internetový armádní magazín

Vývoj nukleárních ponorek v období studené války

03.05.2013 12:15

Příchod jaderného pohonu znamenal jednu z nejzásadnějších změn ve vývoji námořních plavidel. Ponorky díky němu získaly dříve nevídanou vytrvalost a rychlost, staly se ještě obávanějšími zbraněmi a soupeření USA a SSSR v tomto sektoru tvoří důležitou součást „závodů ve zbrojení“ ve druhé polovině 20. století.

Ponorky opatřené atomovými reaktory dnes představují jednu z nejsilnějších, nejdůležitějších a nejobávanějších zbraní. Současně jsou však drahé a složité, což je důvod, proč je zatím mají jen hlavní světové velmoci, jež si mohou dovolit platit jejich vývoj, stavbu a provoz. Podobně jako většina dalších strategických zbraní vzešly i atomové ponorky ze soupeření USA a SSSR ve studené válce. V temných hlubinách oceánů se nezřídka odehrávaly tiché „hony na kočku a myš“, v nichž se vzájemně sledovaly ocelové kolosy, které byly schopné zůstat pod hladinou i celé měsíce a zaútočit na nepřítele jadernými zbraněmi.

 

„Plujeme na jaderný pohon.“

Myšlenka vybavit plavidla jaderným pohonem nepochází ze studené války, objevila se vlastně už ve 30. letech, ovšem její praktická realizace byla možná až o dvě desetiletí později. Že jako první dostaly atomový pohon právě ponorky, nebylo nikterak náhodné, neboť bylo zřejmé, že právě pro tuto kategorii lodí bude síla získávaná štěpením atomů znamenat zcela zásadní zvrat v konstrukci, výkonech, taktice i strategii. Dříve ponorky potřebovaly atmosférický kyslík pro své dieselové motory, jejichž práce nabíjela elektrické baterie pro tichou plavbu pod hladinou, a samozřejmě pro posádku. Jaderný reaktor je této závislosti zbavil, jelikož mohl pracovat bez vzduchu a současně dodával i energii pro generování kyslíku, takže ponorka mohla zůstat pod hladinou třeba i roky. Kromě toho se podstatně zvýšila rychlost. Jako první se do tohoto úkolu pustili Američané, jejichž Kongres nařídil stavbu ponorky s atomovým pohonem v roce 1951.

H.M. Rickover - Články MilitaryboxuNautilus - Články Militaryboxu

                    H.M. Rickover                                           Nautilus je spouštěn na vodu

              (foto: U.S. Navy / PD)                                           (foto: U.S. Navy / PD)

 

V čele tohoto nesmírně ambiciózního programu stál kontroverzní admirál Hyman G. Rickover (1900-1986), jehož odhodlání (či spíš tvrdohlavost?) pomáhaly překonávat četné problémy ve vývoji plavidla, které dostalo jméno SSN-571 Nautilus a bylo spuštěno na vodu v lednu 1954. Pro provoz bylo schváleno v září téhož roku a dne 17. ledna 1955 odeslalo legendární hlášení: „Underway on nuclear power.“ („Plujeme na jaderný pohon.“) Pohonná soustava Nautilu byla prakticky vzor pro téměř všechny pozdější atomové ponorky. Vodou chlazený reaktor vyráběl páru, která roztáčela parní turbínu, jež poté přes reduktor poháněla lodní šrouby.

Seawolf - Články Militaryboxu

                                                                      Seawolf

                                                            (foto: U.S. Navy / PD)

 

Nedlouho po Nautilu postavili Američané pokusné plavidlo SSN-575 Seawolf, jehož reaktor používal místo vody kapalný kov, ale toto řešení (ačkoli bylo energeticky účinnější) se neujalo. Ve větší míře se neuplatnil ani turbo-elektrický systém; v něm parní turbína poháněla elektrické generátory, jež vyráběly proud pro elektromotory, které teprve otáčely šrouby. USA zkoušely tento pohon na dvojici ponorek Tullibee a Glenard P. Lipscomb.

 

Vznik nových druhů ponorek

Navzdory revolučnímu pohonu měl Nautilus starou „doutníkovou“ konstrukci trupu, takže byl vzhledově dosti podobný ponorkám z druhé světové války. Také jeho výzbroj byla ještě zcela tradiční a představovalo ji šest torpédometů v přídi, jelikož Nautilus byl ponorkou útočnou, tj. určenou pro boj s hladinovými loděmi i ponorkami protivníka. Následovala čtveřice útočných ponorek třídy Skate, z nichž první exemplář se proslavil tím, že se 17. března 1959 vynořil na severním pólu. Z hlediska konstrukce trupu znamenala přelom až třída Skipjack, jež vstoupila do služby ve druhé polovině 60. let. Tato plavidla měla kapkovitý tvar, díky kterému dokázala pod hladinou plout tehdy fantastickou rychlostí 30 uzlů (55 km/h). Jedna z těchto ponorek ale bohužel vstoupila do historie smutně, protože 5. června 1968 bylo při stále ne zcela vyjasněné nehodě ztraceno plavidlo SSN-589 Scorpion se všemi 99 muži na palubě.

Scorpion - Články Militaryboxutřída George Washington - Články Militaryboxu

           ponorka Scorpion třídy Skipjack                              ponorka třídy George Washington

                  (foto: U.S. Navy / PD)                                             (foto: U.S. Navy / PD) 

 

Konstrukce ponorek třídy Skipjack ovšem každopádně posloužila jako základ pro další převratnou třídu plavidel, a to pro raketonosné ponorky třídy George Washington. Pětice těchto ponorek vznikla v zásadě tak, že se mezi věžový a reaktorový úsek třídy Skipjack vložila další sekce, v níž se nacházelo šestnáct svislých šachet pro balistické rakety Polaris. První z těchto lodí vstoupila do výzbroje v roce 1959 a 28. června 1960 provedla první odpálení balistické rakety zpod hladiny oceánu. Nukleární odstrašování tak dostalo další kvalitativní rozměr, protože jaderné ponorky nesoucí střely s jadernými hlavicemi představovaly opravdu strašlivou zbraň. V této době vznikly také dvě další americké jaderné ponorky, které ale zůstaly unikáty; bylo to plavidlo Triton nesoucí velký radiolokátor a ponorka Halibut vybavená hangárem pro okřídlené střely Regulus. V roli nosiče střel však vydržela poměrně krátce a později byla přestavěna na plavidlo pro rozmanité speciální operace včetně podmořské špionáže.

Triton - Články Militaryboxu

                                                   ponorka Triton při spouštění na vodu

                                                            (foto: U.S. Navy / PD)

triton - Články MilitaryboxuTriton - Články Militaryboxu

                           Triton při plavbě                                                 informační centrum Tritonu

                       (foto: U.S. Navy / PD)                                                  (foto: U.S. Navy / PD)

Halibut - Články Militaryboxu

                                              ponorka Halibut vypouští střelu Regulus

                                                          (foto: U.S. Navy / PD)

 

Americké ponorky dalších dekád

Výše jmenovaná plavidla vlastně představují první generaci amerických nukleárních ponorek. Od přelomu 60. však začaly nastupovat na scénu třídy druhé generace, které přinášely pokrok nejen z hlediska zvýšení výkonu reaktorů, ale také z hlediska poklesu hlučnosti. Hlavní třídou útočných ponorek 60. let byla třída Thresher, jež měla ve srovnání s dřívějšími třídami daleko menší věž a zavalitější trup.

Thresher - Články Militaryboxu

                                                             ponorka Thresher

                                                         (foto: U.S. Navy / PD)

 

Torpédomety se z přídě přesunuly na boky, protože příď obsadilo rozměrné kulové anténní těleso sonaru. Později dokázaly ponorky vypouštět i protilodní střely Harpoon. Třída Thresher se ale dnes ve většině zdrojů označuje spíše jako třída Permit, neboť první ponorka této třídy SSN-593 byla druhou (a zatím poslední) jadernou ponorkou USA ztracenou při nehodě dne 10. dubna 1963 (podle některých zdrojů se Thresher stal cílem sovětské elektromagnetické zbraně). Vývoj samozřejmě běžel i v sektoru raketonosných ponorek a Američané vyrobili čtyři třídy, jež se považují za druhou generaci nosičů balistických střel. Nejprve to byla plavidla třídy Ethan Allen, pak následovala třída Lafayette, poté třída James Madison a ještě třída Benjamin Franklin. Koncepce všech ale zůstala stejná; základním prvkem byl raketový úsek za věží s šestnácti šachtami pro balistické rakety. Nejprve šlo o typy řady Polaris, ty později vystřídaly poněkud problémové Poseidony, aby nakonec přišla úspěšná série raket Trident. Ponorky těchto čtyř tříd spolu s plavidly první „raketové třídy“ George Washington představovaly základ nukleární odstrašující síly USA až do 80. let. Celkově šlo o 41 plavidel, která byla všechna nazvána po významných osobnostech dějin USA, takže se jim dohromady říkalo „41 for Freedom“. Jejich nástupci se pak staly lodě třídy Ohio (každá vyzbrojená 24 střelami Trident), které již patří do třetí generace nukleárních ponorek.

Sturgeon - Články MilitaryboxuAsheville, třída Los Angeles - Články Militaryboxu

                   Sturgeon                                     útočná ponorka Asheville třídy Los Angeles

          (foto: U.S. Navy / PD)                                          (foto: U.S. Navy / PD)

 

Co se týče dalšího vývoje útočných ponorek, od poloviny 60. let byla zaváděna třída Sturgeon, představující již přechod k nové generaci, aby pak v 70. letech přišla třída útočných ponorek třetí generace Los Angeles, která slouží dosud. Vedle útoků na námořní cíle dovedou pomocí střel Tomahawk efektivně ničit i cíle pozemní.

 

Problémové začátky Sovětů

Sovětský svaz se začal zabývat vývojem ponorek s jaderným pohonem takřka zároveň s USA. Konstrukci prvního plavidla tohoto druhu nařídil Josif Stalin v roce 1952. Původně plánovaná výzbroj první sovětské jaderné ponorky Projekt 627 Kit (kód NATO November) byla opravdu velmi příznačná, protože ji mělo tvořit jedno gigantické torpédo s jadernou hlavicí, které mělo být použito proti americkým přístavům.

K-3, Projekt 627 - Články Militaryboxu

                                         ponorka K-3 Leninskij Komsomol Projektu 627

                                                           (foto: pliskin1 / PD)

 

Nakonec ovšem zvítězilo rozumnější pojetí a plavidla nesla klasická torpéda běžné velikosti. První sovětská ponorka s jaderným reaktorem obdržela jméno K-3 Leninskij Komsomol a začala se stavět v roce 1954, do služby však byla přijata až v roce 1959. To už běžela i stavba sériových plavidel Projekt 627A, ale celou tuto třídu velice poznamenal horečný spěch. Ten se logicky podepsal na nízké kvalitě stavby, což pak mělo za následek řadu problémů a tragických nehod. Již na ponorce K-3 zemřelo při požáru 39 mužů a plavidlo K-8 se roku 1970 potopilo, což stálo životy 52 námořníků. „Novembery“ sice zůstaly ve službě až do 80. let, nikdy se však zcela nezbavily potíží a služba na nich byla nebezpečná. Také Sověti dělali pokusy s reaktorem s kapalným kovem, a to na jediné ponorce Projekt 645, kterou ale rovněž postihla tragická havárie. Na rozdíl od Američanů se ovšem Sověti k tomuto zvláštnímu principu později vrátili. Ponorky Projekt 627 byly koncipovány jako útočné, avšak již záhy po nich následovaly lodě dalších kategorií. Sověti už několik let provozovali ponorky s dieselovým pohonem nesoucí balistické rakety, takže ihned začali pracovat na jejich jaderné obdobě. Tak vznikla plavidla Projekt 658, v kódu NATO zvaná Hotel. Od amerických se však značně lišila; nesla jen tři rakety, které byly umístěny za sebou v prodloužené věži a mohly se odpálit pouze na hladině, navíc měly krátký dosah. „Hotely“ opět trpěly velkou poruchovostí, takže jejich bojová hodnota byla velmi sporná. První kus třídy K-19 dokonce dostal přezdívku „Hirošima“, jelikož už od stavby ho stíhaly různé nehody, jež si vyžádaly přes 40 obětí. Právě o této ponorce pojednává film K-19: Stroj na smrt.

 

Třídy Echo, Victor a Yankee

Do první generace sovětských atomových ponorek patří ještě ponorky nesoucí velké okřídlené střely. Jako první to byla pětice problémových plavidel Projekt 659 (v kódu NATO Echo), jež nesla šest letounových střel P-5 proti pozemním cílům. Záhy se ale sovětská strategie změnila, pro útoky na pozemní cíle měly sloužit zejména balistické střely a zmíněné ponorky prodělaly „de-raketizaci“, resp. konverzi na útočné torpédové lodě. Teprve pak nastoupila kategorie, jež se stala sovětskou specialitou, totiž ponorky s velkými protilodními střelami. V podstatě šlo o reakci SSSR na převahu USA v letadlových lodích, jejichž obranu měly překonat právě veliké protilodní střely odpalované z hladinových lodí, ponorek či letounů. Stejně jako u balistických střel byly první ponorky s těmito střelami dieselelektrické, ale záhy vznikly i nukleární nosiče, a to třída Projekt 675 (alias Echo II) s osmi střelami P-6.

Projekt 675 - Články Militaryboxu

                                                             ponorka Projektu 675

                                                            (foto: U.S. Navy / PD)

 

Druhá generace sovětských ponorek, která přišla v 60. letech, již představovala podstatně pokročilejší techniku, a ačkoli v hlučnosti byly tyto typy stále za americkými, mohly se s nimi už měřit např. v rychlosti. Zvýšila se také kvalita stavby a úroveň bezpečnosti. Asi nejpovedenější třídou tohoto období byl Projekt 671, představující rychlou útočnou ponorku určenou ke stíhání amerických raketonosných plavidel či k ochraně vlastních ponorek. Tyto ponorky, v kódu NATO označené Victor, se poté stavěly v několika verzích v celkovém počtu 48 kusů, měly výkonné reaktory, vyznačovaly se velkou rychlostí a dobrou výzbrojí a vážnější incidenty se jim vesměs vyhýbaly. Pokud jde o plavidla s balistickými raketami, Sověti zkonstruovali Projekt 667A Navaga (kód Yankee), jenž se stal základem vývojové řady sovětských raketonosných ponorek pro dalších dvacet let. Zůstal pro ně typický „hrb“ za věží (zvaný také „želví krunýř“) ukrývající šachty pro dvanáct až šestnáct raket (podle třídy). Jednoznačně nejhorší nehoda této třídy potkala plavidlo K-219 (a znovu ta nešťastná devatenáctka!), na němž 3. října 1989 došlo k požáru balistické rakety. Zemřelo šest mužů a ponorka se při následném odtahování potopila.

 

Od druhé generace ke třetí

Dalším vývojem raketonosné konstrukce Projekt 667A vznikla čtveřice tříd, které mají v kódu NATO jména Delta I, II, III a IV, kdežto ruská označení znějí Projekt 667B, 667BD, 667BDR a 667BDRM. Plavidla poslední jmenované třídy tvoří základ odstrašující síly ruského loďstva až dosud, samozřejmě po modernizacích a s novými raketami, avšak původ této konstrukce je stále v Projektu 667A z 60. let. Vedle nosičů raket byla tato koncepce základem pro rozmanité jednoúčelové ponorky. Zřejmě nejzajímavější je dvojice raketonosných plavidel přestavěná na „mateřské lodě“ k nasazení malých hlubinných výzkumných ponorek (jako Projekt 1851 alias X-Ray), které rovněž mají nukleární pohon. Druhou generaci sovětských nukleárních ponorek s křídlatými střelami zastupuje Projekt 670 (kód Charlie), jehož verze Projekt 670M vybavená kvalitními senzory a střelami již znamenala skutečně účinnou zbraň.

Projekt 705 - Články Militaryboxu

                                          Projekt 705 - útočná ponorka s titanovým trupem

                                                             (foto: US Gov. / PD)

 

Přechod ke třetí generaci útočných ponorek tvořila vskutku neobyčejná plavidla Projekt 705 (alias Alfa), malé a vysoce automatizované „stíhačky“ s titanovými trupy a reaktory s tekutým kovem. Nabízely naprosto výjimečné výkony a Američané se jich velmi báli, jednalo se však o problémové a mimořádně drahé lodě. Něco podobného platilo o jediné ponorce s okřídlenými střelami Projekt 661 (alias Papa), jež byla s rychlostí 44,7 km/h oficiálně nejrychlejší ponorkou světa. Měla titanový trup podobně jako jedna útočná ponorka Projekt 685 (kód Mike) neboli K-278 Komsomolec, která se roku 1989 potopila a vzala si životy 42 námořníků. Titanové trupy byly použity i u čtveřice útočných ponorek třetí generace Projekt 945 (čili Sierra), ale posléze dostala přednost tradiční ocelová konstrukce.

Projekt 971 - Články Militaryboxu

                                                                     Projekt 971

                                                            (foto: U.S. Navy / PD)

 

Tu mají útočné ponorky Projekt 971 (alias Akula), které lze považovat za protějšek třídy Los Angeles. Nosiči okřídlených raket třetí generace jsou ponorky Projekt 949 (kód Oscar), mezi něž patřil i nešťastný Kursk, ztracený roku 2000 při havárii včetně posádky 118 mužů. A konečně poslední sovětskou třídou třetí generace jsou obří raketonosné ponorky Projekt 941 (kód Typhoon), které mají dvacet šachet pro balistické střely před věží a díky své unikátní konstrukci nabídly posádce nebývalý komfort.

Projekt 941 - Články Militaryboxu

                              populární Tajfun (Typhoon), největší ponorka světa - Projekt 941

                                                   (foto: U.S. Navy / R. Lawson / PD)

 

Britské a francouzské ponorky

Ačkoli hlavní „závody“ se samozřejmě odehrávaly mezi USA a SSSR, další velmoci nemohly natrvalo zůstat stranou. Velká Británie jako tradiční oceánská velmoc také studovala možnosti atomového pohonu ponorek a povzbudily ji výkony amerického Nautilu. Američané po jistém zdráhání předali Britům technologie jaderného pohonu třídy Skipjack, takže Royal Navy roku 1963 zavedlo do služby svou první atomovou ponorku jménem HMS Dreadnought. Jednalo se o útočné torpédové plavidlo, po kterém přišly dvě ponorky s podobným určením třídy Valiant. Z té byla potom vyvinuta trojice lodí třídy Churchill; mezi nimi si nepochybně zaslouží zmínit ponorka HMS Conqueror, jež 2. května 1982 potopila argentinský křižník General Belgrano a zůstává pořád jedinou atomovou ponorkou, která potopila nepřátelskou loď torpédem. Na bázi třídy Valiant pak vznikly i první britské raketonosné ponorky třídy Resolution, které se hodně podobaly americkým třídám. Každá z ponorek nesla šestnáct amerických raket Polaris, jež ale měly britské hlavice. Tato forma spolupráce zůstala zachována i pro následující roky, když po čtyřech ponorkách třídy Resolution nastoupil stejný počet plavidel třídy Vanguard opatřených americkými střelami Trident. Dnes již tyto ponorky představují poslední atomový odstrašující prostředek Velké Británie. Co se týče útočných plavidel, od 70. let zavádělo Royal Navy třídu Swiftsure, po níž v 80. letech přišla modernější třída Trafalgar, jejíchž sedm exemplářů slouží dosud. Čtvrtou zemí s jadernými ponorkami se stala Francie, která ale postupovala opačně než ostatní mocnosti. Nejprve (v roce 1971) totiž zařadila do loďstva raketonosnou ponorku; šlo o plavidlo jménem Le Redoutable, po kterém následovaly čtyři shodné ponorky téže třídy a pak ještě poněkud odlišná L’Inflexible. A až roku 1983 byla zařazena do služby první francouzská útočná atomová ponorka Rubis. Šestice těchto plavidel představuje nejmenší bojové nukleární ponorky světa, a pokud pomineme hloubkové výzkumné typy (americkou NR-1 a již zmíněné sovětské), jsou to nejmenší atomová plavidla vůbec.

Casabianca, třída Rubis - Články Militaryboxu

                               francouzská jaderná útočná ponorka Casabianca třídy Rubis

                                             (foto: Jean-Michel Roche / CC BY-SA)

 

Přidávají se další mocnosti

Pátou zemí s jadernými ponorkami vlastní konstrukce je Čína, ale o jejích plavidlech je pořád známo velice málo. V roce 1974 zahájila provoz první ponorka Type 091 neboli Han a pak se přidaly ještě další čtyři exempláře, z nichž asi tři pořád slouží. Číňané měli podobné problémy jako Sověti, tj. nízkou kvalitu stavby a nedostatečné stínění reaktorů.

Type 091 Han - Články Militaryboxu

                                                                  Type 091 Han

                                                            (foto: U.S. Navy / PD)

 

Čínské ponorky tradičně operovaly a stále operují primárně v čínských vodách. To se týká i plavidel raketonosných, ze kterých Čína jako první postavila ponorku Type 092 alias Xia. V podstatě se jednalo o design třídy Han s vloženým úsekem pro dvanáct raket. Ponorka byla hotova v roce 1982, avšak část zdrojů hovoří i o druhém plavidle, které ale bylo v roce 1985 zničeno při nehodě. Každopádně čínské ponorky první generace lze těžko pokládat za úspěšné a teprve nynější třídy se alespoň vzdáleně přibližují moderní úrovni. Mimořádný případ mezi provozovateli jaderných ponorek představuje Indie, která měla v letech 1988-1991 zapůjčenou od SSSR jednu ponorku Projekt 670M nazvanou Chakra. V současné době se tento formát (i jméno) opakuje s jednou útočnou ponorkou Projekt 971U, kterou Rusko pronajalo Indii. „První Chakra“ pomohla Indům hlavně jako zdroj zkušeností. Také díky nim nedávno dokončili vlastní atomové plavidlo Arihant, jež slouží primárně jako raketonosné. Indie se tedy stala šestou zemí s jadernou ponorkou domácí výroby. A přidávají se i další velmoci. S francouzskou asistencí bude jadernou ponorku stavět Brazílie, kdežto Austrálie uvažuje o zakoupení amerických ponorek třídy Los Angeles. Vývoj ani pořízení jaderné ponorky a následné provozní náklady však nejsou levná záležitost, jelikož jenom samotný reaktor dnes stojí přes miliardu dolarů. Hlavními výrobci a provozovateli tak i nadále zůstávají USA a Rusko, které vyvíjejí a stavějí nové třídy, jejichž koncepce odpovídají „novému světu“ po studené válce. Nukleární ponorky se tedy sice pomalu rozšiřují, lze ovšem předpokládat, že kvůli své nákladnosti a současně potenciálu zůstanou i nadále výsadou pouze těch nejsilnějších a nejambicióznějších států světa.

 

Hlavní třídy západních jaderných ponorek ve studené válce

SSN-571 Nautilus: útočná (1)

SSN-578 Skate: útočné (4)

SSN-585 Skipjack: útočné (6)

SSN-593 Thresher/Permit: útočné (14)

SSN-637 Sturgeon: útočné (37)

SSN-688 Los Angeles: útočné (62)

SSBN-598 George Washington: raketonosné (5)

SSBN-608 Ethan Allen: raketonosné (5)

SSBN-616 Lafayette: raketonosné (9)

SSBN-627 James Madison: raketonosné (10)

SSBN-640 Benjamin Franklin: raketonosné (12)

SSBN-726 Ohio: raketonosné (18)

HMS Dreadnought: útočná (1)

HMS Valiant: útočné (2)

HMS Churchill: útočné (3)

HMS Swiftsure: útočné (6)

HMS Trafalgar: útočné (7)

HMS Resolution: raketonosné (4)

HMS Vanguard: raketonosné (4)

SNA Rubis: útočné (6)

SNLE Le Redoutable: raketonosné (6)

 

Hlavní třídy sovětských jaderných ponorek ve studené válce

Projekt 627 Kit (November): útočné (13)

Projekt 671 Jorš (Victor I): útočné (15)

Projekt 671RT Sjomga (Victor II): útočné (7)

Projekt 671RTM Ščuka (Victor III): útočné (26)

Projekt 685 Plavnik (Mike): útočná (1)

Projekt 705 Lira (Alfa): útočné (7)

Projekt 945 Barrakuda/Kondor (Sierra I/II): útočné (4)

Projekt 971 Ščuka-B (Akula): útočné (15)

Projekt 659/675 (Echo I/II): s okřídlenými střelami (34)

Projekt 670 Skat/Čajka (Charlie I/II): s okřídlenými střelami (17)

Projekt 661 Ančar (Papa): s okřídlenými střelami (1)

Projekt 949 Granit/Antej (Oscar I/II): s okřídlenými střelami (13)

Projekt 658 (Hotel): raketonosné (8)

Projekt 667A Navaga (Yankee): raketonosné (34)

Projekt 667B Murena (Delta I): raketonosné (18)

Projekt 667BD Murena-M (Delta II): raketonosné (4)

Projekt 667BDR Kalmar (Delta III): raketonosné (14)

Projekt 667BDRM Delfin (Delta IV): raketonosné (7)

Projekt 941 Akula (Typhoon): raketonosné (6)

 

 

 

 

                                                                                              Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                                Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

 

 

 

Poslední revize článku 3.5.2013

 

 

 

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text: L. Visingr

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva !!!

Pro přiložené fotografie platí uvedená separátní pravidla užití !!!

Vyhledávání

200001631-57b9758b31/50000000.jpg