internetový armádní magazín

Zapomenutá válka na Sahaře

01.04.2016 17:00

Bohužel i dnes, v jednadvacátém století, lze konstatovat, že svět je plný válek a konfliktů. Pod vlivem moderních médií, která se často zkratkovitě zaměřují jen na některé nejatraktivnější, "mediálně zajímavé" války, má ale mnoho lidí představu, že konflikty dnes probíhají pouze na Ukrajině či v Sýrii. Opak je bohužel pravdou. V současné době na světě probíhají desítky konfliktů, ať již méně nebo více intenzivních. Vedle těch nejrozsáhlejších válek tak probíhá celá řada menších, avšak neméně krvavých konfliktů. Často nad nimi mávneme rukou; historie nás ale učí, že i zdánlivě zapomenutý konflikt může přerůst v rozsáhlou válku.

Jedním z takových polozapomenutých konfliktů je válka na Západní Sahaře. Ta představuje jakousi smutnou kuriozitu současné světové politiky – a zároveň problém, se kterým si nikdo neví rady. I přes veškerou snahu OSN, Africké unie a dalších organizací tento problém i nadále přetrvává a představuje jeden z neuralgických bodů severní Afriky.

Je to až neuvěřitelné, ale konflikt na Západní Sahaře trvá již více než čtyřicet let. Téměř půl století probíhá boj obyvatel Západní Sahary, Saharawijců za samostatný, nezávislý stát. Boj, který trvá až do dnešních dnů a jehož ukončení je v nedohlednu.

Kořeny tohoto konfliktu lze najít již v době, kdy území Západní Sahary bylo součástí španělské koloniální říše. Již tehdy, na počátku sedmdesátých let, se zde začalo formovat hnutí POLISARIO (Frente Popular de Liberación de Saguía el Hamra y Rio de Oro), jehož cílem bylo vyhlášení samostatného státu. K tomu také prakticky hned po odchodu španělské koloniální správy došlo, kdy byla vyhlášena Saharská arabská demokratická republika. Vzápětí ale bylo území Západní Sahary obsazeno sousedními státy, Mauretánií mající zájem o jižní část a Marokem, které mělo zájem o surovinově bohatý sever.

                                    

                                              SADR (Sahrawi Arab Democratic Republic)

 

Avšak zatímco Mauretánie se  po řadě vojenských neúspěchů (kdy jednotky POLISARIO se dostaly až k hlavnímu městu Mauretánie Nouakchottu) z obsazeného území stáhla, Maroko obsadilo i jižní část západní Sahary a dnes tak má obsazenu většinu jejího území (popis konfliktu lze najít např. v knize P. Springerové, M. Kudynové a L. Polcerové).

Západní Saharu lze do jisté míry vnímat jako oběť studené války. V té bylo Maroko pro Západ, především pak pro USA významným spojencem. A ačkoliv POLISARIO zdaleka nebylo prosovětské, americkou administrativou především za éry R. Reagana tak bylo vnímáno. Do jisté míry k tomu přispěl fakt, že POLISARIO bylo podporováno především Alžírskem (které bylo v té době spíše socialisticky orientované) a Libyí. I v západním světě obsazení Západní Sahary vyvolalo celou řadu protestů, především po nasazení chemických zbraní marockým letectvem. Přesto Maroko bylo západními státy široce podporováno, mj. i rozsáhlými zbrojními dodávkami. Proto ačkoliv byla Saharská arabská demokratická republika uznána celou řadou především afrických států, POLISARIO se nepodařilo dosáhnout svého cíle, tj. osamostatnění Západní Sahary. POLISARIO tak dnes disponuje jen velmi malou částí území Západní sahary, oddělené od Marokem obsazeného území obrannými valy, tzv. Moroccan wall. I proto POLISARIO i nadále pokračuje ve svých bojových aktivitách, byť v mnohem menší míře než za studené války.

      hranice mezi územím Západní Sahary kontrolovamém Marokem a frontou POLISARIO u Tifariti

                                                      (foto: AlbertoDV / CC BY-SA)

 

Přesto by bylo chybou vnímat tento konflikt jako zapomenutý a nedůležitý. Na Západní Sahaře se totiž neustále bojuje – a některé střety jsou velice krvavé. I to je důvod, proč Maroko v této oblasti udržuje rozsáhlý kontingent vojáků. Některé aspekty navíc naznačují, že tento boj by mohl opět zintenzívnit.

Z hlediska vojenského je POLISARIO zajímavé i tím, že si dokázalo vybudovat poměrně rozsáhlé a efektivní ozbrojené síly. Jejich velikost v průběhu let v návaznosti na intenzitu konfliktu různě kolísala, v dobách nejintenzivnějších bojů tyto jednotky čítaly až 20 tis vojáků (může se to zdát jako relativně malý počet, je ale nutno připomenout, že mnohé africké armády mají jen okolo deseti tisíc vojáků a některé ještě méně – a to i v případě relativně bohatých a lidnatých států). Dnes je jejich počet výrazně nižší a podle různých odhadů činí 6 až 7 tisíc. Obdobně jako u mnoha jiných podobných ozbrojených formací je ale sám počet jen velmi málo vypovídající. Vojenským výcvikem totiž procházejí prakticky všichni obyvatelé uprchlických táborů – a to včetně žen. POLISARIO by tak v případě potřeby dokázala zmobilizovat mnohem větší počet bojovníků.

                                                           bojovnice POLISARIO

                                                      (foto: Robert la roche / PD)

 

Zajímavým vývojem prošla i výzbroj jednotek POLISARIO. Zde je nutno připomenout, že ozbrojené složky hnutí POLISARIO byly jednou z prvních ozbrojených formací, které masově použily tzv. "tacticals", tj. výkonné osobní automobily typu pick-up, osazené různými zbraňovými systémy, především velkorážními kulomety, lehkými kanony či raketomety. Tyto automobily pak byly s úspěchem použity především v první fázi války o Západní Saharu. Jednotky vyzbrojené těmito "tacticals" díky své rychlosti a pohyblivosti dosáhly i poměrně výrazných úspěchů. Později, v souvislosti s nárůstem síly marocké armády a především v důsledku vybudování výše zmíněné tzv. marocké zdi, význam těchto jednotek poněkud upadl. O to více se POLISARIO dnes soustřeďuje především na různé nenadálé přepady, ostřelování atd. POLISARIO ale navíc disponuje i klasickou obrněnou technikou, která by byla nasazena především v případě zintenzivnění konfliktu.

Zdroje této techniky jsou různé. Největší počty výzbroje poskytlo Alžírsko, které je ostatně největším donátorem POLISARIO. Významně přispěla Kaddáfího Libye, menší počty zbraní údajně dodala také Kuba, se kterou POLISARIO udržuje úzké vztahy. Významným zdrojem techniky byla také kořist, kdy POLISARIO dokázala v některých bitvách ukořistit významné počty výzbroje marocké armády.

                                             tanky T-54/55 a T-62 fronty POLISARIO

                                                   (foto: SODiwane / CC BY-SA)

 

Nejtěžší technikou POLISARIO jsou tanky. Jde o především o tanky T-54/T-55, dodané v počtu 80-90 ks z Alžírska a tanky T-62. Jde sice o tanky již zastaralé, přesto se ve zdejších podmínkách velice osvědčily. Některé z těchto tanků již byly vyřazeny, většina z nich je ale udržována v překvapivě dobrém technickém stavu. Některé bitvy, které proběhly na Západní Sahaře, pak ukázaly, že POLISARIO dokáže tyto tanky skutečně používat.

Mezi tankovou techniku lze zařadit i lehké tanky, případně stíhače tanků AMX-13 a SK-105 Kurassier, získané jako kořist na marocké armádě. Zejména stroje SK-105 pak představují dosud moderní a výkonný zbraňový systém, schopný ohrozit i moderní tanky.

Mimořádné popularity ve zdejším konfliktu se těší obrněné automobily, které tvořily prvek palebné podpory pro jednotky vyzbrojené "tacticals". Jde především o francouzské obrněné automobily AML-60/90, případně jejich jihoafrické kopie ELAND. Tyto automobily byly získány převážně jako kořist na marocké, příp. mauretánské armádě; minimálně část obrněných automobilů ale byla dodána z Alžírska a především Libye, která byla jejich významným uživatelem. V menším počtu byly také z Libye dodány brazilské obrněné automobily EE-9 Cascavel. POLISARIO provozuje také neupřesněný počet sovětských vozidel BRDM-2.

Jednotky POLISARIO dokázaly vybudovat i klasickou mechanizovanou pěchotu, využívající bojová vozidla pěchoty a obrněné transportéry. Jako BVP je používáno starší sovětské BMP-1, kdy minimálně část strojů byla modifikována osazením protiletadlového kanonu Zu-23. Jako obrněné transportéry slouží americké M-113, získané jako kořist na marocké armádě, ale také sovětské BTR-50, získané od Alžírska. Údajně slouží i československé obrněné transportéry OT-62, dodané ve významných počtech marocké armádě. Alžírsko pak dodalo také kolové obrněné transportéry BTR-60. Právě poměrně významné počty obrněných transportérů zajišťují jednotkám POLISARIO velice dobrou pohyblivost a umožňují realizovat taktiku nečekaných přepadů.

Početné je i dělostřelectvo POLISARIO. Tvoří jej zejména kanonové houfnice D-30, dodané Alžírskem a Libyí. Ze stejných zdrojů pocházejí i starší, ale velice výkonné kanony M-46 ráže 130 mm. V menším počtu slouží i americké houfnice M-101 a bezzákluzové kanony M-40, získané coby kořist na marocké armádě. Významnou sílu představují i raketomety BM-21, které se osvědčily při provádění překvapivých útoků na jednotky marocké armády.

Co se týče lehké a pěchotní výzbroje, nejrozšířenější zbraní je oblíbená zbraň všech povstaleckých skupin - útočné pušky řady AK. Ve velkých počtech slouží francouzské samopaly MAT-49, u nichž je oceňována jejich nižší hmotnost a spolehlivost. U jednotek POLISARIO se lze setkat i se staršími opakovacími puškami, francouzskými MAS 36 a ruskými Mosin 1891/30. Kulomety zastupují především sovětské  RPK a PKM, lze se setkat i s francouzskými AA-52 či americkými Browning M-1919 a velkorážními M-2. K dispozici jsou údajně i druhoválečné kulomety MG-42, sovětské SG-43 a italské Breda M-37. Palebnou podporu pak zajišťují obligátní ruské pancéřovky RPG-7, ale také francouzské tarasnice LRAC.

Určitou pýchou jednotek POLISARIO je protiletadlová obrana. Její vybudování bylo pro POLISARIO téměř existenční nutností, protože marocké jednotky se po některých úvodních neúspěších začaly spoléhat především na svoji absolutní vzdušnou převahu. Zpočátku byla protiletadlová obrana POLISARIO tvořena především výše zmíněnými kulomety. Později byly dodány i lehké protiletadlové kanony, především oblíbené Zu-23. Výraznou posilou byly i kanony S-60 ráže 57 mm a jejich samohybná obměna ZSU-57-2. POLISARIO ale poněkud překvapivě disponuje i raketovou technikou. Z Alžírska, ale také z Libye tak byly postupně dodány protiletadlové systémy SA-6 Kub, SA-8 Gecko a SA-9 Gaskin, známé i z výzbroje ČSLA, resp. AČR (je ostatně zajímavé porovnat tuto výzbroj s protivzdušnou obranou dnešní AČR). Patrně ne všechny dodané systémy jsou v provozu, minimálně část z nich (zejména systémy SA-6) jsou ale udržovány ve velmi dobrém stavu. POLISARIO navíc ukázalo, že tyto systémy umí také velice dobře používat a v minulosti tak dosáhlo i několika sestřelů marockých letounů F-5.

Z daného výčtu vyplývá, že POLISARIO se podařilo vybudovat poměrně mohutné síly, srovnatelné s ozbrojenými silami mnoha menších států. Jednotky POLISARIO prokázaly i velice dobrou morálku, poněkud překvapivě ale také i slušnou technickou úroveň. V současné době je tento potenciál spíše utlumen a nevyužit. Boje na Západní Sahaře pokračují, mají však podobu spíše různých nečekaných přepadů, přestřelek atd. Některé aspekty ale naznačují, že tyto boje by mohly opět zintenzívnit.

Důvodů pro takové zintenzivnění bojů je hned několik. Významným důvodem je i situace samotných Saharawijců. Převážná většina z nich totiž sídlí v utečeneckých táborech v Alžírsku. Jejich úroveň je poměrně dobrá, přesto je zřejmé, že tyto podmínky jsou spíše provizorní a nedokáží zajistit skutečně kvalitní život. Po všech těch dlouhých desetiletí bojů lze zde pozorovat únavu a rezignaci, ta se ale týká především starších lidí. Zcela jiná situace je u mládeže. Mezi mladými Saharawijci lze naopak pozorovat určitou radikalizaci. Projevují se i snahy vytvořit organizaci, která by byla ještě radikálnější, než POLISARIO. Dochází tak k jevu, který lze pozorovat i např. mezi Palestinci. Pro mladé lidi, jejichž perspektivou je další přežívání v táborech, často bývá ozbrojené povstání lákavější a možná jedinou alternativou.

Mnohem zásadnější je ale vliv situace v celém severoafrickém regionu. Čím dál intenzivnější je především napětí mezi hlavními státy oblasti – mezi Marokem a Alžírskem. Mezi oběma státy i nadále pokračuje mocenská rivalita a snaha o dominantní postavení v regionu. Do jisté míry se tak dnešní situace podobá stavu z let studené války. Oba státy proto také intenzivně zbrojí, dochází tak ke skutečným zbrojním závodům. Pro Alžírsko by pak nebyl problém dodat POLISARIO výzbroj, kterou sama alžírská armáda dnes vyřazuje a která se přitom jednotkám POLISARIO osvědčila (tanky T-55, obrněné transportéry BTR-60 atd.). Obnovení, resp. zintenzívnění bojů na Západní Sahaře by pak mohlo být rozbuškou k vypuknutí otevřeného konfliktu mezi Alžírskem a Marokem. Takový konflikt by výrazně zhoršil bezpečnostní situaci v celém regionu severní Afriky, poznamenaném občanskou válkou v nedaleké Libyi nebo bojem proti islamistům v Mali. Zároveň by ale takový konflikt ještě více umocnil současný tok afrických imigrantů do Evropy. Zdánlivě zapomenutá válka na Západní Sahaře tak představuje bezpečnostní riziko i pro samotnou Evropu.

 

 

                                                                                              Autor článku: David Khol

 

 

 

                         

Diskusní téma: Zapomenutá válka na Sahaře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Vyhledávání

Array

 

 

 

 

 

 

B O N U S