internetový armádní magazín

Suchoj Su-30, K - trošku jiná "spárka"

14.06.2012 09:00

Již koncem sedmdesátých let začínalo být sovětským ozbrojeným silám jasné, že jejich těžké dálkové stíhací letouny systému PVO - Tupolev Tu-128 začínají zastarávat a brzy přestanou stačit potřebám. Začaly se tedy intenzivně zajímat o jejich budoucí náhradu. V té době se na rýsovacích prknech a v dílnách konstrukční kanceláře Suchoj začínal rodit nový stíhací stroj T-10 - budoucí Su-27. Předpokládané parametry doletu tohoto stíhače byly natolik zajímavé, že se začalo uvažovat o přípravě verze určené speciálně pro letecké jednotky PVO. Vzhledem k určitým specifikům služby u těchto jednotek a požadavku, že letoun má být schopen plnit úlohu předsunutého velitelského létajícího stanoviště byl jednoznačně upřednostňován dvoumístný letoun.

Pokyn k zahájení vývoje dvoumístného dálkového stíhače na bázi Su-27 dostala konstrukční kancelář Suchoj v roce 1986. Základem nového stroje se stala dvoumístná cvičně-bojová modifikace - Su-27UB, i když ani dnes není zcela jasné, jestli rozhodnutí použít tuto modifikaci bylo jednoznačné, a zda-li se nejednalo pouze o pokusné řešení. (Zde je prostor pro menší spekulaci. Je možné se domnívat, a určité indicie tomu i naznačují, že pro letoun bylo zvažováno použití kabiny se sedadly vedle sebe, která se zdá pro plnění požadovaných úkolů jako vhodnější. Je možné se též domnívat, že kabina se sedadly vedle sebe byla dokonce pro podobu letounu pro dálkové stíhání i vybrána, ale k realizaci v této podobě již nedošlo. Verze Su-27 tohoto určení se tak mohla teoreticky daleko více podobat dnešním strojům Su-34, nebo Su-33UB. "Třicítky" vytvořené na bázi Su-27UB svoji plánovanou úlohu nikdy zcela nenaplnily a jejich další vývoj pod tíhou nových ekonomických podmínek směřoval úplně jiným směrem, vedoucím k multifunkčnímu stroji "ala F-15E Strike Eagle".)

                                       Prototyp Su-30 (Su-27PU) - stroj s číslem 05

                                                       (foto: sukhoi.org / FU)          

 

Nově vyvíjený stroj dostal v konstrukční kanceláři označení T-10PU (Su-27PU), kde "PU" je vykládáno jako "Punkt Upravlenija" nebo "Pěrechvatčik Učebnyj". Hlavní odlišností od běžného cvičně-bojového Su-27UB se stala instalace datové linky pro komunikaci s dalšími letouny a instalace zařízení pro tankování paliva za letu s výsuvným nástavcem na levé straně přídě. Nové zařízení pro doplňování paliva za letu prošlo již předem zkouškami na letounu T-10U-2 (druhý prototyp Su-27UB). Tento zkušební letoun absolvoval několik dálkových letů s délkou trvání až více jak patnáct hodin, při kterých opakovaně prováděl tankování za letu.

První prototyp stroje Su-27PU nesoucí označení T-10PU-5 vznikl konverzí sériového cvičně-bojového Su-27UB (stroj T-10U-5) s modrým číslem 05. Jeho první zkušební let proběhl 31. prosince 1989. Krátce poté vzlétl i druhý prototyp T-10PU-6, který také vznikl konverzí sériového Su-27UB.

Po ukončení letových zkoušek prototypů bylo rozhodnuto o zahájení sériové výroby. Ta se rozběhla v roce 1991 v závodě IAPO pod označením Su-30 (izd.10-4PU). Letouny dostaly zesílenou konstrukci křídel a podvozku, místa pilotů byla vzhledem k předpokládaným délkám letů vybavena sanitárním zařízením a v zadní kabině byl instalován displej pro zobrazování taktické situace v okolí letounu. Su-30 dostaly nový navigační komplex s modulem satelitní navigace schopným využívat ruský systém GLONASS i americký GPS, modifikovaný systém řízení palby a modifikovaný systém řízení letounu. Zařízení jako radiolokátor RPLK-27/N001, optický lokátor OLS-27 a řada dalších zůstaly stejné jako na Su-27UB. Stejná zůstala i výbroj letounu a schopnost nosit na koncích křídel pouzdra s aktivními rušiči typu SPS-171/L005S Sorbcija-S. První sériový letoun Su-30 se dostal poprvé do vzduchu 14. dubna 1992.

Těžká ekonomická krize, která postihla Rusko po rozpadu Sovětského svazu měla za následek, že linku závodu IAPO opustilo jen několik Su-30. První dva (o některá zařízení ochuzené) sériové stroje Su-30 (Su-30LL číslo 596 a 597) byly zaplaceny pojišťovací skupinou Saturn a předány předváděcí akrobatické skupině "Test Pilots". Jeden z těchto strojů byl později v roce 1993 vrácen OKB k přestavbě na další vývojovou verzi "třicítky". Pět sériových strojů převzalo VVS a zařadilo je k výcvikové základně v Savaslejce. Dalších osm nově vyrobených Su-30 zůstalo u výrobce a čekalo na svůj další osud.

Letouny Su-30 byly od roku 1993 intenzivně nabízeny zahraničním zákazníkům pod exportním označením Su-30K. O takové stroje však nebyl velký zájem, ten se totiž přesunul k nové víceúčelové modifikaci - Su-30M (MK).

                                                              Sériový Su-30

                                                    (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

 

Na víceúčelové modifikaci Su-30M začala OKB Suchoj pracovat na základě analýzy světového trhu s bojovými letouny. Nabídnout (a hlavně prodávat) výkoný víceúčelový letoun za "rozumnou cenu" byla totiž asi jediná cesta, jak v podmínkách silné ekonomické krize v zemích bývalého SSSR udržet skomírající výrobu. 
O takový letoun jako první projevila zájem Indie. Dne 30.11.1996 byl podepsán kontrakt na dodávku 40 letounů pro indické vzdušné síly, který byl 16. prosince 1998 rozšířen o dalších 10 strojů na celkem 50 letadel. Indové však měli spoustu požadavků a bylo jasné, že první nová letadla nebudou dodána dříve než koncem roku 2001. Zde přišla chvíle pro stroje Su-30K. Indové, aby rychle ukojili svoji touhu po letounech převzali během března až dubna 1997 osm ruských, u výrobce zahálejících "třicítek" a během roku 1999 ještě dalších deset, které výrobce vytvořil konverzí strojů Su-27UB. Všechny tyto Su-30K měly být později upraveny na požadovaný indický standard. K této operaci však nedošlo a na základě další dohody budou všechny indické Su-30K nahrazeny zcela novými stroji. Olétané indické Su-30K byly přelétnuty do Běloruska. V Bělorusku stroje projdou modernizací a stanou se součástí tamního vojenského letectva, nebo budou nabídnuty k prodeji. O nákup těchto letadel se zajímal Vietnam.

V kódu NATO nosí stroje Su-30 a Su-30K označení "Flanker-F".

                                                            Indický stroj Su-30K

                                                      (foto: USAF / K. Brown / PD)

 

 

TECHNICKÁ DATA

 

Typ:  dálkový stíhací, velitelský a cvičně-bojový letoun

Pohon:  2 x proudový motor Ljulka (Saturn) AL-31F s tahem 122,58 kN 

Max. rychlost:  2125 km/h  (u země 1400 km/h)

Dolet:   3000 km

Dostup:  17500 m

Hmotnost:  max.vzletová 33000 kg

Výzbroj:  rychlopalný kanón GŠ-301 ráže 30 mm (150 ks nábojů)

                maximálně 10 PLŘS

                - 6 x R-73

                - 6 x R-27R, R-27ER

                - 2 x R-27T, R-27ET

                ( typická sestava 4 x R-73, 2 x R-27T (ET), 4 x R-27R (ER) )

                neřízené bomby nebo pumové kontejnery kalibrů 100 kg, 250 kg, 500kg

                bloky neřízených raket B-8, B-13, O-25

Rozměry:  Délka ................................ 21,935 m

                 Výška ................................. 6,357 m

                 Rozpětí .............................. 14,7 m

                 Plocha křídel ...................... 62,037 m2

 

 

 

 

                                                                                                Autor:  ing. Zbyněk Novotný

 

 

 

 

Poslední revize článku: 20.6.2012

Vyhledávání

200001631-57b9758b31/50000000.jpg

 

 

 

 

 

B O N U S