internetový armádní magazín

Ruské a ukrajinské tankové kanóny

26.07.2016 13:25

Představení nového tanku T-14 na platformě Armata opět vyvolalo debaty o výzbroji ruských tanků. Nový obrněnec má zatím kanon ráže 125 mm, ale předpokládá se, že výhledově by měl obdržet zbraň ráže 152 mm. Nabízíme vám tedy krátký přehled sovětských a ruských kanonů, které tvoří výzbroj současných a budoucích tanků, a rovněž informace o kanonech z Ukrajiny, která se na světovém trhu snaží Rusku konkurovat.

 

Od konce války ke vzniku T-64

Na úvod bude vhodný alespoň stručný historický exkurs, ve kterém se vrátíme na konec druhé světové války, resp. na začátek té studené. Z největšího konfliktu v historii lidstva vyšel SSSR vybaven dvěma základními řadami tanků. Tou první byly střední tanky, jejichž zástupcem byl samozřejmě klasický T-34, ve své finální podobě T-34-85 vyzbrojený 85mm dělem ZIS-S-53. Ideovým pokračovatelem slavného "téčka" se stal střední tank T-44, který byl sice zařazen do výzbroje, ale bojové nasazení ve válce již nestihl. Byl vyzbrojen stejným kanónem, ačkoliv se testovaly i jiné typy kanónů ráže 100 a 122 mm. Následně byla na podvozek a korbu T-44 usazena zcela nová věž, ve které byl umístěn 100mm drážkovaný kanón D-10T, čímž vznikl tank T-54, posléze modernizovaný do dnes již beznadějně zastaralého, ale stále používaného obrněnce T-55. Vývojová linie vozidel, jež navazovala na T-34, se uzavřela tankem T-62, který byl vybaven hladkostěnným dělem 2A20 (U-5TS Molot) neobvyklé ráže 115 mm. Toto dělo vzniklo vysoustružením drážek 100mm děla D-54.

                                       tank T-62 s 115mm tankovým kanónem 2A20 (U-5TS)

                                                           (foto: U.S. Army / PD)

 

                                              tankový kanón 2A20 (U-5TS) tanku T-62

                                                  (foto: Smell U Later / CC BY-SA)

 

Do konce 50. let pokračoval i vývoj těžkých tanků, které navazovaly na válečnou řadu IS, resp. typy IS-2 a IS-3. Postupně se došlo až k typu T-10, jenž se poté stal posledním těžkým tankem v řadové službě v sovětské armádě. Všechny tyto těžké tanky až po T-10A/B nesly kanón 2A17 (D-25T) ráže 122 mm. V rámci experimentů se zkoušela též děla větších ráží, konkrétně 130 a 152 mm, jenže nakonec k montáži do žádného sériového tanku nedošlo a tyto zbraně objevily už jen na samohybných dělech.

  těžký tank T-10M s tankovým kanónem M-62-T2 (oproti 2A17 má delší hlaveň, nový typ úsťové brzdy

                                                             a plynový ejektor)

                                                 (foto: Ferran Cornella / CC BY-SA)

 

Z rozhodnutí Nikity Chruščova, který byl velkým propagátorem raket se ve vývoji těžkých tanků nepokračovalo, protože je ve jménu "moderních trendů" měly zcela nahradit tanky vybavené raketovými systémy. Prioritu si zachoval střední tank nové konstrukce, který vzešel z konstrukční kanceláře v Charkově a stal se známým jako T-64. První podoba měla ještě dělo 2A21 (D-68) kalibru 115 mm, na konci 60. let se však dospělo k modifikaci T-64A, která jako první sériový tank na světě disponovala 125mm zbraní.

 

Sovětský tankový kanón 2A46

Tank T-64 z řady důvodů představoval problematický typ techniky, avšak jeho hlavní význam spočíval v tom, že se stal základem pro vývoj dalších tanků. Zatímco v Charkově se pokoušeli odstranit jeho nedostatky, takže vznikl T­-64A, konkurenční podnik Uralvagonzavod v Nižním Tagilu pracoval na zjednodušené "mobilizační" obměně tohoto vozidla a kancelář Kirovského závodu v Leningradě modifikovala T-64 pro pohon plynovou turbínou. Výsledkem tudíž bylo, že počátkem 70. let byly k sériové produkci připraveny dokonce tři odlišné deriváty T-64, a to charkovský T-64A, uralský "mobilizační" T-72 a leningradský turbínový T-80. Pro SSSR pak bylo velmi charakteristické, že se začaly vyrábět všechny tři, byť to z řady důvodů znamenalo komplikace. Všechny tři typy tanků nesly kanóny ráže 125 mm; u starších variant se jednalo o kanón 2A26 (D-81), aby se potom přešlo ke kanónu 2A46 (D-81TM), jehož pokročilejší verze pořád tvoří hlavní výzbroj naprosté většiny ruských tanků. Jde o design z konstrukční kanceláře OKB-9, resp. výrobek Závodu č. 9, který sídlí v Jěkatěrinburgu. Délka hlavně činí 6,35 m (u některých pozdějších variant 6,38 m) a závěr je tvořen vodorovně se pohybujícím závěrovým klínem, tlumení zpětného rázu probíhá za pomoci hydropneumatického brzdo-vratného zařízení. Standardní lafeta na tancích dovoluje rozsah náměru od –5 do +15 stupňů a celý kanón váží (podle verze) zhruba od 2,4 do 2,675 tuny. K dispozici je široké spektrum druhů munice, jež mohou opustit hlaveň velmi rozdílnými úsťovými rychlostmi (zhruba od 760 do 1800 m/s). Účinná vzdálenost palby samozřejmě závisí na senzorech tanku, ovšem proti obrněným cílům lze obecně pálit na dálku až 3500 m a max. balistický dostřel dosahuje 10000 m. Kromě toho je třeba zdůraznit, že se dělo 2A46 používá i jako odpalovací zařízení pro protitankové řízené střely s laserovým naváděním, které dokážou ničit tanky na vzdálenost přesahující 5000 m.

 

Modernizace kanónu 2A46 pro tank T-90

Kanón 2A46 byl postupem času několikrát vylepšován, což souviselo i s vývojem sovětských, resp. ruských tanků. V průběhu 80. let začalo být zjevné, že nebude nadále možné udržovat ve výrobě a službě dvě paralelní typové série T-72 a T-80 (výroba T-64 již skončila), a proto padlo rozhodnutí vytvořit "hybridní tank", který spojí výhody obou linií. Tak na konci 80. let vznikl obrněnec, který původně nesl jméno T-88, ovšem nakonec vstoupil do služby až do armády samostatné Ruské federace, a to pod označením T-90. V podstatě jde o modifikaci jednoduššího tanku T-72, ve kterém je zabudován pokročilý systém řízení palby tanku T-80U. Modernizovaná verze nazvaná T-90A Vladimir dnes proto představuje hlavní typ tanku ruské armády a vývozní provedení už získala také několik komerčních úspěchů.

                                                   tankový kanón 2A46M tanku T-90

                                                   (foto: Smell U Later / CC BY-SA)

 

"Devadesátka" byla nejprve vybavena kanónem verze 2A46M, který umožňuje jednodušší údržbu a díky přesnější výrobě rovněž dovoluje využít vyšší přesnost systému řízení palby. Do verze T-90A však byla vestavěna další modernizace 2A46M-5, která se nalézá rovněž v nejnovější obměně tanku, jež dostala exportní označení T-90MS Tagil, do ruské armády však zřejmě vstoupí jako T-90AM. Dělo 2A46M-5 se vyznačuje dále zvýšenou přesností, a to údajně až o 20 %, čehož se dosáhlo zejména montáží laserového proměřovacího zařízení ohybu hlavně UUI-1.

      tank T-90MS s kanónem 2A46M-5 (na horní straně konce hlavně se nachází čidlo systému UUI-1)

                                                  (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

 

V zájmu úplnosti se ještě hodí dodat, že mezi deriváty zbraně 2A46 náleží odlehčený typ 2A75, který je instalován v samohybném protitankovém kanónu (de facto lehkém tanku) 2S25 Sprut-SD. Používají jej ruské výsadkové jednotky. Zmíněný tank T-90MS Tagil může být vybaven i jiným kanónem, a to 2A82 ráže 125 mm, který však již nespadá do velké "rodiny" 2A46 a vznikl původně v rámci programu tanku nové generace.

 

Nové designy a zvětšování ráže

Již od poloviny 80. let v Sovětském svazu probíhaly první práce na zcela nových tancích, jež měly reagovat na západní typy M1 Abrams a Leopard 2. Součástí vývoje samozřejmě byly i nové typy tankových kanónů, které se testovaly nejčastěji na experimentálních verzích T-72. Patřil mezi ně např. 125mm kanón 2A66 Anker (D-91T), který se od předchozích kanonů lišil zejména tím, že měl i úsťovou brzdu; objevil se mj. na tancích Objekt 187 a Objekt 188. Další směr vývoje představovalo zvětšování ráže. Na vozidle Objekt 172MN se tedy již v 70. letech testoval 130mm kanón 2A50 (LP-36E), ale tato ráže byla potom opuštěna a v 80. letech padlo rozhodnutí, že perspektivní tank musí být vybaven kanónem ráže 152 mm. Práce na vozidlech nesoucích novou zbraň probíhaly v Charkově, Leningradě i Nižním Tagilu; detailní popis této konstrukční anabáze přesahuje zaměření tohoto textu, a proto tady pouze uvedeme, že několik typů 152mm kanónů bylo skutečně testováno. Šlo např. o typy LP-83, LP-91 a 2A73, které se objevily na pokusných tancích Objekt 477 Bokser, Objekt 477A Molot a Objekt 477A1 Nota, jež vznikly koncem 80. let v Charkově.

                                        tank Objekt 292 s 152mm kanónem LP-83

                                                 (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

 

Kanón LP-83 byl zabudován též do tanku Objekt 292, což je experimentální modifikace T-80. Po rozpadu SSSR se vývoj nového tanku samozřejmě dramaticky zpomalil a vedoucí pozici nakonec získal podnik Uralvagonzavod, kde poté vznikl demonstrátor Objekt 195, známý také jako T-95 a vybavený dělem 2A83 ráže 152 mm.

                                        tank Objekt 195 s 152mm kanónem 2A83

                                                        (foto: HST / ? / FU)

 

                                               tank T-14 s 125mm kanónem 2A82-1M

                                                (foto: Boevaya mashina / CC BY-SA)

 

Nebyl ovšem zařazen do výzbroje a jeho zjednodušením vznikl nový tank T-14 na platformě Armata (vývojový název Objekt 148), který nese kanón 2A82-1M ráže 125 mm. V podstatě se jedná o určité pokračování vývoje zbraně 2A66 Anker, což ukazuje mj. nová tepelná ochrana hlavně, ačkoliv úsťová brzda použita není a chybí i plynový ejektor. Nový kanón 2A82 má hlaveň dlouhou okolo sedmi metrů a měl by umožnit přesnou palbu do vzdálenosti až 7000 m.

 

Dělo ráže 152 mm a idea ETC

V současné době (polovina roku 2016) není ovšem stále úplně jisté, že se kanón 2A82-1M nakonec objeví i na sériových obrněncích T-14. Oficiálně totiž bylo uvedeno, že pro definitivní podobu tanku T-14 připadá v úvahu i možnost instalovat 152mm kanón, tj. zřejmě typ 2A83 z vozidla Objekt 195. Na jednu stranu by to jistě dávalo smysl z hlediska zvyšování palebné síly, protože zdokonalování 125mm kanónu prostě nelze provádět donekonečna a jednou se musí narazit na fyzikální limity. Na druhou stranu však není jasné, proč se tedy vlastně nedokončil Objekt 195 vyzbrojený 152mm kanónem a vytvářelo se zjednodušení ve formě T-14, když se má ve finále dospět vlastně tam, odkud se vyšlo. Faktem zůstává, že instalace 152mm kanónu do tanku přináší nejen zvětšení ničivé síly, ale také určité komplikace, třeba už jen kvůli obrovským rozměrům munice, neboť celková délka náboje této ráže se pohybuje okolo 140 cm. Logicky to znamená problémy při nabíjení a samozřejmě také pokles počtu převážených nábojů. Ruská tanková doktrína totiž žádá, aby každý tank převážel standardní palebný průměr minimálně 40 nábojů, ovšem to by při ráži 152 mm patrně nebylo možné (tank Objekt 195 byl nakonec odmítnut údajně i proto, že dopravoval zásobu jen 24 nábojů). Vedle toho ale existují i další alternativy hlavní výzbroje tanku, neboť Rusko několik let pracuje i na tzv. elektro-termo-chemické zbrani (ETC). Jedná se o princip, jímž dnes se zabývají též USA, Německo a Čína a jehož podstatou je elektrické zažehování a řízení spalovacího procesu, jenž tak dosahuje podstatně větší efektivity. Velkou výhodu koncepce ETC představuje skutečnost, že takto lze upravit už existující kanóny v zavedených vozidlech, resp. není třeba vyvíjet zcela nové zbraně a tanky. V Rusku běží projekt ETC pod označením Levša a jeho základním cílem by údajně mělo být zvýšení efektivity kanónu 2A82 ráže 125 mm.

 

Široké spektrum druhů munice

Palebnou sílu však netvoří jen samotné kanóny, ale rovněž jejich střelivo, a tudíž se zmíníme i o tom, jaké typy munice se pro nové ruské tankové kanóny nabízejí. Dlouhodobě platilo, že se sovětské tanky nedovedly měřit se západními z hlediska efektivity podkaliberních průbojných střel, protože SSSR užíval pouze ocelová nebo wolframová jádra, zatímco státy NATO měly i munici s jádrem z ochuzeného uranu. Tento problém vyřešili Rusové až na začátku 21. století, kdy byly pro nové varianty kanónu 2A46 vyvinuty průbojné střely 3BM59 Sviněc-1 a 3BM60 Sviněc-2, z nichž první má jádro z wolframu, zatímco druhá střela je uranová a na dálku cca 2000 m má prorážet pancíř o síle odpovídající 620 až 700 mm oceli. Pro dělo 2A82-1M na tanku T-14 byly vyrobeny ještě účinnější střely Vakuum-1 a Vakuum-2, z nichž první je opět wolframová a druhá uranová (ta má na 2000 m probíjet až 1000 mm oceli), a konečně 152mm kanón 2A83 by měl pálit průbojnou municí Grifel-1 a Grifel-2. Zajímavostí však je, že pro nové kanóny se nadále nepočítá s kumulativním střelivem, jehož přesnost byla zhodnocena jako nedostatečná. Vedle průbojných střel mohou kanóny odpalovat i protitankové rakety. Pro dělo 2A82-1M byla vytvořena nová střela 3UBK21 Sprinter. Tanky však nevedou palbu jen proti jiným tankům, ale též proti "měkkým" cílům (např. pěchotě), takže mají ve své výbavě i tříštivo-trhavé granáty. Pro kanón 2A82-1M proto vznikl nový granát tohoto typu Tělnik, zatímco pro 152mm dělo 2A83 nese tento granát označení Grifel-3. Mají programovatelný zapalovač, jenž ve spojení s laserovým dálkoměrem umožňuje nastavit optimální bod výbuchu. Zařízením Ajnet pro programování starších variant tříštivo-trhavých střel disponuje již typ T-90, jenž může pálit i šrapnelové granáty 3Š7 Voron, které se ale kvůli právním omezením užívají výjimečně.

 

Nabíjecí automaty

Vhodné je stručně připomenout i další prvek, jímž se ruské tankové kanóny odlišují od většiny západních, a to - automatické nabíjení. U typu T-64 se sovětští konstruktéři rozhodli, že z osádky odstraní nabíječe, což jim umožnilo zmenšit věž, a tedy celou siluetu tanku, avšak za cenu větší složitosti a určité poruchovosti nabíjecího automatu. Sériově se uplatnily zatím dva typy, jež spojuje koncepce "karuselu" (kolotoče), tj. v horizontální rovině se otáčejícího zásobníku, v němž jsou odděleně uloženy střely a nábojky. Oba typy se odlišují právě tím, jak jsou střely a nábojky skladovány a nabíjeny. V typech T-64 a T-80 leží granáty horizontálně a nábojky stojí svisle; nabíjení probíhá tak, že granát je nejprve obrácen do téměř svislé polohy a poté je obloukovitým pohybem nabíjecího ramena přesunut do prostoru závěru. Nábojka je současně překlopena do vodorovné polohy a posazena těsně za granát. Po ustavení granátu a nábojky do polohy za sebou dojde k jejich zatlačení do nábojové komory. V tancích T-72 a T-90 je řešení zcela jiné, neboť v karuselu leží ve vodorovné pozici na sobě granát a nábojka. V tomto uspořádání jsou zdviženy nahoru do výše nábojové komory, kde nabiják zasune nejprve "dole" ležící granát a následně po mírném spuštění i "nahoře" ležící nábojku. Kapacita automatů se pohybuje mezi 22 (T-72, T-90) a 28 náboji (T-64, T-80). Plnění munice do karuselů probíhá ručně. Nabíjecí automaty nabíjejí víceméně stejně rychle (nebo i mírně pomaleji) jako lidský nabíječ, ale při dlouhodobější střelbě nebo při nabíjení při rychlejší jízdě tanku v terénu mají poněkud navrch. V případě poruchy nabíjecího automatu může velitel tanku nouzově nabíjet kanón ručně, ale proces je několikanásobně delší.

V Sovětském svazu i Rusku se experimentovalo i s jinými koncepcemi nabíjecích automatů, jako byl pásový dopravník nebo revolverové bubny, v tancích  Objekt 195 a T-14 je však použit znovu karusel, byť patrně s jinak uspořádanými náboji. Tank T-90MS Tagil má prodlouženou věž, která vyvolává falešný dojem umístění nabíjecího automatu, ve skutečnosti však má tento tank tentýž karusel jako základní podoba T-90 a v zádi věže se nalézá pouze externí uložiště dodatečné munice.

 

Konkurenční ukrajinská děla

V předchozím textu již několikrát padla zmínka o konstrukční kanceláři v Charkově, jež se po rozpadu SSSR ocitla na nezávislé Ukrajině. Charkovský strojírenský závod se pak stal jedním z hlavních zbrojních podniků samostatného státu; částečně navázal na svoje předchozí tradice, ale pustil se i do nových konstrukčních prací. Ukrajinci tudíž modernizovali řadu starších typů a dále rozvíjeli design T-80, z čehož vznikly obrněnce T-84, T-84U Oplot a nejnovější T-84M Oplot-M, nyní označovaný jen jako BM Oplot. Modernizacím i novým obrněncům se povedlo získat i několik exportních zakázek a před vypuknutím konfliktu na východě Ukrajiny se hovořilo o tom, že tato země začíná pro Rusko představovat vážného konkurenta (ačkoliv byla zároveň i důležitým subdodavatelem pro ruský zbrojní průmysl). Vývoj a modernizování tanků na Ukrajině v každém případě zahrnovaly i práce na tankových kanónech. Nejčastěji lze na tancích z této země spatřit kanón KBA3, což je ukrajinský derivát děla 2A46, jehož úroveň by se (údajně) měla rovnat ruskému typu 2A46M, což znamená především zvýšenou přesnost. Právě touto zbraní jsou opatřena vozidla řady Oplot a rovněž zmodernizované T-64, jež nesou označení T-64BM Bulat.

                                               tank T-64BM Bulat s kanónem BKA3

                                                       (foto: Michael / CC BY)

 

                               

                                 ukrajinský 140mm tankový kanón Type 55L Bagira

                                                    (foto: RAIGAP  / ? / FU

 

Jelikož se ale Ukrajina snaží prosadit i na západních trzích, vyvinula kanón KBA2 ráže 120 mm pro střelivo dle standardů NATO. Tímto dělem pak byly vybaveny tanky T-72-120 a T-84-120 Jatagan, z nichž druhý byl vyroben pro Turecko. Vedle toho se na veletrzích objevily též dva zcela nové ukrajinské kanóny. Zbraň Type 50L Viťaz ráže 125 mm má nabízet úsťovou rychlost přes 2000 m/s (čímž by se vyrovnala i ruskému dělu 2A82-1M) a ještě impozantněji působí kanón Type 55L Bagira ráže 140 mm. Není ovšem dosud známo, že by nějaký ukrajinský tank tyto zbraně opravdu dostal.

 

 

 

                                                                                                 Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                                   Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

 

 

 

 

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití.

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva.

 

Vyhledávání

200001631-57b9758b31/50000000.jpg