Rychlé sovětské ponorky třídy Papa a Alfa

Počátkem 80. let to vypadalo, že Sověti dosáhli v technologii ponorek zásadního průlomu a předstihli USA. Příčinou byly zejména výkony dvou tříd mimořádně rychlých ponorek s titanovými trupy. Později však vyšlo najevo, že skutečnost byla podstatně složitější a že šlo o plavidla přinejmenším velmi kontroverzní.

Studená válka byla obdobím „závodů ve zbrojení“ v mnoha kategoriích techniky. Patřily mezi ně také ponorky. Američané a Sověti se předháněli, kdo postaví podmořská plavidla rychlejší, tišší, s větším ponorem a výkonnější výzbrojí. Američané dlouho kalkulovali s tím, že v tomto závodě vedou, ale na přelomu 70. a 80. let bylo jejich přesvědčení značně otřeseno. Dozvěděli se totiž o existenci dvou nových tříd sovětských ponorek, jejichž impozantní výkony vyvolaly na Západě značné zděšení a rychlou snahu o odpověď, protože se zdálo, že plavidla Projektů 661 a 705 překonávají vše, co mohou Američané nasadit.

První ponorka z titanu

Základním materiálem pro konstrukci ponorek tradičně byla nejkvalitnější ocel. Nebyl to však jediný materiál, který připadal do úvahy, neboť řadu let se debatovalo např. o možnosti stavět ponorky z titanu. Ten je v poměru k hmotnosti odolnější a v případě ponorek má navíc velkou výhodu v tom, že je nemagnetický (a proto de facto znemožňuje odhalení ponorky za pomoci přístrojů pracujících na bázi narušení magnetického pole Země), ale je hodně drahý a zejména se velice těžko zpracovává. Sovětský svaz svého času vynaložil skutečně ohromné prostředky na to, aby jeho metalurgický průmysl veškerou práci s titanem zvládnul, což se koncem 50. let opravdu podařilo. Vedle aplikací v letectví, kde titanová konstrukce slibovala hlavně dosažení větších rychlostí i výšek, se počítalo i s využitím v námořnictvu, a to pro stavbu ponorek. Tak se v prosinci 1959 objevil vysoce ambiciózní návrh rychlé ponorky s trupem z titanové slitiny, jež by jako primární výzbroj dostala velké protilodní řízené střely určené k ničení amerických letadlových lodí a jejich doprovodných plavidel. Vývojem ponorky byla pověřena konstrukční kancelář CKB-16 (nyní známá pod jménem Malachit), kdežto kancelář OKB-52 (dnešní NPO Mašinostrojenija) zahájila práce na oné střele s označením P-70 Ametist. Projektová dokumentace ponorky s krycím názvem Projekt 661 Ančar byla hotova v roce 1961 a o rok později zahájily loděnice Sevmaš v Severodvinsku přípravu prvních titanových součástí pro stavbu. Ta oficiálně začala 28. prosince 1963, ale táhla se velice dlouho, což bylo způsobeno hlavně nezkušeností s prací s převratným titanem. V podstatě „za pochodu“ se totiž utvářelo nové odvětví metalurgického průmyslu, kde se používaly do té doby neexistující technologie, což pak samozřejmě enormně zvyšovalo cenu. Astronomicky drahá ponorka s číslem trupu K-162 tak byla spuštěna na vodu 21. prosince 1968 a do služby u Severní flotily vstoupila 9. ledna 1970. V lednu 1978 se číslo změnilo na známější K-222. Po odhalení existence nové ponorky jí zpravodajské služby USA přidělily identifikační kódový název Papa.

                                                    Projekt 661 Ančar (třída Papa)

                                                          (foto: US Gov. / PD)

„Řvoucí kráva“ s raketami

Pohon zajišťovala dvojice tlakovodních jaderných reaktorů, které roztáčely dvě parní turbíny. Během testů záhy přišel čas zjistit, jak rychlá ponorka Projekt 661 skutečně bude. Při výkonu reaktorů 97 % se dosáhlo 44,7 uzlu, tj. 82,8 km/h, což stále platí jako oficiálně vůbec nejvyšší rychlost ponorky, takže Papa je díky svému úspěchu z 18. prosince 1970 nejrychlejší ponorka v historii. Ale to ještě nebylo vše, jelikož 30. března 1971 byly z reaktorů odstraněny pojistky, aby bylo možno pracovat na 100 % (popř. i více) nominálního výkonu, po čemž rychloměr na můstku ukázal 44,85 uzlu, tj. přes 83 km/h; vzhledem k rizikovému způsobu dosažení to však nebylo oficiálně zaznamenáno. Navíc je třeba doplnit, že využitelnost takto extrémní rychlosti byla poněkud sporná, protože strašlivý hluk při tak rychlém pohybu ponorku velice spolehlivě prozrazoval na obrovskou vzdálenost (Američané jí prý dali přezdívku „Řvoucí kráva“), navíc zahltil i její vlastní sonary, takže se dá říct, že Papa při takové rychlosti plula téměř „naslepo“. To ovšem nic nemění na faktu, že celkově šlo o pokročilou a vysoce výkonnou ponorku, která se mohla chlubit skutečně impozantní výzbrojí. Měla čtyři torpédomety ráže 533 mm, pro něž obvykle disponovala zásobou dvanácti torpéd. Hlavní zbraň ovšem představovaly jíž zmíněné protilodní střely P-70 Ametist (západní kódové označení SS-N-7 Starbright), jichž měla deset kusů v šikmých šachtách po bocích. Střela měla radiolokační navádění a na vzdálenost 65 km dopravila konvenční hlavici o váze 530 kg nebo hlavici jadernou.

                                                    Projekt 661 Ančar (třída Papa)

                                                           (foto: US Gov. / PD)

Problém byl v tom, že střely poměrně rychle zastaraly, navíc celý Projekt 661 Ančar byl od začátku chápán především jako pokusný a ověřovací, a ačkoliv se objevily plány na výstavbu série modernizovaných plavidel Projekt 661M, nakonec zůstala ponorka K-222 jediným kusem ve svojí třídě. Roku 1984 byla vyřazena z výzbroje a o pět let později opustila seznam plavidel sovětského námořnictva. Poté dlouhá léta naprosto bez užitku kotvila v přístavu, až 5. března 2010 přišla lakonická zpráva o tom, že začalo její rozebírání. Je velice pravděpodobné, že z oficiálně nejrychlejší ponorky na světě jsou v této chvíli už jen různé titanové součástky.

Kompaktní podmořská stíhačka

Největší přínos třídy Papa spočíval skutečně v tom, že sovětská metalurgie zvládla konstrukci ponorek z titanu. Tyto zkušenosti byly využity při stavbě další třídy, jež byla svým způsobem ještě ambicióznější. Politické rozhodnutí o vývoji padlo v roce 1960 a vývojem byla pověřena kancelář SKB-143 (nyní rovněž součást firmy Malachit). Pokud Projekt 661 měl být revoluční z hlediska materiálu, pak nový Projekt 705 Lira měl přinášet revoluci snad ve všech ohledech. Zadání říkalo, že výsledkem má být velmi rychlá ponorka schopná dostihnout jakoukoliv loď, ponořit se hlouběji než jakékoliv jiné plavidlo, vzdorovat odhalení magnetickými senzory, být co nejvíce kompaktní a mít maximální míru automatizace, aby mohla mít minimální posádku. Jinak řečeno, měla to být velice specializovaná „podmořská stíhačka“, od níž se nepožadovalo nic jiného než špičkové výkony v boji proti lodím nepřítele. (Slovo „stíhačka“ je zde skutečně na místě, jelikož i sami Rusové používali pojem „podvodnaja lodka-istrěbitěl“.) Podobně jako v případě Projektu 661 byla jako základní materiál použita titanová slitina, ovšem na rozdíl od mohutné a široké konstrukce Projektu 661 byl navržen zcela odlišný, velmi kompaktní design, jenž se vyznačoval opravdu nevídanou mírou automatizace. Pokud západní nukleární ponorky mají běžně posádku více než 100 mužů, pro Projekt 705 byla navržena posádka čítající jenom čtrnáct lidí! O úrovni utajení hodně vypovídá fakt, že třináct z nich měli být důstojníci a oním čtrnáctým byl poddůstojník-kuchař. To však bylo přece jen vyhodnoceno jako příliš extrémní, a proto ve finální podobě zahrnovala posádka 31 mužů; úroveň utajení se ale příliš nezměnila, neboť 27 z nich představovali důstojníci. Výzbroj nové ponorky tvořilo šest torpédometů ráže 533 mm pro vypouštění klasických torpéd (obvyklá zásoba obsahovala dvacet kusů), případně torpéd s reaktivními nosiči nebo námořních min, avšak vzhledem k úzké specializaci se nikdy nepočítalo s odpalováním protilodních střel.

                                                        Projekt 705 Lira (třída Alfa)

                                                             (foto: US Gov. / PD)

Reaktor s kapalným kovem

Ale nejzajímavějším prvkem nové ponorky byla pohonná soustava. Sověti ve snaze dosáhnout co největších výkonů a co nejmenších rozměrů sáhnuli po koncepci reaktoru, který pro přenos tepla nevyužívá vodu, nýbrž kapalný kov. V reaktoru tedy cirkulovala rozžhavená směs olova a bismutu, což přinášelo výhodu v podobě výrazně vyšší účinnosti, zároveň to však neslo také velké nevýhody. Na prvním místě platí, že takový reaktor se v podstatě nedá vypnout, protože ztuhlý kapalný kov již není možné znovu rozehřát, takže ponorky musely mít reaktor zapnutý neustále alespoň na minimální výkon. Tato nevýhoda však paradoxně vyúsťovala také v jednu výhodu tohoto typu reaktoru, a sice vyšší bezpečnost, protože kapalný kov (na rozdíl od vodní páry) nemůže způsobit explozi, navíc při jakémkoli narušení reaktoru by v chladném vzduchu okamžitě zatuhnul, takže případné zamoření by bylo velmi omezené. Naopak další nevýhodou byla dost složitá výměna paliva v takovém reaktoru, což však bylo na druhou stranu vyváženo delší životností celého agregátu (počítalo se až 15 let), a proto se předpokládalo, že po využití paliva se zkrátka vymění celý reaktor (přestože i to by byl značně složitý proces, protože by to v podstatě znamenalo rozmontování celé zádě plavidla). Jak je vidět, reaktor s tekutým kovem byl velmi kontroverzním prvkem, ale Sověti usoudili, že vzhledem k tomu, co od této ponorky žádají, je to adekvátní řešení. Dnes 2. června 1968 byla v Leningradu zahájena stavba prvního kusu Projektu 705, loď byla spuštěna na vodu 22. dubna 1969 a v prosinci 1971 byla zařazena do služby jako K-64. Jenže už v následujícím roce ji potkalo právě to, co u reaktoru s tekutým kovem představuje onen kritický problém. Došlo k porušení těsnosti a ztuhnutí kovové směsi, což ponorku fakticky znehybnilo. Poškození bylo příliš velké na to, aby se ještě opravovala, a tak byla v roce 1974 vyřazena. V důsledku oné havárie se ale na dalších stavěných ponorkách provedly určité konstrukční změny, které měly zvýšit spolehlivost a bezpečnost. Další lodě se pak kvůli tomu označovaly jako Projekt 705K.

Zděšená reakce Američanů

Pod tímto názvem bylo vyrobeno šest sériových kusů s trupovými čísly K-123, K-316, K-432, K-373, K-493 a K-463; první, třetí a pátá loď vznikly v Severodvinsku, kdežto druhá, čtvrtá a šestá v Leningradě. Do služby u Severní flotily byly zařazeny v letech 1977-1981. I navzdory extrémnímu utajení se o nich Američané dozvěděli, přidělili jim kódový název Alfa a opravdu se jich velice báli. Titan totiž takřka znemožňoval zjištění magnetickými senzory a dovoloval ponoření do větší hloubky (Alfa prý při testech dosáhla více než 1300 m) a revoluční reaktory s kapalným kovem dávaly ponorce teoreticky výjimečnou pohyblivost. (Američané se o všech potížích s reaktory dozvěděli až po delší době.) Pro Projekt 705 se zpravidla udává maximum 41 uzlů (76 km/h), neoficiálně se však říká, že při testech byly ještě rychlejší než Papa, údajně dosáhly rychlosti snad až 50 uzlů! Západ proto zareagoval vývojem nových torpéd, kterým by Alfa nemohla „uplavat“ (šlo o americký program ADCAP a britský Spearfish). Plánovaly se i odvozené varianty Projektu 705, a to Projekt 705D s torpédomety ráže 650 mm, Projekt 705A s protilodními střelami Ametist či Projekt 705B s balistickými raketami R-27, ty všechny však zůstaly už jen na papíře. Blížil se konec sovětského impéria a speciální „podmořské stíhačky“ se stále problémovými reaktory byly velmi nákladné. Přednost tak dostaly konvenčněji řešené ocelové lodě Projekt 971 Ščuka-B (západní označení Akula) a pět ponorek Projekt 705K bylo roku 1990 vyřazeno. Do roku 1996 sloužila K-123, jež při přestavbě dostala běžný tlakovodní reaktor. Není však jisté, že všechny vyřazené ponorky byly sešrotovány, protože část pramenů uvádí, že nejméně jedna pořád slouží jako testovací platforma. Dodnes přetrvávají debaty, zda byl Projekt 705 dobrým, třebaže příliš specializovaným nápadem, nebo jenom slepou uličkou, jelikož spoléhal na problematické reaktory s tekutým kovem. Nepochybné ovšem je, že ve své době vyvolala ponorka s kódovým jménem Alfa mimořádnou pozornost a významně ovlivnila takticko-technické plánování amerického námořnictva.

TTD ponorek tříd Papa a Alfa

Ponorka Projekt 661 Ančar (kód Papa) patřila do specifické kategorie ponorek, jaké stavěl jen Sovětský svaz. Šlo o ponorky zkonstruované jednoúčelově coby nosiče těžkých řízených střel, určených proti velkým hladinovým plavidlům. Protilodní střely samozřejmě mohou odpalovat i jiné typy ponorek, avšak v případě těchto sovětských plavidel šlo o primární účel. Důvod byl poměrně prostý. Šlo o drtivou přesilu amerického válečného námořnictva, která se soustředila (a stále soustřeďuje) zejména kolem operačních skupin tvořených letadlovými loděmi a jejich doprovodnými plavidly, jež zahrnují křižníky, torpédoborce, fregaty i jaderné ponorky. Sověti si byli síly US Navy dobře vědomi, navíc Sovětský svaz byl jasně kontinentální mocností, jež (v absolutním protikladu k USA) nikdy neinklinovala k výstavbě velkého oceánského loďstva pro globální působení. Sovětská námořní strategie byla zkrátka naprosto odlišná od americké, takže sovětští admirálové nikdy neměli v plánu přímou „symetrickou“ konfrontaci s US Navy v klasické námořní bitvě. Místo toho se Sovětský svaz soustředil na vývoj a výrobu specifické kategorie zbraní, o níž věřil, že by dokázala námořní sílu USA „přebít“. Šlo o těžké protilodní střely s plochou dráhou letu, které mohly být vypouštěny z pobřeží, letadel, hladinových lodí i ponorek. A právě speciálně k tomu vyrobené ponorky se staly sovětským unikátem. Zpočátku měly konvenční dieselelektrický pohon, později se však přešlo k třídám s jaderným pohonem, pro které vznikla zkratka PLARK (podvodnyje lodki, atomnyje, rakety krylatyje), tj. ponorky s atomovým pohonem a křídlatými střelami; odpovídající americké označení těchto tříd znělo SSGN (Submersible Ship, Guided Missiles, Nuclear). V češtině se žádný krátký termín pro ně neetabloval, takže se zpravidla popisují prostě jako ponorky s protilodními řízenými střelami. Co je ale podstatnější, speciální plavidla této kategorie se následně stala pevnou a významnou součástí sovětské námořní strategie. Poslední a největší třídu kategorie PLARK představovaly ponorky třídy Projekt 949A Antej (západní kód Oscar-II), kam patřilo také nešťastné plavidlo K-141 Kursk, ztracené při tragické havárii 12. srpna 2000. V současné době již ovšem Rusové jednoúčelové a vysoce nákladné ponorky této kategorie nestaví a orientují se na univerzálnější typy, schopné efektivněji plnit širší spektrum úkolů.

                                                                                             Autor: Lukáš Visingr
                                                                     Pro Militarybox upravil: ing: Zbyněk Novotný

Poslední revize článku: 3.11.2012

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text: L. Visingr

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva !!!

Pro přiložené fotografie platí uvedená separátní pravidla užití !!!