internetový armádní magazín

Ruská raketová pobřežní obrana

26.03.2018 10:25

Mezi kategorie vojenské techniky, jež někdejší Sovětský svaz vypracoval na skutečně výbornou úroveň, patřily systémy pobřežní obrany s protilodními řízenými raketami. Na tuto tradici pak navázala Ruská federace, jež musí pořád chránit nesmírně dlouhé pobřeží a jejíž námořnictvo momentálně disponuje čtyřmi typy pobřežních raketových kompletů.

Pobaltí, Arktida, Krym, Dálný Východ i Sýrie, to vše jsou lokality, kde Ruská federace chrání své pobřežní vody a vojenské základny. Tradičně důležitou složku této obrany tvoří komplety, jež se označují zkratkou BPRK (běregovyje protivokorabelnyje raketnyje kompleksy). Užívají obvykle deriváty námořních protilodních řízených střel, jež jsou vypouštěny ze samohybných zařízení na podvozcích nákladních automobilů, ačkoli existují také stacionární varianty. Sovětské a ruské BPRK si našly také řadu odběratelů v zahraničí.

 

Těžkopádný tažený systém Sopka

Prvním sovětským raketovým systémem pobřežní obrany se stal komplet 4K87 Sopka, jenž se zrodil na základě protilodní střely KSS (korabelnyj samoljot-snarjad), což byl blízký příbuzný letecké střely KS-1 Kometa z OKB-155-1 (pozdější MKB Raduga).

                                                                  4K87 Sopka

                                                      (foto: Hoffi63 / CC BY 3.0)

 

S určitým zjednodušením lze říci, že šlo o bezpilotní modifikaci stíhačky MiG-15. Práce na střele KSS začaly roku 1954 a o rok později byl zadán příkaz vyvinout i pozemní, resp. pobřežní varianty, a sice první proti pozemním cílům na bojišti (později dostala jméno FKR-1 Meteor) a druhou proti lodím, jež se označovala jako S-2 a stala se hlavním prvkem kompletu 4K87 Sopka. Ten byl oficiálně přijat do výzbroje 19. prosince 1958. Celý systém tvořilo osm střel usazených na tažených návěsech PR-15, dva tažené přívěsy s odpalovacími rampami B-163, radiolokátor k ozařování cílů Mys, pomocný radar Burun a řídicí středisko s radiolokátorem S-1M. K přesunu jednotlivých prvků se užívaly nákladní automobily ZIL-157B, případně pásové tahače AT-S. Střela S-2 startovala s pomocí raketového urychlovače SPRD-15, načež se spustil proudový motor RD-500K, který střele propůjčoval max. rychlost 1050 km/h a dolet okolo 95 km. Kromě samotného SSSR byl systém Sopka zaveden mj. i do výzbroje NDR, Polska, Bulharska, několika arabských zemí či Kuby, kde byl v pohotovosti během raketové krize v roce 1962. V každém případě šlo o velmi těžkopádný systém, jehož výkony brzy přestaly vyhovovat.

 

Samohybný komplex 4K44 Redut

V roce 1960 byl tudíž dán pokyn k vývoji samohybného pobřežního systému Redut, který měl využívat derivát palubní nadzvukové rakety P-35 z OKB-52 (pozdější NPO Mašinostrojenija). Příslušná modifikace střely dostala označení P-35B, kdežto samohybné odpalovací zařízení se nazývalo SPU-35 a využívalo osmikolový podvozek ZIL-135K. U pozdějších exemplářů bylo využito šasi BAZ-135MB a označení odpalovacího zařízení se změnilo na SPU-35B.

                                                            4K44 Redut (Progress)

                                                 (foto: Padonak39 / CC BY-SA 4.0)

 

Komplet obsahuje též nabíjecí vozidlo a vozidlo převážející systém řízení 4P45 Skala s radiolokátorem, kromě čehož se dají pro navádění využít data z námořních letounů a vrtulníků a ze satelitů sítě MKRC. Střela startuje z mohutného válcového kontejneru za pomoci raketového urychlovače, načež se rozevřou její nosné plochy a aktivuje se proudový motor KR-7-300. Max. rychlost se pohybuje okolo Mach 1,4 a max. dolet činí cca 270 km, což však závisí na výšce letu, která se dá nastavit na 400, 4000 a 7000 m. Podle předem zadaných údajů nejprve střela letí do oblasti výskytu cíle, načež se spouští palubní radar. Jeho údaje se přenáší do řídicího střediska, kde se provádí definitivní zaměření cíle, po čemž již střela autonomně provádí útok. P-35B může mít jak konvenční nálož, tak jadernou hlavici o ekvivalentu 350 kilotun. Příprava celého kompletu Redut k bojové činnosti zabírá údajně okolo 90 minut.

 

Modernizace s raketami Progress

Palebné zkoušky byly úspěšně dokončeny roku 1963 a dne 11. srpna 1966 byl Redut oficiálně zařazen do služby v sovětském námořnictvu. Reálné dodávky se ovšem značně opožďovaly, a proto byl první útvar s komplexem Redut (10. samostatný pobřežní raketový prapor v Pobaltí) plně bojeschopný až v roce 1972. Postupně následovaly další, takže koncem 80. let měl SSSR devatenáct plných praporů, a sice šest u Baltské flotily, po pěti u Tichomořské a Černomořské flotily a tři u Severní flotily. V té době se již ale nejednalo o původní podobu kompletu Redut, protože kromě přechodu na podvozek BAZ-135MB došlo k modernizaci samotné rakety. Jako vyšší vývojový stupeň střely P-35 totiž byla vyvinuta zbraň 3M44 Progress, která vstoupila do služby v roce 1982. Při zachování stejných rozměrů a hmotností došlo k podstatnému zlepšení parametrů, např. dolet vzrostl na 460 km a letová výška ve finální fázi letu klesla z 50 m na 25 m. Zlepšila se také odolnost proti rušení či spolehlivost přenosu dat mezi střelou a velitelským stanovištěm. Na střely 3M44 Progress byly nejprve přezbrojeny palubní komplety P-35, avšak poté následovaly i pobřežní komplety 4K44 Redut, které v této podobě slouží dodnes. Ačkoliv se s exportem systému nejdříve nepočítalo, nakonec se jistý počet vyvezl; většina zdrojů tvrdí, že 4K44 Redut byl prodán do Jugoslávie, Sýrie a Vietnamu.

 

Všechny prvky na jednom vozidle

Systém Redut vykazoval vysokou efektivitu, ale současně byl velmi komplikovaný na výrobu, provoz i údržbu. Vadila i skutečnost, že vyžadoval součinnost několika vozidel, a proto v roce 1970 začaly v MKB Raduga a KB Mašinostrojenija vývojové práce na novém komplexu, jenž měl využívat úpravu podzvukových střel P-15M Termit, dobře známých ze sovětských korvet a člunů. Mezi požadavky figurovalo umístění všech součástí na jedno vozidlo, a tak podvozek MAZ-543 dopravuje jak dva kontejnery s raketami P-15M, tak i naváděcí radar 3C51 Garpun, přístroj pro odlišení vlastní-cizí, spojovací aparaturu a další prvky.

                                                                  4K51 Ruběž

                                   (foto: V. Kuzmin / CC BY-NC-ND / se svolením autora)

 

Vozidlo obdrželo označení 3S51 a celý komplet dostal jméno 4K51 Ruběž (některé zdroje uvádí také index 4K40, jenž se však obvykle užívá pouze pro původní palubní systém s raketami P-15). Střela P-15M startuje opět s pomoci raketového urychlovače na tuhé palivo, avšak na rozdíl od předchozích typů má letový kapalinový raketový motor S2.722. Řízení standardně zajišťuje aktivní radarový senzor DS-M, místo něhož se dá alternativně použít infračervený senzor Sněgir-M. Hlavice může být konvenční i jaderná (síla asi 15 kilotun). Střela létá těsně podzvukovou rychlostí a max. dosah činí 80 km.

                                         systém 4K51 Ruběž při odpalu střely P-15M   

                                              (foto: Ştefan Ciocan / CC BY-SA.3.0)   

 

Ruběž byl zaveden do služby 22. října 1978 a od počátku 80. let se dodávala verze s odpalovacím zařízením 3S51M na novějším šasi MAZ-543M. Systém Ruběž byl exportován do několika zemí (např. do NDR, Bulharska, Rumunska, Indie, Kuby nebo Sýrie) a stále jej používá ruské námořnictvo, které dnes provozuje zřejmě čtyři oddíly.

 

Bastion samohybný i stacionární

V roce 1983 začal v NPO Mašinostrojenija vývoj zcela nové nadzvukové protilodní střely, jež se později stala nejznámější pod označením Jachont. Tak se však ve skutečnosti nazývá pouze exportní provedení, kdežto v ruském námořnictvu nese střela název P-800 Oniks. Původně šlo především o zbraň pro plavidla, aby posléze přibyla též pobřežní obměna, která dostala jméno Bastion. Na světovém trhu se nabízí také jako K300 Bastion, kde číslo odkazuje na max. dolet rakety Jachont. Samo Rusko zavedlo do služby samohybnou variantu 3K55 Bastion-P (ta nese exportní název K300P), ale výrobce nabízí též stacionární provedení K300S Bastion-S, jež má střely odpalované ze svislých zemních šachet. Střela Oniks je uložena ve válcovém kontejneru a má raketový urychlovač, po jehož vyhoření se zapaluje letový náporový motor, s nímž střela ve velké výšce dosahuje rychlosti cca Mach 2,6, u hladiny moře pak přes Mach 2. Dolet závisí právě na letové výšce a některé zdroje uvádí dokonce 600 či 800 km, ovšem obvyklý údaj činí 300 km (což je kvůli mezinárodnímu režimu MTCR i limit pro exportní Jachont). Navádění se provádí kombinací inerciálního a aktivního radiolokačního systému. Hlavice střely Oniks váží 300 kg a pravděpodobně (ačkoliv oficiální potvrzení neexistuje) může být i nukleární, zatímco pro exportní verzi Jachont se uvádí hmotnost 200 kg.

 

Nasazení systému Bastion v Sýrii

Samohybné vypouštěcí zařízení využívá osmikolové šasi MZKT-7930, na kterém se nacházejí dva kontejnery se střelami, ačkoliv před zařazením do výzbroje se nejčastěji objevoval model, který měl na tomto podvozku hned tři kontejnery. Kromě toho do systému náleží rovněž řídicí stanoviště MBU (mašina bojevogo upravlenija) na šestikolovém podvozku KAMAZ-43101 či MZKT-65273 a několik pomocných vozidel provádějících nabíjení, údržbu, výcvik atd. Samo ruské námořnictvo zavedlo Bastion-P do výzbroje v roce 2010 a na začátku roku 2017 již bylo v provozu nejméně dvanáct kompletů, každý se čtyřmi odpalovacími zařízeními. Bastion-P již uspěl i na mezinárodním trhu, protože byl exportován do Vietnamu a Sýrie, a absolvoval i své první „ostré“ nasazení. Došlo k tomu 15. listopadu 2016, když komplexy Bastion-P ze sestavy ruského námořnictva, umístěné v přístavu Tartus, odpálily několik střel proti pozemním cílům Islámského státu. Obecně bylo známo, že ruské protilodní rakety mají i sekundární protizemní využití, avšak přesto byla tato akce do značné míry překvapivá. Ruské námořnictvo provozuje systémy Bastion-P v součinnosti se systémem Monolit-B, což je mobilní radiolokační zařízení ke sledování hladinových i vzdušných cílů. Využívá opět podvozek MZKT-7930 a v aktivním režimu má dosah okolo 250 km a dokáže sledovat zároveň 30 cílů, zatímco v pasivním režimu má dosah dokonce až 450 km a může sledovat až 50 cílů.

 

Ruský ekvivalent střely Harpoon

S radiolokátorem Monolit-B často spolupracuje rovněž další pobřežní raketový komplex, jenž pochází od KB Mašinostrojenija (dnes součást korporace Taktičeskoje raketnoje vooruženije). Nese označení 3K60 Bal a exportní varianta se nazývá Bal-E; některé zdroje uvádějí, že verze pro ruské námořnictvo se správně označuje Bal-T. V každém případě se jedná o komplet, jenž využívá střely 3M24 Uran, známé také pod označením Ch-35 (tak se zpravidla nazývají stejné střely ve výzbroji letadel).

                                                                 3K60 Bal

                                                        (foto: Pliskin / CC0)

 

Vzhled, výkony a univerzální uplatnění této zbraně jí záhy přinesly přezdívku „Harpoonskij“, jež upomíná na její podobnost s americkou zbraní Harpoon. Systém Bal se od roku 1984 vyvíjel pro šasi MAZ-543M, avšak finální podoba (přijatá do výzbroje až v roce 2008) má podvozek MZKT-7930. Na něm jsou usazeny všechny tři typy vozidel, a sice velitelské, nabíjecí a odpalovací. Posledně uvedené má osm válcových kontejnerů se střelami, jež nesou na zádích raketové urychlovače. V letu pak střelu pohání proudový motor, s nímž se pohybuje podzvukovou rychlostí a má dolet 130 km. Nyní jsou navíc k dispozici zdokonalené střely Ch-35U (resp. exportní Ch-35UE) s dosahem zvýšeným na 260 km. Pro navádění slouží aktivní radiolokační systém a střela má hlavici o váze 145 kg. Ruské námořnictvo dnes vlastní minimálně devět kompletů Bal (každý se čtyřmi odpalovacími zařízeními) a vývozní Bal-E už byl prodán do Vietnamu a Venezuely. V podstatě se dá říci, že Bastion-P je náhradou systému Redut, zatímco Bal má postupně vystřídat komplety Ruběž.

 

Systém Club-M s třemi typy střel

Ve výzbroji ruských hladinových lodí a ponorek se už řadu let nalézají protilodní a protizemní střely série Kalibr, které se často užívají proti objektům islamistů v Sýrii (do stejné „rodiny“ náleží protizemní střela 9M728 čili R-500, jež tvoří součást systému Iskander pozemních vojsk). Exportní deriváty těchto zbraní společnosti OKB Novator představují rakety série Club, které na svých lodích a ponorkách ruského původu používá Čína, Indie, Vietnam a Alžírsko. Koncern Morinformsistěma-Agat, jež nabízí mj. komplet Bal-E a dodává také palubní odpalovací systémy UKSK pro střely Kalibr/Club, má v nabídce též pobřežní obranný systém Club-M, poprvé představený v roce 2005. Demonstrátor na podvozku MZKT-7930 má čtyři kontejnery, ale u sériové podoby se jich plánuje šest.

                                                        model systému Club-M

                                 (foto: V. Kuzmin / CC BY-NC-ND / se svolením autora)

 

                        radiolokační zařízení Monolit-B k systémům Bastion, Bal a Club-M 

                                  (foto: V. Kuzmin / CC BY-NC-ND / se svolením autora)                                              

 

Existují pro něj tři typy raket, a sice protilodní 3M54E a 3M54E1 a protizemní 3M14E. (Dříve se do názvů vkládal i sufix K, takže střely nesly jména 3M54KE, 3M54KE1 a 3M14KE.) První z protilodních zbraní se liší tím, že má kromě urychlovače a hlavního proudového motoru pro podzvukovou rychlost i třetí motor, který udělí hlavici ve finální fázi rychlost cca Mach 2,6. Obě protilodní střely mají inerciální a radarové navádění, kdežto protizemní 3M14E kombinuje inerciální a družicové. Podobně jako u kompletů Bastion a Bal se předpokládá kooperace s radiolokačním zařízením Monolit-B. Na svého prvního zákazníka však systém Club-M dosud čeká.

 

Několik nerealizovaných projektů

Kromě popsaných typů pobřežních raketových systémů se připravovalo též několik jiných, jež ale nepřekročily stádia návrhů či testů. Např. na počátku 50. let byly vyvíjeny velké protilodní okřídlené střely Štorm (palubní) a Ščuka (letecká), u nichž se předpokládala také adaptace pro pobřežní systémy, avšak ani jedna se nedostala do sériové výroby. Vysoce originální koncepci představoval projekt Tajfun, jenž předpokládal využití balistických raket, které by do cílového prostoru dopravovaly atomové hlubinné bomby. Na konci 50. let se uvažovalo také o umístění protilodních střel P-35T na pásové podvozky; za tím účelem byla vyvíjena vozidla Objekt 560 (na bázi tanku T-54) a Objekt 127 (derivát samohybného děla SU-100P), avšak posléze dostal přednost komplet Redut na kolovém podvozku. Svého času vznikla též vize systému, který by využíval těžké protilodní střely P-700 Granit, a následně se pracovalo i na pobřežním derivátu střely P-270 Moskit z kanceláře MKB Raduga.

                                                        model systému Moskit-MVE

                                     (foto: V. Kuzmin / CC BY-NC-ND / se svolením autora)

 

Ta se dosud snaží o uplatnění tohoto projektu i na světovém trhu pod názvem Moskit-MVE. Vypouštěcí zařízení na šasi MAZ-543M by mělo nést dvě střely 3M80MVE s max. rychlostí až Mach 2,8 a doletem 240 km. Moskit sice nabízí působivé výkony, konstrukčně však jde o zastarávající monstrum, což platí též o střele Granit. Z hlediska ruského námořnictva i zahraničního uplatnění tedy priorita jasně patří modernějším a kompaktnějším řízeným střelám a pobřežním systémům.

 

Krymský Objekt 100 znovu ve službě

Kromě mobilních pobřežních systémů vznikla v SSSR i dvě opravdu unikátní zařízení, jež lze charakterizovat jako statické, resp. podzemní komplexy s protilodními střelami. Rozhodnutí o stavbě bylo schváleno roku 1954 a byly určeny dvě lokality, jedna u Balaklavy na poloostrově Krym a druhá na ostrově Kildin u poloostrova Kola. První zařízení získalo krycí název Objekt 100, kdežto druhé obdrželo jméno Objekt 101. Oběma se běžně říkalo též „Uťos“. Každé bylo vybudováno jako sada dvou odpalovacích zařízení, jež byla umístěna pod zemí, byla chráněna masivními železobetonovými kryty a vysunovala se těsně před střelbou. Na začátku se jednalo o rakety S-2, tedy tytéž jako v systému 4K87 Sopka; statická verze kompletu dostala označení Strela. Součástí celého zařízení byly také tři radary S-1M, Burun a Mys a podzemní velitelské středisko, které s odpalovacími rampami spojovaly tunely. Objekt 100 na Krymu byl oficiálně zaveden do služby 30. srpna 1957 a záhy následoval Objekt 101 na Kildinu. V roce 1961 bylo přijato rozhodnutí o přezbrojení „Uťosů“ na střely P-35B, což bylo u Objektu 100 realizováno mezi lety 1968 a 1973, ale u Objektu 101 až ve druhé polovině 70. let. Během 80. let proběhlo přezbrojení na rakety 3M44 Progress. Coby zajímavost se dá doplnit, že se Objekt 100 objevil též v sovětském akčním filmu Osamělá plavba (Odinočnoje plavanije) z roku 1985, ve kterém si zahrál roli tajné zbraně „zlých“ Američanů. Vážné ekonomické problémy po rozpadu SSSR ovšem způsobily, že severní Objekt 101 byl roku 1995 deaktivován a krymský Objekt 100 byl o rok později předán Ukrajině, jejíž námořnictvo jej roku 2000 opustilo. Zařízení pak chátralo až do roku 2014, kdy Rusko ovládlo Krym. Záhy se rozběhla renovace Objektu 100, který byl v září 2014 znovu přijat do výzbroje Černomořské flotily. Vyskytují se však zprávy, že jej má výhledově nahradit systém Bastion-S se střelami Oniks.

 

TTD sovětských a ruských raketových systémů pobřežní obrany

Index systému

4K87

4K44

4K44

4K51

3K55

Jméno systému

Sopka

Redut

Redut

Ruběž

Bastion-P

Index rakety

(-)

(-)

3M44

(-)

3M55

Číslo rakety

S-2

P-35B

P-35B

P-15M

P-800

Jméno rakety

(-)

(-)

Progress

Termit

Oniks

Kód NATO

SSC-2B

SSC-1A

SSC-1B

SSC-3

SSC-5

Jméno NATO

Samlet

Shaddock

Sepal

Styx

Stooge

Délka střely

8,48 m

9,80 m

9,80 m

6,56 m

8,90 m

Průměr střely

1,19 m

0,86 m

0,86 m

0,78 m

0,72 m

Rozpětí ploch

4,72 m

2,67 m

2,67 m

2,50 m

1,70 m

Hmotnost střely

3419 kg

4200 kg

4200 kg

2523 kg

3000 kg

Hmotnost hlavice

1010 kg

560 kg

560 kg

513 kg

300 kg

Max. rychlost

1050 km/h

1600 km/h

1600 km/h

1100 km/h

3100 km/h

Max. dolet

95 km

270 km

460 km

80 km

300 km

 

Index systému

3K60

3K54

3K54

3K54

Jméno systému

Bal-E

Club-M

Club-M

Club-M

Index rakety

3M24E

3M54E

3M54E1

3M14E

Číslo rakety

Ch-35E

P-900

P-900

P-900

Jméno rakety

Uran

(-)

(-)

(-)

Kód NATO

SSC-6

(-)

(-)

(-)

Jméno NATO

Sennight

Sizzler

Sizzler

Sizzler

Délka střely

4,40 m

8,22 m

6,20 m

6,20 m

Průměr střely

0,42 m

0,53 m

0,53 m

0,53 m

Rozpětí ploch

1,33 m

1,30 m

1,30 m

1,30 m

Hmotnost střely

600 kg

2300 kg

1800 kg

1770 kg

Hmotnost hlavice

145 kg

200 kg

400 kg

450 kg

Max. rychlost

1000 km/h

3000 km/h

960 km/h

960 km/h

Max. dolet

130 km

220 km

300 km

300 km

 

TTD samohybných odpalovacích zařízení pobřežních systémů

Systém

Redut

Ruběž

Bastion-P

Bal-E

Obsluha

6 osob

5 osob

3 osoby

6 osob

Bojová hmotnost

21,0 t

40,0 t

41,0 t

42,5 t

Celková délka

13,50 m

14,20 m

12,67 m

13,50 m

Celková šířka

2,86 m

2,97 m

3,07 m

3,10 m

Celková výška

3,53 m

4,00 m

3,29 m

4,00 m

Max. rychlost

40 km/h

65 km/h

80 km/h

60 km/h

Max. dojezd

500 km

635 km

1000 km

850 km

 

 

                                                                                     Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                       Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

 

 

 

 

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití.

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva.

 

Vyhledávání

200001631-57b9758b31/50000000.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

B O N U S