internetový armádní magazín

Operace El Dorado Canyon

11.09.2017 14:35

V současnosti nejsou vojenské operace proti státům podporujícím terorismus ničím zvláštním, kdežto v období studené války to zase tak běžný jev nebyl. Jedna z nemnoha takových operací proběhla 15. dubna 1986, kdy letadla amerického letectva a námořnictva udeřila na Kaddáfího Libyi. Vysoce náročná a podle některých precizně provedená akce tvořila součást strategie dynamického prezidenta Ronalda Reagana, jenž nechtěl teroristům ustupovat. Rozhodl se pro konfrontaci se zeměmi, jež teroristům pomáhaly, a na prvním místě jeho seznamu byla právě Libye. Operace El Dorado Canyon, jak se nálet nazýval, byla tehdy hodnocena dost různě, ovšem ze zpětného pohledu lze říci, že uspěla a měla významné důsledky.

 

Terorismus a odpověď na něj

Období od šedesátých do osmdesátých let 20. století bývá dnes někdy nazýváno "první válkou s terorismem". Nepřítelem západního světa ovšem nebyli islámští radikálové, ale "revoluční", tj. ultralevicově orientované skupiny, jež se těšily přímé podpoře zemí socialistického bloku a jejich spojenců, především z řad socialistických vlád arabských zemí. Množství teroristických útoků se státní podporou rostlo alarmujícím tempem, jelikož v roce 1970 jich proběhlo kolem tří stovek, ale v roce 1985 to byl již počet desetinásobný. Teroristé odpalovali bomby, unášeli letadla a útočili na významné osobnosti. O akcích Organizace pro osvobození Palestiny, Irské republikánské armády, italských Rudých brigád nebo německé Frakce Rudé armády si člověk mohl číst takřka denně. Západní zpravodajské služby věděly, že mezi jejich klíčové sponzory patří libyjský režim v čele s plukovníkem Muammarem Kaddáfím. Kterákoliv protizápadně či protiizraelsky orientovaná organizace se mohla spolehnout, že Libye jí zajistí výcvik, peníze a zbraně. Naneštěstí pro Kaddáfího však v roce 1981 nastoupil do Bílého domu nový prezident, který se nehodlal s touto situací smířit. Rázný a rozhodný konzervativec Ronald Reagan už od první chvíle sledoval naprosto novou protiteroristickou strategii, jež obsahovala též vysloveně vojenské prostředky, což nebylo do té doby příliš obvyklé.

 

Situace nevyhlášené války

Mezi primární cíle Reaganovy strategie se samozřejmě od počátku řadila Libye, jejíhož vůdce Reagan označil za "vzteklého psa". Situace se postupně dostala do stavu, jenž by se dal popsat jako "nevyhlášená válka" mezi USA a Libyí. Severoafrická země prohlásila záliv Sidra za své výsostné vody a hrozila útokem na lodě v něm. Šlo o jasnou výzvu americkému námořnictvu, jehož Šestá flotila v této oblasti operovala. Reagan se rozhodl tuto výzvu přijmout. Docházelo ke stále častějším setkáním amerických a libyjských letadel. První velká eskalace konfliktu se odehrála 19. srpna 1981, kdy dva americké stíhače F-14A Tomcat sestřelily dvojici libyjských stíhacích-bombardovacích letounů Su-22. To dalo Kaddáfímu určitou "lekci", ale teroristické útoky pokračovaly a občas docházelo k dalším "setkáním" nad Sidrou. Další vážná situace nastala 24. března 1986, když libyjská protivzdušná obrana střílela na americká letadla. Američané ihned zareagovali a další den zaútočili na základny libyjských protiletadlových raket a také potopili dva libyjské rychlé čluny. Kaddáfí odpověděl terorem. 2. dubna 1986 zabila bomba na palubě letu TWA 840 čtyři Američany a o tři dny později explodovala bomba v berlínské diskotéce, kde zemřeli tři lidé a kolem 230 bylo zraněno. Západní zpravodajské služby pak potvrdily, že oba útoky uskutečnili libyjští agenti. Trpělivost Ronalda Reagana byla u konce.

 

Plánování náletu na Kaddáfího

Americký prezident se definitivně rozhodl, že Kaddáfí musí tvrdě zaplatit, a nařídil, aby ihned začaly přípravy letecké operace, jež citelně zasáhne libyjské kapacity pro výcvik a další formy podpory teroristů. Americké letectvo se vlastně podobnými plány zabývalo již dříve. Původní zámysl vypadal přibližně tak, že šest stíhacích bombardérů F-111 vzlétne z Anglie, přeletí nad Francií a Středozemním mořem a zaútočí na vojenské cíle v Libyi. Poměrně malý počet strojů byl navržen v zájmu zvýšení šance na překvapení libyjské protivzdušné obrany. Takové plány se ale brzy ukázaly jako těžko proveditelné, protože v médiích se objevovaly první neoficiální zprávy o možném leteckém úderu proti Libyi, takže se nedalo čekat, že by se Libyjci skutečně nechali překvapit. Původně velmi malá operace šesti letounů se začala podstatně "nafukovat", přestože jejím jádrem zůstával úder stíhacích bombardérů F-111.

                                       F-111F s pumami GBU-10 se připravuje k akci

                                                            (foto: USAF / PD)

 

Konkrétně pak byly vybrány stroje verze F-111F, jež patřily 48. taktickému stíhacímu křídlu (48th Tactical Fighter Wing) a operovaly z britské základny Lakenheath. Výběr dával smysl, jelikož letouny F-111 Aardvark se ve svém oboru řadily na světovou špičku a představovaly jeden nejvýkonnějších strojů k průniku nepřátelskou protivzdušnou obranou. Nastaly ale potíže se spojenci v NATO, což se sice netýkalo britské ministerské předsedkyně Thatcherové, která si s Reaganem vždy výtečně rozuměla a která ihned souhlasila s využitím britské půdy pro akci proti Libyi, ovšem země na evropském kontinentu se k operaci stavěly skepticky.

 

Nezbytnost vynechání Evropy

Francie, Itálie, Španělsko i Západní Německo tehdy prostě odmítly kooperovat, resp. nechtěly dovolit využití svého vzdušného prostoru pro průlet amerických letounů. Nešlo samozřejmě o to, že by vlády těchto zemí stranily Libyi. Vždyť v těchto státech docházelo k množství útoků, které proběhly s podporou Libye, a navíc Francie v úzké spolupráci s USA přímo podporovala vládu Čadu proti útokům libyjské armády. Šlo o to, že se Američané nechtěli s těmito zeměmi podělit o detaily operace, a to z důvodu, že se obávali úniku informací (jak se později ukázalo, tyto obavy nebyly bezdůvodné). Po několika dnech k ničemu nevedoucích jednání tak Ronald Reagan nařídil, aby letectvo naplánovalo trasu, která zcela vynechá evropský kontinent. To se nepochybně provést dalo, ale znamenalo to mnohem delší operaci s potřebou zapojit i spoustu letounů pro vzdušné tankování. Vzhledem k předpokladu, že se Libyjce nepodaří překvapit, se do celého plánu musela zapojit i další letadla, která byla určena pro údery na libyjské systémy protivzdušné obrany, jejichž vyřazení mělo v podstatě "otevřít cestu" pro F-111F. Této role se mělo zhostit americké námořnictvo, resp. jeho stroje z palub letadlových lodí u pobřeží Libye. A tyto letouny rovněž potřebovaly doprovod. Operace s krycím názvem El Dorado Canyon se tak nakonec zúčastnila bezmála stovka amerických letadel.

 

Útočící a doprovodné letouny

Pro operaci bylo vybráno pět hlavních cílů, z nichž dva se nalézaly v Benghází a tři v hlavním městě Tripolis. První dva cíle představovalo vojenské letiště Benina, odkud mohly odstartovat stíhače MiG-23 schopné ohrozit hlavní úder, a základna Al Džamahírija, který byla používána mj. pro vojenský výcvik teroristů a skladování výzbroje a výstroje pro ně. Tyto dva cíle poblíž Benghází měla napadnout útočná letadla A-6E Intruder, startující z palub letadlových lodí.

Tři cíle v Tripolisu, jež připadly stíhacím bombardérům F-111F, zahrnovaly letiště Tripolis (dříve letecká základna Wheelus), odkud často startovaly dopravní letouny se zásobami pro teroristy, dále tábor pro výcvik teroristů Murat Sidi Bilal a konečně kasárenský komplex Bab al-Azizia, kde se nacházelo jedno z významných velení libyjské zpravodajské služby a v neposlední řadě i jedno z Kaddáfího obydlí (to se poté ukázalo jako velmi důležitý faktor). Z Británie tak mělo odstartovat celkem 24 letounů F-111F, ovšem s tím, že šest z nich poslouží jako záloha a vrátí se do Británie po prvním leteckém tankování. Pro jejich doprovod bylo určeno pět speciálních letounů pro radioelektronický boj EF-111A Raven. Jelikož kontinentální státy NATO odmítly spolupracovat, musely tyto stroje letět podél evropských břehů na jihozápad, posléze se otočit směrem na východ, proletět nad Gibraltarskou úžinou a pokračovat přes Středozemní moře na Libyi a proniknout od pobřeží její protivzdušnou obranou.

 

Extrémní požadavky na piloty

Po úderu se samozřejmě musely vrátit stejnou cestou zpět, a tudíž byl výsledkem let o celkové délce přes 10 000 km, který zabíral téměř čtrnáct hodin a vyžadoval osm tankování za letu pro každý z bombardérů F-111. Bylo proto potřeba zapojit do operace také 28 tankovacích letadel KC-10 Extender a KC-135 Stratotanker. Nakonec se tak celé operace účastnilo dohromady 57 letounů se znaky US Air Force. Je evidentní, že taková akce nezbytně vyžadovala mimořádně dobrou koordinaci a kladla extrémně vysoké požadavky na osádky, především na jejich výdrž. Pro letadla F-111F se tehdy běžně předpokládaly mise o trvání dvou hodin, zatímco nyní před nimi stála operace téměř sedmkrát delší. Většina účastnících se pilotů nikdy dříve netankovala za letu z tankeru KC-10. Doplňování paliva za letu komplikoval fakt, že se vše mělo provádět za rádiového ticha. Úder provedený letectvem se musel navíc precizně zkoordinovat se silami námořnictva, jež mělo za úkol vyřadit libyjskou protivzdušnou obranu, která byla velice hustá a vybavená kvalitními raketovými systémy sovětské výroby. Nikdy dříve neletěly bombardéry tak dlouhou misi proti tak dobře vyzbrojenému nepříteli, který ale stále podceňoval odhodlání USA obecně a Reagana konkrétně, což se mu mělo záhy vymstít. Navzdory oněm předchozím zprávám v médiích se přesné datum operace povedlo utajit, a tak měla americká letadla na své straně přece jen poměrně velký moment překvapení.

 

Start letadel a podpora U.S. Navy

Den akce přišel 15. dubna 1986. Ze základny Lakenheath se vzneslo 24 stíhacích bombardérů F-111F Aardvark, rozdělených do tří skupin. První měla devět letadel primárních a tři záložní, každé nesoucí čtyři laserem naváděné bomby GBU-10 Paveway II o hmotnosti kolem 910 kg. Jejich úkolem bylo napadnout kasárna Bab al-Azizia. Skupina č. 2 měla udeřit na tábor Murat Sidi Bilal; zahrnovala tři primární letouny a jeden záložní a jejich výzbroj tvořily opět bomby GBU-10. A konečně třetí skupina o šesti primárních a dvou záložních strojích mířila na letiště u Tripolisu, jež měla napadnout neřízenými brzděnými bombami Mk 82 Snakeye o hmotnosti 227 kg (každý letoun nesl dvanáct kusů). Doprovod tvořily "létající rušičky" EF-111A Raven, které odstartovaly ze základny Upper Heyford, zatímco po cestě již čekaly létající tankery. Po prvním tankování se dle plánu vrátilo šest záložních letounů F-111F a jeden EF-111A. Během tankování nedošlo navzdory nezkušenosti mnoha pilotů k žádným problémům a vše probíhalo podle plánu. Když se již stíhací bombardéry F-111F řítily nad Středozemním mořem, zahájila svoji část operace Šestá flotila, konkrétně letadlové lodě USS CV-43 Coral Sea a USS CV-66 America. Coby první vlna letěly útočné letouny A-7E Corsair II a víceúčelové letouny F/A-18 Hornet, které vypálily první rány v této operaci.

 

Dvanáct minut nad Tripolisem

Jejich základní zbraně tvořily protiradarové řízené střely AGM-45 Shrike a AGM-88 HARM, jichž bylo proti radarům libyjské protivzdušné obrany odpáleno 48. Velká většina našla svoje cíle a v bariéře pátrajících paprsků a řízených raket se otevřela "díra". Do té již mířilo patnáct útočných letounů A-6E Intruder, z nichž každý nesl dvanáct neřízených pum o váze 227 kg, a to klasické tříštivo-trhavé Mk 82 nebo kontejnerové Mk 20 Rockeye (ty byly určeny zejména proti letounům na letišti Benina). Stroje námořnictva měly navíc doprovod v podobě několika stíhaček F-14A Tomcat a strojů pro elektronický boj EA-6B Prowler, akci koordinovaly ještě čtyři radiolokační stroje pro včasnou výstrahu a vzdušné řízení E-2C Hawkeye. Letadla A-6E námořnictva a F-111F letectva prolétla onou "dírou" v protivzdušné obraně asi ve dvě hodiny ráno libyjského času a strávila nad Libyí asi 12 minut, během nichž bylo shozeno přes šedesát tun pum. Všechny cíle byly zasaženy. Na letišti Benina bylo zničeno šest letounů (a to včetně čtyř stíhaček MiG-23) a dva vrtulníky, na základně Tripolis byly zničeny tři velké transportní letouny Il-76 a dva menší stroje, řada dalších byla poškozena. Bohužel byl ztracen jeden stroj F-111F, jenž byl zasažen kanóny protivzdušné obrany. Zřítil se do moře a oba členové osádky (Fernando Ribas-Dominicci a Paul Lorence) zahynuli.

 

Varovaný Kaddáfí těsně unikl

Při náletech zahynulo podle různých zdrojů 60 až 130 Libyjců, mezi nimi také civilisté, avšak většinu obětí tvořili libyjští vojáci a zahraniční teroristé. Některé americké bomby dopadly do diplomatické čtvrti v Tripolisu a lehce poškodily budovy několika západních ambasád. Pokud jde o škody, které Libye utrpěla, byly poměrně těžké, i když ne katastrofální. Ačkoliv to nikdy nebylo oficiálně řečeno, prezident Reagan zjevně velmi toužil po tom, aby se povedlo náletem zabít i samotného Kaddáfího. Američané sice nikdy s jistotou nevěděli, kde přesně se libyjský diktátor zrovna nachází, avšak shodou okolností se v onu noc nacházel právě v obydlí v areálu bombardovaných kasáren Bab al-Azizia. Jeho obydlí bylo přesně zasaženo a srovnáno se zemí a on sám unikl snad jen o několik málo minut (dokonce byl lehce zraněn troskami). A chybělo asi jenom málo, aby uniknout nestačil a aby se tajný sen prezidenta Reagana splnil. Kaddáfího totiž varoval telefonát italského socialistického premiéra Bettina Craxiho, což potvrdilo obavy Ameriky z úniku informací. V každém případě se ale Muammar Kaddáfí několik dní po úderu neobjevil na veřejnosti, takže se spekulovalo, že byl snad opravdu zabit. Když se pak nakonec přece jen veřejně ukázal a vystoupil s projevem, byly na něm výsledky akce hodně patrné. Byl viditelně otřesen a jeho dřívější sebevědomí a arogance zmizely.

 

Prezident vyslal jasný signál

Američané při operaci El Dorado Canyon dokázali vyřadit síť radarů privzdušné obrany Libye, proniknout nad Tripolis a za cenu ztráty jednoho z 18 strojů F-111F zasáhli všechny zamýšlené cíle. Právě to byl patrně nejdůležitější efekt celé operace. Samotné ztráty a škody, které Libye utrpěla, nezapůsobily tolik jako samotný princip akce. Pokud bychom měli použít moderní termín, pak operace El Dorado Canyon "vyslala jasný signál". Američané dali najevo, že jsou ochotni vojensky udeřit na podporovatele teroristů a dovedou provést rozsáhlý a přesně koordinovaný letecký úder. Zkušenosti z této mise se potom velice dobře zužitkovaly při plánování náletů v operaci Pouštní bouře. Z dnešního pohledu se dá říci, že Reaganův úder na Libyi byl výborně naplánovanou a provedenou operací, která do velké míry předznamenala některé události z dnešního boje proti terorismu. Nabízí se i velice provokativní otázka, jak by vypadal současný svět (včetně imigrační krize), kdyby americké bomby našly svůj cíl a kdyby se podivínský vládce Libye už tehdy odebral na onen svět.

 

 

 

                                                                                         Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                           Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

 

 

 

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:   L. Visingr 

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití.

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva.

 

Vyhledávání

Array

 

 

 

 

 

 

 

B O N U S