierz wz. 32 polské armády (PD)

 

Moždíř původně vznikl vlastně na objednávku Polska, jež ho zařadilo do služby jako "22cm mozdzierz wz. 32", další kusy koupila Jugoslávie. Zajímavostí bylo, jak si Poláci poradili s dilematem, které představovala snaha pochlubit se touto skutečně výtečnou zbraní, ale současně neprozradit mnoho o její konstrukci. Vyřešili to nakonec tak, že moždíře sice figurovaly na mnoha propagačních fotografiích polské armády, jejich závěr však byl vždy zakrytý, např. postavou polského vojáka. Polákům ve válce příliš nepomohly, ovšem o to větší potěšení z nich pak měla německá armáda.

 

Spektrum hrubých polních houfnic

Jak již bylo uvedeno, zbrojovka Škoda se svými hrubými houfnicemi na počátku slavila velké exportní úspěchy, avšak polní dělostřelectvo rakousko-uherské armády věřilo spíše kanónům. Jakmile to však první zkušenosti ze zákopové války změnily, plzeňská firma měla připraveno více než dost materiálu pro nové požadavky armády císaře pána. V roce 1914 se tedy rozběhla sériová výroba zbraně s označením 15cm Feldhaubitze vz. 14, která samozřejmě vycházela ze zkušeností se zbraněmi pro export. Jednalo se o velice moderní zbraň, jež vznikla ve stovkách kusů a v roce 1916 byla zdokonalena na vz. 14/16, což se projevilo zejména zesílením hlavně. Výborné polní dělo pochopitelně převzala také československá armáda, která jím vybavila své hrubé dělostřelectvo, tedy silnější složku polního dělostřelectva, jehož základním úkolem byla palba na polní opevnění nepřítele (zatímco lehké polní dělostřelectvo mělo střílet primárně na nepřátelskou pěchotu a podporovat útoky vlastní pěchoty). Značka Škoda ovšem neusínala na vavřínech a svou povedenou polní houfnici stále modernizovala. Nejprve vznikla verze s delší hlavní jménem vz. 14/20, avšak do řadové výzbroje vstoupil až dále upravený model, u něhož došlo k přepracování prakticky všech částí, přestože základní konstrukce zbraně se nezměnila. Armáda Československa jej potom zavedla do služby jako 15cm hrubou polní houfnici vz. 25. O tom, že základní konstrukce houfnice vz. 14 byla skutečně skvělá, vypovídá mj. skutečnost, že převzaté houfnice vz. 25 používal německý Wehrmacht po celou válku, a že byly zavedeny dokonce i ve výzbroji poválečné československé armády. Na design, který se zrodil ještě před první světovou válkou, to určitě nebyl špatný výsledek!

 

Vznik nových hrubých polních děl

Navzdory kvalitě této konstrukce si však již armáda čs. první republiky uvědomovala, že by ji měla perspektivně nahradit naprosto novou zbraní. A jakmile se tato otázka v polovině 30. let začala řešit, mohla Škoda okamžitě předložit odpověď v podobě houfnic řady K. Šlo o zbraně, které měly ráži 15 cm (přesně 149 mm) a jejichž základní design byl vytvořen v roce 1930 pro zahraniční odběratele. Směřovaly do Turecka, Rumunska a Jugoslávie, ale naše armáda chtěla od své nové hrubé houfnice víc, a proto byla zbraň znovu přepracována. Tak vznikla varianta, která dostala firemní označení K4 (exportní děla se nazývala K1 a K2) a kterou čs. armáda do služby přijala jako 15cm hrubou polní houfnici vz. 37. Ve své době zaručeně patřila na špičku a její nesporné kvality oceňovali i Němci, kteří vysoko hodnotili i druhou novou zbraň našeho hrubého polního dělostřelectva z oné doby. Šlo o 10,5cm hrubý polní kanón vz. 35, který byl i jedinou naší hrubou dělostřeleckou zbraní, jejíž tah byl kompletně motorizován (ostatní pořád spoléhaly na koňská spřežení).

                                                     10,5cm hrubý polní kanón vz. 35

                                                             (foto: Bild / CC BY-SA)

 

Československá armáda získala více než stovku kusů, zatímco 15cm houfnice vz. 37 nebyla do podzimu 1938 dodána ani jediná. Dá se říci, že právě 10,5cm kanón vz. 35 byl během mnichovské krize naší zaručeně nejmodernější dělostřeleckou zbraní. K tomu kromě motorizované dopravy značně přispíval i fakt, že se jednalo o jedinou zbraň ve výbavě našeho polního dělostřelectva, u které se předpokládala střelba i na tanky. Ostatní typy našich houfnic a kanónů používaly pouze trhavé granáty a protipěchotní šrapnely (popř. jakýsi hybrid obou, tzv. granátošrapnel vz. 21), ovšem pro 10,5cm hrubý kanón vz. 35 se vyráběl i tzv. polopancéřový granát vz. 35, který by díky své průbojnosti dokázal na vzdálenost 1500 m spolehlivě zlikvidovat kterýkoli tehdejší německý tank.

 

Evoluce motorizovaných houfnic

Ale vraťme se zase zpátky k těžkému dělostřelectvu. Po mimořádném úspěchu svých moždířů a hrubých polních houfnic se firma Škoda pustila i do těžkých houfnic. Rovněž v tomto oboru projevila velkou prozíravost a (stejně jako u moždířů) vsadila výlučně na motorický tah, takže její 15cm těžká houfnice vz. 15 byla vůbec první zbraní svého druhu, která byla vytvořena pro automobilové tahače. To bylo důsledkem už zmíněného faktu, že navzdory ráži (vlastně stejné jako u hrubých polních houfnic) měla silnější konstrukci a delší hlaveň, takže její vyšší váha ji činila nevhodnou pro koňský potah. Použití motorových tahačů bylo tehdy natolik revolučním krokem, že armáda monarchie vymyslela pro tuto zbraň úplně nové označení "Autohaubitze", tedy "automobilová houfnice". Po roce 1918 ji převzala i armáda ČSR a další kusy vznikly přímo pro ni, takže nakonec vlastnila 43 kusů. Vůbec největšími houfnicemi, jaké kdy Škoda zhotovila, však byly 38cm houfnice vz. 16 a 42cm houfnice vz. 16 (a poté zdokonalená vz. 17).

                                                               38cm houfnice vz. 16 (PD)

 

První se při přepravě rozkládala na čtyři kusy, ta druhá dokonce na šest, ovšem přesto již dosavadní tahače na takovou váhu zkrátka nestačily. Speciálně pro tato monstra proto byly ve firmě Austro-Daimler vyrobeny tzv. benzino-elektrické vlaky, schopné jízdy po silnici i po železnici. Každá součást se dopravovala na plošině s koly, která byla poháněna elektromotory, pro něž vyráběl elektřinu generátorový vůz, jenž se na pohled jevil jako "tahač" plošiny. Šlo o vysoce progresivní a efektivní řešení, které propůjčovalo gigantickým houfnicím překvapivou pohyblivost. Celkově vzniklo osmnáct těchto obřích zbraní; čs. armáda je nepoužívala, ovšem Wehrmacht k nim sáhnul ještě ve druhé světové válce.

 

Největší československé kanóny

Kromě těžkých houfnic používalo rakousko-uherské (a poté samozřejmě také československé) těžké dělostřelectvo rovněž kanóny pro přímou střelbu. První z nich měl kořeny ve zbrani, jež byla objednána již roku 1914 a poprvé byla odzkoušena o rok později, kdy byla také zavedena do ozbrojených sil habsburské monarchie. Nesla název 15cm těžký kanón vz. 15, ale na rozdíl od 15cm houfnic, které měly skutečnou ráži 149 mm, měla hlaveň kanónu přesný kalibr 152,4 mm. Stejně jako nové těžké houfnice z Plzně byla také tato zbraň zkonstruována k dopravě za pomoci motorových tahačů, takže jí rakousko-uherská armáda říkala "Autokanone". Přeprava probíhala (stejně jako u 15cm těžké houfnice vz. 15) po rozložení kanónu na dvě části. Kanón byl poté zmodernizován na provedení vz. 15/16 s novou lafetou. Do konce války byly dodány asi čtyři desítky kusů a po válce o tuto zbraň projevila zájem i československá armáda, pro niž byl jeden starý exemplář vz. 15/16 opraven a devět nových vyrobeno. Ale i tento veliký kanón byl málem "trpaslíkem" proti poslední položce v těžkém dělostřeleckém arzenálu ČSR, jíž byl 24cm kanón vz. 16.

                                                                24cm kanón vz. 16 (PD)

 

Také ten vznikl původně pro armádu Rakouska-Uherska, jež během války nasadilo dva kusy. Po válce byly pro naši armádu vyrobeny další čtyři. Lafeta i ložiště kanónu se shodovaly s 38cm houfnicí vz. 16, a proto byl také on při transportu rozkládán na čtyři části (hlaveň, lafetu a dva díly ložiště), které dopravoval benzino-elektrický vlak; pátý vůz převážel střelivo. Těžký 30,5cm moždíř vz. 11/16 měl sice větší ráži hlavně, ale z hlediska celkových rozměrů a dostřelu byl 24cm kanón vz. 16 největším dělem v naší armádě. Bezesporu šlo o impozantní a technicky zajímavou zbraň, lze však diskutovat o tom, jestli reálná užitečnost tohoto giganta opravdu odpovídala jeho enormní složitosti a nákladnosti.

 

Děla nové generace přišla pozdě

Již sama označení těžkých děl v československé armádě, udávající rok vstupu do výzbroje, ale naznačují, že koncem 30. let šlo o takříkajíc "muzeální" kusy. To si samozřejmě uvědomovala jak armáda, tak sama společnost Škoda, jež i proto pracovala na zbraních nové generace. Mezi ty se dá vlastně zařadit již zmíněný 22cm moždíř vz. 28, se kterým byl paralelně vyvíjen nový 15cm kanón vz. 28. Obě zbraně byly konstruovány pro vývoz a používaly stejnou lafetu. Naše armáda o ně sice jevila zájem (aby jimi vystřídala zastaralý 21cm moždíř vz. 18 a 15cm kanón vz. 15/16), jenže kvůli finanční náročnosti se to do roku 1938 už nestihlo. Škoda konstruovala též zcela novou řadu těžkých kanónů a houfnic, do které spadala 24cm houfnice typu U, 21cm kanón typu XV a 30,5cm houfnice typu VX. Přehozená písmena v názvech posledních dvou zbraní odkazovala na fakt, že používaly společné ložiště, ale tyto dvě pokročilé zbraně zůstaly jen v prototypech. V Plzni stihli do okupace postavit pouze dva kusy 24cm houfnice typu U pro export, které zabavila a posléze v boji nasadila německá armáda, a to pod názvem 24cm Haubitze 39. Je ale nutné zdůraznit, že i navzdory stáří byla většina československých těžkých děl na konci 30. let pořád velmi výkonná a značně překonávala to, čím disponovalo Německo, které ostatně považovalo naše dělostřelecké zbraně za jednu z nejcennějších částí kořisti, které se po okupaci zmocnilo. Konstrukční práce probíhaly ve Škodovce i v éře Protektorátu a vyšla z nich řada zajímavých projektů, avšak žádný nebyl dokončen. Škodovka v této době vyráběla děla a munici různých ráží pro německou armádu a v dubnu 1945 byla již zcela nesmyslně vybombardována americkým letectvem.

Po válce bylo rozhodnuto o pořizování části dělostřeleckých zbraní v SSSR, ale československá dělostřelecká konstrukční škola nezahynula. Dělostřelecký vývoj zde pokračoval, a v některých směrech dokonce intenzivněji než před 2. světovou válkou.

V rámci redislokace a přemístění zbrojní výroby na Slovensko a Moravu, zbrojní odd. Škodových závodů bylo přemístěno do Trenčína, kde začalo fungovat pod názvem - Konštrukta Trenčín. Až do konce šededesátých let konstrukční jádro týmu tvořili původní pracovníci Škody Plzeň. Díky škodovákům v Konštruktě Trenčín a výrobním závodu v Dubnici (na rozdíl od ostatních armád Varšavské smloumy) byla československá armáda vyzbrojena i děly, minomety a raketomety domácí  provenience.

 

Parametry některých typů děl zbrojovky Škoda Plzeň

 

15cm hrubá houfnice vz. 14/16

15cm hrubá houfnice vz. 25

15cm hrubá houfnice vz. 37

10,5cm hrubý kanón vz. 35

15cm těžká houfnice vz. 15

38cm těžká houfnice vz. 16

42cm těžká houfnice vz. 17

15cm těžký kanón vz. 15/16

24cm těžký kanón vz. 16

Přesná ráže

hlavně v mm

149

149

149

105

149

380

420

152,4

240

Délka hlavně

v m

2,12

2,70

3,60

4,40

3,00

6,46

6,30

5,1

9,60

Bojová

hmotnost děla

v t

2,93

3,8

5,2

4,2

5,56

81,7

113

13,3

79,1

Max. hmotnost

střely v kg

42

42

42

18

42

740

1000

57

215

Max. úsťová

rychlost v m/s

350

450

580

730

510

459

470

700

750

Max. dostřel

v km

8,65

11,8

15,1

18,4

11,8

15

14,6

20,7

26,3

 

 

                                                                                               Autor článku: Lukáš Visigr

                                                                                 Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

 

 

 

 

Poslední revize článku: 8.3.2017

 

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití.

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva.

 

Vyhledávání

Array