internetový armádní magazín

Špioni na obloze

01.09.2015 07:20

Za studené války Američané hodně sázeli na vzdušný průzkum a jejich špionážní letadla Lockheed U-2 a Lockheed SR-71 Blackbird jsou možná nejznámějšími stroji tohoto druhu. Ostatně sestřelení letounu U-2 nad SSSR v květnu 1960 patří mezi hlavní události studené války. Poněkud méně známý je fakt, že podobnou technikou disponovalo i sovětské letectvo.

 

Vzdušný průzkum byl historicky vlastně prvním posláním vojenských letounů a byl mu již od první světové války přikládán značný význam. Počátek studené války mezi USA a SSSR však přinesl nové výzvy, protože obě supervelmoci toužily po leteckých snímcích území nepřítele a jeho spojenců, pokud možno tak, aby průzkum nebyl odhalen. A pokud by už odhalen byl, tak by letoun měl dosahovat takových výkonů, aby nemohl být snadno sestřelen. Tak se zrodil typ U-2, jenž vsadil na velkou výšku, a po něm fenomenální SR-71 Blackbird, který k tomu přidal i ohromující rychlost. Přibližným sovětským ekvivalentem prvního byl Jakovlev Jak-25RV, zatímco do pomyslného boje o rychlost vystartoval Mikojan-Gurjevič MiG-25R.

 

„Větroň“ k průzkumu SSSR

Vypuknutí studené války mezi bývalými spojenci přineslo potřebu leteckého průzkumu území SSSR. Američané zpočátku používali fotografické balony a upravené bombardéry, ale vznikl i požadavek na zvláštní strategické průzkumné letadlo, jemuž měl dostup přes 21 000 m zajistit bezpečí před sovětskou protivzdušnou obranou. Americké vojenské letectvo oslovilo několik firem, mezi kterými chyběla firma Lockheed, jež přesto předložila návrh s označením CL-282. Letectvo jej odmítlo, jenže ústřední zpravodajská služba CIA, jež se projektu také účastnila, naopak vyjádřila velmi pozitivní postoj. V roce 1954 tak bylo nakonec rozhodnuto pověřit vývojem právě společnost Lockheed, resp. její utajované středisko „Skunk Works“, protože celý projekt s krycím označením Aquatone (později Idealist) byl samozřejmě přísně tajný.

                                                        Lockheed U-2 Drago Lady

                                                      (foto: USAF (?) / SDASM / ?)

 

Nekonvenční konstruktér Clarence „Kelly“ Johnson přišel se skutečně podivným designem, který díky nesmírně dlouhým a štíhlým tvarům značně připomínal větroň. O pohon se staral proudový motor Pratt & Whitney J57 v trupu, v němž se nalézaly rovněž fotografické přístroje. Kvůli udržení stability při vzletu měl stroj vedle dvoukolového tandemového podvozku i pomocná kolečka na koncích křídla, jež po startu odpadla. Prototyp letadla, jemuž bylo přiděleno mnoho neříkající označení U-2, poprvé vzlétl 1. srpna 1955 ze základny Groom Lake („Oblast 51“).

 

Jak U-2 fotografovaly svět

Mezitím CIA vybírala piloty, kteří museli být skutečně výborní, protože létání s U-2 rozhodně nebylo snadné. První přelet „zakázaného“ území proběhnul 20. června 1956, kdy se U-2 vydal nad NDR a Polsko, a už dva týdny poté následovala první mise přímo nad Sovětským svazem. Pro působení U-2 sloužily základny v USA i zahraničí, mj. Německu či Pákistánu. Sověti byli sice schopni přelétající stroje zaměřovat radary, ale nedisponovali technikou, která by dovedla narušitele sestřelit, neboť rakety neměly potřebný dostup a stíhačům v takové výšce zhasínaly motory. Vše se dramaticky změnilo 1. května 1960, kdy byl zničen letoun U-2, který pilotoval Francis Gary Powers, načež přelety SSSR ustaly. Letouny U-2, přezdívané také „Angel“ nebo „Dragon Lady“, však pokračovaly v průzkumu jiných zemí. Snímkovaly mj. Kubu a Vietnam, kdežto ve službách Tchaj-wanu se objevily nad Čínou (kde jich bylo pět sestřeleno).

                                                                          U-2S

                                                                 (foto: USAF / PD)

 

Následně se objevily další verze, pokročilejší než základní U-2A, mj. varianty schopné doplňovat palivo za letu a operovat z palub letadlových lodí. Zásadní změnu přinesl zvětšený U-2R se silnějším motorem a senzorovými pouzdry pod křídlem, zajišťující zejména taktický průzkum. Celkově vzniklo 104 kusů U-2 a ještě dnes U.S. Air Force používá několik letounů poslední verze U-2S, což není vůbec špatné na stroj, jehož prototyp vzlétl před 60 lety!

 

Nejslavnější sestřel studené války

Dne 1. května 1960 vzlétnulo z Péšávaru v Pákistánu průzkumné letadlo U-2, ve kterém seděl Francis Gary Powers (1929–1977). Měl přelétnout nad územím SSSR, vyfotografovat některé vojenské cíle (např. továrnu na atomové zbraně v Čeljabinsku, raketovou základnu u Plesecku a loděnice v Severodvinsku) a přistát v Bodo v Norsku. Nedaleko města Sverdlovsk jej ovšem zachytil sovětský radar a krátce nato odstartovaly stíhačky, jež se ale do výšky přes 21 000 m, kde Powers letěl, nedokázaly dostat. Situaci změnily rakety země-vzduch S-75 Volchov, které již požadovaný dostup měly, ačkoli Sověti směřovali palbu spíše na předpokládané místo, kde se měl U-2 nacházet. A jedné ze střel to vyšlo. Americký stroj zasáhly střepiny a tlaková vlna, což bylo v této výšce a rychlosti smrtící. U-2 se rozlomil a začal padat, ačkoli Powers se stačil katapultovat. Sovětská protivzdušná obrana ovšem pálila dál a celkem vzlétlo nejméně čtrnáct střel, z nichž jedna zasáhla stíhač MiG-19 a zabila pilota Sergeje Safronova.

                                   konstruktér Kelly Johnson a pilot Gary Powers u letounu U-2

                                                                  (foto: CIA / PD)

 

Na obou stranách „železné opony“ vypukl zmatek. Američané zpočátku hovořili o zbloudilém meteorologickém letounu, ale zajatý Powers se za několik dní veřejně přiznal ke špionáži. Ze svého desetiletého trestu ale strávil ve vězení (kde se prý neměl moc špatně) jen krátkou dobu, jelikož už v únoru 1962 se vrátil do USA výměnou za sovětského špiona.

 

Johnsonova titanová „dýka“

Sestřel Powersova U-2 znamenal obrovský impuls ve prospěch projektu nového průzkumného letounu, který měl velkou výšku doplnit i mimořádnou rychlostí. CIA opět oslovila společnost Lockheed, která již od konce 50. let pracovala na návrzích stroje, jenž měl dosahovat více než trojnásobku rychlosti zvuku (zatímco U-2 byl pomalejší než některé vrtulové stíhačky z druhé světové války). Konstruktér Johnson znovu přišel se zcela originálním designem letadla, které připomínalo jakousi monstrózní „dýku“ s trojúhelníkovým křídlem, v němž byly zasazené dva motory.

                            montáž letounů A-12 v dílnách Skunk Works společnosti Lockheed

                                                                 (foto: CIA / PD)

 

Téměř všechno na letounu A-12 (krycí názvy „Archangel“ nebo „Oxcart“) bylo nové. Byl zhotoven ze speciální titanové slitiny, aby snesl teploty, na které se nutně zahříval při letu rychlostí přes Mach 3 ve výšce přes 25 000 m. Na takové výkony pochopitelně nemohly stačit klasické proudové motory, a tak dva agregáty Pratt & Whitney J58 (užívající i úplně speciální palivo) fungovaly ve velikých rychlostech jako náporové, tj. stlačování vzduchu zajistila sama rychlost vzduchového proudu v motorech, nikoli kompresor. 26. dubna 1962 proběhl první let a následně bylo postaveno patnáct kusů A-12, z nichž některé pak prováděly průzkumné mise, ponejvíce nad Vietnamem. Ještě důležitější ovšem bylo, že se konstrukce A-12 stala základem pro jeho slavnějšího „bratra“, letoun SR-71 Blackbird.

 

Rozdíly mezi A-12 a SR-71

V případě strojů „Archangel“, jež provozovala CIA, se přísně tajila i samotná existence, avšak letectvo chtělo vlastní modifikaci, kterou by mohlo provozovat oficiálně. Letoun SR-71, který vznikl úpravami A-12, víceméně zachovával základní koncepci, ale byl o něco málo větší, což umožňovalo nést víc paliva. Stroje CIA měly ovšem lepší průzkumné vybavení, na které měly víc místa, neboť byly jednomístné, kdežto Blackbird měl kabinu dvoumístnou. Výhodu SR-71 reprezentovala podstatně obtížnější zjistitelnost radarem a výkonnější systémy elektronického boje, které ve spojení s jeho výškou a rychlostí znamenaly, že stroj byl ve své době v podstatě nezastavitelný.

                                                                 SR-71A Blackbird

                                                      (foto: M. Haggety / USAF / PD)

 

První „Černý pták“ vzlétl 22. prosince 1964 a o čtyři roky začal plnit svou roli ve východní Asii. Další průzkumné mise proběhly nad Kubou a severní Evropou, ale nikdy se ani vzdáleně nepřiblížila situace, že by SR-71 mohl být sestřelen, jelikož zkrátka neexistovaly zbraně schopné mu ublížit. Ostatně při jeho rychlosti blížící se Mach 3,4 by představoval dost velký problém pro protivzdušné systémy i dnes. Celkem bylo postaveno 32 kusů, z nichž bylo 29 standardních SR-71, zbytek tvořily cvičné SR-71B a C. Typ, který držel řadu rychlostních a výškových rekordů, opustil službu v roce 1999.

 

Co bylo ekvivalentem U-2?

Kvůli přeletům amerických průzkumných balonů začal SSSR pracovat na bizarním programu, z něhož měl vzejít výškový přepadový stíhač proti balonům. Kancelář Mjasiščev tak vytvořila letoun „Čajka“, později označený jako M-17 Stratosfera. Přelety balonů však skončily a M-17 nakonec sloužil jen pro meteorologický průzkum, avšak přesto bývá on i jeho modernizovaný nástupce M-55 Geofizika často popisován jako „sovětský U-2“. Z hlediska operačního využití by si ale toto přízvisko zasloužil spíše Jakovlev Jak-25RV, zřejmě nejpodivnější člen rozsáhlé „rodiny“ vojenských letadel Jakovlev Jak-25/26/27/28.

                                                                Jakovlev Jak-25RV

                                                 (foto: OKB Jak (?) / Nikolskij / AiK / FU)

 

Náležely do ní stíhačky, bombardéry i průzkumné stroje, jež spojovala základní konstrukce s šípovým křídlem, pod nímž se nalézaly dvě motorové gondoly. Strategický průzkumný Jak-25RV se však odlišoval tím, že měl křídlo rovné a s daleko větším rozpětím. Poprvé odstartoval 1. března 1959, od NATO dostal kódové jméno „Mandrake“ a celkově bylo vyrobeno 155 kusů, avšak jen necelá polovina tohoto počtu opravdu odpovídala průzkumným verzím. Stroj se totiž příliš neosvědčil a většina vyrobených kusů posloužila jako cvičné cíle, na kterých si sovětská protivzdušná obrana mohla nacvičovat (v té době už ale spíše zbytečně) zásahy proti U-2.

 

Letouny s hořícími motory

Jako přibližný sovětský ekvivalent SR-71 lze popsat průzkumné obměny přepadového stíhače MiG-25, který poprvé vzlétl 6. března 1964. Byl určen pro ničení amerických bombardérů, ale jeho obrovské výkony z něj potom udělaly i špičkovou průzkumnou platformu v podobě verze MiG-25R (kód NATO „Foxbat-B“) a jejích nástupců, jimiž byly verze jako MiG-25RB, RBV, RBT, RBK, RBF nebo RBS (pozdější dostaly kód „Foxbat-D“).

                                                                      MiG-25R

                                                     (foto: A. Wilson / CC BY-SA)

 

Dvojice opravdu neuvěřitelně „žravých“ motorů, původně vyvinutých pro mezikontinentální střelu (!), dávala stroji úžasnou rychlost, vzhledem ke svému původnímu účelu však měly motory při plném výkonu absurdně krátkou životnost. Jako stíhačka létal MiG-25 rychlostí kolem Mach 2,8, avšak jen průzkumné letouny využívaly potenciál naplno, když přesahovaly Mach 3,2. Motory však v tomto režimu vydržely jen několik hodin a pak prostě shořely, s čímž ale Sověti počítali a konstrukci letadla vytvořili tak, aby se motory daly rychle vyměnit. Letouny MiG-25R a RB sovětského letectva působily v letech 1971–1973  v Egyptě a beztrestně snímkovaly území Izraele, jenž je zkrátka nedokázal sestřelit. V několika státech (včetně Ruska) stroje MiG-25 dosud slouží a dá se říci, že spolu s U-2 a SR-71 reprezentuje tento letoun jednu z nejlepších konstrukcí pro strategický průzkum, které v dějinách světového letectví vznikly.

 

Parametry strategických průzkumných letounů

 

U-2A

SR-71A

Jak-25RV

MiG-25RB

Osádka

1 osoba

2 osoby

1 osoba

      1 osoba

Rozpětí křídla

24,38 m

16,94 m

23,40 m

13,38 m

Celková délka

15,11 m

32,74 m

15,93 m

21,55 m

Celková výška

3,96 m

4,64 m

4,30 m

6,5 m

Prázdná hmotnost

5300 kg

30 600 kg

6175 kg

19 070 kg

Max. hmotnost

7800 kg

78 000 kg

9800 kg

41 200 kg

Motorový tah

1×47 kN

2×151 kN

2×38 kN

2×110 kN

Max. rychlost

795 km/h

3540 km/h

870 km/h

3400 km/h

Operační dolet

10 300 km

5400 km

3500 km

1630 km

Operační dostup

21 300 m

25 900 m

20 500 m

23 000 m

 

 

 

                                                                                          Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                            Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

 

 

 

Poslední revize článku: 1.9.2015

 

 

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití.

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva.

 

Vyhledávání

200001631-57b9758b31/50000000.jpg

 

 

 

 

 

 

 

B O N U S